Až přijde pronásledování církve, jak bude vypadat? Poznáme jeho nástup? Shodneme se na tom, že teď už je to ono, anebo ještě o nic nejde? Ve jménu čeho bude pronásledování vedeno? Jací bohové se budou tlačit na místo Boha? Je možné, že pod záminkou boje proti covidu právě teď začíná systematické pronásledování křesťanů?
Konspirační teorie
Předně mi dovolte předeslat, že nevěřím, že by nějaký člověk nebo skupina lidí rozpoutala covidovou infekci s určitým skrytým plánem. Že se ji mnozí pokusí využít a získat větší majetek a moc, o tom není pochyb. Ale celosvětový tajný plán za tím vším? Lidský plán určitě ne, tak velkou moc nikdo z lidí nemá. Ale plán tu asi je – nezapomínejme na duchovní svět.
Ďábel, pán tohoto světa, nepochybně svůj skrytý záměr a promyšlené plány má. Jeho cíl je rozvracet řád a pokoj, přinášet strach, smrt, beznaděj, a především odvracet lidi od víry v Ježíše Krista. Zdá-li se nám, jako by to celosvětové covidové iracionální šílenství někdo mocný a schopný řídil, pak nemusíme být na pochybách, kdo za tím stojí. Je-li tomu tak, církev a její svědectví o Kristu bude v centru hledáčku jeho pekelné výsosti.
Satan ale nemůže dělat nic, co mu Bůh nedovolí. Bůh tedy covidovou hysterii evidentně dopustil, svět se mu ani teď nevymkl z rukou. A jestliže tuto situaci dopustil, pak je z ní i cesta ven. A také dobrý Boží záměr, který má, na rozdíl od toho Satanova, sloužit k prospěchu lidí a církve. Je to zkouška a tím zároveň příležitost pro křesťany posunout se dál, duchovně vyrůst a žít užitečnější životy. Anebo se zatvrdit a zeslábnout.
Tři covidová omezení se dnes bezprostředně dotýkají církve: (1) nošení roušek, (2) omezení počtu lidí na shromážděních a (3) zákaz zpěvu. Podávejme se teď na ně popořadě.
Rouška? Žádný problém
Roušky jsou jednoduchá věc, kterou vyřídíme raz dva. V celé Bibli není ani slovo o tom, že by si člověk neměl zakrývat ústa a nos. Rouška nemá žádný morální význam. Boha to neuráží, lidem to neškodí, možná jim to i prospěje. Pokud stát roušky vyžaduje, není důvod, aby tomu křesťané vzdorovali. Máme se světské moci podřizovat; co je císařovo, patří císaři. Roušky na veřejných bohoslužbách tedy nejsou nic proti ničemu a křesťané by je podle mého názoru měli nosit.
Zákaz účasti na bohoslužbách
Omezení počtu osob na bohoslužbách je už ale věc složitější. Účastnit se společných shromáždění je povinnost uložená přímo Novým zákonem a je to také základní tradice a zvyk křesťanské církve po celou dobu její existence. Omezení počtu osob na určité procento kapacity sálu je de facto zákaz vstupu na bohoslužbu pro ty, kdo jsou nad limit. A to už je problém. Zde už totiž stát brání křesťanům činit něco, co jim ukládá Bible. Boha je třeba poslouchat více než lidi a církve by toto omezení podle mého názoru neměly přijímat.
Máme se podřizovat světské moci, to znamená nepodněcovat vzpouru, nespouštět revoluci, nezlehčovat světskou moc a osoby vykonávající vládnoucí úřady. Bůh je ale vyšší autoritou. Církev tedy má dělat to, co po ní Bůh chce, a podvolit se následkům, které to přinese. Může to být kritika, veřejné zostuzení, může to být pokuta, někdy dokonce vězení a v extrémním případě fyzické napadení nebo dokonce smrt. Podřízenost křesťana státu se projeví v tom, že se podvolí případnému trestu, stejně jako Kristus, když ho zatkli, vláčeli po soudech a pak vedli na popravu. Trpělivě snášet nespravedlnost je znakem křesťanské pokory a duchovní dospělosti. Žel se to už ve sborech neučí.
