Část 2.
V první části článku „Hřeším, neřeším…?“ jsme se zamýšleli nad důvody, proč je koncept hříchu v naší společnosti tabu. Ukázali jsme si, že jsme potomky osvícenství a dětmi revolucí, které koncept dědičné porušenosti člověka a našeho vrozeného sklonu ke zlu odmítly a přišly s vlastními návrhy řešení problému zla v lidské rase. Hřích jako antropologickou kategorii dnes odmítají všechny společenské vědy, ačkoli je zcela evidentní, že jakýsi automatický sklon porušovat morální zásady a dokonce svá vlastní pravidla je každému z nás vlastní. Být zlí nám jde samo; jednat dobře bývá dřina a sebezapření.
Když jsme se pokusili definovat hřích, řekli jsme si, že jeho podstata spočívá ve snaze člověka hledat své dobro mimo Boha. To je možná poměrně abstraktní definice, pod kterou je těžké si něco konkrétního představit. Dnes se proto na hřích podíváme z několika praktičtějších úhlů pohledu, které nám nabízí Bible. Zároveň budeme mít na paměti, že Ježíš se narodil, jak řekl anděl, aby nás z našich hříchů vysvobodil. Jen s pohledem na Ježíše má smysl se o lidském hříchu bavit. Jinak by to bylo jen zbytečné trápení.
Porušení vlastních pravidel
„Kdo ví, co je správné činit, a nečiní, má hřích,“ píše Jakub ve svém listu. To znamená, že kdykoli jednáme v rozporu s tím, co považujeme za správné, hřešíme. Stává se to dnes a denně. Víme co je dobré, ale nedokážeme to vykonat. Často je nám to líto, ale chybu opakujeme znovu a znovu. Máme dobré předsevzetí, ale pod tlakem okolností a stresu ho porušíme.
Antičtí filosofové se domnívali, že pokud člověk pozná, co je dobré, bude to dělat. Jinými slovy věřili, že cesta k polepšení člověka je vzdělání. Není to ale pravda. Často děláme věci, o kterých víme, že nejsou dobré ani pro nás, ani pro naše okolí. Vzdělání na tom nic nezmění.
Na své cestě životem se podobáme řidiči, který se snaží řídit co nejlépe, ale jeho auto ho znovu a znovu zklamává: občas nezatočí, občas nezabrzdí, jednou jede moc rychle, jindy moc pomalu, a někdy nejede vůbec. Snažíme se jet co nejlépe, ale copak to s tím vrakem jde? Navíc, cesta je hrbolatá, klikatá a život nám neustále komplikují ostatní řidiči, kteří na tom nejsou o nic líp, než my sami.
Tím autem je naše tělo, naše lidská přirozenost. Křesťanství učí, že je „padlá“, to znamená porušená a poškozená. Není zcela zničená, ale má vážné trhliny. Ježíš nám nabízí, že nám s řízením našeho vraku pomůže a náš život bude obsahovat mnohem méně kolizí, pokud si od něj necháme mluvit do řízení: „Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorného srdce: a naleznete odpočinutí svým duším.“
Hřích jako nemoc
Pokud příklad porouchaného auta přeneseme do roviny živého organismu, můžeme se na hřích dívat jako na jakousi chronickou nemoc. Je to především nemoc naší morálky a vůle, která se někdy jeví, jako by byla svázaná. Jak máme poručit sami sobě? Možná, že můžeme dělat, co chceme. Otázka ale zní, jestli můžeme chtít, co chceme?
Co se týká schopnosti jednat správně, jsme my lidé takoví slabí a neduživí. Občas se nám něco hezkého povede, ale žádná sláva to není. Apoštol Pavel to dobře věděl, a popisoval svůj vnitřní stav těmito slovy:
Chtít dobro, to dokážu, ale vykonat už ne. Vždyť nečiním dobro, které chci, nýbrž zlo, které nechci. Jestliže však činím to, co nechci, nedělám to já, ale hřích, který ve mně přebývá. Objevuji tedy takový zákon: Když chci činit dobro, mám v dosahu jen zlo. Ve své nejvnitřnější bytosti s radostí souhlasím se zákonem Božím; když však mám jednat, pozoruji, že jiný zákon vede boj proti zákonu, kterému se podřizuje má mysl, a činí mě zajatcem zákona hříchu, kterému se podřizují mé údy. Jak ubohý jsem to člověk! Kdo mě vysvobodí z tohoto těla smrti?
Kdo rozumí, o čem tu Pavel mluví, ten není daleko od Božího království. Pokud si uvědomujete svoji bídnou morální situaci a nemyslíte si o sobě, že jste fajn chlap nebo príma ženská, pak k vám může Ježíš začít mluvit a vstupovat do vašeho života. On sám o sobě totiž hovoří jako o lékaři, který dokáže zlo v našem nitru skutečně léčit, ne jenom mírnit jeho příznaky a projevy. A to je hodně lákavá nabídka, nemyslíte?
