Knihu výše uvedeného názvu vydal letos v létě Institut Václava Klause (IVK). Je to volné pokračování knihy Sebedestrukce Západu z roku 2020. Obsahuje bravurní analýzy problémů naší společnosti od kolektivu autorů z okruhu výše zmíněného institutu. Je asi málo, s čím by se v knize dalo nesouhlasit. A pokud je někdo ohledně vývoje naší civilizace stále ještě optimistický, po přečtení této knihy dostane jeho optimismus citelný zásah. Je to docela depresivní čtení, protože ukazuje celou řadu vážných problémů, která nás drtí jako chapadla velké chobotnice: zelená ideologie, propojení států a velkého byznysu, evropská legislativa a ztráta národních suverenit, tragické důsledky imigrace, vliv bohatých “filantropů”, zkorumpovanost současné vědy závislé na státních grantech a mnoho dalšího.

Jestli má kniha nějakou slabinu, pak právě tu, že nepřináší žádnou naději. Je to diagnóza, pravděpodobně velmi přesná a komplexní diagnóza, ale recept na léčbu chybí. Náš pacient umírá, a byli bychom rádi, aby se mu dařilo lépe, zhruba tak jako před… kolika vlastně lety? Kdy byl náš svět ještě v pořádku? K čemu vlastně máme směřovat, nebo k jakému ideálnímu stavu se vracet? Existoval vůbec někdy?

Náš přední herec a šaman v jedné osobě Jaroslav Dušek nedávno prohlásil, že se o naši civilizaci nebojí, protože svět se stále někam řítí, a nakonec to vždycky (více méně) dobře dopadne. V tom „řítění se“ má pravdu, ale historie nás učí, že občas to dobře nedopadá a přichází tvrdé nárazy do zdi. V patách nesmyslu vždycky kráčí bolest. Naše zelené blouznění, genderové šílenství a nezodpovědná imigrační politika pravděpodobně přinesou mnoho bolesti. Ukazuje se, že „Enoch Powell was right“.

Jako křesťana mě při čtení této knihy znovu a znovu napadalo, jak snadné, a zároveň nedosažitelné, je řešení. Je to návrat k ideálu volnému trhu? (Existoval vůbec někdy někde?) Je to demokratický souboj politické pravice a levice? Je to zaručená svoboda jednotlivce, dělat si, co chci?

Nejsou to ale právě tyto ideály, které nás do současné situace dovedly? Co jiného je požadavek, aby si každý svobodně vybíral pohlaví nehledě svou na tělesnou schránku, než do důsledků dovedená osobní svoboda jednotlivce a dokonalý „pursuit of happiness“? Co jiného je vláda nadnárodních korporací, než výsledek práce neviditelné ruky trhu a volné ekonomické soutěže, kde vítězí ti nejsilnější, kteří se dokáží navázat na státní struktury? A devastace přírody, na kterou odpovídá Green Deal, je čím jiným, než výsledkem hrabivosti? (Viz například masové rozšíření jednorázových plastových obalů v USA a později v celém světě, hnané jen a pouze touhou po zisku, a následně „ospravedlněné“ mýtem o recyklaci, aby se spotřebitelé cítili dobře.)

C. S. Lewis zdůrazňoval, že demokracie je pouze technika vládnutí. Stále se zapomíná, že demokracie sama žádnými hodnotami nedisponuje. Neříká nám, jak máme žít. Demokracie je pouze přesvědčení, že názor většiny by měl být řídícím názorem společnosti. Ale názory lidí, podle kterých pak v demokratických volbách demokraticky hlasují, jsou do demokratického systému přinášeny odjinud. Demokracie sama žádné názory nemá. Demokracie vlastně není nic jiného než poctivé počítání hlasů. Není to málo, ale budete-li mít zmatené občany, můžete demokraticky odhlasovat Kocourkov. Nebo něco daleko horšího.