Není ale znakem pokory a dospělosti víru zapřít. Ježíš se nepodvolil světské moci v tom smyslu, že by přestal vykládat ty hrozné věci, že je Boží Syn. To je myslím důležité rozlišení, podvolit se světské moci ano, ale vždy poslouchat Boha víc, než lidi.
Co by tedy podle mě měly církve dělat? Jedna možnost je jít do otevřeného konfliktu a prostě pustit do kostelů, sálů a modliteben všechny, kdo se vejdou. Ať stát koná, jak uzná za vhodné.
Jiná možnost by byla pronajmout hodně velké prostory, například 02 Arénu, a udělat Bohoslužby tam. Zde by asi problém dodržet ona procenta nebyl.
Dál mě napadá udělat bohoslužbu někde venku, v přírodě, stranou, abychom zbytečně neprovokovali. Nebo udělat shromáždění v neděli dvě nebo tři, aby se na každého dostalo. (I když na to páni kazatelé a faráři nejsou zvyklí, ale ono by jich neubylo.)
Většina církví volí dnes online formu bohoslužby, ale nemyslím si, že toto by se dalo považovat za křesťanské shromáždění v pravém slova smyslu. Je to ale to nejjednodušší řešení.
Poznámka: Současný povolená účast na bohoslužbě je maximálně 20% kapacity sálu. (Zdroj: https://covid.gov.cz/situace/cirkve-nabozenstvi/bohosluzby-nabozenska-shromazdeni)
Zákaz zpěvu
Zákaz zpěvu je, stejně jako zákaz účasti na bohoslužbě, také problematická věc. Křesťané totiž mají zpívat Pánu, ukládá jim to přímo Nový zákon a opět také celé dějiny církve hovoří pro společný zpěv. Zde by podle mě měly církve státu říct, „je nám líto, ale zpívat svému Bohu budeme“. Samozřejmě zpívat s rouškou (není to problém, viděl jsem profesionální sbor zpívat na koncertě s rouškami). A nemusí to být zrovna deset písní. Počet by bylo možné jako výraz solidarity a slušnosti omezit, provokovat není cílem,. Ale úplně by se církev zpěvu vzdát rozhodně neměla. Čeho se vzdáme příště? Boha je třeba poslouchat více než lidi. Pokud by to přineslo nějakou formu perzekuce, děj se vůle Boží.
Poznámka: Podle současné tabulky ( https://covid.gov.cz/situace/cirkve-nabozenstvi/bohosluzby-nabozenska-shromazdeni ) smí zpívat během bohoslužby pouze 5 osob.
Námitka 1. Vždyť jde o zdraví!
Už slyším námitky mnohých čtenářů: “To je sice pěkné, ale tady jde o zdraví a životy lidí. Není to ta nejdůležitější věc, které by se mělo všechno podřídit?” A to je právě to: Není. Fyzický život a tělesné zdraví není pro křesťana nejvyšší hodnotou. Je to dobrá věc, ale nesmí to být nejvyšší hodnota. Křesťané jsou vyzýváni, aby nesloužili svému tělu a aby nemilovali svůj život až k smrti. Jsme tu jen na chvilku, Boží soud je za dveřmi. V tomhle se skutečný křesťan od současné mainstreamové populace liší. Opravdový křesťan je ochoten své zdraví a dokonce i svůj život kvůli svému Bohu obětovat. Pokud bychom někde měli očekávat konflikt se stávající společností, nebude to právě tady?