Ježíš to uslyšel a řekl jim: „Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní. Nepřišel jsem pozvat spravedlivé, ale hříšníky.
Hřích jako zločin
Pro nás, lidi 21. je těžké chápat, že hřích je závažný metafyzický zločin lidí proti Bohu a že je to závažná vzpoura stvořených bytostí proti svému tvůrci, která si zasluhuje nejpřísnější trest.
Bůh dal člověku v ráji jedno jediné omezení: „Ze stromu poznání dobrého a zlého však nejez.“ Eva, oklamaná hadem, a Adam, poslouchající hlas své ženy víc, než hlas Boží, tento příkaz vědomě a úmyslně porušili. Tím podle předem vyhlášeného Božího zákona spáchali hrdelní zločin: „V den, kdy bys z něho pojedl, propadneš smrti.“
Pro současného člověka je toto téměř nepochopitelné. Přistupujeme totiž podvědomě k Bohu jako k někomu, kdo má povinnosti vůči nám, nikoli my vůči němu. Rozsudek smrti za jedno jediné ovoce? Kdo to kdy slyšel? Nešlo však o obyčejnou krádež nebo o nasycení hladu. Šlo o vstoupení do zcela neznámého prostoru, o pokus vyrovnat se Bohu a stát se nezávislými na něm a stát se jeho ne-přáteli. Bůh má plné právo takové části stvoření odejmout její existenci nebo ji podle svého uvážení potrestat.
Jsme potomci Adama a Evy a máme sklon jednat vůči Bohu stejně, jako oni. Jsme ze svého „defaultního nastavení“ Boží nepřátelé, kteří touží po všem možném, jen ne poslouchat svého Stvořitele. Nevím, jestli určitou fyzickou změnu v lidské přirozenosti způsobilo i samotné ovoce ze stromu poznání dobrého a zlého, které naši předkové ochutnali. Je to dost možné. Ačkoli jsme svoje „sklony k zločinu“ podědili, každý z nás zaslouží spravedlivý Boží trest za naše vlastní hříchy. Tím trestem je podle Božího rozhodnutí smrt. Smrt není přirozenou součástí života. Vstoupila do světa skrze lidský hřích.
Ježíš Kristus se stal člověkem, aby Bůh na jeho lidském těle jednou provždy potrestal hřích. Protože Ježíš prožil dokonalý život a nikdy nezhřešil, může jeho nespravedlivá smrt sloužit jako výkupné za jiné. Ježíš zaplatil dluh, který sám nedlužil, čímž vytvořil jakýsi přeplatek, který si dnes můžeme vy a já „přivlastnit“. Apoštol Petr píše: Vždyť i Kristus dal svůj život jednou provždy za hříchy, spravedlivý za nespravedlivé, aby nás přivedl k Bohu. Ježíš, Boží syn, na sebe vzal lidské tělo a stal se jedním z nás, aby mohl přijmout trest za náš hřích a zaplatil náš lidský dluh vůči Bohu. Třetí den po své smrti byl vzkříšen z mrtvých a vystoupil na znamení toho, že smrt je poražena a pro lidstvo je otevřená nová cesta do ráje. Zločinci mohou požádat ve jménu Ježíše u Boha milost. Kdo prosí upřímně a lituje svých hříchů, tomu bude skrze Ježíše Krista odpuštěno.
Na základě toho, co jsme si právě řekli, je zřejmé, že existuje jedna kategorie lidí, ke kterým křesťanství a samotný Ježíš z principu nemůže nikdy promlouvat. Jsou to ti, kteří si o sobě myslí, že jsou slušní lidé. Slušní lidé Ježíše opravdu nepotřebují. Otázka je, podle jakého standardu svou slušnost měří a jestli nebudou velmi překvapeni, až vyjdou najevo všechny tajné skutky, motivy a myšlenky jejich srdce.
Přiznám se, že osobně je mi kategorie „slušný člověk“ nějak bytostně nepříjemná. Pokud má pravdu Bible, pak měřítkem skutečného lidství, je právě Ježíš Kristus. Apoštol Pavel píše, že „nastane den, kdy Bůh skrze Ježíše Krista bude soudit podle mého evangelia, co je v lidech skryto.“ A na jiném místě dodává, že naším životním úkolem je, abychom „dorostli zralého lidství, měřeno mírou Kristovy plnosti.“ Označit Ježíše Krista, jak ho popisují evangelia, za slušného člověka, mi přijde dost komické.
Pokračování příště
VŠ 14.12.2020