Mám za to, že skutečná prosperita každé společnosti nezávisí ani tak na svobodě a demokracii, jako na morálním profilu průměrného občana. Jsou lidé skromní, pracovití, čestní, věrní, anebo jsou líní, poživační, prolhaní, sobečtí? To je pro fungování společnosti důležitější, než jaký momentálně vládne ekonomický systém a jaký „ismus“ zrovna budujeme. Jako klíčový faktor se také ukazuje sexuální morálka lidí. To připomněl britský antropolog J. D. Unwin ve své knize „Sex and Culture“ (1934). Rozsáhlým výzkumem doložil, že kultury, které preferují celoživotní monogamní svazky a netolerují sex mimo manželství prosperují, zatímco kultury s uvolněnou sexuální morálkou upadají.

Morální kvality občanů rozhodují o vzestupech a pádech civilizací. A vedoucí národů jsou jim v tom příkladem. Morálka, to jsou dobrovolně přijímaná pravidla, závazky a povinnosti. Morálka je vlastně svobodně omezená, kultivovaná svoboda. Problém současné západní demokracie je ten, že nám do voličského věku dorostly generace, které už nemají o “tradičních” hodnotách ani ponětí, protože jsou vychováni pouze ideologií lidských práv. Věří v neomezenou hodnotu ničím neomezované svobody jednotlivce, tedy především sebe sama. Jsou malí bohové, jedinečné a křehké sněhové vločky.

Jak velice hezky ukazuje ve své stati Ivo Strejček, levice a pravice (můžeme dokonce říci socialismus a kapitalismus), jsou v podstatě dvojčata (s. 57). Oba to jsou systémy antropocentrické, zaměřené na člověka a jeho především materiální blaho. Pravice (kapitalismus) věří v prosperitu skrze maximální svobodu jednotlivce, levice (socialismus) naopak v prosperitu skrze zásahy a péči státu. Cíl je ale stejný. Oba systémy jsou světské, nenáboženské a vytvářejí konzumní materialistickou společnost, která má širokou a relativně dobře zajištěnou střední třídu. Komunistický systém začal za kapitalismem materiálně zaostávat, a to byl jeho hlavní problém. Pokud si správně pamatuji na atmosféru sametové revoluce a listopadu 89, šlo většině lidí především o to, abychom dohnali materiální úroveň a životní styl Západu, ke kterému jsme vzhlíželi málem jako k ráji na zemi.

Nyní se zdá, že konzumní životní styl západní střední třídy je neudržitelný a antropocentrismus je na ústupu. Do popředí se na Západě opět dere náboženství, a to ve dvou protichůdných podobách. Jedna je už velmi viditelná a citelně ji vnímáme ve svých životech a peněženkách, druhá zatím tiše roste a vskrytu čeká na svou příležitost. Tou první je Green Deal, zelené náboženství, záchrana naší planety před námi samými, staronové uctívání Země, bohyně Gaii.

Ten druhý, zatím spící bůh, je Alláh, Mohamedův maskulinní vládce všehomíra, který se s nikým nepárá a kterému se nejlépe zavděčíte, když za něj položíte život v boji a vezmete s sebou co nejvíce pohanských psů. Tyto dvě božstva pomalu ale jistě přebírají otěže Západu z rukou konzumního materialismu. Možná že se dokonce spojí a Gaia se s Alláhem ožení. Nebylo by to nic divného, protože obě jsou svým způsobem anti – civilizace a málo se starají o technický pokrok a materiální blahobyt lidí.

