To tvrdí Veronika Dočkalová, katolička, studentka Evangelické teologické fakulty a předsedkyně ekumenického spolku Logos, který sdružuje věřící příznivce sexuálních odchylek od normy označovaných písmeny LGBTQ…
Ať se to někomu líbí, nebo ne, norma, nebo chcete-li ideál, v lidské sexualitě existuje: je jí věrný celoživotní vztah jednoho muže a jedné ženy. Křesťané by měli být nejhlasitějšími obhájci tohoto ideálu, protože jde o víc, než o to mluvit někomu do života. Jde o samotného Stvořitele, Bibli a také o podstatu evangelia, dobré zprávy o vysvobození z hříchu díky Ježíši Kristu.
Reaguji na článek autorky zveřejněný na DENÍK.CZ dne 30.7.2019. Je třeba uvést na pravou míru řadu lživých tvrzení, která uvádí na adresu Bible.
1) Ježíš měl možná dvě matky
Předsedkyně LGBTQ ekumenického spolku tvrdí, že jelikož slovo „duch“ je v hebrejštině, resp. aramejštině, ženského rodu, může to znamenat, že Ježíš měl vlastně dvě matky: byl počat v lůně ženy Marie ženou Duchem Svatým, tedy spíš Duchyní Svatou.
Je pravda, že hebrejské slovo „ruach“, duch, je skutečně rodu ženského. Jenže Nový zákon, který o Ježíšově početí vypráví, je psán řecky, a v řečtině je slovo „pneuma“ rod střední (“to”). A aby to bylo ještě složitější, Ježíš sám, když mluví o Duchu Svatém, je to vždy v mužském rodě, jako o „něm“. Ježíš také dává Duchu Svatému mužský titul „paraklétos“, který znamená utěšitel nebo obhájce. Určovat „pohlaví“ Boha Ducha svatého je tedy ošemetná věc a seriózní teologové se do toho, pokud vím, nikdy nepouštěli. Starý zákon má ženský rod, Nový zákon střední a mužský. Pokud budeme logicky přemýšlet o rozvíjejícím se a zpřesňujícím zjevení, pak upřednostníme to, co říká sám Ježíš.
Závěr? Autorka buď neumí řecky, což u studentky teologie nepředpokládám, nebo záměrně zamlčuje fakta a úmyslně uvádí čtenáře v omyl, tedy lže.
2) Josef a Marie jako vrcholy milostného troj- nebo čtyřúhelníku?
Josef, Marie, Duch Svatý a Bůh Otec jako milostný čtyřúhelník? Jak si autorka fungování toho milostného čtyřúhelníku představuje? Zůstává mi rozum stát, jak perverzně může být chápána nejkrásnější událost lidských dějin, narození Božího Syna.
Není to však nic nového a autorka není tak kreativní a originální, jak by se mohlo zdát. V Amsterdamu se již řadu slaví tak zvané „růžové vánoce“, kde můžete vidět např. živé gay betlémy. Možná právě tam se naše autorka inspirovala?
Navzdory LGBTQ propagandě je z Bible zřejmé, že vztah Josefa a Marie byl přímo vzorové monogamní manželství. Oba to byli lidé upřímné víry a pevného charakteru. V jejich vztahu vidíme jak rozdělení rolí muže a ženy, tak i lásku, úctu a vzájemný respekt.
Je třeba si uvědomit, že k zázračnému početí Ježíše došlo v době, kdy Josef s Marií byli teprve zasnoubeni a nežili spolu. Nedošlo k tomu v manželství. Marie byla panna a nechápala, jak se může stát, že otěhotní a porodí syna, když intimně nežije s žádným mužem. Josef, jakmile zjistil, že Marie je těhotná, chtěl plánovaný sňatek z důvodu domnělé nevěry zrušit a Marii potají propustit, aby ji nevystavil veřejnému posměchu. To svědčí o skutečnosti, že předmanželský sex byl tehdy nepřijatelný.
Až do narození Ježíše spolu Josef s Marií intimně nežili, ale pozor, potom se stali standardní rodinou. Řada lidí neví, že kromě Ježíše měli Josef a Marie ještě několik dalších dětí. Evangelista Marek dokonce Ježíšovy sourozence jmenuje (Mk 6, 3). V době, kdy Ježíš začal veřejně vystupovat, se už o Josefovi v Bibli nemluví. Je téměř jisté, že Marie už byla vdovou a zůstala neprovdána. Ježíš ji pak na kříži svěřuje do péče svého nejmilejšího učedníka Jana. Josef, Marie a jejich rodina je ukázkou zbožného a pokorného života obyčejného muže a ženy.
