Zdá se, že Američané dělají v posledních dnech všechno pro to, aby se před zbytkem světa zdiskreditovali. V kolébce demokracie si dnes polovina národa není jistá, kdo vlastně právoplatně vyhrál prezidentské volby. Rozhodovat budou právníci – a média. Přijde doba, kdy budou americké soudy rozhodovat o tom, co je dnes za den?
Amerika se trápí a není hezké kopat do někoho, kdo je na kolenou. Důležitější je, jestli se můžeme ze situace v zámoří nějak poučit. Nejde jen o techniku voleb, ale o základní hodnoty lidí a společnosti jako takové.
Posedlost osobním štěstím
Při jedné prokrastinační chvilce na YouTube jsem narazil na video mladého mormona z Utahu, který líčí, jak se nejdříve stal mužským fotomodelem, potom dívkou, pak opět mužem, a teď toho lituje a byl by zase rád dívkou. Žel nic překvapivého. Víc než zmatený mormon mě zaujal jeden komentář pod videem:
„Jako člověk narozený ve třetím světě si myslím, že problém lidí na západě je jejich posedlost vlastním osobním štěstím. Oni si myslí, že když nejsou šťastní, tak je něco špatně. Natalie, opatruj se a dívej se ven ze sebe. Bůh Ti žehnej.“
Bingo! Nelze to snad vyjádřit lépe. Hledejte svoje osobní štěstí, a nikdy ho nenajdete. Zapomeňte na sebe, snažte se dělat správné věci, a štěstí dostanete přidáno.
C. S . Lewis a Ježíš měli pravdu
Obhájce křesťanské víry C. S. Lewis častokrát vysvětlovat, že hledání životního štěstí je marná snaha. V knize „Bůh na lavici obžalovaných“ je jedna kapitola nazvána Nemáme „právo na štěstí“. Lewis se tu zamýšlí nad pošetilostí hledání štěstí ve vztazích mezi mužem a ženou a dotýká se i americké Deklarace nezávislosti, ke které se ještě vrátíme. Také svoji knihu K jádru křesťanství, jedno z nejlepších vysvětlení křesťanské víry, jaké kdo kdy napsal, uzavírá Lewis následující myšlenkou:
„Vaše opravdové já … k vám nepřijde, dokud je budete hledat. Přijde, až budete hledat jeho (Krista). Nezní to podivně? Totéž, jak víte, platí pro každodenní věci. Dokonce ani ve společenském životě nezapůsobíte na jiné, dokud se nepřestanete starat, jak na ně působíte. Dokonce ani v literatuře a umění nebude nikdy originální člověk, který se snaží originálním být: zatímco pokoušíte-li se říkat pravdu (a nestaráte se přitom ani zbla, kolikrát již před vámi byla vyřčena), stanete se v devíti případech originální, aniž byste si toho všimli. Tento princip prostupuje celý život odshora až dolů. Vzdejte se sama sebe, a naleznete své skutečné „já“. Ztraťte svůj život, a zachráníte jej. Podrobte se smrti, podrobujte smrti den co den své ambice a svá oblíbená přání a nakonec celé své tělo: podrobte každý nerv své bytosti a naleznete věčný život. Nenechávejte si nic pro sebe. Nic, čeho jste se nevzdali, vám nebude nikdy patřit. Nic ve vás, co nikdy nezemřelo, nepovstane z mrtvých. Starejte se o sebe a nakonec naleznete jen nenávist, samotu, zoufalství, vztek, zkázu a úpadek. Ale hledejte Krista a naleznete ho a k němu vám bude všecko přidáno.“
To, co Lewis říká, není nic jiného, než opakování a rozvíjení poselství Ježíše Krista: „Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne. Neboť kdo by chtěl zachránit svůj život, ten o něj přijde; kdo však ztratí svůj život pro mne, nalezne jej.“
Hledání svého já, naplňování svého životního štěstí, uplatňování svých práv a svobod, seberealizace… to je alfa a omega západního stylu života. Transgender je jeho posledním vyjádřením. V USA dnešních dnů ale žel vidíme, že je to smutná cesta k sebezničení. Jak k tomu v roce 1963 poznamenal Lewis:
„Blížíme se k takovému stavu společnosti, v němž nejen každý člověk, ale každý pud v každém člověku si činí nárok na absolutní volnost. Potom, ačkoli naše technologická dovednost nám může pomoci přežít o něco déle, naše civilizace odumře ve svém srdci a bude – člověk si ani netroufá dodat ‚naneštěstí‘ – smetena.“ (Bůh na lavici obžalovaných, kap. Nemáme „právo na štěstí“)
Americká Deklarace nezávislosti (4. července 1776)
Každá krize nabízí šanci k poučení se a změně k lepšímu. Pokud se chceme pokorně poučit z kritické situace v Americe, pokusme se najít kořen současných problémů. Na ně totiž bylo zaděláno už při pomyslném početí Spojených států.
