Člověk je hluboce náboženská bytost. Jsme stvořeni k uctívání. Neustále podvědomě hledáme někoho nebo něco, čemu bychom odevzdali své životy, čemu bychom sloužili a pro co bychom žili. Hledáme a tvoříme si bohy s malým b, modly, kterým přinášíme oběti. Vybíráme si je podle vlastních sklonů a podle všeobecné módy, kterou přináší doba. Každá epocha má své oblíbené bohy, své více či méně oficiální náboženství.
Žijeme v kultu zdraví?
Nejsem jediný, kdo má dojem, že neoficiální náboženství našich dnů je zdraví. Zdraví je nejvyšší hodnota. Pravda, čest, láska, vlast, za to už dnes nikdo umírat nechce. Hlavně to zdravíčko, to je ze všeho nejdůležitější. Stali jsme se národem a civilizací uctívačů fyzického zdraví. Není nic špatného toužit po dobře fungujícím těle a dělat pro to maximum možného. Ale všechno má své hranice a zdravou míru.
„Prach jsi, a v prach se obrátíš“, to je neodvolatelný rozsudek našeho Stvořitele. Od okamžiku početí běží v našem těle procesy, které jednoho dne nevyhnutelně způsobí naši fyzickou smrt. Dokonalé zdraví neexistuje, nejsou lidé zdraví, jen špatně vyšetření. Drobné chybičky v našem genetickém kódu pracují pomalu, ale jistě. Opotřebení organizmu je nezvratný jednosměrný proces. „Navenek hyneme“, říká apoštol Pavel. Není tu žádná varianta b. Jadrně to shrnul zpěvák Jim Morrison: „No one here gets out alive.“ Nikdo to tu nepřežije.
Zdraví je důležité a vzácné, nemoc je zlá a hrozná. Ale zdraví se nikdy nesmí stát naší nejvyšší hodnotou. Pokud k tomu dojde, staneme se nešťastnými lidmi, odsouzenými pozorovat postupnou degradaci své fyzické schránky. Nebudeme-li mít to štěstí a neumřeme mladí, čeká nás život v obavách z toho, co přinese další den. Uctívání zdraví nevyhnutelně vede ke strachu z budoucnosti. A kdo se bojí, nežije v lásce. Vystrašený člověk dokáže být zlý. Strach otvírá dveře tomu nejhoršímu, co v nás je. Není náhoda, že nejmoudřejší kniha světa, Bible, opakuje přibližně stokrát v různých obměnách slova „Neboj se.“ Ta slova jsou příkazem, a útěchou zároveň.
Jsme-li uctívači fyzického zdraví, pak náš zdravotnický systém, na který jsme tak hrdí, je určitou formou státního náboženského kultu; vyjadřuje totiž naši sdílenou nejvyšší hodnotu, která má ve společnosti všeobecný respekt a podporu. Je to naše kolektivní víra. Z tohoto pohledu jsou pak lékaři cosi jako bohové s malým b, nebo možná ještě přesněji kněží. Kněz je osoba vyvýšená a oddělená od zbytku lidí. Kněz ví, umí a může něco, co my ostatní, nezasvěcení, nevíme, neumíme a nemůžeme. Kněz nám může zprostředkovat kontakt s božstvem, splníme-li určité podmínky. Pokud je naším bohem zdraví, a nepřítelem nemoc a smrt, pak cestu do ztraceného ráje nám otevírá lékař. My laici přece nerozumíme tajům lidského těla a všem těm složitým přístrojům, rentgenovým snímkům a magickým řecko latinským výrazům (které by při překladu do češtiny často působily směšně). Právě lékaři drží v rukou pomyslné klíče království nebeského, klíče ke zdraví.
Kněz bývá viditelně oddělen od prostého lidu, a my tu máme ikonické bílé pláště. Je to jen praktické opatření, nebo už se z bílého pláště stalo něco víc? Bohové a kněží samozřejmě sami na všechno nestačí. Vykonávají svoje úkoly za asistence věrných a poslušných pomocníků. Bohové mají své anděly, kněží zase svoje ministranty. V našem státním kultu plní tuto roli andělé v bílých (nebo modrých?) uniformách a čepičkách – zdravotní sestřičky.
