Ve veřejném prostoru se stále objevují debaty a články o škodlivosti, prospěšnosti nebo nedůležitosti tzv. Istanbulské úmluvy. Naposledy například tento článek na Idnes. Sekulární veřejnost je vůči tomuto dokumentu krajně nedůvěřivá. Ve sborech se toto téma obvykle z kazatelen neřeší, i když představitelé některých církví vydali k Istanbulské úmluvě odmítavé prohlášení. Toto prohlášení se překvapivě nikde nezmiňuje o Bibli, resp. o Novém zákoně, který je základní a nejvyšší normou křesťanské církve. Položme si tedy otázku: Obstojí Nový zákon ve svém pohledu na muže a ženy před požadavky Istanbulské úmluvy?
Situace
Jak všichni víme, v Istanbulské úmluvě je řeč o násilí vůči ženám ze strany mužů. Tento dokument by chtěl násilí na ženách vymýtit nebo alespoň minimalizovat. Kdo by s tím nesouhlasil? Kdo by obhajoval bití nebo týrání žen? Jenže o to ve skutečnosti v Istanbulské úmluvě nejde. Na fyzické nebo verbální násilí (vyhrožování, vydírání apod.) už zákony existují. Hlavní smysl Istanbulské úmluvy je jinde. Istanbulská úmluva pojem násilí vůči ženám předefinovává, respektive výrazně rozšiřuje. To je jádro a hlavní smysl celého dokumentu. Jde v podstatě o posun významu slova násilí.
Jak je v Istanbulské úmluvě násilí vůči ženám definováno? Článek 3, písm. a) uvádí:
„násilím na ženách” se rozumí porušení lidských práv a forma diskriminace žen a znamená všechny násilné činy založené na pohlaví, které vedou nebo mohou vést k fyzické, sexuální, psychické nebo ekonomické újmě nebo utrpení žen, včetně hrozeb takovým činem, donucování či svévolného zbavení svobody, ať na veřejnosti nebo v soukromí;“
Toto je možná nejdůležitější část celé Istanbulské úmluvy. Násilí na ženách už není především fyzická agrese, ale forma velmi široce definované diskriminace. Mohli bychom tento odstavec dlouze analyzovat, ale zkusme ho prakticky konfrontovat s požadavky Nového zákona. Nejprve tři příklady z oblasti veřejné církevní služby.
1. Řekněme, že věříme tomu, že když apoštol Pavel píše: Učit ženě nedovoluji. Žena nemá mít moc nad mužem, nýbrž má se nechat vést (1 Tm 2, 12), vydává obecně platný a nadčasový příkaz závazný pro všechny církve až do příchodu Pána Ježíše. Co když ale nějaká žena přijde s tím, že chce být u nás ve sboru kazatelkou a že tento text obsahuje formu diskriminace na základě pohlaví, která vede k její ekonomické a psychické újmě a utrpení? Ve světle Istanbulské úmluvy má tato žena naprostou pravdu. Skutečně tento text Nového zákona podporuje podle definice Istanbulské úmluvy násilí vůči ženám.
2. Nebo jiný text:
Jako ve všech obcích Božího lidu, ženy nechť ve shromáždění mlčí. Nedovoluje se jim, aby mluvily; mají se podřizovat, jak to říká i Zákon. Chtějí-li se o něčem poučit, ať se doma zeptají svých mužů; ženě se nesluší mluvit ve shromáždění. (1 Kor 14, 33b – 35)
Připouštíme, že tento text si zasluhuje výklad a zájemcům doporučujeme tento článek. Nicméně pokud nějaká žena přijde s tvrzením, že tento požadavek, jak je v Novém zákoně uveden, propaguje formu diskriminace na základě pohlaví, omezuje její lidská práva a způsobuje jí psychickou újmu, bude se podle Istanbulské úmluvy jednat o násilí vůči ženám.
3. Problematický bude i požadavek na službu staršího v církvi. Podle 1 Tm 3, 2 a Tit 1, 6 má být starší či biskup (v Písmu synonyma) „muž jedné ženy“. Tento vedoucí úřad v místním sboru je tedy v Novém zákoně vyhrazen mužům. Pokud nějaká žena poukáže na to, že tento text pontencionálně porušuje její práva a diskriminuje ji na základě pohlaví, čím jí způsobuje psychickou nebo ekonomickou újmu a utrpení, má podle Istanbulské úmluvy pravdu a skutečně se jedná o násilí vůči ženám.
