Část 1.
Je třetí adventní neděle a právě se chystám přenést na virtuální papír několik myšlenek na téma hřích. Napadá mě, jestli to není trochu nevhodné. Nepotřebují lidé v letošním tísnivém koronavirovém adventu slyšet něco pozitivního? Co mají vůbec Vánoce společného s hříchem?
Překvapivě velmi mnoho. V Bibli čteme, jakými slovy anděl uklidňoval Josefa, aby nepodezíral svoji nečekaně těhotnou snoubenku Marii z nevěry: „Josefe, synu Davidův, neboj se přijmout Marii, svou manželku; neboť co v ní bylo počato, je z Ducha svatého. Porodí syna a dáš mu jméno Ježíš; neboť on vysvobodí svůj lid z jeho hříchů.“ (Matoušovo evangelium, kap. 1)
Ježíš se nenarodil proto, aby nám přinesl hřejivé poselství o tom, že „někdo tam nahoře nás má rád“. Nenarodil se ani proto, aby zlepšil krutý svět a pomohl nám vybudovat spravedlivější společnost. Narodil se, aby každého z nás – osobně a jednotlivě – vysvobodil z jeho hříchů.
Co to znamená? Jak, proč a z čeho nás má Ježíš vysvobodit? Otázek je mnoho. Začněme krátkým exkurzem do moderní historie.
Osvícenství, revoluce a lidský hřích
Hřích není zrovna populární termín. Nikdy nebyl. Satan, Boží nepřítel, dělá totiž všechno pro to, aby lidem zatemnil jak existenci hříchu, tak i Ježíšovu nabídku na vysvobození z něj. Sluší se připomenout, že jméno padlého anděla, který podle Písma ovládá svět, je Lucifer, což znamená „nositel světla“. Není proto překvapivé, že jeho poslední velký globální úspěch se nazývá osvícenství.
Osvícenství nepřineslo v první fázi odmítnutí víry v Boha, který je stvořitelem a pánem vesmíru. To ani nebylo cílem. Přineslo ale zásadní změnu pohledu na člověka, když zavrhlo biblické učení o tzv. dědičném hříchu. Učenci jako John Locke sice četli Bibli a znali ji, ale vybrali si z ní jen to, co se jim líbilo. Koncept dědičného hříchu to evidentně nebyl. Osvícenci odmítli vzít na vědomí, že podle Bible jsou všichni potomci Adama a Evy zatíženi závažnou dědičnou nemocí charakteru zvanou hřích, která nevyhnutelně způsobuje naši fyzickou smrt zde na Zemi a má potenciál uvrhnout naše duše do věčného trápení v pekle, pokud nepřijmeme Bohem nabízenou léčbu z rukou lékaře lidských duší, Ježíše Krista. Odmítnutím hříchu podřízli osvícenci větev celému křesťanství.
John Locke zpopularizoval představu některých antických filosofů, že lidská duše je při narození „tabula rasa“, nepopsaný list. To mimo jiné znamená, že člověk není při příchodu na svět nijak dědičně zatížen zlem. Locke a další učenci se tak postavili otevřeně proti Písmu, proti církevním učitelům (na katolické i protestantské straně v čele se sv. Augustinem) a proti obecné lidské zkušenosti, která ví, že miminka jsou sice roztomilá stvoření, ale rozhodně to nejsou nevinní andílci, které by až dospělí museli naučit vzteku, sobectví, chamtivosti, lži a dalším neřestem. Osvícenství tak nebylo ve skutečnosti věkem světla, ale dobou temnoty, protože zatemnilo temnou stránku člověka. Na hluboký problém vrozeného hříchu nabídlo jen povrchní a líbivá řešení ve formě vzdělání, umění, lidských práv a občanských svobod.
Osvícenci ponechali dalším generacím otevřené dilema: Jestliže se člověk rodí dobrý a neexistuje nic takového, jako dědičný hřích, kde se mezi lidmi bere zlo? Kde jinde, než ve špatně uspořádané lidské společnosti, zněla odpověď. Je třeba změnit struktury společnosti, abychom odstranili lidské zlo. Tak nastal věk revolucí, který trvá dodnes.
Revoluce ale problém lidského zla nevyřešily, spíš naopak. Člověk přestal hledat příčinu svého neštěstí v sobě, ale v druhých. Objevil se třídní boj. Karel Marx označil za příčinu lidského zla a trápení ekonomický útlak; odpovědí podle něj byla komunistická revoluce, která měla nastolit ráj na zemi. Lenin a další se o to pokusili. Říct, že se to nepovedlo, by byl velký eufemismus.
