Dnes prý naši zákonodárci jednají o přijetí nebo nepřijetí Istanbulské úmluvy. Zatím není známo, jak celá věc dopadne. Většina lidí v naší zemi chápe, že je to škodlivý dokument, který pod falešnou záminkou ochrany žen proti domácímu násilí cílí proti přirozenému řádu věcí v rodině a ve společnosti. Bylo o ní napsáno už mnoho, něco málo i na našich stránkách.
Přiznám se, že můj postoj vůči tomuto dokumentu začíná být relativně lhostejný. Jsem rád, že mnoho lidí, křesťanů i nevěřících, protestuje, varuje a snaží se podle svých sil a možností přijetí tohoto pamfletu zabránit. Je mi to sympatické, ale moc si od toho neslibuji. Rozklad naší společnosti je totiž už dost pokročilý. Mechanismy a síly, které stojí za Istanbulem, jsou v činnosti již desítky let a nadšeně jim roky tleskáme – emancipace, antikoncepce, potraty, povinné zaměstnávání žen, rozvody, krize rodiny a otcovství, svobodné matky, pornografie, rozklad autority…. Mohli bychom pokračovat. Bohužel není možné, abychom nesklízeli to, co už léta zaséváme.
Svět je svět. Je to krásné, ale bláznivé a nebezpečné místo k životu. Kdo čte bibli a bere ji vážně, ten nemůže čekat, že věci budou stále lepší a lepší, až se jednoho dne všichni probudíme šťastní a spokojení. Spíš máme očekávat opak. Je mi líto, ale tzv. „proměna společnosti evangeliem“, o které mnoho upřímných křesťanů sní, je něco, o čem v bibli nečtu. Nejsem nadšený ze stavu světa, ale dokážu s tím žít. Co mě trápí víc, je stav církve.
V uplynulých dnech jsem dostal mailem výzvy od křesťanských přátel, abychom oslovili politiky a pokusili se zabránit přijetí Istanbulu. Je paradoxní, že titíž lidé, kteří bijí na poplach proti Istanbulu, bojují za emancipaci žen v církvi a podporují službu žen ve vedení církve na všech úrovních. Jak je možné, že si neuvědomují, že za Istanbulem a emancipací žen v církvi je stejný duch a stejná myšlenka? Nedochází jim, že podporou žen ve vedení sborů způsobí oslabení církve a ohrozí samu podstatu křesťanské rodiny? Nedochází jim, že podporováním žen do vedoucích rolí nad muži boří model manželství jako obraz církve a Krista – ženicha, který bojuje a obětuje se, a nevěsty, která miluje a nechá se vést?
To, co se dnes děje v našich církvích napříč všemi denominacemi je ve skutečnosti mnohem horší, než celá Istanbulská úmluva. Je šokující, jak rychle se církev mění a jak velkou autocenzuru naši pastýři dobrovolně praktikují. Bývalo zvykem, že při křesťanských svatbách slibovala nevěsta svému muži lásku, poslušnost a věrnost, zatímco on sliboval lásku, úctu a věrnost. Už to tak není. Posledních několik křesťanských svateb, které jsem měl tu čest navštívit, bylo už genderově vyvážených. Není to vina snoubenců, ale ustrašených progresivních kazatelů. Dnes se mezi křesťany mluví o vzájemném podřizování se muže a ženy v manželství. Vzájemné podřizování je ale nic neříkající, politicky korektní blábol.
Každý křesťan, který bojuje proti Istanbulské úmluvě a zároveň prosazuje ženy do vedení církve, je nekonzistentní a odporuje sám sobě. Kdybych chtěl být neuctivý, řekl bych, že je buď hloupý, nebo pokrytecký. Všichni, kdo touží po ženách ve staršovstvech a za kazatelnami, by totiž měli Istanbul nadšeně vítat, protože představuje přesně to samé – touhu po stejnosti pohlaví a popírání Bohem daných rozdílů mezi muži a ženami a jejich rolemi. Emancipace žen v církvi je, stejně jako Istanbulská úmluva, destruktivní neposlušnost proti přirozenému a Bohem zjevenému řádu věcí. To první mě bolí víc, protože se týká církve, která je mi bližší. Církve, která má být „sloup a opora pravdy“, ale místo toho se úplně zbytečně přizpůsobuje nerozumným módním výstřelkům. (Viz Švédsko – církev ztratí nejdříve muže a pak celou samu sebe.)
