Je homosexualita přijatelná pro křesťany?

Dr. Denny Burk, 2019

Přednáška v originále dostupná z: http://www.dennyburk.com/is-gay-okay-for-christians-what-about-transgender/

Se svolením autora přeložil a publikoval V. Šťastný

Vítám Vás na dnešní přednášce o otázkách homosexuality a křesťanství. V současné době se mezi evangelikály hovoří o tzv. celibátním způsobu života pro homosexuální křesťany. Myslím, že v této debatě jde v podstatě o to, jak rozdílně lidé vyznávající Krista chápou morální rozměr toho, že člověka přitahuje stejné pohlaví. V této přednášce chci hledat odpověď na otázku:

Je sexuální touha po stejném pohlaví hříšná?

Uvědomuji si, že už při pouhém vyslovení této otázky mnozí pozvednou obočí. Podle mé zkušenosti, pokud otevřete tyto otázky, vystavíte se okamžitě podezření od lidí na obou stranách kulturní debaty.

Na jedné straně stojí lidé, kteří považují sexuální orientaci za vrozenou a neměnnou vlastnost, která nemá o nic víc morální rozměr než barva kůže nebo očí. Z toho pohledu je homosexuální orientace jen další součástí lidské rozmanitosti, kterou musíme vzít na vědomí a radovat se z ní a rozhodně ji nesmíme žádným způsobem stigmatizovat, natož abychom jí nazývali hříchem. Pro lidi s tímto pohledem je otázka, zda je hříšné, pokud někoho přitahuje stejné pohlaví, asi stejná, jako bychom se ptali, jestli je hříšné mít hnědé vlasy. Pro ně je urážlivé a neslušné dokonce jen tuto otázku vyslovit.

Na druhé straně stojí ti, kteří věří, že homosexualita je věcí volby a rozhodnutí a že hovořit o něčem jako je sexuální orientace znamená dělat přílišné ústupky sexuální revoluci. Pokud tvrdíte, že určití lidé se narodí s tím, že jsou přitahováni stejným pohlavím, pak podle tohoto přístupu nemůžou být za svoji sexuální orientaci zodpovědní. Pro některé křesťany už sám pojem sexuální orientace převrací jasné biblické stanovisko ohledně homosexuálního chování. Takže i samotná otázka, jestli je hřích, pokud někoho přitahuje stejné pohlaví, už samotná tato otázka vzbudí rozruch na obou stranách kulturního spektra.

Existuje i další skupina, která by mohla negativně reagovat na tuto otázku. Tato skupina je možná dnes na vzestupu v rámci evangelikálního hnutí. Dnes totiž najdete mnoho lidí spojených s evangelikalismem, kteří rozlišují mezi tím, jestli vás stejné pohlaví pouze přitahuje, anebo jestli podle toho jednáte. Někteří z této skupiny velice jasně říkají, že takové jednání je podle Písma hříšné, v čemž s nimi souhlasím. Ale mnozí z nich zároveň nejsou ochotni říci, že sexuální touha po stejném pohlaví je také hříšná.

Mají pravdu v tom, že bychom neměli na křesťany žijící v čistotě nakládat zbytečné břemeno viny, když stále zažívají, že jsou přitahování ke stejnému pohlaví. Řekli by, že tito drazí bratři a sestry věrně zápasí o život v čistotě, ale přesto nedokáží vymazat homosexuální přitažlivost, která se v nich objevuje spontánně a bez pozvání. Proto se jim zdá kruté a nevhodné nazývat něčí nechtěnou a nezvanou sexuální touhu hříšnou. Nazývat tuto touhu hříšnou, i když se daný člověk jinak snaží žít v čistotě, by mohlo znamenat, že zaměňujeme pokušení za hřích. Mohli bychom tak na tyto bratry a sestry nakládat břemeno, které nedokážou unést. A nikdo nechce dělat tuto chybu a provinit se proti Ježíšovým slovům, když farizeje kritizoval za to, že svazují těžká břemena a nakládají je na ostatní, ale sami se jich nechtějí dotknout ani prstem.

Je evidentní, že otázka, kterou jsem dnes nadnesl, okamžitě způsobí, že přátelé i nepřátelé evangelia zpozorní. Nicméně této otázce se jako evangelikální křesťané nemůžeme vyhnout. A mnoho evangelikálů tuto otázku nepromyslelo dostatečně hluboko, aby se dostali až na jasný biblický postoj. Proto je naléhavě potřeba, aby biblické učení určovalo, co si o těchto věcech myslíme. Můj cíl je prozkoumat, jestli se učení Bible o pokušení, hříchu a touze týká toho, když je někdo sexuálně přitahován ke stejnému pohlaví. Co Bible říká o pre–behaviorálních (předcházející jednání) složkách sexuálního hříchu? Může někdo prožívat touhu po něčem hříšném, aniž by už samotná tato touha byla hříšnou? Může někdo prožívat dlouhodobou touhu a sklony k sexuálnímu hříchu, aniž by tato touha a tyto sklony samotné byly hříšné? Někteří tvrdí, že naše sexuální touhy a sklony nemají žádné morální důsledky do té doby, než podle nich začneme jednat. Na tomto základě považují homosexuální orientaci a sexuální touhu po stejném pohlaví za nepodstatné složky lidské osobnosti. Ale položme si otázku: Opravdu to takhle Bible učí?