O mnoho lepší nebude situace Nového zákona ani ohledně požadavků na rodinný život. Uveďme tři příklady z mnoha potenciálně problematických textů.
4. Ef 5, 24: Ale jako církev je podřízena Kristu, tak ženy mají být ve všem podřízeny svým mužům. Co když některá žena vznese námitku, že tento text vede k porušování jejích práv na základě pohlaví a že jeho aplikace jí způsobuje ekonomickou a psychickou újmu? Dle definice Istanbulské úmluvy bude mít pravdu, tento text skutečně podle ní obsahuje tzv. násilí vůči ženám.
5. Apoštol Petr uvádí (1 Pt 3, 1 – 6):
Stejně i vy ženy, podřizujte se svým mužům; i když se někteří z nich vzpírají Božímu slovu, můžete je beze slov získat svým jednáním, když uvidí váš čistý život v bázni Boží. Pro vás se nehodí vnější ozdoba – splétat si vlasy, ověšovat se zlatem, střídat oděvy – nýbrž to, co je skryto v srdci a co je nepomíjitelné: tichý a pokojný duch; to je před Bohem převzácné. Tak se kdysi zdobily svaté ženy, které doufaly v Boha. Podřizovaly se svým mužům, tak jako Sára poslouchala Abrahama a ‚nazvala jej pánem‘. Vy jste jejími dcerami, jednáte-li dobře a nedáte se ničím zastrašit.
Rovněž tento text obhajuje dle definice Istanbulské úmluvy násilí vůči ženám, když požaduje poslušnost žen nedokonalým manželům, střídmost v oblékání a dokonce dává za vzor ženu, která nazývá manžela „pánem“.
6. 1 Kor 11, 8 -9: Vždyť muž není z ženy, nýbrž žena z muže. Muž přece nebyl stvořen pro ženu, ale žena pro muže. Zde máme typickou ukázku toho, co Istanbulská úmluva nazývá stereotypním pojímáním rolí mužů a žen, které je podle ní třeba vymýtit (čl. 12, odst. 1, viz níže). Takové texty, včetně popisu stvoření muže a ženy v knize Genesis, budou v případě implementace Instanbulské úmluvy problematické.
Námitky
Vůči výše uvedenému můžeme vznést několik kritických připomínek.
Zaprvé lze namítnout, že výše citované novozákonní texty byly vytrženy z kontextu, je možno vykládat je jinak, je nutno vzít v úvahu historický kontext a dobu vzniku, popřípadě že tyto verše již pro současnou církev neplatí. Ano, křesťané, sbory či denominace s tímto přístupem k Bibli nebudou mít s Istanbulskou úmluvou problémy. De facto se tím ale vzdají mnoha částí textu Nového zákona a riskují tak v budoucnu problémy s jeho Autorem.
Dále, někteří by se mohli domnívat, že církev bude mít vzhledem ke svému náboženskému vyznání výjimku. To je ale omyl, právě naopak: Článek 4) odstavec 3. Istanbulské úmluvy uvádí:
„Provádění ustanovení této úmluvy smluvními stranami, zvláště opatření na ochranu práv obětí, musí být zajištěna bez jakékoliv diskriminace, zejména diskriminace na základě pohlaví, genderu, rasy, barvy pleti, jazyka, vyznání, politického nebo jiného smýšlení, národnostního nebo sociálního původu, příslušnosti k národnostní menšině, majetku, narození, sexuální orientace, genderové identity, věku, zdravotního stavu, zdravotního postižení, rodinného stavu, postavení migranta nebo uprchlíka či jiného postavení.“ (zvýraznění doplněno)
Vidíme, že (náboženské) vyznání je jmenovitě uvedeno jako jedna z věcí, které nesmí být základem diskriminace žen. Domnívat se, že se toto týká pouze Islámu, by bylo chybné. Jedná se o jakékoli vyznání včetně křesťanského.
Tradice, na které by se mohly církve také odvolávat, jsou rovněž v hledáčku Istanbulské úmluvy, viz článek 12 odst. 1):
Smluvní strany přijmou nezbytná opatření k prosazování změn sociálních a kulturních vzorců chování žen a mužů za účelem vymýcení předsudků, obyčejů, tradic a veškerých dalších zvyklostí, které jsou založené na myšlence méněcennosti žen nebo stereotypním pojímání rolí žen a mužů.