Každý kult se odehrává na speciálních posvátných místech, ve svatyních a chrámech. I ty tu máme, jsou to nemocnice a ordinace. Platí zde přísná pravidla, psaná i nepsaná (ta jsou někdy navzájem v rozporu) a jasně je tam vidět, kdo je kdo. Pacienti se jasně liší od zdravotníků; jinak se chovají, jinak se oblékají, jinak mluví. Kdo není zvyklý chodit do nemocnic, může být docela zaskočen systémem, který zde panuje. Kam si mám sednout, kdy mám vstát, kde můžu zaťukat, kdy můžu promluvit? Člověk je zmatený jak ateista na katolické mši.
Každý kult má své finanční potřeby a naše zdravotnictví se rozrostlo do náramného otesánka. Vytvořili jsme propracovaný systém zdravotního pojištění a financování zdravotnictví, o jehož detailech nemám ani potuchy. Zdá se, že v tomto molochu už jde víc o výkony a úhrady, než o jednotlivého člověka. Jako občasný pacient vnímám fakt, že „pojišťovenský“ lékař mě opravdu nepotřebuje, moje peníze mu automaticky přitečou, kdežto já si bez něj „ani nepšouknu“. Tam, kde lékaře platím ze své peněženky, jako třeba u zubaře, je moje postavení jiné; cítím se jako partner, ne jako otrapa. Zprostředkovatelská role státu vztah lékaře a pacienta postupně deformuje.
Od propuknutí epidemie Covidu 19 si mnoho laiků i odborníků láme hlavu, proč západní země prakticky unisono volí strategii očkování pro všechny, a přitom se příliš nezajímají o přednemocniční léčbu ohrožených pacientů, kteří mají v případě tohoto, údajně vysoce nebezpečného onemocnění, ležet doma, pít horký čaj a až bude zle, zavolat si záchranku. Právem zaznívají otázky, zda tady ještě jde o naše zdraví, nebo o peníze investované do vakcín? Anebo jde dokonce o to, abychom poklekli před státním zdravotnickým kultem? Je Covid 19 prostředek a záminka, jak nás definitivně srazit na kolena?
Kdo nám vládne
Možná vám moje úvahy o existenci státního kultu zdraví připadají trochu přitažené za vlasy. Vezmu to tedy z jiné strany. Položíme si jednoduchou otázku: Kdo má v naší společnosti největší moc? Kdo nám opravdu vládne? Přes koho tak zvaně nejede vlak? Jsou to politici, prezident, soudci, policie, banky, korporace? Samá voda. Myslím, že vládnoucí vrstvou jsou v naší společnosti lékaři. Uvedu dva důvody.
Zaprvé, lékaři mají v reálném životě nejvyšší rozhodovací pravomoci a stojí de facto nad zákonem. Lékař má v našem státě větší slovo, než moc zákonodárná, výkonná a soudní dohromady. Vidíme to každý den na sérii nelegálních proticovidových opatření. Lékaři je vymýšlejí, politici vyhlašují a soudy je bezzubě a se zpožděním ruší, obvykle když už tato nařízení stejně dávno neplatí, protože byly vystřídány jinými, ještě horšími. Ukazuje se, že naši politici nejsou skutečnými pány situace a vládci země, ale jen služebníky lékařských expertních týmů. Pravomoci politici sice mají, ale chybí jim odvaha vzepřít se kultu zdraví. Bojí se, že pokud by šli „proti doktorům“, lid by je ukamenoval. Bojí se právem?
Kdyby nám skutečně vládli politici, a nikoli lékaři, covidové karty by byly rozdány úplně jinak. Politik, který má opravdu moc, by si zavolal slovutné lékaře, pevně se jim podíval do očí a tichým hlasem, který nepřipouští diskusi, by řekl něco v tomto smyslu: „Vážení páni profesoři, jestli tady budu mít na konci roku deset tisíc mrtvých na Covid 19, tak se všichni hlaste prvního ledna na bráně uhelného dolu Paskov.“ Toto by udělal skutečný vládce země.
Stal se ale pravý opak. Po propuknutí epidemie se politici celého západního světa neobořili na lékaře, co že to dělají, když je v zemi s tak skvělým zdravotnictvím najednou takový průšvih. Vlády se schovaly za sukně doktorů, a pod heslem „ať rozhodují odborníci“ předali kormidlo států zdravotníkům (ve skutečnosti ho ale měli už dávno). A lékaři, světe div se, okamžitě přenesli vinu za nezvládnutý virus na občany, z jejich pohledu nezodpovědné pacienty. Celý stát se začal podobat jedné velké nemocnici. A jak by také jinak, když mu vládnou zdravotníci?