Řekněme si jasně, že zde nevedeme debatu typu „kolik andělů může tančit na špičce jehly“. Hovoříme zde o otázce, která má bezprostřední praktické a pastorační důsledky. Protože způsob, jakým odpovíte na tyto otázky, bude mít velký vliv na to, jak budeme vést své homosexuální a lesbické bližní ke Kristu. Naše odpověď bude mít vliv na to, jak budeme vést svoje věřící bratry a sestry k věrnému životu s Kristem. A naše odpověď bude mít vliv i na to, jak budou žít své životy v Kristu bratři a sestry přitahovaní opačným pohlavím. Takže v sázce je zde opravdu hodně a velmi úzce se to dotýká každého, kdo se účastní křesťanské služby.

Nyní Vám předložím čtyři základní otázky, na které se společně podíváme:

1. Co činí z touhy orientaci?
2. Co činí touhou hříšnou?
3. Co činí Ježíšovo pokušení bezhříšným?
4. Co činí naše pokušení hříšným?

1 Co činí z touhy orientaci?

Nejprve si musíme definovat pojmy, což žel mnoho lidí nedělá, když začnou o těchto věcech hovořit. Myslím, že ten nejproblematičtější termín je slovní spojení „sexuální orientace“. Co mají lidé na mysli, když mluví o sexuální orientaci? Je to důležitá otázka, protože někteří lidé nám tvrdí, že Bible k tomuto nemá co říct, protože bibličtí pisatelé o sexuální orientaci nic nevěděli. Sexuální orientace je prý moderní koncept, který nám dává vhled do vnitřní podstaty věcí, a protože bibličtí autoři tento koncept neznali, znamená to, že to co říkají o homosexualitě nemá ve skutečnosti pro nás žádný význam.

Populární verze toho pohledu se objevuje v knize „God and the Gay Christian“ od Matthew Vinese (2014). Vines říká ve své knize toto: „Základní fakt je ten, že Bible vůbec nehovoří o otázce homosexuální orientace ani o projevu této orientace. I když Bible šestkrát negativně zmiňuje homosexuální chování, toto homosexuálního chování v Bibli je sexuální exces, nikoli sexuální orientace.“  Podle Vinese Bible neodsuzuje homosexuální praktiky, které vyplynou z láskyplného svazku dvou osob stejného pohlaví. Bible podle něj odsuzuje jen takové homosexuální jednání, které vyplývá z nadměrné žádostivosti. Podle Vinese Bible vůbec o sexuální orientaci jako takové nemluví.

Ale je skutečně pravda, že Bible neví nic o konceptu sexuální orientace? Abychom si vyjasnili, co přesně lidé mají na mysli, když používají termín sexuální orientace, použijeme světské autority. Americká psychologická asociace definuje sexuální orientaci takto: „Pojem sexuální orientace označuje trvalý vzorec citové, erotické a (nebo) sexuální náklonnosti (angl. sexual attraction) k mužům, ženám nebo oběma pohlavím… Sexuální orientace také označuje sebepojetí člověka na základě těchto náklonností a z toho plynoucí chování a příslušnost ke komunitám lidí, kteří tyto náklonnosti sdílejí.“

Podle uvedeného popisu se tedy v případě sexuální orientace nemůže jednat o přechodnou náklonnost, ale musí jít o něco trvalého (myslím, že se udává 6 až 9 měsíců). Pokud zažíváte náklonnost ke stejnému pohlaví takovou dobu, můžete to označit za homosexuální orientaci. Tato definice zahrnuje také emocionální prvky, ale rozhodujícím znakem je sexuální prvek. Sexuální orientace může být víc než sexuální náklonnost, ale ne méně, než sexuální náklonnost, ať už se jedná o orientaci homosexuální, heterosexuální nebo bisexuální. Takto to sekulární autority definují. A mimochodem stejné autority používají termín náklonnost (attraction) a touha (desire) v podstatě tak, že znamenají totéž. Náklonnost a touha jsou v literatuře synonyma. Mohl bych dát řadu příkladů, ale uvedu pouze několik. Simon LeVay ve své knize „Gay, Straight and the Reason Why“ (2011) definuje sexuální náklonnost jako touhu účastnit se skutečného sexuálního kontaktu. Adward Stein ve své knize „The Mismeasure of Desire“ (1999) uvádí, že sexuální orientace člověka souvisí s jeho sexuálními touhami a sexuálními aktivitami, ke kterým je daný jedinec disponován. Tedy sexuální orientace souvisí se sexuálními touhami.

