Jane Robbinsová
 , 13. července 2019

Hrad transgenderismu, který radikálové budují čistě silou vůle, je založen na přesunu pojmů a odnikud se mu nedostává podpory. Vlna, jež ho smete, nabývá na síle. Kéž nastane brzy doba, kdy si všichni spolu s pozorovateli těch dřívějších hysterií řekneme: „Jak jsme tomuhle mohli věřit?“

„To, čím v kterémkoli věku žijeme, je výsledkem toho, jak na nás působí masové emoce a společenská situace, čemuž uniknout je pro nás takřka nemožné. Právě ty masové emoce vytvářejí často dojem toho nejušlechtilejšího, nejlepšího a nejkrásnějšího. A přesto se lidé po roce či po nějakých pěti nebo deseti letech budou ptát: „Jak se tomu tehdy mohlo věřit?“ Dojde totiž k událostem, které ty zmíněné masové emoce odhodí na smetiště dějin.

– Doris Lessingová, Prisons We Choose to Live Inside (sbírka esejí, 1987; slovensky vydalo v roce 2017 nakladatelství Inaque pod názvem Väzenia, v ktorých sme sa rozhodli žiť) 

Epidemie předpokládané genderové dysforie [rozmrzelosti nad vlastním pohlavím, pozn. překl.] u dětí a dospívajících — „transgenderismus“ — se často popisuje jako jakási sekta. Toto označení je v některých směrech výstižné. I když taková hnutí mívají obvykle nějakého charismatického vůdce, který v tomto případě chybí, jiné odborné charakteristiky sekt jsou tu určitě namístě: „Cílem je destabilizovat vnímavost jedince pro vlastní identitu podrytím jeho či jejího uvědomění, vědomí reality, toho, čemu věří, a světonázoru, jakož i vlády nad vlastními emocemi.“ Sekty rovněž vedou svou oběť k víře, že „úzkost, nejistotu a pochyby o sobě samém lze zredukovat přijetím způsobu uvažování praktikovaného skupinou“. Slibují mu „novou identitu“, která vyřeší všechny problémy, i když to od dotyčného vyžaduje odloučit se od rodiny a dosavadního života.

Platí to zvláště v případech takzvaného prudkého propuknutí genderové dysforie, kdy dosud normální náctiletí (obvykle jde o dívky) náhle oznámí, že chtějí přejít k opačnému pohlaví. Dá se snadno pochopit, jak lehce lze dospívajícího, který bojuje se závažnými nebo i běžnými úzkostmi provázejícími pubertu, vlákat do takové skupiny.

Možná lze transgenderismus lépe popsat jako určitou „společenskou nákazu“. Tento termín souvisí se „šířením idejí, pocitů a podle některých i neuróz v komunitě nebo skupině sugescí, klepy, nápodobou atd.“ Exploze případů genderové dysforie – kdysi naprosto výjimečného jevu – během několika posledních let se časově shoduje s bleskovým nárůstem sympatizující pozornosti, kterou tomuto tématu věnují oficiální i sociální média. Právě tím se šíří společenská nákaza. Rodiče, jejichž děti se po vzoru svých kamarádů „prohlásí“ za trensgendery, budou s tímto vysvětlením určitě souhlasit.

Jednotlivci, kteří upadli do pasti transgenderového hnutí, ale podařilo se jim z ní uniknout, je líčí jako ideologii s politickými i náboženskými prvky. Oddanost této ideologii jde do takové hloubky, že podle charakteristiky tohoto uvažování zaznamenané jedním psychiatrem „každý, kdo dost razantně nepodporuje přechod k opačnému pohlaví a příslušnou operaci, je dinosaurus na vymření, který transgenderové osoby diskriminuje a měl by od soudu nebo od veřejnosti dostat za vyučenou.“

Těmto charakteristikám – sekta, společenská nákaza, ideologie – však stále uniká, jak je všechno to dění kolem transgenderového hnutí jedinečné a nenormální. Dřívější a běžné sekty vedly své oběti ke ztrátě veškerého smyslu pro realitu a k přijímání bizarních a nebezpečných věrouk. Projevy masového šílenství přitom postihovaly obrovské skupiny zdánlivě inteligentních jedinců a zahnizďovaly se ideologie, které měnily celé společnosti a stály oběti na životech. Nyní se však setkáváme s něčím odlišným.

Dřívější sektářské či podobné společenské jevy měly jedno společné: bývaly do jisté míry časově a prostorově omezeny, nebo ti lidé opět přišli k rozumu. Nyní však západní civilizaci zachvátil kulturní cyklón, jehož vanutí nad takovými omezeními vítězí silou totality. Transgenderismus otřásá základy všeho, co známe jako pravdu. Odmítá se vědecké poznání a lékařská praxe je zapřahována do služeb nové „realitě“: že „gender“ nezávisí na pohlaví, že muži i ženy bez ohledu na věk – i malé děti – mají právo na svou vlastní genderovou sebeidentifikaci založenou výhradně na jejich vlastních pocitech a že se před jejich identitou, kterou si sami zvolili, musí sklonit doslova každý jedinec a každá složka společnosti, nechce-li přijít o reputaci, o živobytí nebo dokonce přímo o svobodu.

Za zmínku stojí, že k této revoluci dochází bez jakéhokoli vědeckého důkazu,  o který by se mohla opřít. Pojetí, že něčí biologické pohlaví lze změnit, je ovšem nesmysl, neboť pohlaví určují neměnné chromozómy. Jedinec může změnit svou hormonální hladinu a dokonaleji tak napodobit opačné pohlaví, avšak osoba mužského pohlaví jí zůstane ode dne svého početí až do smrti. A jak uvedeme níže, představa, že existuje nějaký skutečný osobnostní rys zvaný „gender“, který vyzývá na souboj hodnotu identity spočívající v biologickém pohlaví, nebo že může tuto hodnotu zrušit, je rovněž klamná. Jenže absence skutečného důkazu se prostě ignoruje a na potvrzení oprávněnosti této mánie se vytváří důkaz falešný.

Tak to by snad stačilo. V té velkolepé budově transgenderismu se však už objevují praskliny. Podle varování dr. Malcolma z Jurského parku „si život nějakou cestu najde“. A realita rovněž. V určitém okamžiku se prosadí, a my se budeme ptát, jak mohlo k tomuhle vůbec dojít.

Sexuologie a genderová identita

Než se pustíme do zkoumání této revoluce, je třeba stručně nastínit, co o oblasti sexu a o genderové identitě říká věda. Podle směrnic výzkumného gynekologického ústavu National Institutes of Health, který sám běžně financuje eticky pochybný výzkum týkající se péče o genderově dystrofické pacienty, musejí žadatelé o grant na zdravotnické bádání považovat pohlaví za biologicky proměnný faktor „definovaný charakteristickými znaky zakódovanými v DNA, jako jsou reprodukční orgány a jiné fyziologické a funkční znaky“. Lidské pohlaví „je binárním, biologicky stanoveným a neměnným rysem od početí a dále“.