“Dobrá”, namítnete, “ale tady jde o ohrožení životů ostatních lidí. Ať si klidně věřící obětuje svůj život, ale chraň ho ruka Páně, aby ohrožoval ten můj.” To je ale složitá otázka. Lidská společnost je skrz naskrz propojená. S trochou nadsázky lze říct, že všichni ovlivňujeme všechny; tím, co děláme, i tím, co neděláme. Přestat ovlivňovat a svým způsobem i ohrožovat druhé není možné. Chodit do práce, kde se potkáváme, je povoleno, protože stát potřebuje daně. Ale chodit do kostela, modlit, se zpívat a poslouchat nějaká moudra z dva tisíce let staré knihy? Vždyť to není k ničemu dobré, jen takový zbytný koníček a v tuto chvíli nepřijatelný hazard. Jenže v tom se stát mýlí.
Je bohoslužba opravdu k ničemu? Jde jen o vrtoch nábožné části naší společnosti? Těch zpozdilých občanů, kteří stále užívají to, čemu Marx říkal opium lidstva? Pokud je náboženství k ničemu, zakážeme ho ve jménu veřejného zdraví úplně? Přijdou i další infekce. Bude lepší, když se ti pánbíčkáři nebudou slízat vůbec, ne?
Námitka 2. Omezení se netýkají jen křesťanů
Je pravda, že tvrdá omezení se dotýkají mnoha dalších segmentů společnosti a omezují život nejen věřícím, ale všem. Znamená to ale nutně, že se má církev podvolit? Co kdyby církev sloužila jako vzor správného přístupu, pokorné rezistence vůči státu utrženému ze řetězu?
Pokud by se církev nepodvolila, vedlo by to k rozdělení ve společnosti i uvnitř církve samotné. Polovina národa by církvím tleskala, že mají odvahu a stojí si za svým; druhá polovina by je obviňovala z bezohlednosti a sobectví. Ani jednotliví křesťané a církevní vedoucí by se neshodli. Objevily by se konflikty. Je ale zajímavé, že se o možnosti vzepřít se nějakou rozumnou formou státnímu diktátu v církvi prakticky nemluví.
Námitka 3. Je to jen dočasné
Námitku, že se jedná jen o dočasné opatření, je potřeba vzít v potaz. Můžeme si položit otázku, jak dlouho musí omezování církve ze strany státu trvat, abychom ho mohli nazvat pronásledováním? Určitá soustavnost je jistě potřeba. Zatím se jedná o měsíce, což už nějaká doba je. Uvidíme, jak se bude situace vyvíjet. Zatím je ale rozvolnění církevního provozu v nedohlednu.
Námitka 4. Křesťané se mohou modlit a zpívat doma
To je jistě pravda. Osobní zbožnost je sice základ opravdové víry, ale celkově je křesťanství kolektivním „sportem“. Je to jako u fotbalu. Techniku s míčem na noze si může fotbalista trénovat na zahradě nebo dokonce v obýváku. Je to důležité, ale fotbal o tom není. Je to kolektivní hra a jde o to dávat góly. Stejně tak křesťanství není individuální záležitost. Od počátku jsou jeho centrem skupiny věřících (sbory) a tuto praxi začal už sám Ježíš, který si vybral dvanáct nejbližších učedníků.
Námitka 5. Křesťané by měli být solidární
Pokud jsou omezení nefér i vůči jiným skupinám lidí (a vypadá to, že opravdu jsou) a škodí jim víc, než pomáhají, čemu pomůže, když si křesťané nechají také ubližovat? Jestliže mého kamaráda šikanuje starší spolužák, pomůžu mu tím, že se nechám šikanovat taky?
Ano, opět předpokládáme, že nás stát nějak zle šikanuje. Ale co když je to všechno moudrá péče o naše vlastní dobro? Má stát takovou starost o mě, vás a naši maminku nebo dědečka? Myslím, že u nás jde především o hladký chod zdravotnického systému, nikoli o lásku státu k občanovi. Zdravotnictví je prostě nejsilnější lobby naší společnosti a volič na ochranu zdraví také slyší.