Stejně tak křesťanští autoři, jako např. Mark Yarhouse a Erica Tan, definují sexuální orientaci ve smyslu sexuální touhy a požívají termíny náklonnost (attraction) a touha (desire) jako synonyma: „Když hovoříme o sexuální orientaci člověka, máme na mysli trvalý vzorec jeho náklonnosti k druhým na základě jeho sexuální touhy.“ Vidíme, že pojmy náklonnost, touha a orientace jsou v odborné literatuře spojeny dohromady. Orientace je dokonce definována pojmy náklonnost a touha. Sexuální orientace je definována tím, jak jsou zaměřeny sexuální touhy daného člověka v průběhu času. Sexuální náklonnost a sexuální touha je v podstatě jedno a totéž.

Připomeňme si teď naši původní otázku: Je pravda, že Bible neví nic o sexuální orientaci, jak někteří kritici (Vines) tvrdí? Jestliže pojem orientace popisuje různé druhy trvalé sexuální touhy, pak řekněte sami: Mluví Bible o sexuální touze? Samozřejmě, že ano. I když se termíny orientace a náklonnost možná v Písmu neobjevují, tyto koncepty tam nepochybně jsou. Říci, že Bible nemluví o naší orientaci je totéž jako říct, že nemluví o našich touhách. Pokud tomu tak je, pak se klidně můžete vzdát celé biblické morálky třeba hned teď. Bible nás jasně a opakovaně učí o našich touhách a také konkrétně o našich sexuálních touhách. Jestli to v Písmu nevidíte, pak nečteme stejnou Bibli. Je to tam všude.

Co tedy činí z touhy orientaci? Je to pouze fakt, že je trvalá. To je vše. Orientace je trvalá sexuální touha. Tvrdit, že Bible o tomto nemluví, znamená naprosto nepochopit, co Bible učí.

2 Co činí touhu hříšnou?

Přečtěme si text z Mt 5, 27-28:

Slyšeli jste, že bylo řečeno: ‚Nezcizoložíš.‘ Já však vám pravím, že každý, kdo hledí na ženu chtivě, již s ní zcizoložil ve svém srdci.

 Všichni tuto pasáž známe. Ježíš zde neodsuzuje pouze hříšný sexuální skutek, ale také to, co se odehrává v našem srdci a co předchází tomuto skutku. Co se vlastně děje v srdci, že to produkuje hříšné sexuální skutky? Většina našich překladů používá slovo touha nebo straší výraz chtíč (angl. lust, ČEP „hledí … chtivě“). Chtíč je zde srovnatelný s cizoložstvím. Nejen cizoložství je hříšné, ale také chtíč je hříšný. Mnoha lidem ale uniká, že slovo přeložené jako chtíč je prostě obyčejné řecké slovo “toužit” nebo “touha” (epitchymao). Je použit běžný řecký termín pro touhu což znamená, že touha po cizoložství je hříšná stejně jako skutek cizoložství samotný.

Ale otázka, kterou zde lidé často kladou, je: Jak poznám rozdíl mezi hříšnou sexuální touhou a nezávadnou sexuální touhou? To není špatná otázka. Jaký je tedy rozdíl mezi morálně nezávadnou touhou a hříšnou touhou? Někdo si myslí, že odpověď na tuto otázku má co dělat s intenzitou dané touhy. Podle nich slabá a přechodná touha, například po ženě jiného muže, není tím, co zde má Ježíš na mysli, protože On hovoří o  velmi intenzivní sexuální touze, kterou odsuzuje jako hříšný chtíč.

Jiní uvažují, jestli tím klíčovým faktorem je dobrovolnost této touhy. Podle tohoto pohledu je problém pouze tehdy, pokud se dobrovolně rozhodneme podívat se například na ženu někoho jiného se záměrem po ní toužit. Ale položme si otázku, jestli jsou taková rozlišování biblická? Jedná se tu o intenzitu touhy? Je v pořádku, když muž touží po manželce svého bližního, pokud je to jen málo intenzivní touha? Pánové, vyzkoušejte to se svou ženou: Miláčku, mám sexuální touhu po té paní támhle, ale je to jen velmi slabá touha a objevuje se jenom občas.  To se vaší ženě asi nebude líbit a nemělo by se to líbit ani vám. A můžete si být jistí, že se to nebude líbit Bohu. Tady přece nejde o intenzitu oné touhy.

