Spravedlnost vyvyšuje pronárody, kdežto hřích je národům pro potupu. (Př 14, 34)

Rád bych se podělil o několik dojmů z krátkého pobytu ve Velké Británii, přesněji řečeno v Londýně a jižní Anglii. Anglie je krásná země a Angličané jsou úžasní lidé. Měl jsem možnost s několika hovořit a vnímat atmosféru v zemi, která se nenachází v jednoduché situaci. Nemám na mysli jenom brexit, ale celkovou situaci národa, který má velkolepou minulost, komfortní současnost, ale velmi nejistou budoucnost.

Otec a syn

V jedné z hospůdek v jihoanglickém letovisku Brighton si povídám s místními starousedlíky, tátou (70) a synem (45). Syn mění zaměstnání a několikrát opakuje, jak je to těžké. Má velké obavy z budoucnosti. Žije sám, nemá děti, měl několik přítelkyň z různých zemí… Je smutný a táta mu trpělivě naslouchá. Neradí. Nabízím synovi, že se budu za jeho novou práci modlit. Přijímá to s nehranou vděčností. Modlím se.

Otec je zedník, silný chlap, gymnasta a muzikant. Postavil několik domů, které dnes mají hodnotu miliony liber. Přesto je chudý a žije v podnájmu. Jak to? Odpovídá jedním slovem: Rozvod. Rozvod je tragédie všude na světě. Zmiňuji svůj postřeh, že anglické domy mi připadají zašlé a zanedbané. Angličané nevěnují energii a peníze bydlení, ale zážitkům. Otec mě ihned ujišťuje, že za něj tomu tak nebylo. Před čtyřiceti lety prý všichni natírali okna a sekali zahrádky… Ale doba se změnila. Dnes žijí lidi požitky. Hedonismus, rozkošnictví, toto slovo otec používá, aby popsal životní styl současné populace.

Mluvíme i o marihuaně, která je v Brightonu cítit doslova na každém rohu. Dozvídám se, že Brighton je jediné město v zemi, kde vládne strana zelených. Otec i syn se smějí, prý se tu marihuana se pěstuje všude. „Udržuje je to v chodu“, myslí tím tu stranu zelených.

Růžová Libra

Turismus a zábavní průmysl žije do značné míry díky tzv. „pink Pound“, růžové Libře, to znamená peníze utrácené homosexuály. (Jiný podobný termín je „gray Pound“, šedá Libra, a jde pro změnu o peníze utrácené důchodci.) Symboly této skutečnosti vidíte v Brightonu všude: růžové nápisy a vývěsní štíty, duhové vlajky natažené přes ulici a mnoho podivných „duhových lidí“ všude kolem. Duha, symbol božího milosrdenství, který se na zemi objevil po velké potopě, dnes získává zcela jiný význam.

Jenny

Zralá elegantní dáma, čerstvá důchodkyně, hovoří o své rodině. Manžel je ve Španělsku, hraje tam golf. Několikrát za rok jezdí společně na dovolenou. Jenny zná všechny kouty světa a hned vytahuje mapu. Britské objevitelské a koloniální geny, říkám si. Ale i tato dáma prožívá strach, strach z budoucnosti. Žije z penze a má obavy, aby nedošla. Ačkoli má tři dospělé dcery, nemá ani jedno vnouče. Je to smutná ironie, protože celý život pracovala jako porodní sestra. Jenny má alespoň „grand-doga“, tedy vnouče-psa. Na svém facebookovém profilu je s ním vyfocená. Neudržím se a říkám, že je to smutné. Jenny mi dává za pravdu.

Trápí ji ale ještě něco. Svěřuje mi, že její nejmladší dcera je „gay“ (Čech by řekl „lesba“). Nedávno byla fyzicky napadena v autobuse. „Muslimové?“, ptám se. Jenny se při tomto slově přikrčí a je vidět, že prožívá velký strach. „Yes“, špitne polohlasně. Jako by se bála, že nás někdo uslyší. „Nechci, aby se toto dělo mým dětem.“ Jenny má hluboké obavy o bezpečnost a možná o samotné přežití. Nevím, co na to říct. Hlavně, že si manžel hraje ve Španělsku golf, napadá mě.

Při loučení nechávám Jenny dárek. Je to hrníček, který jsem koupil původně pro manželku v křesťanském knihkupectví. (Manželka dostane klobouk.) Na hrníčku je vkusně vyvedený text z proroka Jeremiáše (29, 11):  „Neboť já znám plány, které pro vás mám“ Je to hluboký verš, který může znamenat mnohé. Jenny přijímá křesťanský dárek radostně a vděčně. Úplně stejně, jako syn v hospůdce modlitbu za novou práci.