Lze očekávat, že Novozákonní požadavky na role mužů a žen budou spadat právě do kategorie předsudků, obyčejů a tradic založených na stereotypním pojímání rolí mužů a žen. Ty mají být podle Istanbulské úmluvy doslova vymýceny, což je silný výraz naznačující aktivitu na straně státu.
Mohli bychom také poukázat na to, že Istanbulská úmluva není pro občany závazná, protože je to mezinárodní smlouva, nikoli zákon. Ano, zatím je to tak. Nač stahovat kalhoty, když brod je ještě daleko, že? Ale Istanbulská úmluva slouží právě k tomu, aby ovlivnila znění našich zákonů a aby se tak její požadavky staly vynutitelnými pro všechny občany, viz článek 45 odst. 1):
Smluvní strany přijmou nezbytná legislativní a jiná opatření, která zajistí, aby za spáchání trestných činů zavedených podle této úmluvy bylo možné uložit účinné, přiměřené a odrazující sankce, s ohledem na jejich závažnost. Tyto sankce zahrnují případně uložení trestu včetně trestu odnětí svobody ve výši, která zakládá důvod pro vydání osoby do cizího státu.
Velkou roli v implementaci požadavků Istanbulské úmluvy a potenciálně v perzekuci církví věrných Novému zákonu budou podle Istanbulské úmluvy hrát neziskové organizace s aktivní podporou státu, viz článek 9:
Smluvní strany budou uznávat, podněcovat a na všech úrovních podporovat činnost příslušných nevládních organizací a občanské společnosti, které působí v oblasti boje proti násilí na ženách, a zavedou účinnou spolupráci s těmito organizacemi.
První vlaštovky už můžeme pozorovat. Například nezisková organizace „Rovné příležitosti, z.s.“ má na svých stránkách článek o postavení muže a ženy v Bibli, který končí tímto odstavcem:
„Jelikož i dnešní hlavně katolická církev chápe Bibli, která se po dva tisíce let nezměnila, jako základní, jedinou, pravdivou knihu, ze které vychází při svém učení, což vede k tomu, že muže a ženu nadále chápe podle patriarchálních principů, čemuž odpovídá i fakt, že v katolické církvi nemohou ženy zastávat místo kněze, tedy prostředníka mezi Bohem a člověkem, ale mohu Bohu sloužit jen jako služebnice, jeptišky, je třeba reformovat církev, tím, že se také zreformují svaté texty, jež jsou základem náboženského učení církve.“ (zvýraznění doplněno)
Závěr
Požadavky Nového zákona na role mužů a žen v církvi a v rodině jsou v rozporu s požadavky Istanbulské úmluvy, respektive jsou dle Istanbulské úmluvy formou násilí vůči ženám. Pokud budou zásady Istanbulské úmluvy postupně implementovány do našich zákonů, lze v časovém horizontu několika let či desetiletí očekávat právní sankce vůči církvím a křesťanům, kteří budou novozákonní požadavky na role mužů a žen v církvi a v manželství v praxi uplatňovat, vyžadovat nebo propagovat.
Zdá se, že nastává doba temna. Jedná se o kulminaci dlouhodobého společenského vývoje, který lze těžko zastavit. Není ale na místě, aby měli křesťané strach. Naopak, máme být hrdí na to, když poneseme utrpení pro Krista: Neboť vám je z milosti dáno netoliko v Krista věřit, ale pro něho i trpět (Fp 1, 29). Z lásky ke svým bližním, k Bohu a jeho slovu budeme mít možnost být solí a světlem ve světě upadajícím do chaosu a rozkladu.
Přicházející změny ve společnosti budou pro křesťany velkou příležitostí ke svědectví. Církev připravená nést příkoří a utrpení se může stát pro společnost znovu věrohodnou. To, co se dnes jeví jako katastrofa, se může brzy obrátit k prospěchu evangelia a k obrácení našich bližních ke Kristu. V Něm máme veškeré bohatství moudrosti a poznání, zprostředkované Jeho slovem. Buď Bohu sláva!
V. Šťastný, 10/2019