Myšlenkové základy a ideje, na kterých stojí USA, nenajdeme ani tak v americké Ústavě a jejích dodatcích (z nichž prvních deset tvoří tzv. Listinu práv), protože to jsou spíše právně – technické dokumenty. Skutečné duchovní DNA Spojených států je zakódováno v Deklaraci nezávislosti ze 4. července 1776. Určitě stojí za to si tento stručný dokument přečíst a v jeho světle se podívat na současný stav USA a Západu.
Práva bez povinností?
Deklarace nezávislosti je prohlášení, kterým americké kolonie odmítly plnit svoje dosavadní povinnosti vůči anglickému králi. Velká část deklarace vysvětluje chyby, kterých se král dopustil a zdůvodňuje, proč je toto odmítnutí poslušnosti (z pohledu Anglie obyčejná rebelie a vzpoura), správné a potřebné z pohledu lidského i Božího. Je třeba uznat, že Deklarace se nese v hluboce gentlemanském duchu a respektu vůči „anglickým bratrům“, které ale Američané jasně odkazují do patřičných mezí. Není to vzpoura zločinců, kteří chtějí řádit a loupit, ale povstání dobrých a slušných lidí, kteří chtějí uplatnit svoje právo na štěstí. Text deklarace začíná takto:
Když v průběhu lidských událostí nastane některému národu nutnost zrušit politické závazky, které jej poutají s národem jiným, a zaujmout mezi mocnostmi světa své vlastní a rovné místo, k němuž jej opravňují zákony přírody a jejího Boha, vyžaduje si náležitá úcta k mínění světa, aby takový národ vyhlásil důvody, jež jej k odtržení vedou.
Pokládáme za samozřejmé pravdy, že všichni lidé jsou stvořeni sobě rovni, že jsou obdařeni svým Stvořitelem určitými nezcizitelnými právy, že mezi tato práva náleží život, svoboda a sledování osobního štěstí. Že k zajištění těchto práv se ustanovují mezi lidmi vlády, odvozující svoje oprávněné pravomoci ze souhlasu těch, jimž vládnou. Že kdykoliv počne být některá vláda těmto cílům na překážku, má lid právo ji změnit nebo zrušit a ustanovit vládu novou, která by byla založena na takových zásadách a měla svoji pravomoc upravenou takovým způsobem, jak uzná lid za nejvhodnější pro zajištění své bezpečnosti a svého štěstí.
Pokud se vám zdá, že deklarace je poněkud nevyvážená co do poměru práv a povinností, máte pravdu. Povinnosti má vláda, občan má jen práva a svobody. Žádné povinnosti, jen sledování svého osobního štěstí. Okolní svět, vláda a společnost jsou tu proto, aby mi na této cestě pomáhali. Není to skvělé? Vítejte v Americe!
Dokud jsou občané takové „země svobody“ slušně vychovaní křesťané, kteří o svých povinnostech automaticky vědí, protože v nich byli vychováni, všechno běží relativně dobře. Muži vědí, že mají pilně pracovat, milovat své ženy, chránit své rodiny, ctít vládu, být připraveni obětovat život pro své bližní. Ženy vědí, že se mají starat o rodinu, respektovat své muže, rodit děti a starat se o potřebné. Děti vědí, že mají poslouchat své rodiče. A tak dále. Vědí to proto, že jim to říká Bible, kterou čtou, kněží, pastoři a kazatelé, kteří k nim mluví v neděli dopoledne a také tatínkové, maminky, babičky a dědečkové, se kterými si povídají u stolu. Deklarace nezávislosti a Ústava to říkat nemusí, není to potřeba. Všechno přece hezky funguje. Zatím.
To se to buduje svobodná společnost, když máte dispozici zástupy dobře vychovaných kalvinistů, luteránů, puritánů, metodistů a katolíků, kteří všichni vědí, co mají dělat! To je jako přednášet matematiku v klubu Mensy. Ale co až vám takoví “kvalitní” a vycvičení lidé dojdou? Kdo dalším generacím řekne, co je správné? Kdo jim řekne, co mají dělat se svými životy a k čemu používat svoji svobodu? Kdo jim řekne, jaké jsou jejich povinnosti? V Deklaraci nezávislosti, v Ústavě ani v Listině svobod, tam Američan žádné povinnosti nenajde. Dozví se o nich ve škole, doma, v kostele, na ulici? Co se stane, až bude většina národa ateistů, nominálních křesťanů, až Bible upadne v zapomnění, až přijdou muslimové a marxisté? Co oni udělají se svým “právem na štěstí”? To brzy uvidíme. A měli bychom sledovat pozorně, protože možná vidíme svůj vlastní osud.