Určité vrozené poruchy pohlavního vývoje („mezipohlavní“ poruchy) sice mohou vést ke spornosti biologického pohlaví, avšak žádné sexuální „spektrum“, v němž by si lidské bytosti mohly najít „to své“ pohlaví, neexistuje. Biologické pohlaví je dvojí. Podle evolučního biologa dr. Colina Wrighta z Kalifornské univerzity v Santa Barbaře „tvrzení, že klasifikace pohlaví lidí podle anatomie a genetiky ‚nemá ‚žádný vědecký podklad‘, nemá samo žádný podklad v realitě, neboť žádná metoda dbalá předvídatelné přesnosti vyšší než 99,98 procent by je nezařadila mezi nejpřesnější metody všech biologických vědních oborů“.

„Genderová identita“ je oproti tomu psychologickým jevem, nikoli neměnným charakteristickým znakem, a nikde v těle, v mozku ani v DNA ji nenajdeme. Žádný lékařský test, který by ji mohl objevit, neexistuje. Vzhledem k tomu, že podle výzkumu dvojčat není u geneticky totožných dvojčat postižení genderovou dystrofií nijak časté, je jasné, že tato není geneticky podmíněna. Rovněž neexistuje důkaz, který by podepřel obvyklé tvrzení, že některý pacient má „mozek dívky a tělo chlapce“ či naopak, které opakovaně hlásají programy médií pídící se po senzacích, například televizní pořad Já jsem Jazz (I Am Jazz). Právě naopak: každá buňka mužského mozku má chromozóm [specifickou barvitelnou buněčnou strukturu přítomnou v jádře – pozn. překl.] Y a každá buňka ženského mozku má dva chromozómy X, což platí bez ohledu na to, že se třeba dotyčný jedinec „cítí“ na opačné pohlaví. Jakýkoli „důkaz“ pro nějakou vrozenou genderovou identitu je naprosto fiktivní. Naopak existuje mnoho nevyvrácených důkazů , že určující zde jsou různé psychologické a environmentální faktory.

Nejenže se pocity nohou měnit; výzkum ukazuje, že ve většině případů (zvláště u dětských pacientů) se to skutečně děje. Například děti s genderovou dysforií, jimž bylo umožněno prožít přirozenou pubertu, do dosažení dospělosti své pohlaví v jednašedesáti až osmadevadesáti procentech případů přijmou. Naopak děti, které v rámci léčby usilující o změnu pohlaví dostaly hormony blokuící pubertu a hormony opačného pohlaví (viz o tom níže), nadále žijí jako transgenderoví dospělí. Údaje o míře přetrvávání tohoto jevu u dospělých pacientů jsou nespolehlivé, především proto, že mnoho pacientů nelze dále sledovat. Mnozí z těchto pacientů však stále více vyhledává lékařskou pomoc ve snaze provedené procedury zvrátit.

Neexistuje důkaz, že by takzvaná léčba potvrzující gender (gender-affirming treatment – dále GAT) měla nějaký pozitivní účinek na to, aby se jedinci trpící genderovou dystrofií dlouhodobě cítili po psychologické stránce dobře. Ve skutečnosti se u takových lidí před léčbou vysokou měrou vyskytují sebevražedné pokusy (v míře devětkrát vyšší než u obyvatelstva jako celku). Podle jedné studie ze Švédska se v jisté zemi, kde se občanům, kteří sami sebe považují za transgendery, ve vysoké míře provádí tato potvrzující léčba, ukazuje, že se tím u nich touto léčbou míra sebevražednosti nesnižuje. Ve skutečnosti se ukázalo, že míra dokonaných sebevražd je u nich devatenáctkrát vyšší než u obyvatelstva celkově.

Dějiny „genderové identity“

Kde se při nedostatku vědecké podpory, které by se dalo věřit, ta pojetí genderové identity a transgenderisnu vzala? Počátky najdeme u skupiny „sexuologů“ z padesátých let, mezi nimiž prominentní místo zaujali endokrinolog dr. Harry Benjamin narozený v Německu a psycholog s titulem PhD – dr. John Money.

Do té doby se v psychoanalytických oborech touha po změně pohlaví považovala za (vzácnou) poruchu, kterou je třeba léčit psychoterapií. Benjamin však vytvořil teorii, podle níž tato touha ukazuje na „jedinečnou chorobu odlišnou od transvestitismu a homosexuality . . . a psychoterapeuticky neléčitelnou“. Nazval tuto situaci „transsexualismem“ a trval na tom, že se musí léčit chirurgickou „změnou pohlaví“. Šlo o jeho dlouhodobý zájem: byl totiž na počátku své kariéry fascinován úsilím o chirurgickou změnu pohlaví u morčat domácích. Snad díky svým vlastním neuspokojivým osobním zkušenostem s psychotherapií, „Benjamin pak už vždycky odsuzoval psychoanalázu jako ‚nevědeckou‘“. Podle svých vlastních záznamů o historii svého vlastního případu proto u pacientů, jimž léčil zmatené prožitky týkající se pohlaví, ignoroval do očí bijící příznaky duševních poruch.

Také dr. Money z Univerzity Johna Hopkinse označil – podobně jako Benjamin – transsexualismus za stav vyžadující spíše medicinální léčbu než psychologickou. Místo běžné terminologie převzal z oblasti anglické mluvnice termín „gender” – mluvnický rod, klasifikující v některých jazycích podstatná jména jako substantiva rodu mužského, ženského a středního. Od nynějška měl tento termín znamenat  „společenské projevy niterně dané pohlavní identity“. Jinými slovy – Money vyrukoval s rozhodnutím, že jedinec může mít „gender“, který se liší od jeho či jejího biologického pohlaví. Z „transsexuála“ se tak stal „transgender.”

Takhle tu lingvistickou inovaci popisuje Americké kolegium pediatrů (ACPeds):

Z ryze vědeckého stanoviska jsou mezi lidskými bytostmi biologicky dané a vrozené rozdíly v pohlaví. Ve skutečnosti žádný sexuolog nemůže geny určité osoby hormonálně a chirurgicky změnit. Změna pohlaví je objektivně nemožná. [Sexuologové] to vyřešili ukradením slova gender, kterému dali nový význam aplikovaný na osoby.

Pro Moneyho rozdíl mezi genderem a pohlavím a pro jeho výklad, že se někdo může narodit do „nesprávného“ těla, neexistuje a nikdy neexistoval vědecký podklad. (Podle vyjádření dětského endokrinologa dr. Quentina Van Metera za tou koncepcí není „žádná, žádná a vůbec žádná věda“.) A přitom Moneyho společensko-politický výtvor nyní do značné míry ovládá lékařství, psychiatrii, akademickou obec i kulturu.

