Magazín „Wired“ popsal minulý měsíc ve svém článku bouři, ke které se schyluje v oblasti dárcovství spermií. Stále častěji totiž lidé používají domácí sady na testování DNA a docházejí tak k nečekaným odhalením ohledně svých rodinných vztahů. Tato zjištění už mají i svůj speciální název: „NRU“ neboli „ne-rodičovská událost“.
Lidé, kteří si sami provádějí domácí testy DNA, objevují své skutečné otce, poloviční sourozence nebo dokonce desítky dětí, o kterých dosud nevěděli. A většinou z toho objevu nemají žádnou radost. Vzniká tak stále se rozšiřující subkultura lidí, kteří učinili takovéto nechtěné genetické objevy. Tito lidé mají už svoje lobbistické organizace, svépomocnou literaturu a podpůrné skupiny.
Jeden terapeut vytvořil podcast zaměřený na pomoc lidem, kteří procházejí uvedenými problémy. Tento terapeut redaktorům z „Wired“ vysvětlil, že lidé, kteří pomocí DNA testů odhalí skrytá rodinná tajemství, procházejí klasickým psychologickým řetězcem; po prvotním šoku u nich nastupuje hněv a deprese. Tyto příběhy jsou pádným argumentem, abychom se na dárcovství spermií, které je v západní kultuře přijímáno prakticky bez výhrad, začali dívat střízlivějším pohledem.
Ve spojených státech generuje obchod s „darovanými“ spermiemi ročně asi 4 miliardy dolarů, ale je až překvapivě málo regulován. Děti narozené z darovaných spermií patří mezi oběti sexuální revoluce a jejích pokřivených nápadů. Až do svých 18 let nemají tyto děti právní nárok na informace o svých biologických otcích, což ve většině amerických států znamená, že tyto děti nemají ani nárok znát svoji rodinou zdravotní anamnézu.
Když někdo odmítá nebo zpochybňuje technologie asistované reprodukce, bývá označován za prudérního zpátečníka, asi jako když děda brblá nad modře obarvenými vlasy svého vnuka. „Vždyť to přece nikomu neubližuje“, slyšíme stále dokola. Ve skutečnosti je ale řada důvodů, proč odmítat darování spermií, pokud ovšem už tuto praxi samu o sobě nepovažujete za nechutnou.
Především toto podnikatelské odvětví dehumanizuje muže. Bohem daná schopnost plození je tu přetvořená do podoby prosté finanční transakce. Stejně jako v případě dárcovství vajíček, i zde způsob, jakým je „produkt“ uváděn na trh, snižuje lidskou důstojnost člověka jako Božího obrazu a redukuje ji na pouhý seznam požadovaných vlastností, jako je výška, barva vlasů, sportovní schopnosti nebo druh vysoké školy. To není žádný nový „osvícený“ způsob, jak budovat moderní rodinu, ale jen eugenika v novém kabátě.
Dárcovství spermií dehumanizuje také děti, protože je okrádá o právo znát svého tatínka. Tyto děti ani netuší, jestli jejich táta vůbec ví, že existují. Celý obor je totiž postaven na diskrétnosti. Federální předpisy neurčují žádný limit, kolik dětí může být počato ze spermií jednoho dárce. Některé sperma banky si určují svoje vlastní omezení. Největší banka USA v Kalifornii stanoví hranici na 25 až 30 „rodinných jednotek“ na jednoho muže. Jedna taková „rodinná jednotka“ ale může zahrnovat i dvojčata nebo trojčata.
Někteří aktivisté sice už roky volají po větší regulaci v oboru dárcovství spermií, ale celý systém je od kořenů tak zkažený, že jen těžko může být napraven nějakými regulacemi. Zkaženost odchodu se spermiemi vychází z pokřiveného pohledu na lidskou sexualitu a na rodinu. Boží záměr pro rodiny je vtištěn do podstaty světa podobně, jako třeba gravitační síla. Děti hluboce touží po vztahu se svými rodiči. Výzkumy ukazují, že adoptované děti si vedou emočně a sociálně lépe, pokud vědí, kdo jsou jejich biologičtí rodiče, a když chápou samotný proces adopce.
Darování spermií ale, na rozdíl od adopce, nenapravuje už existující problém. Naopak problém vytváří, a to tím, že umožňuje a podporuje pohled na děti jako na výrobky. Ve spojených státech tvoří 80 % klientů sperma bank stejno pohlavní páry, které se sice rozhodly pro neplodný svazek, ale přesto si nárokují děti. Další početnou skupinou jsou ženy, které mají zájem o svobodné mateřství, ačkoli odborná literatura jednoznačně potvrzuje, že děti lépe prospívají s matkou a otcem. Jak před lety uvedl jeden článek v New Yorkeru, Dan Quayle měl pravdu. (Dan Quayle je bývalý americký vice prezident, který vzbudil celonárodní rozruch, když při prezidentské kampani v roce 1992 veřejně zkritizoval populární americký sitkom „Murphy Brownová“ za to, že oslavuje svobodné mateřství a snižuje roli otců v rodině. Pozn. překladatele.)
To, čeho jsme nyní svědky, je starý příběh v nových kulisách: lidé touží po rodině, ale trpí ve společnosti, kde je rodina vážně narušená. Kdykoli se z dětí a z budování rodiny stane výnosný obchod, zůstávají v jeho stopách trpící lidé, přesně jako je tomu v případech „ne-rodičovských událostí“.
Zvrhlost, která se skrývá v jádru celého obchodu s darovanými spermiemi, začíná u muže, který sleduje pornografii, aby prodal svůj genetický materiál, a končí u dítěte, které je v šoku, když se dozví, že jeho táta není ve skutečnosti jeho táta. Jasné morální hodnocení nevychází z toho, jestli něco považujete za podivné nebo nechutné, ale z Božího stvořitelského záměru pro svět a pro člověka, který je nositelem Božího obrazu. Jedině tento záměr je, jak Bůh sám říká, opravdu dobrý.
John Stonestreet and Maria Baer
Uveřejněno 16. srpna 2020 na:
Překlad: VŠ