Uprostřed všech zpráv o koronaviru a překotně se měnících opatřeních vlády probleskl na mém notebooku článek o tom, že právní řády naší společnosti by se měly radikálně změnit, protože byly vytvořeny muži a to prý tak, aby vyhovovaly jim samotným. Vychází o tom nějaká kniha, což by člověka asi moc nepřekvapilo, nebýt toho, že jedna z autorek je soudkyní našeho ústavního soudu.
Abych řekl pravdu, udivuje mě, jak je možné, že někteří lidé mají stále pocit, že naše současná společnost utiskuje ženy. Asi se pohybuji v jiném světě. Jsem učitel. Na základní škole. Muži jsou ve školství ve významné menšině, o tom snad není třeba někoho přesvědčovat. Jsme výrazně přečísleni. Mám své kolegyně upřímně rád, ale není to vždy lehká pozice. Takové prostředí a způsob myšlení není pro muže úplně komfortní. Dominantně ženský kolektiv je náročný i pro ženy samotné, o tom mě opakovaně ujišťují. Inkluze a důraz na emoce, nikoli na fakta a objektivní výkon, je například typicky ženským prvkem. Pokud dominuje, školství degraduje, čehož jsme svědky.
Jako muž jsem dokonce občas terčem sexismu. Asi je čas zahájit české „mí tů“ naruby. Tu a tam je mi vyčteno, že málo flirtuji, jsem moc upjatý a dělám málo dvojsmyslných vtipů. Dokonce jsem byl jednou kolegyní plácnutý po zadku. Už je to pár let zpět, ale stalo se to. Občas se kvůli tomu v noci budím a asi se budou za pár let soudit.
Máme-li za cíl vyrovnanou společnost, proč nikdo nevolá po kvótách pro muže ve školství? Proč nemáme cíl zaměstnat ve školství 50 % mužů?
A budu pokrčovat. Občas se pohybuji v prostředí pedagogické fakulty. To je vysloveně dámský klub. Některé skupiny studentů jsou čistě ženské – žádný kluk. Proč to nikomu nevadí?
Nebo další postřeh. Na jaře jsme s dcerou objížděli příjímací zkoušky na medicínu. Poměr děvčat vůči klukům mezi uchazeči byl tak 9:1, ve prospěch děvčat samozřejmě. Když jsem viděl fotky studentů medicíny, opět to byl dámský klub, úplně jako na peďáku. Tu a tam si prý nějaký prostořeký lékař na přednášce před mediky pustí ústa na špacír a řekne děvčatům, že by místo studia medicíny měly radši rodit děti. Ke zdi s ním a zastřelit!
Proč nikdo nevolá po 50% zastoupení chlapců mezi studenty medicíny? Jak jsou nastaveny přijímací zkoušky, když vyhovují děvčatům? Celkově je náš školský systém nastaven tak, že lépe sedí děvčatům. Jak by ne, když ho formují především ženy. Je to tak v celém západním světě. Náš syn po maturitě pracuje ve fabrice u stroje, zatímco dcera nastoupila na vysokou. Neznám přesná čísla, ale vsadím se, že celkový počet vysokoškoláků je u nás výrazně ve prospěch děvčat.
A další střípek do mozaiky. Dnes byla jedna kolegyně svědkem toho, jak si nějaké dámy podaly (slovně, samozřejmě) jednoho muže. Když viděla jejich verbální intenzitu, prohlásila: „Já bych se dneska bála bejt chlap.“ Bingo! Ono to fakt už není legrace.
Nebo jiný postřeh. Nedávno jsem mluvil s jedním známým z Německa. Vyprávěl, že mladé Němky houfně a dobrovolně přijímají islám, protože muslimové po nich nechtějí, aby soupeřily s chlapy, ale očekávají od nich, že budou „jen“ ženy.
Povzbuzovat ženy k tomu, aby dávaly přednost kariéře před dětmi, nebo dokonce, jak jsem před časem četl, aby „neobětovaly kariéru rodině“, to je skutečně velmi ušlechtilé a pokrokové. Má to ale jeden háček – takto brzy vymřeme. Skloubit kariéru s rodinou? S velkou rodinou? Třemi a čtyřmi dětmi, které jako společnost potřebujeme? Kdo na to má? Přiznejme si, že to moc nejde, pokud se maminkou nestane tatínek. (Jenže toho si manželka brzy přestane vážit a najde si milence.) Kariéra i rodina si žádá oběti. Nikdo nemůže sloužit dvěma pánům.
Paní soudkyně sedí na vrcholu společenské pyramidy a žehrá nad útlakem žen, zatímco já, ubohý učitel s platem možná jedné desetiny toho jejího (to není závist) tu píšu svoje litanie. Venku řádí kovid a přes středozemní moře se k nám plaví chlapíci, kteří od žen rozhodně čekají ledacos, jen ne kariéru. Jak asi tohle dopadne?
Měl bych takový návrh. Lidé, přestaňme bláznit a vraťme se k prověřené moudrosti. Čtěme Bibli, tam to všechno je!