Moneyho nadšení pro provádění nevratných lékařských zákroků u transgenderových pacientů vedlo Univerzitu Johna Hopkinse k zavedení jednoho z prvních programů pro tento účel. Zapojili se do něj psychologové, endokrinologové i chirurgové. V rámci jejich činnosti podstupovali pacienti hormonální zákroky. Chirurgové jim amputovali zdravé orgány a nahrazovali je novými – umělými a bezcennými. Navzdory etickým námitkám psychoanalytiků i mnoha chirurgů („odstranit nemocnou tkáň je jedna věc, něco úplně jiného však je amputovat zdravé orgány, protože to požadují emocionálně narušení pacienti“) pokračovala Univerzita Johna Hopkinse ve svých pokusech hlava nehlava.

Teprve rokul 1979 byl vedoucí psychiatrického oddělení Univerzity Johna Hopkinse Paul McHugh ― lékař, který si je vědom psychologického základu genderové dysforie a možnost změny pohlaví charakterizuje jako „naprostý, holý nesmysl“ – schopen s programem skoncovat. Ten však už dlouho šéfem psychiatrie není, a duch doby se jako sud valí kupředu. Proto byl program „v solidaritě s komunitou LGBT“ (všimněte si toho politického jazyka!) nedávno obnoven.

Ani další chirurgové a nemocnice si skrupule dr. McHugha nepřipouštějí. Do počátku sedmdesátých let se z takzvané chirurgické změny pohlaví (sex-reassignment surgery – SRS) začala stávat rutina, která ředitele kliniky pro genderovou identotu na Kalifornské univerzitě v Los Angeles dovedla k prohlášení, že „rozhodující otázkou už není to, zda by se dospělým měla provádět změna pohlaví, nýbrž spíše komu?“ Lékařské instituce se v situaci, kdy se genderové kliniky množí jak houby po dešti, zmohly – jak přiznal jeden dallas endokrinolog – jen na komentář, že se zákroky provádějí spíše na „žádost pacienta“ než z lékařské nutnosti.

Pokud jde o jev dříve klasifikovaný jako „porucha genderové identity“ (gender identity disorder – GID), shrbila se lékařská sdružení pod převažujícími politickými větry. V roce 2013 provedla Americká psychiatrická asociace (APA) změnu v Diagnostickém a staistickém manuálu manuálu mentálnách poruch (DSM-5) a nahradila GID „genderovou dysforií“ – termínem, který se nezaměřuje na psychologický základ pacientova odmítání vlastního pohlaví, nýbrž spíše na utrpení vyvolané tímto odmítáním. Pokud není utrpení, pak – zní rozumářský výklad APA – neexistuje ani problém. Takže je úplně normální – a určitě nejde o žádnou poruchu – když někdo odmítá uznat, co naznačuje jeho tělo. Tím toto „stigma“ údajně zmizí.

(Prozatím APA odolává požadavkům některých transgenderových  aktivistů, aby takový stav úplně „depatologizovala“. Absence uznávané diagnózy znamená, že zákrok nebude krýt pojišťovna. Proto se transgenderismus v odborné literatuře ocitl v jakémsi nepohodlném „předpeklí“ mezi stavem pro psychiatry a normálním stavem lidské identity. Někdo přece ty nákladné procedury „změny pohlaví“ musí zaplatit.)

Směrnice Americké psychologické asociace uznávají, že ne všichni lékaři na klinikách věří tomu, co jim tvrdí a čemu věří genderově zmatení pacienti (alespoň tehdy ne, když těmi pacienty jsou děti). V široké míře však agendu transgenderových radikálů přijímají. Tato organizace s rozhodností konstatuje, že „gender je nepodvojným konstruktem, který umožňuje celou škálu genderových identit, a že se něčí genderová identita nemusí shodovat s pohlavím přiřčeným mu při narození“. Přijali ten zjevně nevědecký podklad za svůj a dál si budují svůj domek z karet kolem pódia, kde se prezentuje spíše politika než medicína.

Politická reklasifikace genderové dystrofie zachvátila celý svět. V květnu 2019 vydala Světová zdravotnická organizace (WHO) rozhodnutí o vyškrtnutí tohoto stavu ze seznamu duševních poruch a o jeho přejmenování na „genderový nesoulad“, s tím, že jim má být zaručeno právo na nástroj zhodnocení genderu [Gender Assessment Tool – GAT.].

Transgenderové totalitářství

Transgenderová pravověrnost (či ideologie anebo teologie) takto ovládla západní společnost, aniž by pro ni ve skutečnosti existoval nějaký podklad. Kdekoli v dějinách by se těžko našel srovnatelný kulturní jev. Národy zachvacují různá politická hnutí, jakým byl například národní socialismus založený na pavědě o rasových identitách, avšak tato hnutí se od transgenderové revoluce druhově liší. I totalitní politické systémy jsou budovány spíš čistě na moci ozbrojeného státu než na širokém přijetí ze strany občanů. Transgenderismus naopak poráží realitu bez jediného výstřelu.

V různých historických obdobích pronikly různé nepodložené postupy jak do oblasti lékařství, například počátkem 20. století lobotomie [operativní neurochirurgický zákrok, při kterém jsou přerušena nervová vlákna spojující mozkový lalok s ostatními částmi mozku – pozn. překl.], tak do oblasti psychoterapie (například frenologie [pavědecký obor populární zejména v 19. století, který předpokládal a zkoumal souvislost stavby lebky s duševními schopnostmi a charakterovými rysy – pozn. překl.]). V žádném z těchto případů si však tyto obory jako celek nečinily nárok na absolutní přijetí a snad účast na těchto nepodložených doktrínách. Tyto praktiky se naopak omezovaly na úzký okruh experimentátorů a proti realitě a zdravému rozumu měly jen omezenou a dočasnou šanci na úspěch.

U transgenderismu je tomu jinak. Nyní – údajně velemoudří a důkladně proškolení – profesionálové napříč celým spektrem nejenže ignorují neexistenci důkazů, nýbrž popírají i fakta, v nichž už od stvoření mívala jasno každá lidská bytost se zdravým rozumem.

Opravdoví lékaři dnes pod přísahou prohlašují, že pro zjištění, zda je lidský jedinec mužského nebo ženského pohlaví, neexistuje tělesný důkaz. Dr. Deanna Adkinsová, profesorka na lékařské fakultě Dukeovy univerzity a ředitelka nové genderové kliniky při této univerzitě, vystoupila před severokarolínským soudem s takovýmhle svědectvím: „Z lékařského hlediska pohlaví správně stanoví genderová identita … Používání chromozómů, hormonů, vnitřních reprodukčních orgánů, vnějších genitálií nebo druhotných znaků k popření genderové identity při určování něčího mužského či ženského pohlaví odporuje lékařské vědě.“ Jakým překvapením by tohle bylo pro milióny lékařů a miliardy jiných normálních lidí, kteří takto určovali pohlaví jedinců, co svět světem stojí!