3) Bible prý vůbec není o manželství, nebo jen okrajově
Podle slečny Dočkalové Bible vůbec není kniha o manželství; zmiňuje se o něm prý jen okrajově. To je ale velký omyl. Bible totiž je kniha o manželství. Je to také kniha o tom, jak se stát součástí Boží rodiny.
Nechci říct, že je to příručka obsahující deset rad pro šťastné manželství. Bible ani neříká, že v manželství je nejvyšší štěstí a smysl života člověka. Ježíš, který je středobodem celého Písma, byl svobodný muž. A největší z apoštolů, Pavel, doporučuje pro křesťany svobodný život jako praktičtější variantu, jsou-li takového života schopni, aniž by se trápili.
Bible je ale knihou o manželství v hlubším slova smyslu. Začíná stvořením dvou lidí, kteří jsou jako muž a žena utvořeni k Božímu obrazu a jejich úkolem je (kromě jiného) přilnout k sobě, vytvořit „jedno tělo“ a mít potomky. Už tehdy Bůh věděl a plánoval, že za mnoho a mnoho let se jedné z pravnuček Adama a Evy narodí Syn, který vysvobodí svůj lid z jeho hříchů. A ten pak udělal svůj první zázrak na svatbě na žádost své matky, když proměnil vodu ve víno a jeho učedníci v něj uvěřili.
Vztah Boha a jeho lidu je ve Starém zákoně často přirovnáván ke vztahu otce a syna, nebo ke vztahu muže a ženy. Bůh je vždy ta silnější, maskulinní strana vztahu. Ale plný význam manželství rozvijí až Nový zákon. Nejde jen o to, že Nový zákon a Ježíš sám doporučuje monogamní celoživotní manželství jednoho muže a jedné ženy, které mají mít všichni v úctě a které nemá být rozděleno jinak, než smrtí. Nový zákon totiž sám je o manželství, a to o manželství Krista a církve.
Ježíš přišel, aby zachránil nás, jednotlivce ztracené ve svých hříších, a stal se naším Pánem a Spasitelem. U jednotlivců to ale nekončí. Ježíš nás zve, abychom se stali součástí jeho církve, která je jeho tělem a nevěstou. Ježíš je v novém zákoně popisován jako ženich, který si v boji s nepřítelem, smrtí, vydobyl prolitím vlastní krve svoji nastávající manželku, jež byla uvězněna pod zlou mocí toho, kdo smrti vládne, to je ďábla. Nový zákon končí obrazem svatby, při které si Ježíš, obětovaný nevinný beránek, bere svoji nevěstu, očištěnou hříšnou církev. Zní to jako pohádka. A proč ne? Z čeho by jinak pohádky vznikly, když ne z reality?
Každé lidské manželství muže a ženy je podle Nového zákona malým obrazem velkého manželství Krista a jeho církve, kde jsou poměrně jasně definovány role muže a ženy. Muž má svou ženu milovat a obětovat se za ni, žena má svého muže ctít a poslouchat. Role jsou pevně dané a nelze je libovolně měnit. Není nic, co by dnešní svět víc nenáviděl. Není nic, co by potřeboval víc slyšet.
4) Jsi muž, čapneš si ženu, máš s ní sex, je tvoje.
Takhle jednoduše vznikalo podle Veroniky Dočkalové manželství v době Starého zákona. Jak snadné je něco takového říct, a jak pracné je to vyvracet? Ano, pokud došlo ke znásilnění, měl muž povinnost zaplatit rodině pokutu a dotyčnou dívku si vzít. Pokud byla ženou jiného, čekala ho smrt. To ale nebyla standardní cesta ke vzniku manželství. Stačí si přečíst třeba příběh Izáka, který musel roky pracovat, aby dostal svou vytouženou nevěstu. Manželství bylo v úctě nejen mezi starými Izraelci, ale i mezi okolními národy. Stačí si vzpomenout, jak se vyděsili pohanští králové, když málem pojali za manželku Abrahamovu ženu Sáru, protože si původně mysleli, že je to jeho sestra.