Je škoda, že kniha Sebedestrukce Západu 2.0 se náboženstvím vůbec nezabývá. Mlčí o něm dokonce tak významně, že to snad nemůže být náhoda. Náboženství jako by bylo lidem z IVK z nějakého důvodu nepříjemné téma, byť okolo něj stále krouží, když mluví o tradičních nebo judeo – křesťanských hodnotách Západu. Autoři jako by si nebyli jistí, jestli to byla svoboda jako taková, nebo právě judeo – křesťanské (jiným slovem biblické) hodnoty, co stálo za někdejší slávou a prosperitou Západu. Protože svoboda a judeo – křesťanské (biblické) hodnoty jdou dohromady pouze částečně, neboť svobodu v lecčems omezují. A navíc, problém s judeo – křesťanskými (biblickými) hodnotami je v tom, že se nemůžou vznášet ve vzduchoprázdnu. Těžko můžete držet judeo – křesťanské hodnoty, aniž byste k tmou nedostali návdavkem judeo – křesťanského Boha. A to je pro svobodomyslného západního, byť pravicového intelektuála problém kardinální. Co bychom za to dali, kdybychom si mohli ponechat prosperitu a svobodu zděděnou po našich zbožných otcích, jejich morálku, obětavost a pracovitost, ale nemuseli se otravovat s tím nevyzpytatelným Bohem, který, jak se zdá, k naší milované osobní svobodě moc velkou úctu nechová a mohl by nám do ní začít docela nepříjemně mluvit. Tak se raději pokoušíme o nemožné: chceme judeo – křesťanské hodnoty (tedy část z nich), ale ne jejich Dárce. Zrovna tak bychom ale mohli chtít teplo bez ohně nebo nákupy bez placení.

Svoboda je dnešním, nebo spíš včerejším, Západem hýčkaný koncept. Ale svoboda sama o sobě není vlastně nic, je to prázdný prostor. Jsou to volné prostředky, se kterými můžete nakládat podle svého uvážení. Jaké to vaše uvážení bude – to je, oč tu běží! Dejte svobodu Židovi, a postaví zavlažovací systém v poušti; dejte svobodu Palestinci, a natáhne ruku pro humanitární pomoc, za kterou si koupí samopal. To není o rasové nadřazenosti nebo o genetických rozdílech (věřím, že všichni lidé pocházejí z jedněch rodičů, Adama a Evy), ale o náboženství a světonázoru, které po generace formují morálku a hodnotu lidí. Svoboda je naprosto nevyzpytatelná veličina, stejně jako peníze. Dejte svobodu a peníze inženýrovi, a postaví most; dejte svobodu a peníze narkomanovi, a zemře pod tím mostem na předávkování.

Na to, aby lidé dobře použili svoji svobodu, musí být kvalitně vychováni. Nemůžete dát svobodu zločincům, proto také máme vězení. Nemůžete dát svobodu dětem, proto máme školy. To, zda bude ten či onen člověk svému okolí prospěšný nebo naopak destruktivní, nezáleží na tom, kolik mu dáme svobody, ale jaké má vnitřní hodnoty, morálku a schopnosti. S těmi se ale nikdo nenarodí, ty do něj musí někdo „dostat“. A nebude to učitel „svobody“, ale učitel mravů, vychovatel, rodič, který bude vycházet z určitého světonázoru, z určité víry o světě, z určitého náboženství. Jenom relativně dobře vychovaný jedinec může dostat svobodu, aniž by byl destruktivní sobě i ostatním. Proto také nedáváme svobodu dvouletým capartům. Svobodu dokáže dobře používat pouze ten, kdo kromě svých vlastních zájmů vnímá také zájmy ostatních a má vyvinutá smysl pro práva i povinnosti. Jen člověk, který si osvojil zásadu „miluj bližního svého, jako sebe samého“, je skutečně způsobilý pro svobodu. Není to sobectví, které by bylo „motorem prosperity, co svět světem stojí“ (str. 93), ale je to naopak obětavost, sebezapření a láska. Úspěšní podnikatelé nikdy nebyli vyloženě sobci, ale spíš nadšenci, dříči a vizionáři. Možná bezohlední, ale ne sobečtí. Sobci se pak slétli kolem nich…

Jaké je tedy řešení? Existuje spása pro naši skomírající civilizaci? Ano i ne. Jediné řešení (kdo by ode mě mohl čekat jinou radu?), je v našem návratu k Bohu. Řešením je činit pokání, litovat toho, že jsme Boha vytěsnili ze svých životů, jak v soukromí, tak ve společnosti. Řešení je přijmout božího syna Ježíše Krista jako pána a zachránce a jako nejvyšší autoritu svých životů ustanovit Písmo, Bibli. Řešení je prosté: Hledejte nejprve Boží království, a vše ostatní vám bude přidáno.