Politicky motivované trvání na tom, že co je černé, je ve skutečnosti bílé, se postaralo o zavedení lékařských procedur, které mimořádnou měrou poškozují pacientovo tělesné i duševní zdraví. Pediatři předávají dysforické děti svým komplicům endokrinologům. Ti jim aplikují hormony se škodlivým a často nezvratným účinkem a pak děti předávají svým komplicům chirurgům, kteří se ohánějí skalpelem, aby dětem odstranili zdravá ústrojí a vytvořili jim trapné, nefunkční napodobeniny orgánů jiných. Přizvou si k tomu třeba i psychiatry či psychology, ale často jen proto, aby jim svým gumovým razítkem potvrdili údajnou nezbytnost radikální léčby pacienta. Genderové kliniky bují jak houby po spršce kyselého deště.

Odborné lékařské společnosti se před těmito aktivisty kryjí a vydávají směrnice založené ne na vědě, nýbrž na politice. Lékaře, kteří nesouhlasí, umlčují zastrašováním a tím v nezasvěcené veřejnosti budí dojem, že všichni příslušníci lékařského povolání „potvrzují“, že genderová identita se neshoduje s biologickým pohlavím. Úvahy lékařských mravouků se nesou takovým směrem, že by se účast lékařů na těchto projektech měla vyžadovat jako podmínka udělení licence.

Nárok na místo mezi poctivými lékařskými společnostmi si činí World Professional Association for Transgender Health (Světové odborné sdružení pro transgenderové zdraví – WPATH), které samo sebe představuje jako zlatý standard transgenderového lékařství. WPATH se prohlašuje za hlas lékařských odborníků v této záležitosti, operuje však spíše jako organizace pro politickou obhajobu ― pro členství v ní se nevyžaduje žádný druh odborné kvalifikace. I když je členství dostupné „každému příchozímu“, v některých částech odborného lékařského světa se na směrnice WPATHu hledí jako na evangelium.

Za zmínku stojí, že v roce 2011 sdružení WPATH v revidovaném vydání svých „Standardů péče“ doporučilo nový způsob, jak získat od pacientů poučený souhlas. Takto jej popsal dr. Stephen Levine, psychiatr z lékařské fakulty na Case Western Reserve University:

[Nový způsob] tvrdí, že pacienti vědí nejlépe, co potřebují pro své štěstí, a obecně tím myslí, že jediné měřítko, podle nějž lze souhlas pacienta z etického hlediska považovat za poučený, je, aby se pacient rozhodl samostatně. … Týká se to i dětí a dospívajících. . . . Přestal se klást důraz na úlohu odborníků na duševní zdraví při diagnóze a léčbě značně převažujícího souběžného výskytu více poruch, a to zvláště na základě tvrzení, že na řečech o genderu není nikdy nic patologického.

Podle WPATHu jsou tedy lékaři povinni nechat své etické pochybnosti ohledně léčby dysforických pacientů jemně vyšumět a dát přednost tomu, co si tito pacienti běžně přejí.

WPATH zplodil USPAT [The United States Professional Association for Transgender Health (Sdružení profesionálů USA pro transgenderové zdraví) – pozn. překl.], a ten otevřeně prohlásil, že politickým posláním jeho konference konané v roce 2017 je „stát tu jako pevný výraz podpory dalšího rychlého rozvoje transgenderového zdraví v Americe a podpory komunity zdravotníků, badatelů a obhájců, která této léčbě razí cestu vpřed“. Na této konferenci se organizátoři sklonili pod hrozbou násilí ze strany transgenderových radikálů a odvolali vystoupení dr. Kennetha Zuckera, psychologa zastávajícího podle všeho nechutné stanovisko, že všeobecně budou pacienti šťastnější, když se je podaří smířit s jejich biologickým pohlavím. Těmto údajně objektivním odborníkům šlo jedině o to, jak umlčet Zuckerův osamocený hlas a nebýt kvůli tomu obžalováni.

Transgenderoví aktivisté v medicíně podnikají ještě další krok spočívající v podpoře zákonného zákazu takzvané „zvratné léčby“. To znamená zákaz pro psychiatry a jiné psychoterapeuty, podle nějž dokonce nesmějí u poacienta zkoumat, jaký má jeho dysforie psychologický základ. Máme-li parafrázovat psychiatra Paula McHugha z Univerzity Johna Hopkinse, tedy odkazovat genderově dysforického pacienta na „potvrzující“ léčbu je něco podobného jako odkazovat pacienta s anorexií na chirurgické odstranění podkožního tuku. Lékaři v novém genderovém průmyslu však uzavírají s politickými radikály tajnou dohodu, jejímž cílem je zakázat skutečnou psychiatrickou léčbu, která by pacientovi mohla uspořit celoživotní zápas s vlastním tělem.

Stejně jako nenajdeme v dějinách obdobu této mravní a odborné zkázy v oblasti medicíny, nemá obdobu ani v širší kultuře:

• Transgenderová revoluce zachvacuje všechny vládní kategorie: moc zákonodárná, výkonná i různá odvětví moci soudní se mohou přetrhnout, jen aby nasadily politiku požadovanou aktivisty.

• Zmocnila se médií, která úslužně představují tuto radikální ideologii jako novou normu a oponenty nepřátelsky očerňují. Obří sociální média, například Twitter, rutinně cenzurují jakýkoli obsah považovaný za necitlivý vůči dysforikům, i kdyby šlo jen o prosté konstatování, například že „muži nejsou ženy“.

• Zmocnila se veřejných a některých soukromých škol, od předškolních po vyšší vzdělávací instituce. Prohlásí-li se student za transgendera, pak jím je, a všichni studenti i personál s ním musejí jednat jako s příslušníkem nově zvoleného pohlaví.

• Zmocnila se americké podnikatelské sféry a požaduje (někdy přímo, a často v reakci na bohatě financovanou šikanu) veřejné důkazy oddanosti tomuto novému pravověří. Společnosti se nyní ocitají pod nátlakem, aby tento program nejen podporovaly, nýbrž aby vyvíjely veřejný nátlak proti odpůrcům.

• Korumpuje náboženství, zvláště hlavní směr protestantismu: to, čemu učí Písmo, je nahrazováno dogmatem narcistické volby a práv.

• Korumpuje oblast sportu, kde je nyní dovoleno, aby se osoby s biologickým mužským pohlavím utkávaly s menšími a pomalejšími ženami s méně vyvinutým svalstvem, což atletky nevyhnutelně poškozuje.

• Korumpuje oblast práva: ustanovení, jež byla uzákoněna bez jakéhokoli pomyšlení na genderovou identitu, se nyní vykládají ve smyslu nadřazenosti „práv“ dysforiků právům jiných občanů. Dokonce i federální ustanovení uzákoněné na ochranu přístupu dívek k významné účasti na sportech (Titul IX) dostalo nyní zvrácený význam: chrání osoby mužského pohlaví, které se cpou do dívčích týmů.

• Korumpuje výzkum: federální vláda nyní financuje neetické a neodborné výzkumné projekty určené na podporu toho, aby se dospělo k určitému výsledku, nikoli k vědecké pravdě. To též vede k nehoráznostem vůči jakémukoli výzkumu, který dospívá k závěrům odporujícím transgenderovému dogmatu.