A co otázka dobrovolnosti touhy? Je toto měřítkem hříšnosti? Ježíš říká, že hledíme „ku požádání“ (BK) což naznačuje určitý záměr. Znamená to, že dotyčný muž se rozhodne cítit touhu k ženě někoho jiného, a to činí jeho skutek hříšným? Problém zde ale je v tom, že takové chápání zapomíná, co nás tu Ježíš učí o Zákonu.

Když Ježíš v Kázání na hoře učí o cizoložství a touze, nepřináší žádnou inovaci do vztahu mezi touhou a skutkem. Ve skutečnosti nás Ježíš učí Desateru, které v sedmém přikázání říká „Nezcizoložíš“ a v desátém přikázání říká „Nebudeš toužit (dychtit) po ženě svého bližního…“ Slovo dychtit v řeckém překladu desátého přikázání je stejné jako slovo toužit v Kázání na hoře. Nemáme provádět cizoložství ani toužit po cizoložství. Ježíš je náš nejvyšší učitel a říká nám, co bylo vždy přítomno v Zákoně už od počátku. Zákon učí, že problém není jen samotný skutek, ale také touha, která mu přechází a která „počne“ skutek. A v desátém přikázání se nehovoří o zákazu dobrovolné touhy po cizoložství, ale o zákazu jakékoli touhy po cizoložství, dobrovolné nebo ne.

Takže morální rozdíl mezi hříšnou a nezávadnou touhou není intenzita této touhy, ani dobrovolnost této touhy. Rozdíl je v objektu touhy. Ježíš říká v Mt 13, 17: „Amen, pravím vám, že mnozí proroci a spravedliví toužili vidět, na co vy hledíte, ale neviděli, a slyšet, co vy slyšíte, ale neslyšeli.“ Stejné slovo toužit (epitchymao). Apoštol Pavel používá stejné slovo (epitchymao) v 1 Tm 3, 1: „Kdo chce být biskupem, touží po krásném úkolu.“ Toto je opět dobrá touha.

Některé touhy jsou tedy špatné a některé jsou dobré. Jak je rozeznáme? Podle toho, po čem toužíte. Pokud věc, po které toužíte, je zakázaná, není důležité, jak dobrovolně nebo jak intenzivně po této věci toužíte. Pokud Bůh danou věc zakázal, je to špatná a zlá touha. Pokud toužíte po něčem, co Bůh požehnal a potvrdil, pak je to dobrá touha. Morálnost touhy je daná jejím objektem. Bible a zákon nezakazuje všechny touhy, ale jen ty, které mají zakázaný objekt. Takže i když Ježíš hovoří v Mt 5, 27 – 28 o otázce cizoložství, dává nám návod, jak hodnotit sexuální touhy obecně.

Pokud toužíš po sexu mimo manželský svazek, tato touha je hříšná. Nehledě na její intenzitu a nehledě na její dobrovolnost. Ježíš nám dává měřítko, podle kterého můžeme hodnotit všechny sexuální touhy, heterosexuální, homosexuální a jiné. Pokud chceme hodnotit vlastní touhy, musíme vědět, k jakým cílům jsou naše touhy a náklonnosti zaměřeny. Jediná sexuální touha, která oslavuje Boha, je ta, která je určena pro manželský svazek. Když se sexuální touha nebo náklonnost zaměří na jakoukoli nemanželskou erotickou aktivitu, vzdaluje se Boží slávě a je ze své podstaty hříšná. Tento princip se týká jakékoli naší touhy, nejen sexuální touhy. Týká se touhy po opačném pohlaví stejně jako po stejném pohlaví. Rozdíl je v tom, že touha po opačném pohlaví může mít manželského partnera jako svůj objekt, ale touha po stejném pohlaví nemůže nikdy mít manželského partnera jako svůj objekt.

Jedna obvyklá námitka k tomu, co jsem dosud řekl je, že takový přístup zaměňuje pokušení a hříšnou touhu. Tato námitka zní následovně: Bible učí, že není hřích být pokoušený. Ale pokud učiníte i samotné pokušení ke chtíči hříchem, netvrdíte tím, že veškeré pokušení je zároveň hřích? Ježíš byl pokoušen jako my, ale přesto nezhřešil (Žd 4, 15). Jak tedy můžete říkat, že pokušení se rovná hříchu? Vždyť přesně toto vy tvrdíte!

Odpověděl bych tak, že si nemyslím, že veškeré pokušení se rovná hříchu, ale některé pokušení se hříchu opravdu rovná. Ne každé pokušení je hřích, protože Ježíš byl pokoušen, ale nikdy nezhřešil. Takže pokud nechceme tvrdit, že Ježíš byl hříšník, musíme učinit závěr, že ne všechno pokušení se rovná hříchu. Ale pokud toto říkáme, musíme pečlivě definovat, co míníme slovem pokušení a také, co konkrétně má naše pokušení společného s Ježíšovým a jak se od něj liší.

