Walt Heyer

Otázka transgenderu je velmi komplikovaná a má mnoho různých vrstev. Já jsem žil 8 let jako žena jménem Lorry Jensen. V dubnu roku 1983 jsem podstoupil operativní změnu pohlaví.

Všechno to začalo, když mi byly čtyři roky, bylo to v roce 1944. Dnes mám 74 let dlouhou zkušenost z první ruky, kdy jsem žil s transgenderovými pocity, snažil jsem se s tím vyrovnat a pak se z toho uzdravit.

Je důležité, abychom věděli, že vše, o čem jsme dnes slyšeli (změny pohlaví u dětí, pozn. překl.), je pro děti destruktivní. Já jsem byl také poškozen, a proto mám dnes silná názorová stanoviska.  Tito lidé bez výjimky přicházejí s bolestí, která pramení ze skutečných životních zkušeností. Nechci nikoho zraňovat. Provozuji webové stránky s názvem www.sexchangeregret.com a dostáváme dopisy od rodičů nebo od transgenderových lidí samotných, kteří nás žádají o pomoc. Tito lidé žili podobným životem jako já po různě dlouhou dobu, od pěti do třiceti let. A říkají mi: „Walte, můžeš mi pomoct změnit se zpátky na původní pohlaví? Byla to největší chyba mého života.“ Setkávám se osobně s mnoha lidmi, kteří se mění zpátky na svoje původní pohlaví a mám příležitost s nimi mluvit.

Myslím, že je důležité, abychom si uvědomili, že není nic dobrého na tom, pokud potvrzujete mladého chlapce v tom, že je holčička. Mně se to stalo ve čtyřech letech. Babička mně začala oblékat do růžových šifonových šatů. Říkala mi, jak jsem roztomilý a jak úžasně vypadám. Pokud toto děláte, pak mladému člověku říkáte, že je s ním něco v nepořádku. Ale v tom nemáte pravdu. Je to forma zneužívání dětí a je potřeba, abychom to nazývali pravým jménem. Pokud utvrzujete dítě v tom, že je opačného pohlaví, způsobujete mu depresi a nejistotu ohledně toho, kým je. A pak jim začneme injekčně podávat blokátory hormonů a začneme měnit jejich tělo. Dokážete si představit, jak destruktivní je to pro jejich psychiku? Není divu, že tito lidé často končí se separační úzkostnou poruchou, bipolární poruchou, disociativní poruchou, schizofrenií a mnoha dalšími poruchami. Obhájci transgenderu chtějí, abychom to ignorovali, a snaží se dětem bránit v přístupu k psychoterapii.1)

Jediný důvod, proč k vám dnes můžu mluvit, je, že po 46 letech, kdy jsem se potýkal s tímto problémem, jsem mohl podstoupit zpětnou proměnu. Bylo to v roce 1990. Předtím, jsem postoupil rozsáhlou psychoterapii. Přesně takovou psychoterapii, jaká je dnes lidem odpírána. Proč? Protože obhájci transgenderu nechtějí, aby se lidé měnili nazpět. Lidé, jako jsem já, jim dělají špatnou reklamu. Nabourávají představu, že jak je to celé dobré a úžasné. Ale není. Nedávno jsem napsal knihu „Trans Life Survivors“ (viz zde), která obsahuje příběhy lidí, kteří zjistili, že změna pohlaví nebyla odpovědí na jejich problém.