Trojí povinnost, která osvobozuje člověka od sebe sama
Problémy naší západní společnosti ani jednotlivých lidí v ní nemůžeme nikdy rozmotat, když budeme stále dokola po americku začínat a končit u práv a svobod. Kde končí svoboda jednoho a začíná svoboda druhého? Jak vybalancovat nároky jednotlivých zájmových skupin? Které právo upřednostnit v tomto případě, a které zase v jiném? Neřešitelné hádanky. Místo nekonečných dohadů o lidských právech by měl někdo už konečně začít mluvit o lidských povinnostech. Lidé po tom hladoví, protože lidská práva už jim lezou ušima. Chopí se křesťané této šance?
Psycholog Jordan Peterson byl první, kdo začal hlasitě mluvit o lidské zodpovědnosti a povinnostech. Okamžitě získal obrovskou popularitu, protože lidé – a speciálně mladí muži, kteří tvoří hlavní část jeho publika – potřebují přesně tohle slyšet. Stojí na prahu života a ptají se: Co mám dělat se svým životem? Co mám dělat se svou svobodu? Co ode mě svět čeká?
Zneklidňující pravda, která ale paradoxně přináší úlevu a naději, je, že každý člověk má ve svém životě velké, vznešené a důležité povinnosti. Nejsme tu náhodou a náš život má význam a cíl. Každý člověk má povinnosti trojího druhu: vůči sobě, vůči ostatním a vůči Bohu. To je hlavní poselství, které potřebuje dnešní západní člověk slyšet: Nejsi tu pro sebe, nepatříš sám sobě, protože jsi sám sebe nestvořil. Nejsi svoje vlastní hračka. Jsi stvořen Bohem jako muž, nebo žena, a to něco znamená. Nemáš právo ničit svůj život a svoje tělo, naopak máš povinnost rozvíjet svoje dary, protože ti je dal tvůj Stvořitel. Máš povinnost být prospěšný lidem kolem sebe, protože jsou to tvoji bratři a sestry. Máš mnohem větší poslání, než jen užít si svůj život a sledovat svoje osobní štěstí – máš se stát podobným Ježíši Kristu. A to už je pořádně velký úkol!
Vítězslav Šťastný, 14.11.2020
Dodatek: O lidském hříchu a světské vládě
Podle Americké Deklarace nezávislosti si lid sám ustanovuje vládu k tomu, aby ochraňovala jeho práva a svobody. Podle Bible vládu ustanovuje Bůh a hlavní role světské vrchnosti je „odměňovat dobré a trestat zlé“ (Římanům 13, 1 – 7, 1 Petrův 2, 13 – 15). Pravdu tak mají zřejmě ti, kdo tvrdí, že Amerika ve skutečnosti není postavena na křesťanských základech, ale na základech deismu. Americká politická filosofie vychází z pohledu na člověka jako na v jádru dobrou bytost. Spíš než na učení Nového zákona, Ježíše Krista a jeho apoštolů stojí na filosofii Johna Locka, který odmítl biblické učení o dědičném hříchu, když předpokládal že člověk na svět přichází morálně dobrý a čistý („tabula rasa“), a že zlu se učíme až nápodobou během života. Z pohledu křesťanské teologie jde o klasický blud pelagianismu. Pelagius a jeho následovníci odmítají učení o dědičném hříchu a tvrdí, že zlo se v lidstvu šíří pouze nápodobou, nikoli že se hřích Adama a Evy automaticky předává jako dědičná nemoc lidského nitra z generace na generaci.
Pelagiáni odmítají novozákonní pohled na Ježíše Krista jako na nového Adama, stejně tak nechápou potřebu nového narození. Lidé jako Locke, Rousseau a Thomas Jefferson, autor Deklarace nezávislosti, neberou dostatečně vážně rozsah, hloubku a zrůdnost lidského hříchu. Ukazuje se, že američtí otcové zakladatelé podcenili fenomén lidského zla, když předpokládali, že Amerika je v zásadě státem „dobrých lidí“, kteří stojí proti zlému králi, viz závěr Deklarace: „…by Authority of the good People of these Colonies, solemnly publish and declare…“. Tak nacpali lidem plné kapsy práv a svobody, ale zapomněli k tomu přidat zodpovědnost a povinnosti.
Jeden františkánský kněz mi kdysi řekl: “Lidská práva? To jsou práva na hřích.” Myslím, že to vystihl. Nechoďme proto americkou cestou. Hledejme vyrovnanost lidských práv a povinností, která vychází z realistického pohledu na člověka. Nazývejme věci pravými jmény. Neměli bychom zavírat oči před smutnou realitou zla a hříchu v člověku, a už vůbec ne před řešením, které laskavě nabízí každému člověku Kristus: „Kdo ztratí svůj život pro mě, ten ho nalezne.“
VŠ