Britský Vrchní soud vydal v prosinci 2020 přelomové rozhodnutí, které se týká změn pohlaví u dětí. V kauze známé jako „Bell versus Tavistock“ soud konstatoval, že děti nejsou schopné dát informovaný souhlas k užívání blokátorů puberty. Trans aktivisté bijí na poplach proti tomuto rozsudku, který výrazně omezuje změny pohlaví u dětí a může mít mezinárodní dopad.
Keira Bellová (23) stála v prosinci před Vrchním soudem v Londýně jako hrdá žena a odhodlaná bojovnice za ženská práva. Ještě před několika lety si ale nechávala říkat chlapeckým jménem Quincy Bell a chtěla se stát mužem. Genderová klinika Tavistock and Portman NHS Foundation Trust ji v tomto kroku nekriticky podporovala. Bellová dnes tvrdí, že ji klinika měla lépe informovat a upozornit na všechna rizika a následky spojené se změnou pohlaví. Tento soudní spor otevřel zásadní otázky ohledně tzv. „informovaného souhlasu“ a pohlavní identity člověka.
Keira se začala identifikovat jako chlapec, když jí bylo 14 let. Lékař ji v 15 letech odeslal na genderovou kliniku (Gender Identity Service – GIDS) zřízenou při státem financované nemocnici NHS Tavistock and Portman. Po třech sezeních na klinice jí předepsali medikamenty známé jako „blokátory puberty“. Ty začala Keira užívat v 16 letech. Když jí bylo 17, začala brát testosteron.
NHS (National Health Service, Národní zdravotní služba Velké Británie) dříve na svých webových stránkách uváděla, že blokátory puberty jsou „plně reverzibilní“. V červnu tohoto roku ale tato informace z webu potichu zmizela. Blokátory puberty jsou totiž oficiálně schváleny k léčbě pokročilého stádia rakoviny prostaty. To, že jsou podávány dětem s genderovou dysforií, je experimentální postup, při kterém jsou léky užívány mimo svoji schválenou indikaci (tzv. „off label“). Je známo, že mezi dlouhodobé vedlejší účinky blokátorů puberty patří ztráta plodnosti, poruchy činnosti pohlavních orgánů a řídnutí kostí.
Vrchní soud nyní rozhodl, že léčiva, která blokují pohlavní vývoj dítěte (blokátory puberty) mohou být podávány, pouze pokud je dítě „schopné pochopit dlouhodobé důsledky této léčby“. Rozsudek konstatuje, že je „vysoce nepravděpodobné“, že by jakékoli dítě mladší 13 let bylo schopné dát skutečně informovaný souhlas. Dále soud uvádí, že pro děti do 16 let je „mimořádně obtížné pochopit a zhodnotit“ všechny okolnosti užívání těchto medikamentů. Lékařům rozsudek doporučuje, aby se obraceli na soud, pokud budou mít u nezletilých ve věku 16 – 17 let pochybnost o jejich schopnosti poskytnout informovaný souhlas. Soud tak nastavil zcela novou laťku pro podávání blokátorů puberty dětem s genderovou dysforií.
Susie Greenová, ředitelka lobbistické organizace Mermaids (Mořské panny), bojující za změny pohlaví u dětí, označila toto rozhodnutí soudu za „neodpustitelnou a hanebnou zradu mladých lidí, kteří mají právo rozhodovat o svém vlastním těle“. Tato organizace se dosud těšila velkému vlivu na britskou zdravotní politiku. Důsledkem toho je, že v Británii existuje jen málo lékařských pracovišť, která nejsou ovlivněna transgenderovou ideologií. Děti, které prožívají nejistotu ohledně svého dospívajícího těla, tak nedostávají nestranné rady a pomoc. Mořské panny a další podobné organizace dosáhly toho, že jakmile dítě zápasí s přijetím svého biologického pohlavní, je to obvykle považováno za důkaz jeho transgenderové identity.