Vztah muže a ženy v křesťanském manželství je nedílnou součástí evangelia. Nemůžeme si v něm dělat, co chceme. Role jsou dané. Manželství, které zrcadlí Krista a církev, přináší Bohu slávu a lidé si ho váží. Je to živé podobenství boží lásky, která rozhodně není beztvará a bezpohlavní, na rozdíl od mnoha našich dnešních církví. Kredit církve a jejích představitelů ve společnosti padá na samé dno. Církev, která se přizpůsobuje světu, se stává se zbytečnou a pohrdanou institucí. Její reakce je ale další přizpůsobování a snaha se světu ještě víc zavděčit. Nejde přitom o přizpůsobení formy, to by bylo naopak dobré, ale o cenzuru obsahu evangelia. Proč jdeme touto neslavnou cestou, od charismatiků, přes evangelikály až po katolíky, to je opravdu záhadou. Cui bono?
To nejlepší, co můžeme tváří v tvář Istanbulu a podobným vychytávkám jako křesťané dělat, je formovat svoje životy, rodiny a sbory podle učení Ježíše a apoštolů. Pak budeme světlem a solí, budeme se pozitivním a konstruktivním způsobem lišit. Budeme obdivovaní i zatracovaní, budeme za blázny, a možná, promítne-li se Istanbul do našich zákonů, začnou nás za naše postoje vyhazovat z práce a všemožně jinak pronásledovat a trestat. Ale – sliboval snad Ježíš něco jiného?
Často přemýšlím, proč tolik církevních představitelů zleva i zprava bojuje proti tzv. křesťanským fundamentalistům. Největším údajným hříchem fundamentalistů je to, že si myslí, že v bibli něco chápou. Že si dovolí mít přesvědčení o tom, co chtěl biblický autor tím kterým výrokem říct. To se v církvi nenosí. Dnes je v módě v dobré křesťanské společnosti přečíst pasáž z bible a pak říct: „Já vlastně nevím, co to znamená.“ To je vnímáno jako známka oduševnělosti a duchovní hloubky.
Jenže bible není psaná primárně jako hádanka nebo rébus. I když obsahuje složitá místa, většina věcí je v ní poměrně dobře srozumitelná. Problém je, že jsou to věci sice srozumitelné, ale těžko přijatelné. Do této kategorie jednoduchých, ale pro čím dál větší počet lidí těžko přijatelných výroků, patří i novozákonní instrukce pro soužití mužů a žen v církvi a v rodině. Obsahově jsou to velmi jasná sdělení, kterým bez problémů porozumí i dítě, například:
Muži, milujte své ženy, jako si Kristus zamiloval církev a sám se za ni obětoval, (Ef 5, 25)
Muži, milujte své ženy a nechovejte se k nim drsně. (Ko 3, 19)
Ženy, podřizujte se svým mužům, jak se sluší na ty, kdo patří Pánu. (Ko 3, 18)
Stejně i vy ženy, podřizujte se svým mužům; i když se někteří z nich vzpírají Božímu slovu, (1 Pt 3, 1)
Ale jako církev je podřízena Kristu, tak ženy mají být ve všem podřízeny svým mužům. (Ef 5, 24)
Učit ženě nedovoluji. Žena nemá mít moc nad mužem, nýbrž má se nechat vést. (1 Tm 2, 12)
Proč je toto pro současnou církev problém? Jak došla k závěru, že tyto věci dnes není třeba uvádět do praxe, ale je vhodné se posunout dál, k údajně lepšímu a progresivnějšímu způsobu křesťanského života? Proč se stydíme za tuto část evangelia? Proč bojujeme proti Istanbulské úmluvě, když je nám jedno, že se naše církve odbočují z přímé cesty? Věrnost autentickému učení apoštolů je přece základem, na kterém stojíme. Co jiného dělá církev církví?
Nuže tedy, bratří, stůjte pevně a držte se toho učení, které jsme vám odevzdali, ať už slovem nebo dopisem. (2 Tes 2)
VŠ 27. 7. 2020