Francouzský filosof J. F. Braunstein v této zajímavé knize (vydalo CDK, Brno 2021) představuje hlavní trend současné západní filosofie, který by se dal shrnout jako boj proti hranicím všeho druhu. Provádí nás vývojem poválečné filosofie v USA a ve Francii se zaměřením na tři klíčové oblasti, ve kterých došlo k výraznému posunu: (1) chápání lidského pohlaví jako něčeho, co si volíme bez ohledu na svou anatomii, (2) popírání kvalitativního rozdílu mezi lidmi a zvířaty, (3) nová definice smrti z hlediska hodnocení kvality života.
Braunstein uvádí známá i (u nás) méně známá jména prominentních intelektuálů druhé poloviny 20. století, jako byli John Money, Jacques Derrida, Anne Fausto Sterlingová, Peter Singer, Donna Harawayová nebo Judith Butlerová. Ti a mnozí další byli výraznými hlasy v boji za rozklad obecně uznávaných myšlenkových kategorií, jako jsou například pojmy „muž“ a „žena“. Tím vydláždili cestu celospolečenskému morálnímu chaosu, který zaplavil současný Západ. To ostatně bylo jejich cílem, protože se nejedná o myslitele, kteří by toužili současnou společnost zlepšovat a budovat, ale naopak rozložit, dekonstruovat, čímž se rozhodně netají. Jsou to revolucionáři a touží vytvořit jakýsi celospolečenský chaotický kompost, z něhož vyraší nová, lepší, bezhraniční společnost svobodných lidských jedinců.
Dekonstrukce hranic je posvátný boj proti takzvaně „mužskému“ způsobu uvažování, které doposud ovládalo svět a které má rádo ohraničené kategorie. To by mělo být poraženo a nahrazeno údajně „ženským“ myšlením, jež obecné kategorie odmítá a vnímá pouze jednotlivosti. Z filosofického pohledu se jedná o pokus o vítězství nominalismu nad realismem. V ideálním světě podle těchto dekonstruktivistů mají už existovat pouze jednotlivosti, nikoli obecné kategorie; tedy už žádní „muži“ a „ženy“, ale „co člověk, to pohlaví“. Problém je, že pokud bychom skutečně odstranili hranice mezi pojmy, myšlení jako takové přestane být možné, protože myšlení probíhá v pojmem a ty mají význam jenom tehdy, jsou-li navzájem odlišné, to znamená ohraničené.
Zajímavý je například tento rozhovor s výše jmenovanou profesorkou univerzity v Berkeley J. Butlerovou, která v závěru říká velmi důrazně a emotivně: „Celý život jsem se chtěla osvobodit od pohlaví. Ale nedaří se mi to!“ („My whole life I have wanted to take a break from gender. I can never take a break from gender!“) Samozřejmě, že se jí to nedaří, protože „Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, stvořil ho, aby byl obrazem Božím, jako muže a ženu je stvořil“. Být člověkem s sebou nese dar a zároveň břemeno být mužem nebo ženou, se všemi povinnostmi a výsadami k tomu náležejícími. V nebi bude gender překonán (Ježíš říkal, že „v nebi se lidé nežení a nevdávají“), ale tam ještě nejsme.
Stírání hranic mezi pohlavími, mezi člověkem a zvířetem a mezi mrtvými a živými vede k normalizaci jednání, které je ve zdravé lidské společnosti tabu: pedofilie, zoofilie, infanticida (zabíjení novorozenců), eutanazie, zabíjení starých, nemocných, mentálně postižených za účelem obchodování s lidskými orgány. To vše Braunstein popisuje a čtenáře napadá otázka: Byla tu dřív touha po ospravedlnění zoofilie, nebo byla první teorie a rovnosti člověka a zvířat? Byla tu první teorie o tom, že život člověka v kómatu není skutečným životem, anebo touha po jeho orgánech? Co je příčina, a co je následek? Stávají se lidé špatnými proto, že uvěří špatným věcem? Anebo věří špatným věcem proto, že jsou špatní?
Braunstein podle všeho není křesťan, ale v kulturní válce stojí s křesťany na stejné straně (i když pravděpodobně nemá nic proti potratům). Není jasné, odkud bere své názory na společnost, na člověka, ani proč vlastně věří v posvátnost lidského života, kterou tak odhodlaně hájí. Možná byly v jeho životě silné křesťanské vlivy (zbožní rodiče či prarodiče?) a on sám křesťanství zpovzdálí fandí, asi jako Jordan Peterson. Jeho kniha je ale velice dobrá a mohu ji jen doporučit.
Otázky vzbuzuje jen závěr knihy, kde autor cituje Michela Foucaulta: „Překonávání zákazů není jejich neznalost; vyžaduje rozhodnou odvahu. Odvaha, která je nutná k transgresi, znamená pro člověka cestu k naplnění.“ (s. 280) Máme si snad zákazy a hranice ponechat jen proto, abychom je mohli občas porušovat? Foucaltova slova jsou téměř přesná parafráze hadovy promluvy k Evě v rajské zahradě: „Nikoli, nepropadnete smrti. Bůh však ví, že v den, kdy z něho pojíte, otevřou se vám oči a budete jako Bůh znát dobré i zlé.“ Neposlušností se ale nestáváme více lidskými a důstojnými, spíš naopak. Důstojnost člověka a oddělenost od světa zvířat nespočívá v tom, že dokážeme porušovat zákazy (to umí každý ratlík), ale v tom, že jsme – jako jediní z celé přírody – stvoření k Božímu obrazu.
Hudební komentář: Don Francisco, „What have you done?“
VŠ, 13.1.2024