• Kazí jazyk: požaduje, aby se pro transgenderové jedince užívalo nesprávných a vymyšlených zájmen a vynucuje si novou definici základních termínů jako „muž“, „žena“, „otec“ a „matka“. To, co před deseti lety i radikálové označovali jako „tělesné pohlaví“ nebo „biologické pohlaví“, se nyní rutinně považuje za „pohlaví přiřčené při narození“, jako by porodník, který při tom pomáhal, tehdy zaznamenal prostě jakékoli pohlaví, které ho přitom napadlo jako první.

• Pošlapává náboženskou svobodu, včetně práva manželů, kteří chtějí adoptovat děti nebo si je vzít do pěstounské péče, a organizací, které jim pomáhají. Pokud tito jedinci a organizace nesouhlasí s tím, že budou mluvit a jednat v souladu s příkazy transgenderistů – a nepopřou tak nejzákladnější prvky své víry – bude jim tento zlomový způsob péče o děti s příslušnými programy pro utváření rodiny vnucen.

Snad nejzávažnější na tom je, že jsou tím srovnávána se zemí starobylá, základní práva rodičů svoje děti chránit a vést. Obamova vláda vydala směrnici , která doporučuje představeným škol nepodávat informace rodičům, jejichž dítě prožívá genderový zmatek. A třebaže tato směrnice již neplatí, ponechávání rodičů ve tmě nevědomosti je v některých státechnadále pravidlem. Rodiče, kteří o problému vědí, avšak odmítají představu, že je jejich dítě „v pasti nesprávného těla“, se stávají oběťmi citového vydírání ze strany „odborníků“, kteří ovšem z této nové oblasti podnikání těží. Varují rodiče, že bez hormonálního a chirurgického zákroku jejich dítě spáchá sebevraždu, a přímo jim tvrdí, že si musí vybrat mezi „živou dcerou nebo mrtvým synem“ či naopak. Pokud rodiče ještě stále odmítají řešení, o němž vědí, že jejich dítěti ublíží, může se stát, že ho vláda vyjme z jejich péče. Když lékařská a vládní elita vylučuje přirozeného ochránce dítěte – osobu, která je zná a miluje víc, než kdokoli další na zemi – z rozhodování, které může dítěti doslova zničit život, podkopává to samotnou civilizaci.

Transgenderové děti

Ještě několik desítek let po „změně pohlaví“ u Christiny (narozené jako George William) Jorgensenové v roce 1952, jíž se dostalo široké publicity, zůstávalo lékařské experimentování v této oblasti omezeno na dospělé pacienty. Nikdo se vážně nepokusil podrobit lékařskému zákroku děti zmatené ohledně svého pohlaví (vzhledem k množství, v jakém se takové děti vůbec vyskytovaly— podle statistiky z roku 2011 trpělo genderovou dystrofií pouze 0,2-0,3 procenta dospělé populace, takže procento dětí bylo pravděpodobně ještě nižší). Obzvláště znepokojivým rysem současné transgenderové mánie je však tvrzení, že už maličké děti mohou „vědět“, že ve skutečnoisti patří k opačnému pohlaví, z čehož se vyvozuje jejich právo na lékařskou pomoc, která jejich pocity natrvalo uvede do souladu se skutečností.

Moderní režim léčby genderově dystrofických dětí zahájil dr. Norman Spack, dětský endokrinolog, který v bostonské dětské nemocnici založil první americkou genderovou kliniku pro děti. Proces může mít čtyři fáze:

– „sociální přechodné stadium“, kdy se na zmatenost dítěte upozorní novým jménem i novými zájmeny a dovolí se mu oblékat se a počínat si jako příslušník opačného pohlaví;

– podávání „souhlasně působících“ přípravků GnRH brzdících dospívání, které prý dítěti poskytnou více času, aby se mohlo dříve, než jeho tělo pohlavně dospěje, rozhodnout pro další fáze přechodu;

– „hormonální přechodné stadium“, kdy se mu za pomoci silné psychologické manipulace vnutí hormony opačného pohlaví;

– a nakonec „chirurgické přechodné stadium“.

Nesporné tělesné účinky tohoto GATu jsou otřesné. Podle důkladného výzkumu, který provedlo Americké kolegium pediatrů, vzniká podáváním hormonů opačného pohlaví a prostředků bránících dospívání řada vážných nebezpečí: srážení krve, případy mozkové mrtvice, zastavení růstu kostí, osteoporóza, rakovina, drtivá bolest kloubů, deprese a sebevražedné myšlenky. Rušení normální puberty a pohlavního dozrávání způsobené prostředky brzdícími pubertu a hormony opačného pohlaví mohou vyvolat i neplodnost a trvalou neschopnost pohlavního života. A to jsou jen účinky, které již jsou známé; tento typ léčby je totiž tak nový, že dlouhodobé účinky zatím známy nejsou. Americký vládní Úřad pro kontrolu potravin a léčiv (FDA) nevydal souhlas k užívání souhlasně působících prostředků GnRH k zastavení normální puberty, takže se pro tento účel užívají ilegálně.

Chirurgický zákrok „přestavby pohlaví“ (SRS) je příšerný. Pacientkám se odstraňuje děloha, pochva a obě mléčné žlázy – přičemž se ovšem jedná o samé dokonale zdravé orgány – a někteří chirurgové stahují dívkám kůži s předloktí, z níž se dělá nefunkční atrapa penisu. Pacientům se odebírá šest orgánů (penis, varlata, šourek) a dělá se jim falešná pochva, která se musí udržovat otevřená pomocí vaginálního dilatátoru, aby se zabránilo tomu, že se rána uzavře a zahojí. .

Jinými slovy, tito lékaři, kteří „utvrzují pacienty v jejich pocitech“, vedou boj proti normálním systémům lidského těla, které se těmto rušivým zásahům brání. A do této války budou pacienti zavlečeni pro celý zbytek života.

Nezasvěcený pozorovatel, který na to nahlíží čistě věcně, by si myslel, že se lékaři, kteří se podílejí na GATu, čímž přece útočí na meze přijatelné lékařské praxe nebo je překračují, vystavují postihu ze strany vedoucích autorit. V současném politickém prostředí tomu tak ale není. V roce 2017 vydala Endokrinologická společnost směrnice, které podávání prostředků brzdících pubertu a hormonů opačného pohlaví dysforickým dětem a dospívajícím povolují, navzdory známým i dosud neznámým zdravotním ohrožením.

Tyto směrnice se sice hemží napomenutími, že během GATu je nutno z různých stránek „sledovat“ pacientovo zdraví a přizvat odborníky na duševní zdraví (což se nijak zvlášť nekonkretizuje), avšak jediné, co se v nich endokrinologovi doporučuje, aby nedělal, je – aby nepodával hormony opačného pohlaví dětem před pubertou. Všechno ostatní je ve hvězdách. I věková hranice pro podávání nevratně působících hormonů opačného pohlaví je posuvná. Mohou existovat „naléhavé důvody“ pro jejich podání dospívajícím mladším šestnácti let. Pokud je přítomen nějaký „mnohooborový tým“, jehož úkolem je „sledovat“ nárůst srdečních a mozkových mrtvic, poškození kostí, přítomnost zhoubných nádorů a ochromujících depresí, je podle nich všechno v pořádku.