Je bolestivé, když dostávám emaily od lidí, jejichž životy byly roztrhané na kusy. Jsou to muži jako já, kteří byli ženatí. Já sám mám dvě děti a měl jsem dobrou práci v americké strojírenské firmě. Jeden z terapeutů, který obhajoval operativní změnu pohlaví, mi tehdy řekl, že jediný způsob, jak vyřešit, co se mi stalo jako dítěti, kdy jsem nosil růžové šaty, je začít brát hormony měnící pohlaví a podstoupit operativní změnu pohlaví. To bylo podle něj řešení. Věřil jsem jeho odbornosti, protože doktor Walker (psycholog Paul Allen Walker, pozn. překl.) napsal první mezinárodní standard pro léčení poruchy pohlavní identity (genderové dysforie). Jsem tady, protože Walker se mýlil. Jsem tu, protože jeho standardy lékařské péče existují v modifikované podobě dosud a jsou běžně používány. Prošly několika revizemi, ale příliš se nezměnily. Jejich základem je myšlenka, že pokud někdo přijde do ordinace, může sám diagnostikovat svoji genderovou dysforii. Takhle dnes doslova „vyrábíme“ transgenderové děti. Vyrábíme jejich deprese, jejich úzkosti. Transgender se dnes stal obrovským průmyslem, ze kterého lidé profitují, zatímco životy dětí jsou hluboce poškozovány.

Děti jsou nejzranitelnější členové společnosti, a přesto dospělí trhají jejich životy na kusy. Je s podivem, proč vůbec máme tuto diskusi. Takové věci by se vůbec neměly dít. Podle mého názoru by žádný lékař neměl mít právo aplikovat dětem blokátory hormonů.  Není vůbec nic dobrého, na tom když někoho utvrzujete v opačné pohlavní identitě, protože to ničí jeho život. Důsledky toho, co děláme dnes, neuvidíme dříve než za deset nebo patnáct let. Pak přijde někdo, jako jsem já a řekne: „Je hrozné, co mi udělali. Neměli to nikdy dělat.“

Lidé sužovaní transgenderovými pocity trpí. Nechci nijak zlehčovat jejich trápení. Ale proč je zneužíváme aplikací hormonálních blokátorů, odřezáváme zdravé části jejich těl a vydáváme to za léčbu? Je to šílené a nedává to žádný smysl. Pokud se zhluboka nadechneme a střízlivě se zamyslíme, je to opravdu šílenství. Kdy nám to konečně dojde?

Kristina Olson, výzkumná psycholožka na Washingtonské univerzitě, která zkoumá problematiku transgenderu, řekla: Nevíme, kdo transgenderové děti jsou. Odborníci nedokážou definovat, kdo tyto děti jsou, jinak, než podle toho, co jim děti samy řeknou. Neexistuje žádný test, neexistuje žádný důkaz.

Rodič může způsobit genderovou dysforii u svého dítěte tím, že ho bude utvrzovat v opačné pohlavní identitě. APA (American Psychiatric Association) říká, že se děti nerodí jako transgender. Ale přesto je léčíme medicínskými prostředky, jako kdyby se takto narodily. Snažíme se je změnit, ale nenarodily se tak. Znovu říkám, že vyrábíme transgenderové děti.

Nikdo by se neměl podílet na tom, aby měnil mysl dítěte, jeho psychiku, a poslal ho na cestu, na jejímž konci si jednoho dne sedne a bude vyprávět, jak byl jeho život rozbitý na kusy. Já jsem měl štěstí. Jsem už 33 let střízlivý, ale předtím jsem hodně pil a bral jsem kokain, abych zamaskoval bolest z toho, že jsem podstoupil operativní změnu pohlaví.

Moje změna pohlaví byl pokus, jak se vyrovnat s tím, co mi dělala babička s růžovými šaty. Byl jsem zmatený. Jako malý chlapec ve věku od čtyř do šesti let jsem začal toužit po tom, aby mě ostatní ujišťovali, že jsem holčička. Začalo se mi to líbit. Stal jsem závislým na tomto utvrzování a na pozornosti okolí. Když dítě chce pro sebe ukrást veškerou pozornost v místnosti, stačí jenom říct: Já jsem transgender. Během vteřiny je veškerá pozornost soustředěna jen na něj. A pak dostane, cokoli bude chtít. Nikdo ho nekonfrontuje, nikdo se nezeptá: Jak jsi došel k tomuhle závěru?

My víme, jak došli k tomuto závěru. Školy jim dávají knížky, indoktrinují je. Rodiče je podporují. Na internetu jsou diskusní skupiny (chatrooms) a celé skupiny dětí se stávají transgender. Je to jen výstřelek? U někoho se může jednat o autogynefilii, ale jsou také lidé, kteří mají hluboké problémy.

