Jak se má církev chovat v dnešním post křesťanském světě? Jak moc se mají křesťané vyjadřovat ke společenským a politickým otázkám? Klasické rčení praví, že církev má proměňovat svět, ne svět církev. Na druhou stranu, v Bibli nic o tom, že by křesťané měli proměňovat svět, nečtu. Co je ale v Písmu naopak jasné, je že máme proměňovat svoje myšlení, svůj charakter, máme se stávat podobnými Ježíši, duchovně se obnovovat, svítit jako hvězdy uprostřed „pokolení pokřiveného a zvráceného“ a „osvěcovat svět“. Když procházím knihu Skutků apoštolských, všímám si, že obsah prvních křesťanských kázání nebyl „jděte budovat lepší společnost“ ale „zachraňte se z tohoto zvráceného pokolení“. Myslím, že na tom se nic nezměnilo.
Nechápejte mě špatně. Netvrdím, že by nám mělo být jedno, co se kolem nás děje. Mám ale dojem, že církev by udělala mnohem lépe, kdyby si v morálních a etických otázkách udělala pořádek doma, ve svých řadách, než začne mluvit do života nevěřícím. Apoštol Pavel píše, že máme soudit ty, kdo jsou z nás (tedy křesťany), a ne ty, kdo jsou mimo nás (tedy nevěřící), protože ty bude soudit Bůh. (1 Kor 5, 12 – 13) Podle Pavla by se tedy církev měla skutečně starat především o sebe. Je to sobecké? Vůbec ne. Na svět to totiž bude mít mnohem větší vliv, než když budeme stále všetečně strkat nos do jeho věcí.
Vezměme si třeba otázku potratů. Vážím si každého křesťana i nekřesťana, který se staví proti zlu legálních potratů, které považuji za jednu z nejhorších tragédií naší doby. Církve obecně z oficiálních míst potraty vesměs odsuzují. Většinou ovšem pouze slovně. To, že řada kazatelů, kněží a členů církví potraty schvaluje, to se už obvykle neřeší. Tak například v nejvlivnější české protestantské církvi, Církvi bratrské, téměř polovina členů souhlasí s tím, že potrat z ekonomických důvodů je v některých situacích správná věc (viz šetření dr. Hamplové z roku 2017). Řády církve sice tuto možnost nepřipouštějí, ale členové na to mají jiný názor a nikomu ve vedení to nevadí. Tak ve skrytu probíhá církevní kulturní revoluce, řády neřády.
Podobně je tomu i mezi katolíky. Papež a biskupové sice potraty (slovně) přísně odsuzují, ale řada vlivných katolíků potraty schvaluje a podporuje, mezi nimi i americký prezident Joe Biden. Jak je možné, že papež František Joe Bidena nekázní? Nebylo by to stokrát silnější gesto, než všechna antipotratová prohlášení a pastýřské listy dohromady? Neovlivnil by papež svět mnohem víc, kdyby si dělal pořádek ve svém stádečku a Joea napomenul, prezident neprezident? Jenže to by František musel být Kristův následovník, a ne politik. Je smutné, když pak řadoví členové katolické církve musejí pořádat veřejné demonstrace za to, aby jejich duchovní autority dělaly svou práci a požadovaly dodržování svých vlastních pravidel. Porušování toho, co žádáme po druhých, se říká pokrytectví, a mezi duchovními je rozšířené jako rýma. Ježíš ale své učedníky nejvíc varoval právě před pokrytectvím, které nazýval “kvasem farizejů”.
Polyamorie
I když by se církev měla v morálních otázkách starat především sama o sebe, neznamená to, že jako křesťané můžeme ignorovat, co se děje kolem. Pokud se ve světě rozmáhá temnota a zmatek, je to příležitost ukázat lidem světlo. A to je i případ nové módy, která k nám proniká ze zámoří. Jmenuje se polyamorie a dostává stále větší prostor v médiích. Polyamorie (česky bychom tomu mohli říkat „mnoholáska“) je něco mezi klasickým manželstvím a volnou láskou hippies. V polyamorii nespíte jako hipíci s každým, koho potkáte, ale jen s určitou skupinou lidí, kteří se na vzájemné sexuální aktivitě dohodli, přičemž na jejich počtu, pohlaví a rodinném stavu nezáleží.
Trefně polyamorii popsal zpěvák Voxel, který se k tomuto stylu života nedávno přihlásil. Prý se s manželkou dohodli, že se navzájem NEBUDOU VLASTNIT.
