Vítězslav Šťastný
Při procházce pískovcovými skalními městy v okolí Turnova, ale i jinde v Čechách, si můžete všimnout zvláštních útvarů na povrchu skal, kterým se říká „voštiny“. Na obrázku 1 vidíte voštiny na části skalního útvaru nazvaného „Duhová brána“ v Příhrazských skalách.
Voštiny mívají různé velikosti a tvary, které se střídají někdy i těsně vedle sebe na jedné skalní stěně. Na obrázku 1 můžete v levé horní části pozorovat voštiny připomínající bublinkovou čokoládu (obr. 2), které v levé spodní části přecházejí do voštin ve tvaru stékající omítky (obr. 3). Mírně vpravo od středu skály na obr. 1 jsou pak voštiny ve tvaru dírek (obr. 4).
Variant tvarů a velikostí voštin je celá řada. Pro geology je stále záhadou, jak tyto útvary vznikly. Hovoří se o dvou možných mechanismech vzniku. První je působení vody, tedy vodní eroze, druhá varianta je působení vzduchu, to znamená eroze chemická. Obě teorie počítají s tím, že voštiny se postupně vyvíjely během dlouhého časového období. Problém obou vysvětlení je, že není známý žádný chemický nebo fyzikální mechanismus, který by mohl voštiny vytvořit. Ve skutečnosti je tomu dokonce tak, že všechny nám dnes známé přírodní procesy zahrnující vlivy vody, vzduchu, teploty, gravitace a vegetace, voštiny ničí.
Vyvinuté, nebo zachovalé?
Pokud se budete procházet skalním městem s geologem, bude pravděpodobně hovořit o tom, že některé skalní útvary jsou hezky vyvinuté, zatímco jiné dosud ne. I v geologii vládne evoluční darwinistický pohled, který tvrdí, že složité struktury se v přírodě vytvářejí pomalým samovolným vývojem ze struktur jednoduchých. V případě skal by to znamenalo, že skály byly původně oblé a hladké, a až postupem času se na nich začaly vytvářet složité tvary a struktury, jako například naše voštiny. Podle evolučního pohledu jsou skály s málo členitým povrchem mladší, než skály s členitějším povrchem, které měly delší čas na vývoj. Odpovídá takový přístup realitě?
Vraťme se k pískovcovým voštinám a dvěma navrhovaným mechanismům jejich vzniku. První varianta je, že voštiny vytvořila voda. Není ale známo, jakým způsobem. Voda totiž na pískovcových skalách voštiny ničí. Voštinám se daří tam, kam nemá voda přístup. Dešťová voda povrch pískovce ohlazuje, jak můžeme vidět na vrcholových partiích skály na obrázku 5.
Stejně destruktivní jako déšť je i voda vzlínající od země; i ta voštiny ničí a způsobuje, že se pískovec tzv. „solí.“ Voštiny jsou nejvýraznější na místech, kde je přístup vody minimální. Chovala se snad v minulosti voda vůči pískovcovým skalám jinak, než se chová dnes? Asi sotva.
Proto geologové přišli s vysvětlením, že voštiny vznikají chemickou erozí, tedy působením vzduchu. Jenže opět narazili na problém. Pískovec není chemicky aktivní hornina a nemá v něm co se vzduchem reagovat. Na některých místech jsou do pískovce přimíšeny jiné materiály, jako například železo, ale voštiny vznikají v místech, kde je pískovec homogenní. Proč by při této hypotetické reakci nereagoval rovnoměrně celý povrch skály, ale vznikaly by tak bizarní útvary, jako jsou voštiny? Není známá žádná chemická reakce, která by je mohla vytvářet. Proto se geologové znovu vracejí k již zavržené teorii působení vody. Nejnověji hledají možnost vysvětlení v krystalizaci, opět se jedná jen o teorii.
Geologové hovoří o tzv. selektivním zvětrávání. Tento pozoruhodný koncept znamená, že různé části skály reagovaly na stejné podmínky různým způsobem. Určitá část skály se například působením deště zpevňovala, zatímco jiná část, o pouhých několik centimetrů nebo milimetrů vedle, se působením deště rozpouštěla, a ještě další část, opět o malý kousíček stranou, zůstávala beze změny. Selektivní zvětrávání by dávalo smysl v případě, že by skála nebyla chemicky a fyzikálně homogenní. Jenže pískovec chemicky a fyzikálně homogenní je.
Shrnuto a podtrženo, voda voštiny ničí a vzduch s nimi nic nedělá. Jsou často velmi křehké a snadno se mechanicky naruší. V současné přírodě neprobíhá žádný mechanismus, který by voštiny vytvářel. Naopak, všechny známé přírodní procesy voštiny ničí. Nabízí se tedy otázka: Co když voštiny vznikly procesy, které v současné přírodě neprobíhají? Je to logický závěr, ale je nutno odvážit se vystoupit z evolučního paradigmatu.
Otázka zní: Jsou voštiny vyvinuté, nebo zachovalé? Vyvíjejí se den za dnem, nebo vznikly kdysi dávno a dnes už pouze „přežívají“? Jak jsme už uvedli, všechny pozorovatelné přírodní procesy pískovcové skály degradují. Výsledek dlouhodobého působení větru, vody a gravitace na pískovcovou skálu můžete vidět na obrázku 6. Hromada písku je jediný pozorovatelný výsledek skalní evoluce.