Pracoval jsem během posledních deseti let se stovkami lidí a více než 50 % z nich bylo sexuálně zneužito. Chlapci, kteří jsou v mladém věku zneužití, docházejí k závěru, že jediný způsob, jak předejít tomu, aby byli znovu sexuálně zneužití, je odříznout si pohlavní orgány a stát se ženami. Toto je obranný mechanismus v jejich mysli proti pohlavnímu zneužití. Děvčata, která byla pohlavně zneužita, chtějí být muži, aby odradily každého potenciálního útočníka a nebyly už přitažlivé jako potenciální oběti zneužití. Velká většina těchto mužů a žen byla zneužitá jako děti. Mnoho z nich, když s nimi v soukromí sedím a hovořím, o tom dokážou poprvé v životě mluvit. Přitom je jim 30, 40 nebo 50 let. Je to příliš bolestivé.

Já jsem byl pohlavně zneužitý v 9 letech, a to opakovaně, mým strýcem. Když jsem řekl svým rodičům, že jsem byl pohlavně zneužitý, řekli: To by strejda Fred nikdy neudělal. Omyl. Řekli, že jsem lhář. Ve čtyřech letech jsem nosil růžové šaty, v devíti jsem byl sexuálně zneužitý, a teď jsem ještě lhář. To není dobrý způsob, jak odstartovat svůj život.  

Když se na mě lidé obracejí s žádostí o pomoc, vždy jim položím jednu otázku: „Řekněte mi, co způsobilo, že nechcete být tím, kdo jste?“ Ve 100 % případů mi to dokážou říct. Právě teď cítím tu bolest, když se mnou sdílejí své příběhy. I já u toho pláču, protože je to ošklivé a hrozné. Je to tak hluboko, že o tom nikdo nechce mluvit. Ale měli bychom začít o tom mluvit. Ničíme celou generaci mladých lidí a je to vážná věc. Já se už nechci bát mluvit otevřeně, a neměli byste se bát ni vy. Děkuji.

1) Pozn. překl.: Podle Světové profesní organizace pro transgenderové zdraví (The World Professional Association for Transgender Helath, WPATH) je psychoterapie, která se snaží vést mladého člověka nebo dítě k přijetí biologického pohlaví, se kterým se narodilo, neúčinná. Taková psychoterapie je podle WPATH považována za neetickou:

Treatment aimed at trying to change a person’s gender identity and expression to become more congruent with sex assigned at birth has been attempted in the past without success (Gelder & Marks, 1969; Greenson, 1964), particularly in the long term (Cohen-Kettenis & Kuiper, 1984; Pauly, 1965). Such treatment is no longer considered ethical.“ (standardy péče WPATH, str. 16, online dostupné v angličtině z: https://www.wpath.org/media/cms/Documents/SOC%20v7/Standards%20of%20Care_V7%20Full%20Book_English.pdf

Podle současného pojetí genderové dysforie není za psychickou poruchu považována skutečnost, že se někdo cítí být (chce se stát) osobou opačného pohlaví. To je chápáno jako legitimní projev lidské různosti. Medicínský problémem je podle současného trendu pouze s tím spojená „dysforie“, tedy pocit intenzivního stresu spojený s tím, že vaše tělo neodpovídá tomu, kým se cítíte být. Zdoj: Americká Psychiatrická Asociace (APA), viz zde:  „In 1980, the American Psychiatric Association added gender identity disorder to the Diagnostic and Statistical Manual (DSM). While controversial, this was seen as a way to ensure that transgender people had access to care. In a nod to progress, the next DSM will replace „gender identity disorder“ with „gender dysphoria“ as a diagnosis. The shift underscores that being transgender is not a disorder in itself: Treatment only is considered for transgender people who experience gender dysphoria — a feeling of intense distress that one’s body is not consistent with the gender he or she feels they are, explains Walter Bockting, PhD, a clinical psychologist and co-director of the LGBT Health Initiative at Columbia University Medical Center.“

Překlad: V.Šťastný, 9/2019