Zdá se, že naši politici se ve skutečnosti lékařů bojí a podlézají jim, místo aby je „postavili do haptáku“. Vzpomeňme si na covidovou rétoriku, kdy se stále dokola mluvilo a psalo o našich zdravotnících, našich lékařích, našich sestřičkách, kterým my všichni hloupí a neukáznění občané přiděláváme práci. Přitom nezaznělo ani slovo o našich dětech, které nemůžou chodit do školy, našich živnostnících, kteří krachují, našich hospodských, kteří zavírají podniky. Jako by naše zdravotnictví nebylo jen službou občanům, sice důležitou, ale jen jednou z mnoha, která je závislá na příjmech z ostatních segmentů společnost. Jako by bylo zcela autonomním a nadřazeným světem, nesrovnatelně důležitějším než všechny ostatní obory, které se musí zdravotnickým požadavkům bezpodmínečně podřídit. Co jiného je náboženský kult, než právě toto? Naše zdravotnictví je naše modla – a nepatrný virus ji rozhoupal tak, že nám možná spadne na hlavu.
Jak to, že nezvládnutá epidemie je prezentována jako vina občanů, a ne jako selhání zdravotnického systému, především primární přednemocniční péče? Když máme rozbité silnice, je to průšvih dopravy. Máme-li prázdnou státní kasu, je to chyba ekonomů. Když budou hloupé děti, je to selhání školství. Objeví-li se nezvládnutá viróza, je to problém koho? Samozřejmě, že zdravotnictví. To ale nikdo nahlas neřekne, a právě tato zjevná absurdita je jasný důkaz, že zdravotnictví je v naší kultuře nedotknutelné a posvátné. Přenesení odpovědnosti za nezvládnutou epidemii z lékařského sektoru na zbytek populace, to byl mistrovský tah propagandy, ve které hráli naši politici roli užitečných idiotů. Je to také důkaz, kdo nám vládne; jsou to ti, které nesmíme kritizovat.
To, že „moc lékařská“ přebíjí všechny ostatní zdroje moci ve státě, opravdu není nic nového. Covid to nezpůsobil, jen ukázal v plné nahotě. Už roky totiž platí, že když se chce nějaký grázl vyhnout soudu nebo vězení, a jeho advokát už vystřílel veškerou munici, pomůže lékařský posudek, který konstatuje, že onen chudáček trpí duševní poruchou nebo není schopen výkonu trestu. Nikdo jiný, než opět lékař, ho totiž nemůže zpochybnit, a lékař obvykle proti kolegovi nepůjde. A nejde jen o kriminální kauzy. Kdo rozhodne, jestli můžete vykonávat profesi, o kterou máte zájem? Lékařský posudek. Kdo rozhodne, jestli můžete řídit auto? Lékařský posudek. Kdo rozhodne, jestli si můžete pořídit zbraň? Lékařský posudek. Kdo rozhodne, jestli můžete donosit své dítě? Lékařský posudek. A kdo v nedávné době rozhodoval o tom, zda je náš prezident schopen výkonu funkce? Lze vůbec ještě něco dělat bez lékařského posudku, kromě procházky do lesa? Ani na tu vlastně nemůžete, pokud vám lékař napsal neschopenku bez vycházek.
Druhý argument pro mé tvrzení, že zdravotnická lobby má v rukou skutečnou moc ve společnosti, je velice jednoduchý. Moderní prorok George Orwell řekl tuto moudrou větu: „Když chcete vědět, kdo vám vládne, podívejte se, koho nesmíte kritizovat.“ Myslím, že to trefil úplně přesně. Koho tedy dnes nesmíme kritizovat? Politiky? Soudce? Ozbrojené složky? Církev? Učitelé? Velké korporace? Samá voda. Lékaře a zdravotníky? Bingo! Pokud aplikujeme Orwellovu radu, pak zjistíme, že nám ve skutečnosti vládnou doktoři. Našlo by se možná ještě několik dalších nekritizovatelných skupin, ale ty zatím nemají takovou moc nad životy druhých.