Křesťanské knihkupectví

Několik ulic od londýnské katedrály sv. Pavla narazím na obchod s křesťanskými knihami. Vede ho přívětivý černoch, který vytváří v obchodě nesmírně pokojnou atmosféru. Naproti pultu je kožená sedačka, kde se střídají lidé a hovoří s prodavačem o duchovních věcech. Je opravdu velmi sympatický. Kupuji tlustou knihu ranních a večerních zamyšlení na celý rok od C. H. Spurgeona. Prodavač mi na knihu dává plastový obal s jednoduchým vysvětlením: budete ji číst každý den. To zní jako závazek.

Do knihkupectví zabloudí několik českých děvčat. Venku je zima, prší a holky hned míří ke kávovaru: „Jé, tady mají kafe za Libru! Já si koupila naproti ve Starbucksu za šest.“ V obchodě s černochem je krásně. Kdybych mohl, zůstal bych tam půl dne. Je to jako oáza ve zběsilých londýnských ulicích.

Kostel

Chvilka odpočinku ve vstupní hale ohromného anglikánského kostela. Volná židle a vedle stolek s literaturou. Pročítám si místní sborový zpravodaj. Je trochu obsáhlejší než náš a týká se celé místní diecéze. V úvodním článku se otec O’Brien zamýšlí nad vlnou sebevražd mladých chlapců v okolní čtvrti: „Jejich smrt je šokující připomínkou, že něco je velmi špatně se společností, kterou tvoříme pro sebe a především pro naše mladé lidi.“ Co konkrétně je špatně otec neříká. O několik stránek si v článku „Povolána být sama sebou“ reverendka Erika H. pochvaluje, jak je skvělé být anglikánskou kněžkou, což ještě před dvaceti lety nepřicházelo v úvahu. Sestra se na fotografii opravdu tváří velmi mužně. Že by oba články měly nějakou souvislost? Že by rozpad základního přediva společnosti, kterým je rodina postavená na stvořitelem daných mužských a ženských rolích?

Co je špatně s vaší společností, otče O’Briane? Málo lásky, inkluze a porozumění? V celém čtyřiceti tří stránkovém zpravodaji nacházím pouze jednu biblickou citaci: „Byl jsem na cestách, a ujali jste se mne.“ (Mt 25, 35) Soudě podle zpravodaje, Písmo velkou roli v životě této diecéze nehraje. Není toto ten problém, otče O’Briene?

Muslimové

Musím podotknout, že Korán považuji za satanskou knihu a Mohamed je můj soukromý kandidát na antikrista s velkým A. Ale nemůžu si pomoci, k muslimům, těm obyčejným lidem v ulicích, cítím náklonnost a sympatie. Čím více se modlím, tím je ta náklonnost silnější. Malí podsadití lidé, muž, žena, kolem nich několik malých dětí. Nakupují v levných obchodech. Na nikoho se nedívají. Žádný oční kontakt, hledí si svého. Pozoruji je a stále se mi vrací myšlenka: Tahle země bude jejich. Bůh jim ji dává. Bude to tak a nikdo na tom nic nezmění. Je to jen otázka času. Myslím, že Angličané to vědí. Ano, velmi dobře to vědí, nejsou hloupí.

Napětí

Muslimské rodiny a „duhoví lidé“ v ulicích tvoří neuvěřitelný kontrast. Jako by země jela plnou parou vpřed, a přitom dvěma opačnými směry současně. Ve společnosti je cítit obrovské napětí. Jak to může skončit? Na jedné straně život v přítomnosti, hédonismus, uspokojení okamžité touhy, ať je jakákoli. Na druhé straně trpělivost, důraz na rodinu a přísná morálka muslimů. A někde uprostřed mlčící, ustrašená většina. Rozumím tomu, proč se muslimové moc nerozhlížejí kolem sebe. Je mi jasné, co si o tom všem myslí. V podstatě si myslím něco podobného. Šokuje mě to: Jsem na straně muslimů? Škoda, že církev je tak impotentní. Jsem zrádcem Evropy, křesťanství, bílé rasy? Ne, jen vnímám realitu božího soudu. Jak se asi cítil Jeremjáš, když na Boží pokyn přikazoval Izraelcům, ať přijmou babylonskou nadvládu? (Jr 27) Vypadal, jako zbabělec a zrádce. Přesto byl zbožný muž a realista. Jiná cesta tehdy pro Izrael nebyla.

Anglie je úžasná země a angličané jsou skvělí lidé. Ale čeká je nelehká doba. Jaká bude boží cesta pro nás? A co s tím dnes můžeme dělat?