Dohady okolo mužství a ženství poskytují křesťanům příležitost ukázat na podstatu naší víry. Proto také existují tyto stránky. Nechceme vychovávat ateistickou společnost nebo moralizovat, ale ukázat na pravdu, kterou nám zjevuje náš Stvořitel. Každý ať se pak rozhoduje sám za sebe.
Nešťastný havran
V jedné americké škole se rozhořel spor o transgenderové vzdělávání pro předškoláky a děti prvního stupně. Několik rodičů si s poukazem na svoje křesťanské přesvědčení stěžovalo mimo jiné na vystoupení jakéhosi transgenderového divadelního souboru. Trans umělci předvedli dětem pohádku o havranovi, kterého všichni považují za dívku, ale on se jako dívka necítí. Pohádka se jmenuje „Havranovo pravé já“ a vedoucí divadelního souboru se podivuje, jak je možné, že křesťané proti tomuto vystoupení protestují:
„Jeden z rodičů mi říká: ‚Toto se neslučuje s mojí křesťanskou vírou.‘ A já mu na to odpovídám: ‚Smysl téhle hry je ukázat důležitost bezpodmínečné lásky. To je přece poselství vaší víry.‘
Odpověď je jednoduchá: Ne, bezpodmínečná láska není poselstvím křesťanské víry. Alespoň ne v tom smyslu, jak je slovní spojení „bezpodmínečná láska“ obvykle používáno.
Termín bezpodmínečná láska se stal synonymem pro naši údajnou povinnost bez výhrad přijímat všechno a každého. Milovat někoho bez podmínek podle tohoto chápání znamená nekritizovat žádné jeho jednání, rozhodnutí nebo vlastnost. Co je to za nesmyslný požadavek? Nevede nás snad upřímný zájem o dobro druhého člověka, tedy skutečná láska, často k pravému opaku?
Kdo si nechce hubu spálit…
Bezpodmínečnou lásku, jaké se dovolává onen trans principál, dobře vystihl Karel Havlíček Borovský: Kdo si nechce hubu spálit, musí mlčet, anebo chválit. Pokud mě nechválíš nebo nemlčíš, znamená to, že mě nemáš rád, a já mám právo tě – ve jménu bezpodmínečné lásky – umlčet. Bezpodmínečná láska, kterou by se prý měli křesťané řídit, je tedy takový stav mysli, který vždy upřednostňuje vlastní krátkodobé dobro před dlouhodobým dobrem druhého. Je to vlastně lhostejnost nabarvená na růžovo. Její heslo je: Kdo chce kam, pomozme mu tam. V tom nejlepším případě na tom ještě vyděláme. Jenže to je pravý opak lásky a pravý opak způsobu, jak žil a mluvil Ježíš Kristus!
Pokud bezpodmínečnou křesťanskou láskou myslíme to, že křesťan si nemůže libovolně vybírat, koho z lidí kolem sebe bude milovat a koho ne, pak je to pravda. Každý má přirozeně rád svoje přátele a lidi, kteří mu sedí. Křesťan má navíc povinnost milovat i ty, kteří mu nesedí, včetně svých nepřátel. Ale jak se tato láska projeví? Úsměvem? Někdy ano. Chválou? Někdy ano. Dobročinností? Někdy ano. Kritikou? Někdy ano. Hněvem? Někdy ano. Trestem? Někdy ano. Čím se nemůže projevit nikdy, je lhostejnost nebo ignorance.
Ale zdá se, že právě takový přístup, tedy lhostejnost a ignoranci, by propagátoři LGBTQ myšlenek od křesťanů uvítali. Byli by dokonce ochotní ho označit za pravou, nepodmíněnou, křesťanskou lásku a křesťany za odměnu pochválit. Jenže opravdový křesťan na tento obchod nikdy nemůže přistoupit. Zaprvé proto, že má povinnost nazývat věci pravými jmény, protože pravda osvobozuje. A zadruhé proto, že tady jde o víc než o pár sexuálních úchylek vystavovaných na odiv. Jde o obraz Boha a Ježíše Krista.
Velký omyl
„Gott wird mir verzeihen, das ist sein Beruf.“ (Bůh mi odpustí, je to jeho řemeslo.) Nevím, jestli kdy kdo pronesl na Boží adresu drzejší výrok, než jsou tahle slova připisovaná německému romantikovi Heinrichu Heinemu. Málokdo je tak hubatý, jako Heine, ale koncept bezpodmínečné lásky míří přesně tímto směrem. Bůh má přece povinnost přijímat všechny lidi bez rozdílu. Jeho úkol je mít pochopení a otevřenou náruč pro všechny, jinak to není milující Bůh. To je ale katastrofální omyl.
Bezpodmínečná láska v dnešním slova smyslu nikdy nebyla obsahem kázání Ježíše a apoštolů. Některé církve ve snaze zalíbit se lidem přistoupily na hru na bezpodmínečnou lásku, a tak má dnes mnoho lidí pokroucený pohled jak na lásku, tak na křesťanství. Realita je ale jiná. Ježíš nechodil po světě s úsměvem Toma Kluse, neobjímal kolemjdoucí na ulici a nevykřikoval „Lidi, jste úžasní, já vás tak miluju!“ Naopak si jednou povzdechl: „Pokolení nevěřící a zvrácené, jak dlouho ještě budu s vámi? Jak dlouho vás mám ještě snášet?“ (Matoušovo evangelium, 17, 17)
Pravá láska není bezpodmínečná
Když apoštol Petr pronesl svoje první veřejné kázání, po kterém se k Ježíši obrátilo několik tisíc lidí, jeho poslední slova zněla: „Zachraňte se z tohoto zvráceného pokolení!“ (Skutky apoštolů 2. kap.) Můžeme si být jistí, že úplně stejně by Petr mluvil i dnes. Jinde nám Nový zákon říká, že bez víry se není možné zalíbit Bohu (Židům 11, 6). To je jasná podmínka: bez víry Bůh žádného člověka nepřijme. A Ježíš sám otevřeně říká svým učedníkům: „Jste moji přátelé, činíte-li, co vám přikazuji.“ (Janovo evangelium 15, 14) Podmínkou dobrého vztahu s Ježíšem je tedy oddaná poslušnost na naší straně.
Ne, odpouštět hříchy opravdu není Boží řemeslo. Přijímat každého není Boží povinnost a plnit naše vrtochy není jeho koníček. Bible je plná ostrých podmínek a extrémně náročných požadavků. Ale také úžasných slibů. Dočtete se v ní mnoho o opravdové lásce, nic o bezpodmínečné lásce se tam ale nepíše. My jsme tu totiž pro Boha, ne On pro nás.
VŠ, 19.11.2020