Zajímavé je, jak Voxel ve svém prohlášení „nebudeme se s manželkou vlastnit“ přesně vystihl podstatu křesťanského manželství – a odmítl ji, ke své škodě a ke zkáze svojí rodiny. Voxel, stejně jako kdokoli jiný, nepotřebuje moje moralizování (i když bych si ho z pozice člověka, který má za sebou 23 let věrného manželství a 4 děti s jednou ženou mohl dovolit), ale potřebuje setkání s Kristem a pravdou. Potřebuje moudrost a světlo Božího slova, bez kterých bych ani já nebyl tam, kde jsem.
Voxel má pravdu, opravdové manželství je skutečně určitým druhem vlastnění. Apoštol Pavel píše, že muž nemá své tělo pro sebe, ale pro svou ženu, a podobně žena nemá své tělo pro sebe, ale pro svého muže:
Muž ať prokazuje ženě, čím je jí povinen, a podobně i žena muži. Žena nemá své tělo pro sebe, ale pro svého muže. Podobně však ani muž nemá své tělo pro sebe, ale pro svou ženu. Neodpírejte se jeden druhému, leda se vzájemným souhlasem a jen na čas, abyste byli volni pro modlitbu. Potom zase buďte spolu, aby vás satan nepokoušel, když byste se nemohli ovládnout. (1 Kor 7, 3 – 5)
To je radikální myšlenka. Manžel podle Bible svým způsobem vlastní tělo své ženy, a žena svým způsobem vlastní tělo svého manžela. Co z toho plyne? Totéž, jako z každého jiného vlastnického vztahu – práva a povinnosti.
Muž v manželství je povinen poskytovat ženě své tělo, a podobně i žena muži. Tedy sex se koná tehdy, ne když se mi chce, ale když chce ten druhý, protože má na mé tělo nárok. Je to manželská povinnost, na kterou má druhá strana nárok. Apoštol to říká slovy „neodmítejte se jeden druhému“. Výjimka je čas k modlitbě, a i tam to má být pouze se vzájemným souhlasem.
Křesťanské manželství je v intimní oblasti naprosto demokratické, práva jsou zcela vyrovnaná, stejně jako povinnosti. Muž i žena mají svá těla jeden pro druhého, nikdo nehraje prim. To je zcela jiný pohled na tělo, než jaký nám vštěpuje populární kultura. Heslo „moje tělo, moje volba“ do křesťanského manželství nepatří. A znovu si zdůrazněme, týká se to jak ženy, tak muže. Žena vlastní tělo muže stejně, jako muž vlastní tělo ženy.
Polyamorie, rozhodnutí přestat se s partnerem vlastnit, je tedy přímým odmítnutím Božího plánu pro vztah muže a ženy. Jak takový pokus může dopadnout? Až přejde euforie z domnělé svobody, zbyde jen neštěstí a trápení.
Ne moralizování, ale varování
Nehodlám poučovat Voxela a další polyamoristy, smilníky, nevěrníky a nevím koho ještě o tom, jak má vypadat správné manželství. Nejsem totiž o nic lepší, než Voxel. Ve svém nitru nejsem věrný manžel, ale nepraktikující cizoložník. Vím, že moje vlastní manželství je od počátku až dodnes Boží dar, a že bez Boží pomoci by nemělo šanci na přežití. Recept pro Voxela a další není snažit se naplnit krásné ideály ze svých sil, ale naopak rezignovat, odevzdat svůj život Ježíši Kristu, a pak, společně s ním a pod Jeho vedením, začít pracovat na svojí vnitřní proměně. Křesťan není povolán na prvním místě měnit okolní svět, ale především sám sebe. Svět může počkat.
To, co ničí lidské životy a vztahy, včetně manželství, je hřích. Hřích je naše vytrvalé a neustálé zaměření na sebe a přehlížení druhých; hřích je naše neustálé a vytrvalé hledání věcí, které nám Bůh nedává, a odmítání věcí, které nám Bůh dává; hřích je naše neustálá a vytrvalá snaha být jako Bůh, být sami sobě bohy. Jak takový pokus může dopadnout? Katastrofou. Potřebujeme zachránce, lékaře našich duší, životního kouče. Nikdo lepší než Ježíš Kristu není k dispozici. A žádné lepší rady do života, než jaké čteme v Bibli, nelze najít.
VŠ, 17.6.2021