Oprostěme se na chvíli od spekulací a položme si praktickou otázku, jak bychom voštiny vytvořili, kdybychom si podobně chtěli vyzdobit stěnu v bytě? Jedna možnost by byla voštiny ručně jednu po druhé vytvarovat v nějaké měkké hmotě. Jiná možnost by byla do mokré omítky foukat tryskou vzduch. Zajímavé by bylo do omítky přimíchat látku, která by vytvořila na povrchu praskající bubliny, něco jako kvasnice.
Voda + vzduch = bubliny
Geologové váhají, zda voštiny vytvořil vzduch, nebo voda. Co když to bylo obojí dohromady? Co když byl povrch skály v okamžiku vzniku voštin pod vodou, byl měkký a obtiskly se do něj bubliny? Voštiny opravdu připomínají porézní materiál, jako je například chleba. Bubliny jsou u pískovce na rozdíl od chleba pouze na povrchu, nikoli uvnitř skály. Podobnost voštin a chleba (obr. 8) je ale pozoruhodná.
Zkusme si představit nějaký mechanismus, jakým by se mohly bubliny obtisknout do povrchu pískovce. Předpokládejme, že pískovcové skály vznikly rychle a že voštiny se na jejich povrchu utvořily při nějakém rychlém katastrofickém procesu v závěrečné fázi formování skal.
S rychlým formováním skal nemáme problém u vyvřelin, jako je např. čedič, ale není snad pískovec usazenina, která vznikala miliony let? Nemusí to tak být. Pokud přijmeme model masivní celosvětové potopy, při které by došlo k rychlému rozlévání oceánů přes pevninské desky, mohly se mnoho metrů silné vrstvy písku na dně nově vytvořených oceánů usadit a zhutnět v rámci týdnů nebo měsíců. Rychle se rozlévající moře, hnané pohybem geologických desek, s sebou přinášelo obrovské množství písku. Písek na dně tuhl vlivem tlaku a zvýšené teploty, kterou dodávala magmatická činnost pod ním. Skrze tuhnoucí pískovec se drala na povrch bublající vroucí podzemní voda plyn a vytvářely v pískovci praskliny. Bubliny se pod tlakem obtiskovaly do nově se tvořících, dosud měkkých skalních stěn a horko vroucí vody pomáhalo stěnám tuhnout.
Voda začala po několika měsících opadat, opět rychle, v řádu hodin a dní. Rychle odtékající voda formovala krajinu „před očima“, společně se sopečnou činností. Za sebou nechávala vlhké, částečně ztuhlé vrstvy písku. Některé kusy pískovcové usazeniny se odlamovaly a byly odnášeny ustupující vodou do údolí. Jiné zůstaly stát v podobě dnešních skalních masivů a věží, které rychle vysychaly a tuhly. Skály a jejich povrch se tak vytvořily rychle, v řádu měsíců, dnů a hodin, z pískových usazenin na konci celosvětové potopy. Od té doby už jen degradují. Mohlo to tak nějak být?
Závěr
V současné přírodě neexistuje žádný proces, který by tvořil (vyvíjel, zvětšoval) pískovcové voštiny. Naopak, všechny známé a dnes probíhající přírodní procesy voštiny ničí. Mechanismus vzniku voštin nebyl dosud ani částečně vědecky vysvětlen. Názor, že voštiny vznikly pomalým postupným vývojem v podmínkách stejných nebo podobných současnosti, není nijak empiricky podložený, naopak empirickému pozorování odporuje. Je to myšlenkový model, který se pokouší uvést pozorovatelnou realitu do souladu s evolučním paradigmatem pomocí víry v neznámé přírodní procesy.
Pokud nebudeme dogmaticky trvat na evolučním paradigmatu, můžeme být otevření teorii, že pískovcové skály a jejich povrch se mohly zformovat rychle, v geologických procesech katastrofických rozměrů, které již dnes neprobíhají. Tato varianta je na základě nestranného hodnocení známých faktů dokonce pravděpodobnější, než skalní evoluce. Mechanismus vzniku voštin by bylo možné zasadit do rámce biblické zprávy o rychle nastupující i odcházející celosvětové potopě spojené s masivními tektonickými a vulkanickými procesy.
Skály jsou nádhernou součástí naší přírody. Můžeme žasnout nad jejich krásou a s otevřenou myslí si při pohledu na ně klást otázku: Co se tady vlastně stalo? Kdyby jen skály promluvily…
Dodatek
Možná se ptáte, proč tento článek na našich stránkách věnovaných biblickému pohledu na muže a ženy. Je pravda, že skály jsou něco jiného, než lidé. Společný jmenovatel je ale Stvořitel, Bible a pohled na historii naší planety. Ani my lidé jsme se nevyvinuli za miliony let postupnými náhodnými mutacemi. Stvořil nás Bůh a to je dobrá zpráva, protože nejsme žádná náhoda ani nehoda. Máme svoji hodnotu, důstojnost a smysl života. Máme také trojí odpovědnost – vůči sobě, vůči ostatním a vůči Bohu – abychom byli tím, čím máme opravdu být. Na rozdíl od skal nemusíme jen chátrat, ale máme možnost už dnes dát Bohu svůj život a začít se vnitřně obnovovat.
A proto neklesáme na mysli: i když navenek hyneme, vnitřně se den ze dne obnovujeme. (2. list Korintským 4, 16)
VŠ 27. 10. 2020