Současná modloslužba: zdraví je náš bůh, lékaři jsou jeho kněží
Kdo jsou naši dnešní bohové? Mysleli jsme si, že to jsou peníze. Covid nám ale ukázal, že to tak není. Našim bohem je zdraví a fyzický život. „Když nejde o život, jde o h…o.“ To je ale velká lež. Jsou větší věci, než fyzický život. Jen člověk, který se nebojí smrti, opravdu miluje život. Bohužel, všichni jsme naší zdravotně zabezpečenou dobou vychováváni k tomu, aby z nás byli tak trochu zbabělci. A zbabělci umí být zlí. Naše heslo je hlavně si neublížit, bezpečnost nade vše, zdraví máš jen jedno a život taky. Po smrti je konec, tma, nic. Kdo by ohrozil naše zdraví, je naším nesmiřitelným nepřítelem. Jenže život sám není bezpečný. Život na této planetě škodí zdraví a ještě nikdo ho nepřežil.
Stále z médií slyšíme, kdo jsou hrdinové naší doby: lékaři a sestřičky. To jsou lidé, které máme uctívat, kterým se máme klanět, kterým je třeba stavět pomníky. Zaslouží si určitě uznání a vděčnost, ale uznání a vděčnost úplně stejné, jako všechny ostatní užitečné profese, kterých jsou desítky, a většinou mnohem hůř placené. Kdo by si ovšem dovolil něco říci proti kněžím v bílých pláštích, pány nad životem a smrtí, dopustí se rouhání proti bohu zdraví. Jen počkej, až budeš něco potřebovat, ještě přilezeš po kolenou.
Jestliže přijde pronásledování křesťanů, bude to určitě ve jménu nějakého obecně uznávaného dobra. Co když tím dobrem bude právě veřejné zdraví? Zdraví je přece to nejcennější, co materialista má. Co víc by mohli křesťané ohrozit, třeba svým nezodpovědným scházením a zpěvem? Pronásledování křesťanů ve jménu veřejného zdraví, to zní jako takřka geniální ďábelský plán. Tajemná nová infekce by byla dokonalá záminka.
Nepřátelé společnosti
Moje znalosti historie nejsou velké, ale jednu věc vím: Je těžké poznat přelomový historický okamžik, když jste v něm. Známe to i ze svých vlastních životů. Zpětně se historie lehce soudí a hodnotí. Divíme se, jak je možné, že naši předci neudělali to a to, vždyť je to přece tak jasné. Ano, teď je to jasné, ale tehdy nebylo.
Myslíte si, že až přijde pronásledování křesťanů, že to bude hned všem jasné? Nebude. Těžko někdo přijde a řekne: “Já jsem ďáblův služebník, nenávidím Boha a věřící lidi a chystám se jim bezdůvodně ubližovat”. Ne, bude to přesně naopak. Služebník toho zlého bude říkat světu: “Věřící lidé vás ohrožují, musíte se bránit.”
Pronásledování církve v době starého Říma nezačalo proto, že křesťané věřili v Krista. S tím by Římané neměli žádný problém, bohů měli spousty a jednoho Ježíše navíc by si nikdo ani nevšiml. Křesťané byli pronásledování za to, že neobětovali oficiálním Římským bohům. To bylo chápáno jako ohrožení integrity, stability a prosperity říše. Křesťané byli prohlášeni za nepřátele veřejného blaha. Stejně tak to bude, přijde-li systematické pronásledování dnes. Můžeme si být jistí, že budeme označováni za nepřátele společnosti, kteří ohrožují blaho svých bližních.
Co tedy s tím
Nevedu žádnou církev a neleží na mě tíha zodpovědnosti, takže se mi to lehko říká. Myslím si ale, že církve by se neměly jen tak podvolit zákazu zpěvu a omezení počtu osob na bohoslužbách. Roušky nejsou žádný problém a není důvod, aby křesťané jejich nošení odmítali. Ve věcech zákazu zpěvu a bránění lidem v účasti na společných shromážděních jde ale stát přímo proti Božímu slovu, Bibli. To už je příliš. Církve by měly hledat rozumný způsob, jak Boží příkazy naplnit. Online bohoslužby podle mě řešením nejsou.