K znepokojivějším aspektům skutečnosti, že Endokrinologická společnost podřizuje zdravou lékařskou praxi politickým požadavkům, patří způsob, jakým se staví k trvalé sterilitě, která vznikne při plné realizaci GATu. Směrnice k tomu přistupují nonšalantně: „Lékaři klinik by měli děti v pubertě, dospívající i dospělé žádající o lékařský zákrok, který potvrdí jejich gender, informovat o tom, jaké mají možnosti zachovat si plodnost.” Nikde ani slova o seriózním poradenství, které by jim vysvětlilo, o jak nesmírně závažné rozhodnutí se jedná. Žádné pochopení pro skutečnost, že nelze od dětí a dospívajících očekávat, že to vůbec pochopí. Ne, dětem – pro které v tomto bodě přivádění vlastních dětí na svět přesahuje jejich chápání – se má jenom říci o „možnostech zachování plodnosti“.

Americká společnost plastických chirurgů žádné etické směrnice ohledně účasti na GATu nevydala, světonázor této profesionální organizace však je zřejmý z jejího popisu těchto chirurgických zákroků jako procedur „potvrzujících gender“. Webová stránka této společnosti obsahuje reklamu na chirurgické „poženštění“ či „pomužštění“ jak obličeje, tak též „odshora“ až „dolů“.

Podle směrnic Endokrinologické společnosti se prostředků pro blokování puberty donedávna nepoužívalo, dokud pacient nedosáhl jedenácti let, hormonů opačného pohlaví do šestnáctého roku a chirurgických zákroků před konečným stadiem dospívání a před dosažením dospělosti. Tento průmysl však věk pro uplatňování zmíněných praktik snižuje bez ohledu na to, co doporučují jakékoli směrnice. Kalifornská pediatrička dr. Johanna Olsonová-Kennedyová, nechvalně proslulá svým nátlakem, aby se hranice v této oblasti posouvaly, pro federální výzkum, který provádí, změnila pravidla v tom smyslu, že má podávání hormonů opačného pohlaví být povoleno již u osmiletých dětí. Amputace obou prsů se provádí již u třináctiletých děvčat. Dětská endokrinoložka na Stanfordově univerzitě dr. Tandy Ayeová naléhá na změny v zákoně, které by povolily sterilizační chirurgický zákrok u nezletilých dospívajících, a to i přesto, že představa o schopnosti nezletilých plně porozumět tomu, co sterilita obnáší, neladí – mírně řečeno – s tím, co je známo o stupni vyvinutosti mozku u dospívajících. Někteří chirurgové už provádějí mrzačící chirurgické zákroky u nezletilých chlapců a ohánějí se tvrzením, že „na věku nezáleží“ a že náctiletí se s těmi bizarními a trapnými procedurami lépe vypořádají, protože jsou ještě doma u rodičů, kteří mohou dohlédnout na pooperační péči. Tito chirurgové tvrdí, že provádějí tyto nevratné procedury, které mění život, pouze na „zralých“dospívajících. Tu „zralost“ ovšem určuje ideologicky motivovaný lékař, jenž očividně není schopen dostatečně (nebo vůbec) rozpoznat do očí bijící emocionální problémy chlapce, který se chce nechat kastrovat.

Lze předpokládat, že lékařské směrnice budou modifikovány tak, aby vyhověly pokusům, které chtějí tito průkopníci ve své praxi provádět. Elitní transgenderoví doktoři typu Olsonové-Kennedyové ty směrnice podle všeho prostě ignorují a dělají si, co chtějí. Z toho by se dalo vyvodit, že směrnice, pokud vůbec existují, tu jsou jen pro jméno: jejich účelem je vést nezkušené lékaře k tomu, aby se s těmito pacienty vypořádali v duchu korektní politiky. Mají být pozlátkem budícím zdání střízlivé úvahy, které vyloučí intervenci některých odborníků nebo vlády, jež by skutečně mohla některé z těch hororů utnout

Tvrzení, že se i při provádění nezvratných chirurgických i jiných zákroků bere ohled na city dětí, je alarmující a bezprecedentní. Dětem se z dobrých důvodů nedovoluje pít alkohol, kouřit, hrát hazardní hry, účastnit se voleb, řídit auto, podepisovat smlouvy nebo mít přístup na určité zábavy. Není též dovoleno, aby se jim poskytovala jiná lékařská ošetření než ta, která schválí rodiče. Mocní dospělí se však ohánějí tvrzením, že pocity dětf, které jsou příliš malé na to, aby si mohly koupit sirup proti kašli, mají mít přednost před vším, co zákroku protiřečí.

Nesouhlas se netoleruje. Každý – rodič, lékař, učitel, spolužák nebo kdokoli jiný – kdo jejich rozhodnutí zpochybňuje, je označován za bigotního transfoba a musí být umlčen.

Proč právě teď?

Proč se to děje? Proč sestoupilo mračno lží na celé společnosti, takže i děti jsou obětovány tomuto pažravému leviatanovi?

O základech této masové transgenderové hysterie se budou psát celé knihy. Zde je několik postřehů:

• Tato transgenderová mánie je přirozeným důsledkem nepřetržitého postupu sexuální revoluce. Popírání lidské přirozenosti začalo oddělováním pohlavního života od reprodukce pomocí pilulky pro řízení porodnosti. To vedlo k oddělení pohlavního života od manželství, což zrušilo omezení mimomanželského pohlavního styku a rození dětí mimo manželství. Rodina matky a otce přestala být považována za nezbytnou podmínku tvoření dětí, což znamenalo, že pro romantický vztah partnerů nemá mužství a ženství žádný zvláštní význam. Nahlédněte do případu Obergefell [soudní pře Obergefell vs. Hodge spojená s dalšími případy, na jejichž základě Nejvyšší soud USA v roce 2015 uznal homosexuální manželství jako jedno ze základních práv – pozn. překl.]. Tento judikát konstatováním, že je homosexuální manželství ústavním právem, smazal i tělesné, biologické odlišnosti mezi pohlavími. A pokud neexistuje žádná odlišnost, která by měla význam, pak není nutno, aby se lidská bytost omezovala na jedno pohlaví, nýbrž měla by být ze své podstaty schopna přejít z jednoho pohlaví do druhého nebo se zastavit někde uprostřed.

• Tato mánie je důsledkem vyvyšování narcistního autonomního já, jež má právo na jakoukoli volbu, kterou v daném okamžiku považuje za žádoucí – včetně volby znásilňující tělesnou realitu.

