Za několik dní si připomeneme třicetileté výročí pádu komunismu v naší zemi. Obvykle se hovoří o svobodě, ale možná bychom posledních třicet let mohli příhodněji nazvat jako období peněz. Toužili jsme dohnat západ, vynahradit si ztracené roky. Boha jsme k tomu příliš nepotřebovali, stačili zahraniční investoři. Nakonec i hlavním tématem církve byly restituce…

Jenže v posledních letech jako by lesk peněz slábl. Lidé udělali osobní zkušenost s tím, že majetek jim štěstí nepřináší. Někteří z finančního hlediska uspěli, mají krásné domy a BMW v garáži, zatímco jiní stále trčí v paneláku a venku jim mokne Felicie. Ale zdá se, že chudí už bohatým tolik nezávidí a bohatí se zase přestávají naparovat. Jako by peníze už nebyly hlavní téma. Objevuje se jakási nová hrozba. Lidem tuhnou úsměvy na rtech bez ohledu na stav jejich peněženky. Cítí, že nastupuje vláda myšlenek, která se jim vůbec nelíbí. Muži i ženy prožívají strach a beznaděj, přestože se nikdy po hmotné stránce neměli lépe. A obava je to oprávněná. Doba se mění a jeden z projevů onoho nového ducha je i transgender.

Sotva přejde den, abychom se z médií nedozvěděli něco o novém trendu, který spočívá v popírání vrozeného rozdílu mezi pohlavími. Dozvídáme se, že „ne každý kdo menstruuje je žena“ a že vojáci mohou nosit umělé řasy a decentní make-up. Nevěřícně kroutíme hlavou, ale kdo zná transgenderovou ideologii, už se takovým titulkům nediví. Pohlaví podle transgenderismu není věcí vrozenosti a biologie, ale věcí rozhodnutí a společenské role. Fakta už nic neznamenají, pocity jsou vše. Vaše pohlaví prý už neurčuje to, co máte v kalhotách, popřípadě pod sukní, ale to, co máte v hlavě. Vítejte v transgenderovém věku.

Transgender není bleskem z čistého nebe. Je to kulminace dlouhého vývoje. Generace našich otců a dědů odmítla role mužů a žen a jejich specifická práva a povinnosti vůči sobě, společnosti i Stvořiteli; naše děti odmítají kategorie mužství a ženství jako takové. Transgenderová epidemie mezi mladými lidmi oprávněně nahání starší generaci strach. Ten bychom jako křesťané mít neměli. Jsme tu od toho, abychom do všeobecné skepse přinášeli naději. Transgenderovou tsunami sice nezastavíme, ale můžeme s Boží pomocí pevně stát. Anebo dokonce přejít do protiútoku. Možná evangelizace nikdy nebyla snazší, než bude v transgenderovém věku.

Každá doba má své otázky a svá specifická trápení. Evangelium je komplexní pravda o Bohu a člověku, kterou Bible popisuje z mnoha úhlů. Martin Luther a jeho současníci byli sužováni špatným svědomím před Bohem. Proto k nim tolik mluvila slova o ospravedlnění z víry pouhou milostí a o zástupné oběti Krista za naše hříchy, které teologové říkají „trestní substituce“. Moderní člověk tomu ale nerozumí. Nežije se špatným svědomím před Bohem; neví, že je rebel, který zasluhuje smrt.

Dnešní člověk netuší, že je hříšník zasluhující trest, ale zato obvykle ví, že je v životě tak nějak ztracený. Bloudí ve tmě a nenachází odpovědi na touhy svého srdce. Neví kdo je a jak má žít. Za chvíli už nebude vědět, jestli je muž nebo žena a co to vlastně znamená. Lidé si dnes víc než peněz váží hezké rodiny a dobře fungujících vztahů. Touží, aby se jejich děti měly dobře. Svět jim k tomu ale moc optimismu nedává. A to je velká příležitost, protože lidí začínají hledat a ptát se.

Každým dnem víc a víc žasnu nad moudrostí Písma. Čím dál víc ho cituji a dávám lidem jednoduchou radu: Čtěte Bibli. Tam najdete naději. A lidé se nesmějí, ale poslouchají.

Bůh stvořil člověka ke svému obrazu, stvořil nás jako muže a ženy. To jsou dvě základní odpovědi na otázku, kdo je člověk: a) jsme Boží obraz, b) jsme muži a ženy. Předchozí generace popřely a), nastupující generace popírá b). Ale to už je trochu moc a lidé to cítí. Řeknete-li dnes, že věříte, že Bůh stvořil člověka ke svému obrazu jako muže a ženu, lidé budou přikyvovat. Schválně to zkuste. Touží tyto věci slyšet, je to pro ně jako doušek vody na poušti.

Muži, se kterými se setkávám, touží po ženě, která jim bude pomocí a podporou. Potřebují to. Ženy zase touží po tom, aby je muži respektovali jako rovnocenné partnery a vážili si jich. A co říká Písmo? Není dobré, aby byl člověk (muž) sám, stvořím mu pomoc jemu rovnou. Pomoc jemu rovná je ta nejlepší „definice ženy“, jaká existuje. Když ji lidem řeknete, nebudou se smát, ale přikyvovat. Ani feministka se neurazí.  

A můžeme jít dál. Každý skutečný muž touží být odvážným rytířem a bojovníkem, který podstoupí riziko a boj za svou nevěstu. Ženy zase touží po tom, aby je muži věrně milovali takové, jaké jsou, touží se mužům líbit. Muži mají přirozený potenciál obětovat se a trpět za svoji milovanou, zatímco ženy mají potenciál se svému milovanému líbit a jeho utrpení s ním nést. A co říká Písmo? Kristus je ženich, který se obětoval za svoji nevěstu. Miloval ji takovou, jaká je, nedokonalou, hříšnou. A nevěsta, církev, se chce ženichovi líbit a chce s ním nést podíl na jeho utrpení. To je evangelium: Boží láska, Ježíšova oběť za hříchy, posvěcený život věřícího. Celé se dá formulovat v termínech vztahu mezi mužem a ženou. Písmo nás to učí a lidská přirozenost mu v tom pomáhá.

Popis evangelia jako vztahu mezi ženichem a nevěstou je v Písmu snad tím nejkrásnějším a nejslavnějším. Jsme stvořeni jako muži a ženy k Božímu obrazu a k Jeho slávě. Zkusme se jako církev zaměřit na formulaci evangelia v genderových pojmech. Je to Biblické a lidé tomu budou dobře rozumět. Budeme mluvit přímo k lidskému srdci do prázdnoty, kterou otevírá dnešní genderová temnota. Obraťme svoji nevýhodu ve výhodu a napadněme nepřítele jeho vlastními zbraněmi. Potřebujeme k tomu jen tři „maličkosti“: číst Bibli, modlit se a nemít strach. Zbytek udělá náš Pán.

Vítek Šťastný

www.muzizenybible.cz