Když se dobré věci pokazí
Pokud jsou moje vývody správné a máme co do činění s v podstatě náboženským kultem zdraví, pak v konečném důsledku nestojíme před lidskými, ale před duchovními „nepřáteli“. Nejede o boj proti konkrétním lékařům, sestřičkám nebo lékárníkům, dokonce ani proti nadnárodním farmaceutickým firmám. Za každým falešným náboženstvím se skrývá démonická aktivita. C.S. Lewis si všiml, že každá lidská instituce má sklon se stávat postupně pravým opakem toho, co bylo jejím původním cílem. Je všeobecná lidská zkušenost, že to, co začalo dobře a s čistými úmysly, se může časem ošklivě zvrhnout. Manželství uzavřené z lásky se může stát hnízdem nenávisti, škola může bránit ve skutečném vzdělání, církev může zastírat Krista a zdravotní systém může stát v cestě zdraví občanů.
Za touto zhoubnou tendencí stojí nejen lidská nedokonalost, ale také aktivita člověku nepřátelských duchovních sil, které v našem světě systematicky působí. Některé věci se prostě nedají vysvětlit – jako by to všechno někdo řídil. Ten někdo nemusí být člověk. Největším spojencem démonů není mladý satanista v černě vymalovaném pokojíčku, ale vysoce postavený profesionál, který na žádné duchovno nevěří a jde mu o moc a peníze.
Naše hovory se dnes točí okolo jedné malé injekce, která se poznenáhlu stala středobodem světa. Já sám očkovaný nejsem, protože a) nepatřím do ohrožené skupiny, b) s Covidem jsem se opakovaně setkal, c) prodělal jsem nákazu s lehkým průběhem, d) to, co mi stát v podobě vakcinace nabízí, se mi jeví jako špinavý kšeft: Ty se necháš píchnout, podepíšeš nám, že jsi to chtěl a že neneseme následky za případné zdravotní komplikace, a my ti dáme pokoj. Připadám si zmanipulovaný, ponížený a nechce se mi takový kšeft se státem dělat. Tato emoce je u mě silnější, než strach z případných zdravotních komplikací, jaké lidé po injekci mívají, i než touha po návštěvě kina nebo hospody.
Kdyby s neočkovanými chtěl hrát establishment rovnou hru, nebylo by přece nic snazšího, než sepsat jakýsi Covid revers: „Odmítám očkování proti viru sars-cov-2. V případě onemocnění nemocí Covid 19 se vzdávám práva na hospitalizaci v nemocniční zařízení. Jsem srozuměn s možností, že mohu zemřít bez lékařské péče v domácím prostředí.“ Toto bych v současné situaci okamžitě podepsal a považoval bych to za absolutně férové řešení. (A asi bych si pro klid duše zajel do Polska pro Isoprinosine.)
Má se křesťan nechat očkovat?
Pokud tu skutečně máme státní zdravotní náboženství, které se možná mění v jakýsi obludný kult požírající své stoupence, znamená injekce očkování proti Covidu 19 spolupráci s falešným náboženstvím zdraví? Pokud si nechám naočkovat, znamená to, že jsem kapitulovat před světem, políbil Sauronův prsten, přijmul znamení šelmy, zapřel Krista? Odpovím nejlépe, jak dovedu: Jak pro koho. Nejsme v tom všichni na stejné lodi. Jsme v různých situacích, máme různé poznání, různé důvody.
Jako věřící člověk nepředpokládám, že by ono pověstné znamení šelmy z knihy Zjevení, kterého se všichni křesťané právem obávají, mohlo znamenat něco fyzického, jako je například vakcína, čip, aplikace Tečka v mobilu, covid pas a podobně. Bůh se dívá na srdce člověka a nedá na vnější věci. Není to žádný nebeský byrokrat a bude nás soudit spravedlivě, podle našich motivů, podle míry našeho poznání. Boha zajímá, jestli využíváme dary, které nám byly dány a jestli ve svém životě naplňujeme plán, který pro nás připravil. Nejvíc ze všeho ho zajímá, jestli milujeme a posloucháme jeho syna, Ježíše Krista. Nebude rozdělovat lidi na očkované a neočkované. Proto je možné, že někteří křesťané se mohou nechat s dobrým svědomím naočkovat, zatímco úkolem jiných je vzdorovat. Jsme různé údy jednoho těla a nemáme všichni stejný úkol.