Jedna věc mě na tomto tématu trápí. Velice často máme sklon projektovat naše vlastní zkušenosti na Ježíše. Slyšíme, že Ježíš byl pokoušen jako my, a tak si říkáme, že rozumíme tomu, jak to prožíval Ježíš. Ale mělo by to být přesně naopak. Neměli bychom používat naši hříšnou zkušenost s pokušením k tomu, abychom posuzovali Ježíšovu bezhříšnou zkušenost s pokušením. Naopak, Ježíšova bezhříšná zkušenost s pokušením by měla být měřítkem zkušenosti naší. Což nás vede ke třetí otázce.

3 Co činí Ježíšovo pokušení bezhříšným?

Podívejme se společně do Žd 4, 15:

Nemáme přece velekněze, který není schopen mít soucit s našimi slabostmi; vždyť na sobě zakusil všechna pokušení jako my, ale nedopustil se hříchu.

Ano Ježíš byl ve všem pokoušen stejně jako my, ale jeho zkušenost pokušení nebyla identická s tou naší. Toto je nevyhnutelný důsledek Kristovy bezhříšné dokonalosti, kterou teologové někdy nazývají impeccabilita, to je nemožnost zhřešit.

Zde si musíme pro naše účely povšimnout dvou důležitých věcí. Zaprvé, termín pokušení je v tomto textu pravděpodobně specifický odkaz na vykupitelské utrpení Krista. Obecně tento termín peiraso znamená podrobit někoho zkoušce, ale jediný druhý výskyt tohoto slova v listu Židům je ve spojení s Ježíšem a jeho utrpením v Žd 2, 18:

Protože sám prošel zkouškou utrpení, může pomoci těm, na které přicházejí zkoušky.

Mnozí vykladači zde vidí odkaz na Ježíšovo utrpení až k jeho smrti na kříži. To, že Ježíš zakusil všechna pokušení jako my, neznamená, že on sám čelil každé jednotlivé zkoušce, kterou kdy zažil každý člověk co kdy žil. Takové chápání by bylo absurdní. Znamená to, že Ježíš zažil tu největší zkoušku, to největší pokušení „podle podobnosti“, jak doslova zní řecký text. Což pravděpodobně ukazuje na skutečnost, že trpěl jakožto člověk. To znamená, že Ježíš prožíval svá utrpení, zatímco byl podroben vší křehkosti a slabosti života v těle. Toto jeho pokušení se pravděpodobně vztahuje na jeho zkoušky a utrpení, které vedly k našemu vykoupení.

Druhá klíčová věc na Ježíšově pokušení a zkouškách je ta, že byly bez hříchu. Žádné z Ježíšových pokušení nezahrnovalo hřích na jeho straně. Neměl žádné touhy, které by ho předurčovaly ke hříchu. Jeho reakce na vnější tlak nikdy nevedla ke zlé myšlence. Nikdy nezareagoval hříšným způsobem na utrpení, kterému čelil. Ježíš byl naprosto dokonalý, nevinný, svatý a dobrý tváří v tvář každému pokušení. To znamená, že Ježíšova zkušenost pokušení se nikdy nedostala až do jeho nitra jako schopnost činit zlo. Ježíšovy touhy nikdy nebyly zaměřeny na věci, které mu jeho Otec zakázal. Ježíšova bezhříšnost znamená nejen to, že nikdy nezhřešil, ale také to, že pro něj nebylo možné zhřešit. Jak řekl Augustin: Bůh nás chraň od tvrzení, že Ježíš byl schopen hřešit.

Naše zkušenost pokušení taková není. My zažíváme takový stupeň zvnitřnění našich pokušení, který Ježíšova bezhříšnost nikdy nedovolila. Ano, On čelil stejným druhům vnějších tlaků ke hříchu. Ne, tyto tlaky nikdy nenašly „přistávací plochu“ v Jeho srdci. Tváří v tvář tvrdým satanským útokům Ježíš toužil jen a jen po vůli svého Otce. Slova „bez hříchu“ ukazují, že Ježíš čelil stejným pokušením jako my, ale Jeho prožívání těchto pokušení bylo velmi odlišné od našeho, protože bylo vždy bezhříšné.

Ježíšova bezhříšnost v tomto smyslu provokuje některé lidi k otázce, jestli Jeho pokušení mohla být někdy tak intenzivní, jako jsou ta naše? Může opravdu rozumět naší slabosti, když On sám nemohl zhřešit? Je to dobrá otázka, která nás odkazuje ke slavné ironii Ježíšovy bezhříšné podstaty. Kristova bezhříšnost totiž jeho zkušenost s pokušením nezmenšovala, ale naopak ji prohlubovala. Leon Morris to vyjádřil takto: „Člověk, který se poddá určitému pokušení, ještě nepocítil jeho plnou sílu. Vzdal se, když pokušení mělo ještě něco v záloze. Pouze člověk, který se pokušení nepoddá a je vůči tomuto pokušení bezhříšný, jen takový člověk opravdu zná plný rozsah daného pokušení.“ To znamená, že Ježíš je jediný člověk, který zná plný rozsah pokušení. On je ten jediný a vy jste nikdy nezažili pokušení do takového stupně, jako On. Jeho pokušení bylo vždy větší.