K násilnému hromadnému uchvácení žen za účelem sňatku skutečně v historii Izraele došlo. Byla to jednorázová mimořádná událost, o které čteme na samém konci knihy Soudců (kap. 21). K tomu je třeba říct, že jde o popis historie, nikoli o etickou normu. Text nikde neříká, že to tak bylo správně a že by si z toho měl kdokoli v budoucnu brát příklad. To, že Bible čestně popisuje historické události automaticky neznamená, že tím lze ospravedlnit podobné jednání. Ze “stalo se” nelze automaticky vyvozovat “mělo by se dít”. V našem příběhu naopak hned za popisem únosu dívek následuje glosa: “V těch dnech neměli v Izraeli krále. Každý dělal, co uznal za vhodné.” (Sd 21, 25)
5) Polyamorie ve Starém zákoně?
Je pravda, že ve Starém zákoně se často setkáváme s mnohoženstvím. Tato praxe není nikde v Bibli označena jako dobrá, ale není ani vyloženě zakázána pod nějakou sankcí. Tak je tomu ve Starém i v Novém zákoně: manželství jednoho muže a jedné ženy je ideál, mnohoženství není doporučováno. Vedoucí v prvotní církvi mohli být pouze muži, kteří měli jen jednu manželku.
V případě patriarchů a jejich žen a otrokyň nešlo o polyamorii v dnešním smyslu, kdy jde o naplnění citových a tělesných přání zúčastněných. V rodinách hebrejských praotců se jednalo ne o sexuální uspokojením ale především o plození potomků. Někdy to byly doslova závody v rození dětí. Tyto rodiny měly výrazné vnitřní problémy, žárlivost, zápasy až nenávist. V Bibli, stejně jako v životě, těžko najdete dokonalou rodinu.
Mnohoženství se vyskytovalo také u izraelských králů, kde šlo o prestiž a vrchnostenský vrtoch. Bylo ale také zdrojem problémů, zvláště to platí v případě krále Šalomouna. Ženy totiž odvedly jeho srdce od Boha.
Autorka naznačuje, že Sára a Hagar mohly mít spolu romantický, sexuální vztah. (“Co když šlo o něco víc?”) Možná byly lesby, jako je autorka sama? Asi už dlouho nečetla Bibli; tyto dvě ženy se upřímně nenáviděly. A nejvíce ze všeho toužily – rodit děti!
Jak snadné je šířit lži, a jak těžké je vyvracet spekulace a výmysly? “Co když to, a co když ono…?” Falešní učitelé, jako slečna Dočkalová, mají tak jednoduchou práci. Není třeba nic dokazovat, zdůvodňovat, vysvětlovat, stačí jen zasívat semínka pochybností zdánlivě nevinnými otázkami: “Co když,…co když…?” Je to osvědčená taktika; i ďábel začal konverzaci s Evou otázkou.
6) Zbožštění manželství
V jedné věci musím dát Dočkalové za pravdu, a to je nebezpečí zbožštění manželství mezi současnými křesťany. Nový zákon totiž opravdu doporučuje pro Ježíšovy následovníky svobodný život, protože nepřináší tolik praktických starostí a rozptýlení při naplňování potřeb partnera. Žít jako svobodný je ale podle Bible dar, a ne každý ho má. Na manželství není nic špatného, naopak. Ženit se je dobré, zůstat svobodný ještě lepší. Každý má svůj vlastní dar. To říká Bible. (1 Kor 7) Svobodní lidé žijí plnohodnotný život a mají mít v církvi místo a úctu.
7) Bible a homosexualita
Homosexualita je přísně odsuzována jak ve starém, tak v Novém zákoně. Mojžíšův zákon ji trestal smrtí. Příběh o zničení Sodomy a Gomory je jednoznačně příběhem o homosexuálních násilných touhách obyvatel tohoto zvrhlého města. Apoštol Pavel používá homosexualitu jako názornou ilustraci hříchu. (Římanům 1) Přesně řečeno, podlehnutí homosexuálním touhám je podle Pavla dokonce trest za bezbožnost. Důsledek odpadnutí od Boha je podle Nového zákona to, že lidé vzplanou touhou po stejném pohlaví a tak zneuctívají svá vlastní těla.
Homosexuální styk je hříchem proti přírodě, proti stvořenému řádu věcí. Není to věc kultury, ale biologie. Pohlavní soustava muže a ženy se doplňuje a je navržena tak, aby mohla zplodit nový život. Naproti tomu konečník není biologicky uzpůsoben pro pronikání pohlavního údu, ale pro vylučování zbytků potravy. U žen je intimní styk technicky nemožný. Homosexuální styk je zcela evidentní zneužití tělesných orgánů k jiným účelům, než ke kterým byly vytvořeny. To je fyzická realita. Pouze politická korektnost a strach dnes brání lékařům a jiným odborníkům toto nahlas říkat. Biologicky je to ale zcela jasné.