Pokud by stát argumenty církve nepřijal a vůči neposlušným církvím zasáhl, měly by se podvolit jeho rozhodnutí, to znamená přijmout případný trest, ale dál vytrvat ve svém postoji, tedy dál se scházet a zpívat Bohu písně chval. Pokud by křesťané zaujali pokorný, ale rozhodný postoj, mohli by být světu světlem a solí. Jako sůl by mohli bránit rozkladu společnosti a jako světlo by mohli ukazovat cestu dál. Ne každý by tomu samozřejmě tleskal. Ale tleskali snad všichni Ježíšovi?
Současná covidová opatření je podle mě možné považovat za formu pronásledování církve, byť tak nejsou svými tvůrci myšlena. Mocní totiž občas nevědí, co činí, stejně jako to nevěděl Pontský Pilát, když vydal Ježíše k ukřižování. Ze současného vývoje situace můžeme usuzovat na duchovní mocnosti v pozadí probíhajících událostí. Je možné, že systematické omezování duchovního života církve se bude dále rozvíjet a prohlubovat, a to právě s poukazem na ochranu zdraví lidí. Církev může začít být vnímána jako riziko šíření virových nákaz. Bylo by to logické, vezmeme-li v úvahu, že všeobecně uctívaná modla západní kultury je zdraví. Pokud křesťané nebudou spolu s ostatními uctívat zdraví, budou za to trestáni.
V každé zkoušce dává Bůh východisko a každý útok je šance na protiútok. Velké církve v ČR sdružené ve veleradě se jí ale nechopí a tuto příležitost nevyužijí, protože jsou příliš svázány se státní mocí a touží po jejím uznání. Zároveň neberou dostatečně vážně autoritu Písma a jsou zvyklé dělat kompromisy a ústupky požadavkům světa. Možná doba covidová otevře dveře pro vznik nových, malých a zdravých křesťanských společenství, které nesení Kristova evangelia postupně převezmou.
A nebo se pletu, maluju čerta na zeď a všechno bude jinak? Uvidíme. V každém případě, kéž se Ježíš Kristus na tom všem oslaví a co nejvíc lidí ho pozná a přijme jako Pána svého života a pastýře svojí duše.
Biblické odkazy
V článku jsem zmínil, že omezení účasti na společných shromážděních a zákaz zpěvu je v rozporu s Biblí. Zde uvádím některé odkazy z Nového zákona a Žalmů (ČEP):
Žalm 68, 33: Království země, zpívejte Bohu, zapějte žalmy Panovníku,
Žalm 149, 1: Haleluja. Zpívejte Hospodinu píseň novou, jeho chválu v shromáždění věrných!
Marek 14, 26: Když zazpívali chvalozpěv, šli na Olivovou horu.
1 Kor 14, 26: Co z toho plyne, bratří? Když se shromažďujete, jeden má žalm, druhý slovo naučení, jiný zjevení od Boha, ještě jiný promluví ve vytržení a další to vyloží. Všecko ať slouží společnému růstu.
Ef 5, 19: … ale plni Ducha zpívejte společně žalmy, chvalozpěvy a duchovní písně. Zpívejte Pánu, chvalte ho z celého srdce…
Žd 10, 25: Nezanedbávejte společná shromáždění, jak to někteří mají ve zvyku, ale napomínejte se tím více, čím více vidíte, že se blíží den Kristův.
Sk 2, 1: Když nastal den Letnic, byli všichni shromážděni na jednom místě.
Zj 19, 5: A od trůnu zazněl hlas: „Zpívejte Bohu našemu, všichni jeho služebníci, kteří se ho bojíte, malí i velicí.“
V. Šťastný, 22.12.20