Paradox je, že nemůžeme zachránit naši společnost, když se o to budeme snažit. Křesťanství tu nikdy nebylo jako politický program, nikdy nemělo sloužit jako návod na proměnu společnosti. Poselství apoštolů nikdy nebylo: „Udělejte ze světa lepší místo pro život“, ale „zachraňte se z tohoto zvráceného a hříšného pokolení“. Každý z nás může zachránit jenom sám sebe. Když nás bude dost, může to mít na společnost takový vliv, že změníme její směřování. To ale nemůže být cíl. Víra v Boha nikdy nemůže být prostředek k získání světa. Bůh nemůže být „používán“ jako nástroj. Proto se nemůžeme jako společnost ke křesťanské víře účelově uchýlit, abychom si zachovali svůj současný životné styl. On je totiž s křesťanstvím v lecčems v příkrém rozporu, zejména ve všeobecně rozšířené lásce k penězům a uvolněné sexuální morálce. Takže jsme chyceni v pasti: Jediné, co by naši civilizaci zachránilo je, abychom se přestali starat o záchranu naší civilizace, a začali se starat o záchranu svých duší.  

Nemyslím si, že zdrojem někdejší prosperity Západu bylo právo „žít si podle svého“ (Sebedestrukce Západu, IVK 2020, s. 54). Spíš to byl pravý opak, snaha žít podle Božích přikázání. Zbožný životní styl, vyznačují se pracovitostí, umírněností, věrností, sebeobětováním, ne „žití si podle svého“, přinesl prosperitu, ze které dnes žijeme. Když dáte svobodu biblicky vychovaným křesťanům, vybudují prosperující společnost. Přestanete-li je ale biblicky vychovávat, začnou postupně v několika generacích více než Boha milovat svoji svobodu, svoje domy, auta, peníze. Zvítězí sobectví a společnost se zhroutí.

Více než abstraktní svobodu potřebují lidé na Západě ideály a naději. Potřebujeme odpovědi na základní otázky: Proč žijeme? Jací máme být? Co máme budovat? Proti čemu bojovat a co naopak bránit? Jaká jsou pravidla pro lidský život? Existuje obecně platná morálka? Dívá se na nás někdo? Bude někdo soudit náš život? Podle jakých měřítek? Co je krásné? Co je dobré? Na čem záleží?

Člověka nemůžeme zredukovat na konzumenta střední třídy, který chce v zimně na lyže do Alp, v létě na pláž do Chorvatska, a mezitím chodí do práce, splácí hypotéku, vychovává dvě děti a pokud možno se nerozvede, aby si pak „užil“ důchod běháním po doktorech. To je přece hrozně málo! My potřebujeme lidi, muže, kteří se nebudou bát hledat a nalézat skutečné odpovědi na základní otázky života, a podle nich se pak rozhodovat v praktických záležitostech. To jediné promění naši společnost, kterou rozežírá láska k penězům a sexuální nevázanost. Ale proměna společnosti není cílem, to je jen důsledek. Každý z nás sám za sebe potřebujeme hledat LOGOS – slovo, smysl, řád, odpověď. Zelená ideologie a Islám svoje odpovědi nabízejí, ale skutečnou, pravdivou a životaschopnou odpovědí na naše otázky je jenom člověk Ježíš Kristus.

VŠ, 2. 12. 2023