Zopakujme si naše závěry: Co činí z touhy orientaci? Je to její trvalý charakter. Co činí touhu hříšnou? Je to její objekt. Co činí Ježíšovo pokušení bezhříšným? To, že On byl vždy bezhříšný a nevinný.

4 Co činí naše pokušení hříšným?

Každé pokušení má nejméně dva důležité prvky: zkouška a svod ke hříchu.  Zkouška je zkušenost prověřování, která často zahrnuje utrpení nebo nějaký druh deprivace. Svod je nabídka, jak ulehčit toto utrpení nebo deprivaci skrze hřích. Když Satan pokoušel Ježíše na poušti, obě tyto složky byly přítomné. Ježíšův hlad byla zkouška, která ho nutila zažívat fyzickou deprivaci. Satan nabízí Ježíši chleba, aby ho svedl k úlevě z dané situace skrze hříšné prostředky. I když zkouška a svod mohou být rozlišeny teoreticky, nelze je vždy oddělit v naší zkušenosti. Někdy zkouška je samotný svod ke hříchu. Někdy zkouška vede ke svodu ke hříchu. Ale v každém případě pokušení vždy zahrnuje oba prvky: zkoušku a svod.

Jeden unikátní aspekt Ježíšovy zkušenosti s pokušením je ten, že svod ke hříchu se nikdy nevynořil z Jeho vlastní přirozenosti. Byl bezhříšný a neměl hříšnou přirozenost. V jeho bezhříšné přirozenost nebylo nic, co mohlo vyvolat touhu po zlu. Ježíš mohl prožívat zkoušky stejně jako vy a já, ale nikdy nezažil svody ke hříchu, které známe vy a já a které se vynořují z naší přirozenosti. Jako hříšníci často prožíváme svody ke hříchu, které mají svůj původ v naší vlastní hříšné podstatě.

Podívejme se do Jakuba 1, 13 – 15:

Kdo prochází zkouškou, ať neříká, že ho pokouší Pán. Bůh nemůže být pokoušen ke zlému a sám také nikoho nepokouší. Každý, kdo je v pokušení, je sváděn a váben svou vlastní žádostivostí. Žádostivost pak počne a porodí hřích, a dokonaný hřích plodí smrt.

Pokušení, o kterém tu Jakub mluví, je otevřeně spojeno s hříšníkovým vlastním vnitřním sklonem. Doslova říká, že každý člověk je pokoušen svojí vlastní touhou, která ho ovládá a svádí. V tomto kontextu není touha morálně neutrální věcí, protože je to právě touha, která láká a svádí hříšníka. Je to touha zaměřená na něco, co je zlé ve svém zlém objektu.  Takže tato touha je sama o sobě hříšná. Když taková hříšná touha „počne“, nutně porodí hřích, protože je sama hříchem.

Douglas J. Moo to říká takto: „Jakub připisuje pokušení hříšné touze každého člověka, která je definována jako veškerá lidská touha po něčem, co Bůh zakázal.“ Text také říká, že Bůh nemůže být sváděn zlem, ale hříšníci očividně sváděni zlem jsou. To znamená, že my jsme sváděni zlem určitým způsobem, kterým Bůh zlem sváděn není. Myslím, že verš 14 na toto odpovídá.

My čelíme pokušením, která povstávají z naší vlastní touhy. Naproti tomu Ježíš, který je Bohem, nikdy nečelil pokušením povstávajícím z Jeho vlastní touhy. Jako Bůh nemohl a nemůže být tímto způsobem sváděn zlem. Jeho srdce se nikdy tímto způsobem nepřiklonilo ke hříchu. Pokušení nemělo v jeho srdci „přistávací plochu“ ani nemělo „startovací plochu“, aby mohlo vycházet ven z jeho srdce. To ale neplatí o hříšnících, kteří jsou často unášení svými vlastními touhami, jak to Jakub popisuje.

Pokud je toto všechno pravda, můžeme tedy být pokoušeni, aniž bychom hřešili? Konec konců Pavel píše, že Bůh nám dá s každým pokušením i východisko. Naše zkušenost s pokušením může mít vnitřní i vnější rozměr. Ježíš zažíval vnější pokušení stejně, jako ho zažíváme my. Tato pokušení ale nikdy nevzešla z jeho vlastního srdce. Biblicky řečeno, toto je morální předěl mezi pokušením a hříchem. Pokud se pokušení nevynoří z naší vlastní hříšné touhy, pak pouhá zkušenost vnějšího pokušení není hříšná. Ale hřích je počat, když se hříšná touha dostane ven ze srdce. Nyní přemýšlejme, jak se tento vzorec může odehrávat v oblasti našeho sexuálního pokušení.