Všichni se pohybujeme v systému světa, v různých rolích a na různých úrovních. Přispíváme, účastníme se, platíme, čerpáme. Všichni máme určitý podíl na „špíně světa“ a proto se modlíme „odpusť nám naše viny“, nikoli jen „odpusť mi moje viny“. Buďme proto pomalí v odsuzování druhých, očkovaných nebo neočkovaných. My Češi v sobě konec konců máme řadu vakcín. Ta covidová se ale liší okolnostmi, za kterých nám je nabízena. Jako by systém postupoval na další level, jako by někdo utahoval smyčku. Tak přísná omezení lidí kvůli středně závažnému virovému onemocnění, to nikdo nepamatuje. Je na místě ptát se, co se to tu vlastně děje? Je na místě, být opatrný.
Na základě toho, co čtu v Bibli, nevěřím, že vakcína může mít automatický přímý a trvalý vliv na stav lidské duše a tím na naše postavení před Bohem. Ježíš říká jasně, že „co do člověka vchází, nemůže ho znesvětit, ale co z člověka vychází, to ho znesvěcuje.“ Mluvil sice o jídle, ale myslím, že to lze vztáhnout i na případ očkování. Znesvěcující, škodlivý vliv na naši duši ale můžou mít okolnosti a motivy, pro které na očkování půjdeme. Pokud je naše hledisko čistě zdravotní, pak zhodnotíme zdravotní rizika a benefity vakcíny a podle svého nejlepšího uvážení se rozhodneme, není v tom žádný morální ani duchovní problém. Člověk se rozhoduje svobodně a má možnost říct „ano“, „ne“, nebo „nevím, počkám“.
Problém je, že cestu „ne“ a „nevím, počkám“ stát stále výrazněji trestá. A kdykoli se ocitáme pod tlakem (státu nebo kohokoli jiného), abychom dělali něco, co dělat nechceme, může tu morální a duchovní problém být, pokud půjdeme proti svému přesvědčení, ať už se u nás jedná víc o věc citu nebo rozumu. „Cokoli není z víry, je hřích“, říká apoštol Pavel. Jít proti hlasu svědomí je duchovně škodlivé, protože každý takový krok v nás boří bariéry proti zlu, se kterým se v budoucnu setkáme. Z duchovního hlediska je určitě lepší se čestně mýlit, než vědomě jednat proti poznané pravdě. Za takové kroky se draze platí.
Podřizujte se vládní moci
Křesťan se má podle učení Bible podřizovat vládní moci. Je ale třeba rozumět tomu, v jakém smyslu. Nejlepší učebnicí vztahu křesťanů ke státní moci je kniha Skutků apoštolských. Vidíme zde znovu a znovu, že apoštolové porušují výslovný zákaz hlásat evangelium, ale bez odporu se podřizují se následkům, které to s sebou nese. Když je zatýkají, nebojují, nehádají se, nechají se zavřít. Ve vězení si nestěžují, ale zpívají chvalozpěvy. A když k nim v noci do cely přijde anděl, otevře jim brány vězení a vybídne je k odchodu, jdou. Znovu státní moc neposlouchají, skryjí se a utečou jinam.
Pokud správně rozumím podřizování se vládní moci, pak by se křesťan neměl aktivně účastnit rebelií, pokusů o státní převraty, revolucí, atentátů, útoků na státní orgány. Neměl by se prát s policií, jako to udělal učedník Petr, který usekl ucho vojákovi při zatýkání Ježíše (Ježíš toto ucho okamžitě uzdravil). I sám Ježíš několikrát před tehdejší policií utekl a schoval se v davu, když ho chtěli zatknout. Neposlouchal tedy vždycky vládní moc jako beránek; udělal to až ve chvíli, kdy se k tomu sám rozhodl. Nikdy se ale nepokusil o puč a převzetí politické moci, ačkoli k tomu byl opakovaně vyzýván a mnozí to od něj čekali. „Moje království není z toho světa“, to byla jeho odpověď. Vztah křesťana a státní moci podle vzoru Ježíše a apoštolů připomíná spíš hru na kočku a na myš, než souboj boxerů v ringu nebo spolupráci dvou partnerů.