8) Zase ty šátky…
Autorka mylně tvrdí, že v Bibli je zmínka o tom, že muž je hlavou ženy, jako je Kristus hlavou církve, ale „o tři řádky dál“ stojí, že žena má mít „vždycky“ zakryté vlasy, „kdykoli vyjde z domu“. Takže když si dnes ženy dnes nezakrývají vlasy, neplatí údajně ani to, že Ježíš je hlavou církve a muž je hlavou ženy.
Zde jsou dvě nepravdy a jedno nepochopení. První lež je, že řeč o zakrývání hlavy je o tři řádky dál, než pasáž o Kristu a církvi. Není, je v úplně jiné knize Nového zákona. Druhá lež je ta, že žena má mít zakryté vlasy vždycky, kdykoli vyjde z domu. I toto je lež, podle Bible si má zakrýt hlavu pouze při hlasitých modlitbách a prorocké řeči v církevním shromáždění.
Pokyn o zahalování žen ve shromáždění při hlasité modlitbě a proroctví by bylo podle mě lepší ve shromáždění dodržovat. Není to ale v současné západní církvi zvykem. Zvyk je přitom jeden z Pavlových argumentů pro zakrývání hlavy v dané pasáži (1 Kor 11). Tento argument v současné době v naší kultuře neplatí, a proto bych žádnou ženu k nošení pokrývky hlavy nenutil. Pavel ale uvádí více důvodů, nejen společenský zvyk.
Co se týká pokrývek hlavy pro ženy při modlitbě a proroctví, osobně mám za to, že tento vlak nám ujel, podobně jako Izraelcům, když napoprvé nevstoupili do zaslíbené země. To už se někdy stává. Nejde v tu chvíli jen tak naskočit a jednat silou. Nejsem pro rozdělování církve kvůli této věci a stresování žen, podle mě je třeba pokorně počkat…
9) Menšiny, většiny a lidská práva
Z Božího hlediska je úplně jedno, kdo je většina a kdo menšina. Pravda je jen jedna, ať ji říká menšina nebo většina, všichni nebo nikdo. Názor, že homosexualita je deviace (sejití z cesty, latinsky de – viare), je dnes v naší společnosti rozhodně menšinový. Už dlouho jsem ho z žádných oficiálních míst neslyšel. A to ani z míst církevních. Většina je tedy na straně V. Dočkalové.
Chce-li se někdo zabývat lidskými právy, pak křesťanství není ten nejlepší světonázor. Bible totiž mnohem víc mluví o lidský povinnostech, než o právech. Vůči Bohu ve skutečnosti žádná práva nemáme. Žijeme každý den jen z jeho milosti a dobroty. Kdyby s námi Bůh jednal podle toho, co nám po právu náleží, dávno bychom tu nebyli. Lidská práva jsou z křesťanského pohledu iluze. A nebo, jak mi kdysi řekl jeden kněz: “Lidská práva? To jsou práva na hřích.”
10) Křesťané prý řeší gender, ale měli by kázat Krista
To říká osoba, která založila spolek prosazující zájmy LGBTQ v církvi? Proč tedy jezdí po sborech s přednáškami o homosexualitě a právech homosexuálů? Proč raději nekáže Krista?
Křesťané by gender řešit nemuseli, kdyby se neobjevovali falešní učitelé, kteří se touto cestou snaží Kristovo evangelium obrátit v pravý opak. Ježíš přišel, aby nás z našich hříchů zachránil, ne aby nás v nich utvrdil. Falešným učitelům by náramně vyhovovalo, kdyby měli volné působnosti a nikdo si jejich lží nevšímal.
11) Autorka nemá ani ponětí o Bohu
Bůh je podle slečny Dočkalové někdo „nad vámi, vždycky někdo lepší, kdo vám vymyslí věci, které by člověk nikomu nepřál.“ Bůh je tedy podle ní zlý? Dokonce horší než člověk? Naším úkolem prý je „ty jeho výmysly přijímat“. Obávám se, že pisatelka těchto slov nemá ani ponětí o Ježíši Kristu a jeho dobrotě. Neví, co je vysvobození z hříchu. Boha pravděpodobně ve skrytu duše nenávidí. Bible je pro ni problém, který je třeba odstranit z cesty. To je smutné a Veronika potřebuje naše modlitby.
Jak je ale možné, že je jako přednášející vítána v mnoha českých sborech, prý hlavně husitské a evangelické církve? A jak se stalo, že takto mluví student Evangelické teologické fakulty Univerzity Karlovy?
V. Šťastný, 12.01.2021