• Tato mánie je důsledkem rozvojového pojetí, podle nějž by pacient měl být tím hlavním, ne-li jediným, kdo má rozhodnout o lékařském zákroku. Ze směrnic WPATHu jasně vyplývá, že požadavky pacienta mají přednost před etickými námitkami lékaře. Jeden dysforik dovedl toto pojetí v hrůzném eseji uveřejněném v listě The New York Times k logickému závěru slovy, že pokud se pacient chce spíše podobat ženě, měl by lékař být povinen mrzačící chirurgický zákrok provést – a to i v případě, že pacient ví a připouští, že mu zákrok tělesně velmi ublíží a nepřinese mu žádnou úlevu, ba že snad dokonce jeho emocionální zoufalství zvětší. Přijetím takového standardu přestává být lékař osobou přinášející uzdravení a stává se jen nástrojem pro splnění horečnatých tužeb znepokojeného pacienta. A nástroj, na rozdíl od léčící osoby, nemá právo na svědomí, ani legitimní důvod odmítnout svou účast na požadovaných procedurách.

• Tato mánie je důsledkem kultu odborníků. Rodič, jehož každý instinkt křičí, že jeho dítě potřebuje psychoterapii a ne nějaký GAT, ustoupí profesionálům, kteří prohlašují, že oni to vědí lépe. Jestliže odborník řekne, že vhodným léčebným opatřením je X, pak se od každého neodborníka očekává, že se bez ptaní podřídí – i když šílenost doporučovaného postupu bliká jako varovné červené světlo.

• Tato mánie je důsledkem namyšlenosti. Jeden lékař provádějící GAT líčí, jak je opojné, když mu zoufalí pacienti pochlebují: „Každé jednotlivé setkání mne naplňuje tak obrovským uspokojením. Říkají nám: ‚Jste můj hrdina. Zachraňujete mému dítěti život. Nevíme, co bychom si bez vás počali.‘“ Podle badatelů, kteří v raných fázích SRS hovořili se zúčastněnými chirurgy, uspokojovaly tyto chirurgické zákroky touhu některých lékařů „dokázat si, že neexistuje nic, co by se chirurgicky nedalo zvládnout“. Změňte muže v ženu nebo ženu v muže, a budete něco jako bohové.

• A konečně je tato mánie odklonem od náboženské víry. K ničemu z výše popsaného kulturního vývoje by nebylo mohlo dojít, kdyby společnost ještě uznávala realitu Boha a biblického i přirozeného práva. Připomeňme si v parafrázi Chestertonův výrok: Není pravda, že člověk, který nevěří v Boha, nevěří v nic. Uvěří naopak v cokoli.

Nikdy bychom ovšem neměli zapomínat, jak vábivé je jedno z nejstarších pokušení, jaká zná lidská chamtivost. Někteří odborníci působící v této rozmáhající se oblasti lékařské praxe nepochybně touží zmírnit zmateným pacientům jejich utrpení. Avšak zdravotničtí profesionálové, kteří nekriticky přijali šarlatánství nesvaté aliance Moneyho a Benjamina, jakož i farmaceutický průmysl, který bude chrlit léky a hormony, jež musí bezmocní pacienti užívat po celý život – ti všichni budou sklízet zisky, které do roku 2024 podle plánu budou činit téměř miliardu amerických dolarů. A kvůli takové odměně stojí za to nastoupit dlouhou cestu, která nakonec uleví výčitkám svědomí.

V budově to praská

Podle tohoto černého obrazu to vypadá, že lidstvo nakazil nestvůrný virus, který zatím odolává všem protílékům. Pohřbít vědecké a mravní pravdy však lze jen na určitou dobu, a již se objevují příznaky jejich vzkříšení.

Povzbudivým vývojem je rostoucí počet lékařů, kteří veřejně prohlašují, jak je transgenderový imperátor nahý. S tímto přirovnáním poprvé přišel dr. Paul McHugh (viz jeho příspěvek zde v Public Discourse), který se otevřeně vyslovil proti bludům a škodlivosti transgenderové revoluce.

K tomuto chóru se přidali další lékaři. Odpor narůstá – od Amerického kolegia pediatrů (založeného v rámci reakce na stále zpolitizovanější Americkou akademii pediatrů) po jednotlivé lékaře, kteří říkají pravdu navzdory nemalému ohrožení své kariéry – viz dvě akce, které uspořádal Ryan Anderson na půdě think tanku The Heritage Foundation (Nadace dědictví) zde a zde.

Příkladem je dopis, jehož autory je pětice lékařů (doktorand Michael Laidlaw, Quentin Van Meter, Paul Hruz, Andre Van Mol a William Malone) a který uveřejnil The Journal of Clinical Endocrinology & Metabolism. Tito lékaři vyzvali na souboj ortodoxní tvrzení, které se vyskytuje u lékařů praktikujících GAT, podle nichž by se u mladých dysforických pacientů měl tento zákrok provádět. Ve svém dopise poukázali na nesporné důkazy naší neschopnosti vědecky situaci diagnostikovat, na zjevnou  rizikovost přípravků blokujících pubertu a hormonů opačného pohlaví i na vědecký výzkum, který podporuje alternativní způsoby léčby. Skutečnost, že dokonce tento Journal byl ochoten list uveřejnit, naznačuje, že zdravý lékařský přístup sice ustoupil do pozadí, ale nezmizel.

Profesionály, kteří vystupují proti transgenderové pohádce, najdeme v celém politickém spektru – například skupinu Youth Trans Critical Professionals (Mladí odborníci kritizující transgenderismus), jejíž příslušníci sami sebe definují jako „psychology, sociální pracovníky, lékaře, odborníky na lékařskou etiku a akademiky“ se „sklonem k levicovosti, otevřenému myšlení a podpoře práv gayů“. Přitom však prohlašují: „Působí nám starost současný sklon k rychlé diagnóze a k utvrzování mladých lidí v představě, že jsou transgendery, což je často směruje k lékařskému zákroku ve prospěch změny.“

Rovněž někteří odborníci na duševní zdraví vystupují proti zákonům, které jim omezují možnost takového přístupu, při němž by mohli dysforickým pacientům poskytnout nejlepší péči. Jeden ortodoxní židovský psychoterapeut se ve své soudní při za zvrácení newyorského zákazu léčby homosexuality opírá o práva zakotvená v Prvním dodatku Ústavy USA, totiž o svobodu projevu a svobodu náboženství. Jeden federální soudce ve floridském městě Tampa vydal rozhodnutíi ve prospěch podobné pře vedené dvěma psychoterapeuty. Takové právní protesty jsou povzbudivým znamením vůle některých odborníků sloužit pacientům správným způsobem, i když tím ohrožují svou kariéru.

Podporou důvěryhodnosti těchto lékařů a jiných odborníků na duševní zdraví je svědectví lékařů, kteří třeba transgenderové pojetí přímo nezavrhují, avšak trápí je převažující etický přístup, podle kterého by důkazy měly bát nahrazeny pocity. Podle lékařů, k nimž patří například psychiatr lékařské fakulty Case Western Reserve University dr. Stephen Levine, může být lékařský zákrok v některých situacích pomocí, avšak radikálnějším prohlášením a požadavkům genderového průmyslu a s ním spjatých aktivistů se tito lékaři stavějí na odpor.