V Británii existuje jen několik malých organizací, které nabízejí nestranné poradenství. Jsou to skupiny založené rodiči, jako například Transgender Trend nebo Bayswater Support group. Tito lidé zažívali dlouhá léta výsměch, přehlížení a pomluvy, nicméně čerstvé rozhodnutí Vrchního soudu je pro ně satisfakcí.
Keira potřebovala ve zlomovém okamžiku svého života pomoc a radu; ani jednoho se jí nedostalo. Jako dítě byla vždy klukovský typ. Mezi holky nezapadala a tak došla k závěru, že je chlapec. Nikdo nenašel odvahu tuto její víru zpochybnit:
Když jsem začala přemýšlet o svojí identitě, všichni bez výjimky mě podporovali v iluzi, že jsem ve „špatném těle“. Nenašla se ani jedna organizace, která by mi řekla, že je normální být holka, která nemá ráda klasické holčičí věci, a že když se mi líbí holky, neznamená to, že jsem kluk.
Děti, které prožívají genderovou dysforii, potřebují pomoc nezávislého terapeuta. To ale znamená, že musejí jít k soukromému poradci a musejí ho sami zaplatit, což jsem si já nemohla dovolit. Kdybych takového nestranného poradce měla, pomohlo by mi to.
Dnes Keira na svém těle nese bolestivé důsledky svých rozhodnutí. Před třemi lety, když jí bylo 20, si nechala odstranit obě prsa (dvojitá mastektomie). Doufala, že to uleví její genderové dysforii. Nestalo se tak a o rok později už svého rozhodnutí litovala. Dnes je po léčbě testosteronem, mluví hlubším hlasem a žije s jizvami na hrudi. „Je těžké přiznat, že jste udělali chybu“, říká Keira. „Zvlášť takhle velkou chybu.“
Postupně si Keira začala uvědomovat širší politický kontext a to jí pomohlo pochopit, že je ve skutečnosti stále žena:
Díky tomu šílenství okolo „politiky identity“ jsem začala vnímat, co se vlastně děje. Viděla jsem, jak se všude lže a jak jsou umlčovány odlišné názory. Něco bylo špatně. Ten proces uvědomování si skutečnosti a zahájení detranzice byly postupné, stejně jako předtím změna pohlaví.
Když se Keira dozvěděla o Rachel Dolezalové, bílé univerzitní profesorce z USA, která se identifikovala jako černoška a stala se prezidentkou „Národní asociace pro podporu barevných lidí“, byl to pro ni jeden ze zlomových okamžiků. Začala pochybovat o své transgenderové identitě:
Vzpomínám si, že mě to opravdu naštvalo a začala jsem víc kriticky přemýšlet o otázce identity. Říkala jsem si, jestli změnit pohlaví znamená ve skutečnosti něco víc, než změnit rasu. Tehdy jsem se už pomalu probouzela ze svého transgenderového snu.
Přemýšlela jsem a ptala se sama sebe, co mě vlastně dělá mužem? Žádná odpověď, na kterou jsem přišla, ale nedávala smysl. V té době jsem už dokončila fyzickou tranzici a začalo se mi zhoršovat zdraví. Tehdy jsem si uvědomila, že už nechci žít ve lži a že je opravdu důležité, abych byla sama sebou.
Keira je statečná mladá žena, která čelí nejen mocnému zdravotnickému establishmentu, ale také svým vlastním osobním zápasům. Tyto bitvy by nemusela nikdy bojovat, kdyby se (kdysi důvěryhodné) zdravotnické organizace nenechaly zpolitizovat. Mladí lidé jako Keira za to platí vysokou cenu.
Autor: Jo Bartoschová, britská novinářka, která bojuje za práva žen a dívek. Článek dostupný na: https://www.spiked-online.com/2020/12/01/i-was-not-born-in-the-wrong-body/
Překlad: VŠ, 30.12.2020
Další informace o uvedeném rozhodnutí britského Vrchního soudu: https://www.christianpost.com/voices/thank-you-british-high-court-for-your-gender-dysphoria-ruling.html