Například Satan postaví před muže atraktivní vdanou ženu. On ji uvidí a vezme na vědomí, že je krásná. Ale v okamžiku, kdy se toto vědomí promění v sexuální touhu, už je to hřích v jeho srdci. Tento přechod od vnějšího pokušení k vnitřní touze je nesvatý a zapovězený Písmem. Hříšnici přeskakují přes tento morální předěl prakticky neustále. Pro hříšníky je to snadné a přirozené, ale Ježíš toto nikdy neudělal. Jeho pokušení byla čistě vnější a netýkala se jeho vnitřních tužeb. Nikdy si nepřál něco, co jeho Otec zakázal.

Tento rozměr Ježíšovy bezhříšnosti by nás měl vést k uctívání, když o tom začneme opravdu přemýšlet. Ježíš se vždy díval na každou ženu a každého muže způsobem, který byl bez hříchu. Nikdy nezažil nežádoucí sexuální touhu po žádném člověku. Dokázal například sedět se ženou studny, a to beze všech zmatených vášní a pocitů, které by v tu chvíli neměl cítit. Když se ho učedníci ptali, jestli má hlad, řekl, že jeho pokrmem je činit vůli toho, který ho poslal. Žádná tělesná potřeba nikdy nepřebila jeho touhu činit Otcovu vůli. On ženu viděl, miloval ji a sloužil jí beze všeho hříšného odpadu, se kterým se musíme zabývat vy a já. Možná byla krásná, možná tu byl svod k pokušení, byli sami, ale v Ježíšově srdci nebylo žádné místo, na které by toto pokušení mohlo přistát. Byl dokonalý a dělal vždy všechno správně, ve svém srdci i ve svých činech. Nikdy jsme nikoho takového nepotkali, kromě Něho.

Děláme smutnou chybu, pokud projektujeme naši vlastní hříšnou zkušenost s pokušením na Ježíše. Někdy se touha po zlu vynoří z naší vlastní hříšné přirozenosti. Ale Ježíš neměl hříšnou přirozenost a proto nikdy nezažil takový druh pokušení. My často reagujeme na vnější pokušení naší touhou po zlu, ale Ježíš nikdy takto nereagoval. U nás často jedno pokušení nabaluje jako sněhová koule další pokušení, ale to se Ježíšovi také nikdy nestalo. Byl naprosto bez hříchu. Takže je pokušení totéž, co hřích? Ne vždy, ale někdy může být.

Jak se všechny tyto věci okolo pokušení, touhy a hříchu týkají současného pojetí sexuální orientace? Jak nám to pomůže odpovědět na otázku, kterou jsme si položili na počátku: Je sexuální touha po stejném pohlaví hříšná? Dokážeme nyní na tuto otázku odpovědět? Myslím, že ano.

Pokud sexuální orientace označuje sexuální touhu po osobě stejného pohlaví, pak ano, je hříšná. Pokud sexuální orientace označuje emocionální náklonnost s erotickým rozměrem pak ano, i tato náklonnost je hříšná. Pokud sexuální orientace označuje identitu, pak i tato identita je hříšná fikce, protože odporuje Božímu záměru s Jeho stvořením. To vše je hříšné. Pokud jsou naše zjištění o náklonnosti ke stejnému pohlaví pravdivé, a já věřím, že biblicky pravdivé jsou, pak tu jsou určité praktické a pastorační závěry.

Praktické závěry

1. Označíme-li sexuální náklonnost ke stejnému pohlaví za hříšnou, neznamená to, že tito lidé jsou jiní než my ostatní. Naopak, jsou tím více podobní nám ostatním. Neukazujeme na tyto lidi, jako kdyby jejich zkušenost byla více zavrženíhodná než zkušenost kohokoli jiného, kdo sdílí hříšnou lidskou přirozenost. Všichni si neseme spojení s Adamem. Všichni jsme hluboce zkažení a všichni máme myšlenky, sklony a postoje, které jsou v příkrém rozporu s Božím plánem pro nás. Všichni potřebujeme obnovu zevnitř ven a ta může přijít jenom z Kristovy milosti. Netvrdím, že všechny hříchy mají stejné důsledky a že všechny hříchy jsou si v tomto smyslu rovné. Ale říkám, že všechny hříchy mají stejný zdroj a ten zdroj má v sobě každý jeden z nás.