Tři cesty
Naše rozhodování ohledně očkování paradoxně komplikuje fakt, že očkování zatím není povinné. Stát sice neočkovaným lidem všemožně znepříjemňuje život, ale očkování zatím zákonem nenařídil. Důvody toho váhání si můžeme jen domýšlet. Možná vláda nechce převzít zodpovědnost za případné vedlejší účinky vakcín. Státní tlak je vyvíjen pomocí manipulace, citového vydírání a omezení pohybu a různých činností. Nejsilnější perzekuci podle mých informací v tuto chvíli čelí neočkovaní pracovníci v některých nemocnicích a studenti vysokých škol, kteří mají problémy s ubytováním na kolejích. Vláda tak nepřímo ohrožuje jejich studium.
Pokud by stát očkování proti Covidu nařídil, otázka se pro křesťany možná vyjasní, ale ne úplně. Pro koho je očkování pouze věcí tělesnou a odmítá ho z důvodu zdravotních rizik, měl by si obstarat od lékaře potvrzení kontraindikace, nebo se může nechat naočkovat s tím, že stát rizika přebírá na sebe. Pokud ani to jeho obavy nerozptýlí, anebo vnímá Covid očkování z jakéhokoli důvodu jako duchovně či morálně špatný krok, ocitá se v podobné situaci jako prvotní církev v době římského pronásledování křesťanů. Římu tehdy vůbec nevadilo, že někteří občané říše věří v jakéhosi Ježíše Krista. Jeden bůh navíc by se v římském pantheonu ztratil. Problém byl, že křesťané odmítali přinášet oběti oficiálním římským státním bohům, a tak údajně ohrožovali blahobyt říše a svých bohabojných spoluobčanů, protože ten na přízni římských bohů samozřejmě závisel.
Každý obyvatel říše tehdy musel mít písemné potvrzení od kněží, že bohům obětoval, tak zvaný libellus. V opačném případě se vystavoval nebezpečí tvrdé perzekuce v podobě ztráty společenského postavení, zaměstnání, majetku nebo dokonce života. Křesťané k tomuto problému přistoupili trojím způsobem. Někteří obětovali. Jiní neobětovali, a nesli následky. Třetí skupina přistoupila k problému kreativně, neobětovali, ale libellus si obstarali. Všechny tři možnosti jsou pro křesťany otevřené. Každý ať se rozhoduje podle svého poznání. Bůh vidí do lidského srdce a bude nás soudit podle toho, co je v něm skryto. Zajímavý historický fakt je, že ti, kteří neobětovali a zažili tvrdé postihy, tak zvaní vyznavači neboli konfesoři, byli prý po skončení pronásledování nejvíce shovívaví k těm, kdo tlaku podlehli a oběť přinesli.
Jak už jsme řekli, vztah křesťana ke světské moci připomíná v těžkých časech hru na kočku a na myš. Je těžké dopředu definovat pravidla hry. Pokud jste šikovná myš, to znamená zralý křesťan, který chodí Duchem a řídí se Písmem, budete vědět, jak kličkovat a kam se schovat, případně kdy se nechat chytit.
Obrana lékařské profese
Mám za to, že všudypřítomné zbožštění zdravotnické profese není na prvním místě vinou lékařů. Věřím, že většině z nich se toto postavení vnitřně nelíbí. Je pro ně určitě osvěžující a zdravé, když si před nimi každý nesedne na zadek. Lékaři a sestřičky by nejspíš chtěli dělat svoji práci jako každý jiný, ne být předmětem uctívání, ze kterého plyne zároveň velký tlak a nerealistická očekávání, která se lehce zvrtnou v nenávist.
Je tu ale společenská poptávka po zdravotnickém kultu. Náš národ léta nechodil v neděli ráno do kostela, ale sledoval v televizi “kultovní seriál” Nemocnice na kraji města. Chceme něčemu věřit, chceme někoho uctívat, k někomu vzhlížet. Boha jsme ze společenského života vypudili, církev nás zklamala, Bibli nečteme. Přesto stále hledáme něco a někoho, komu bychom se klaněli a přinášeli oběti. Dnes je to zdraví a lékaři; co to bude zítra? Možná, že to zítra není tak daleko. Záleží na tom, jestli Covid 19 dává zdravotnímu molochu křídla k velkému vzepětí, anebo mu zasazuje smrtelnou ránu. Nebo obojí dohromady? Jaká nová víra nastoupí, až se z piedestalu zřítí modla zdraví? Čemu a komu se budeme za pár let klanět?
VŠ, 20.11.2021