Neomarxisté ve 20. století spojili Marxovy myšlenky s psychologií Zikmunda Freuda, a společenský útlak posunuli z roviny ekonomické do roviny psycho – sexuální. Zastánci tradiční (buržoazní) sexuální morálky jsou podle neomarxismu ti, kdo brání masám ve štěstí spočívajícím ve svobodném sexuálním projevu. Tak nastala revoluce sexuální, která měla znovu přinést svobodu a ráj na zemi. Probíhala stejně na Západě i na Východě a zasáhla prakticky celý svět. Její výsledek je masové užívání antikoncepce, potraty, rozvody, pornografie, pochody hrdosti, operativní „změny“ pohlaví, nešťastné děti, zmatení dospělí, osamělí staří, degradace ženy na kus masa a muže na dárce spermatu. Říct, že se to nepovedlo, by byl velký eufemismus.
Sexuální revoluce ještě neskončila a zdá se, že se blížíme do revoluce rasové, která vidí příčinu lidského zla ve špatně nastaveném vztahu lidí různé barvy pleti. Až odstraníme ze společnosti systémový rasismus, nastane prý ráj na zemi. První v tom tentokrát nebude Rusko, ale možná USA. Říct, že se to nepovede, by byl velký eufemismus.
Ačkoli to pokrokáři a revolucionáři myslí s lidstvem vždycky dobře, nakonec to pokaždé někdo zkazí. My už víme, že to není někdo, ale něco – lidský hřích. Ignorovat vrozenou temnou stránku lidské povahy znamená odsuzovat se k věčným a neúspěšným experimentům, které nikam nevedou. Je to jako být stále v pubertě a nikdy nedospět. Stavět si vzdušné zámky, falešné naděje a představy o sobě a o druhých, které se vždy znovu zhroutí a přinesou jen bolest a zklamání. To platí pro jednotlivce i pro celou společnost.
Přiznat si existenci zla ve vlastní povaze vyžaduje ale odvahu, a také určitou naději na řešení. Jsem přesvědčený, že skutečný lék na hřích nabízí ze všech filosofií a náboženství jedině Ježíš Kristus.
Ačkoli dnešní věda a filosofie, spojená s naším prohlubujícím se poznáním DNA a tajů dědičnosti, už nemá pro Lockeho naivní představu nepopsaného listu příliš pochopení, zásadu odmítnutí dědičného hříchu jsme si ponechali. Společným jmenovatelem všech humanitních věd je tak jedno veliké tabu: hřích. Hřích dnes oficiálně neexistuje. Ilegalita mu ale svědčí a v reálném světě se mu daří víc, než kdy dřív.
Co je hřích
Pokud bych měl svými slovy definovat hřích, řekl bych, že je to neodolatelný sklon člověka hledat svoje dobro mimo Boha. Všichni chceme dobré věci, všichni chceme ráj. Jen nechceme, aby tam byl taky Bůh. Z nějakého důvodu máme přirozeně k Bohu odpor. Přitom je naším Stvořitelem. Jsme jako děti, které se obrátily proti svému otci. Je to velmi smutné. A taky nevděčné. A trestuhodné.
Základním heslem hříchu je ďáblova nabídka z Ráje: Budete jako Bůh. Kdo by dokázal odolat? „Vezmi svůj život do vlastních rukou a nenech si do něj mluvit nebeským policajtem. Sám víš nejlíp, co je pro tebe dobré.“ Hřích je nastavení naší mysli, která Bohu říká: Ne tvoje, ale moje vůle se staň. Je to poměrně prosté.
Abychom mohli jednat nezávisle na Bohu a osvobodit se od jeho nadvlády, musíme porušit jeho pravidla, dostat se nějak mimo jeho vůli. Postavit se proti vládci všehomíru znamená stát je jakýmsi vesmírným zločincem, rebelem v tom nejzákladnějším, metafyzickém smyslu. To ale není příliš bezpečná pozice s velkými vyhlídkami do budoucnosti. Stát proti Tvůrci vesmíru a riskovat jeho hněv a trest může být velmi nepříjemné. Naštěstí je tu cesta ven z této šlamastyky.
V příštím článku se zamyslíme nad různými aspekty hříchu a nad tím, jaká řešení nabízí Ježíš Kristus pro náš současný i věčný život. Bude to snad veselejší čtení, než dnes.
VŠ 13.12.2020
Pokračování příště