2. To zvláštní, co dnes okolo sebe vidíme je, že někteří křesťané chtějí se hříchem homosexuality nakládat jinak, než s jinými druhy hříchu. Lidé většinou souhlasí, že pokud toužíme po něčem hříšném, je to zlá touha a měli bychom činit pokání. Ale s výjimkou touhy po stejném pohlaví. Jenže ve skutečnosti je to úplně to samé.

Výše uvedené pravdy by měly určovat, jak bratři a sestry v Kristu bojují se sexuální náklonností ke stejnému pohlaví. Hřích není jen to, co děláme. Je hluboce zakořeněný v naší přirozenosti. Máme hříšnou přirozenost. Jsme hříšníky jak ze své přirozenosti, tak z vlastního rozhodnutí. Všichni se rodíme se sklonem k hříchu v jeho různých podobách. Sexuální touha po stejném pohlaví je jen jedním z projevů naší společné zkušenosti hříchu, který v nás přebývá. Je to „smýšlení těla“.

Bible nás učí bojovat jak proti kořeni hříchu, tak proti ovoci hříchu. V tomto případě je sexuální touha po stejném pohlaví kořen a homosexuální chování je ovocem. Boží Duch chce proměňovat oboje. Pokud se budete snažit sloužit lidem a říkat jim, že Bůh bude pracovat pouze na jedné z těchto dvou věcí, pak nebudete úspěšní. Nebude to biblické slovo, co budete předávat lidem.

Kdyby byla sexuální náklonnost ke stejnému pohlaví morálně nedůležitá, pak by nebyl důvod z ní činit pokání. Ale Bible nikde nepovažuje sexuální touhu po stejném pohlaví za morálně neutrální stav. Ježíš říká, že veškerá sexuální nemorálnost je v podstatě věcí srdce. Takže nejde jen o to vyvarovat se homosexuálního chování, ale prostředky milosti musí mířit také na srdce. Modlitba, kázání slova, společenství svatých, vše směřuje k tomu, aby Duch Svatý obnovoval vnitřního člověka (2K 4, 16). Má to být duchovní proměna, která bude umrtvovat skutky těla každodenní obnovou mysli.

Cíl této proměny není, aby dotyčný člověk stále cítil heterosexuální touhu. Někdy je to možné, někdy ne. Cílem je svatost. Tím nechceme říct, že křesťané, kteří jsou přitahováni stejným pohlavím, nikdy nemohou být od této touhy už v tomto životě úplně osvobozeni. Mnoho takových křesťanů podává svědectví o částečné nebo úplné změně sexuální touhy po svém obrácení. Někdy se to stane najednou, někdy během měsíců a let, ale musím říct, že tyto případy nejsou normou. Je mnoho těch, kdo mluví o zápase s touhou po stejném pohlaví i po svém obrácení. Ale to neumenšuje jejich odpovědnost bojovat s těmito touhami, dokud se objevují, nehledě na to, jak přirozeně mohou tyto touhy působit. Nikdo nesmí dojít k závěru, že protože se tyto touhy zdají být přirozené, nemá smysl proti nim bojovat. Takhle nikdo jiný s hříchem nebojuje, tak proč by toto měl být zvláštní případ?

3. Uvedené pravdy by měly posilovat naši lásku a soucit vůči bratrům a sestrám, kteří prožívají sexuální touhu po stejném pohlaví. Mnozí z nich tuto touhu prožívají tak dlouho, jak si dovedou vzpomenout. Není tu žádná zřejmá patologická příčina, kterou by dokázali určit. Tyto pocity tu prostě jsou, i když jsou nevítané. A je naivní si myslet, že tito lidé jsou jenom venku mimo církev. Jsou mezi námi, byli pokřtěni a chodí s námi k večeři Páně a bojují dobrý boj víry, který je někdy velmi osamělým zápasem. Věří tomu, co Bible říká o jejich sexualitě, ale jejich zápas tím není o nic méně obtížný. Máte takové přátele? Já ano.

Je vaše církev místem, které bude bezpečné pro tyto drahé bratry a sestry? Bude místem, kam mohou přijít a najít přátelství a společenství – s vámi? Je váš dům takovým bezpečným místem, kam tito drazí bratři a sestry mohou přijít a najít přátelství a společenství – s vámi.  Máte otevřenou náruč, abyste je přijímali a posilovali? Ježíš řekl, že svět nás pozná podle vzájemné lásky a jeden ze způsobů, jak tuto lásku prokázat, je nést navzájem svoje břemena. Dokážete nést toto břemeno s vašimi bratry a sestrami, kteří jsou v tomto boji? Jste připraveni nabídnout pomoc a povzbuzení svatým, za které Kristus zemřel? Jestli ne, pak je něco hluboce špatně ve způsobu, jakým přistupujete ke své službě. Jestli celá vaše služba je jen kulturní válka a nemá žádný praktický záměr, pak se míjíte cíle. Protože Ježíš nás miluje až do krajnosti a nás volá, abychom dělali totéž.