Jiným slibným vývojovým trendem je nástup internetových skupin sloužících rodičům, kteří zjistili, jak genderové šílenství škodí jejich vlastním dětem a rodinám. Tito rodiče si nepřejí, aby jim „odborníci“ o jejich dětech vykládali něco, o čem vědí, že to není pravda, a aby jejich děti hnali do lékařských zákroků, o nichž vědí, že jejich dětem zničí život. Tyto skupiny, například Transgender Trend4thWaveNow, a Kelsey Coalition (nesoucí jméno farmakologa amerického Úřadu pro kontrolu potravin a léčiv, který odmítl pro trh schválit thalidomid), organizují pomoc rodičům v jejich odporu a boji proti zneužívání páchaném na jejich dětech. Můžete si přečíst příběhy pěti takových rodičů zde na Public Discourse.

Mnozí z těchto rodičů reagují na nejpověrčivější aspekt této mánie – na takzvanou „rychle propukající genderovou dysforii“, která postihla jejich dospívající děvčata. Tito rodiče vyprávějí žalostně podobné příběhy. Dcera, která se snad potýká s depresí nebo jiným mentálním problémem, je ze strany jiných jedinců nebo internetu vystavena vlivu transgenderové ideologie. Tráví celé hodiny na internetu sledováním videjí o transgenderismu a magické moci GATu, který ji prý zbaví úzkosti. Náhle – možná společně s kamarádkami – dospěje k názoru, že je transgenderka. Vezme si do hlavy, že ji musí vyšetřit „transgenderový specialista“. Ten vysloví souhlas s její autodiagnózou a okamžitě jí nasadí prostředky pro blokování puberty nebo hormony opačného pohlaví. Tento specialista ignoruje informace od rodičů o jiných aspektech dceřiných prožitků, které mohly přispět k jejím falešným představám. Načež jak dcera, tak onen specialista rodiče varují, že si dívka vezme život, pokud se jí budou stavět do cesty.

Nové organizace působící na internetu však rodičům umožňují porozumět veškeré zlovolnosti tohoto podvodu a uvědomit si, že pro svůj odpor mají spojence. Mnozí z nich, podobně jako výše uvedení profesionálové, nejsou politicky konzervativní. Spojuje je však rozpoznání a uznání pravdy, odmítání lží (i když s nimi třeba přicházejí experti) a urputná rozhodnost chránit své děti.

Někteří lidé ve vládních kruzích si začali klást otázky nad závratně rostoucím počtem dětí, které odmítají své přirozené pohlaví. Britská ministryně pro otázky žen a rovných příležitostí nedávno nařídila průzkum, jehož cílem je zjistit, jak je možné, že během osmi let počet dětí požadujících změnu pohlaví během osmi let vzrostl o čtyři tisíce procent. I laikům – a dokonce byrokratům – je jasné, že k takovému zarážejícímu přílivu dysforie nemohlo dojít přirozenou cestou. Ochota podrobit tu věc zkoumání je dalším příznivým znamením, že síla, jakou ta mánie držela lidi v zajetí, poněkud povoluje.

Ve Spojených státech mnoho vládních činitelů otevřelo dveře genderovému hnutí, aniž by si ho seriózně prostudovali. I tam se však alespoň do jisté míry objevují příznaky zjednávání nápravy. Trumpova vláda například podnikla několik kroků, aby v této oblasti došlo k obnově zákonnosti.

Jedním bylo v únoru 2017 odvolání opatření Obamovy vlády – „instrukce“ pro školy, která pod nadpisem IX rozšiřovala pojem pohlaví o genderovou identitu. S tím souvisela změna ze strany ministerstva spravedlnosti, které v říjnu 2017 oznámilo, že právní titul VII, jenž zakazuje diskriminaci při zaměstnávání na základě pohlaví, nebude interpretován ve smyslu aplikace na činy založené na genderové identitě. Vzhledem k tomu, že Kongres jasně vyjádřil svou vůli, aby se nařízení z roku 1972 (titul IX) a 1964 ( titul VII) vztahovala pouze na biologické pohlaví, staly se tyto kroky dokladem žádoucího návratu k opatřením podporujícím samostatné rozhodování.

V květnu 2019 Ministerstvo zdravotnictví a pečovatelských služeb (HHS) přistoupilo k vědecké definici „pohlaví“ ve federálně financovaných zdravotnických programech. Zatímco Obamova vláda dříve rozhodla, že by statutárně zakázaná diskriminace na základě „pohlaví“ měla zahrnovat diskriminaci na základě „genderové identity“, HHS nedávno vydalo návrh předpisu, který tuto rozšiřující a nezákonnou interpretaci ruší. „Pohlaví,“ vysvětluje se v návrhu, „dostane svůj vědecký význam, který se vztahuje pouze na prokazatelné biologické pohlaví a nikoli na beztvaré, proměnlivé pocity genderové identity.

A konečně HHS zpřísnilo vymáhání dříve existující ochrany svědomí pro jedince působící v poskytování zdravotní péče nebo ve výzkumu. To znamená, že tito odborníci nemohou být nuceni znásilňovat své svědomí účastí na GATu nebo souvisejícím výzkumu.

Vládní politika by se sice mohla ihned po změně vlády změnit (například takzvaný zákon o rovnosti by zabetonoval krajně škodlivou a totalitářskou politiku zavedením ohledu na genderovou identitu), přesto však dává tento tlak naději na budoucí obnovu politiky založené na realitě.

Jiný příklad odporu přichází ze světa sportu. Význačné osobnosti vyjadřují svůj nesouhlas s tím, že chlapci a muži, kteří se „identifikují“ jako osoby ženského pohlaví, hravě v soutěžích porážejí dívky a ženy. Tenisová legenda Martina Navrátilová, která je sama lesba a hlasitě podporuje „práva gayů“, nazvala účast mužů na sportech žen tím, čím skutečně je: podvodem. Nedávno zorganizovaná skupina Férová hra pro ženy se veřejně zastává práv žen a dívek na smysluplnou účast ve sportovních soutěžích – což znamená omezení jejich soutěží na sportovkyně, které jsou biologicky ženami. Každý snímek, na němž větší a silnější muž vítězí nad dívkou a možná ji tak zbavuje příležitosti k postupu a k získání stipendií, napomáhá tomu, aby veřejnost pochopila, že transgenderismus se významnou měrou vyznačuje narcismem a neoprávněnými požadavky.

Feministky začínají přicházet na to, že transgenderismus není nebezpečný jen pro férovoé sportovní soutěžení, nýbrž pro celou ženu jako takovou (viz zdezde a zde). Je-li muži dovoleno přejít k ženskému pohlaví pouhým prohlášením, že se jako žena cítí – existuje potom vůbec něco takového jako žena? Nějaký základ pro ochranu žen v soukromých prostorách (například na toaletách a v šatnách), na kolejích, v ubytovnách a dokonce ve věznicích? Existuje nějaký způsob, jak zajistit, aby programy určené ku pomoci ženám, například specializované půjčky nebo rezervy v rámci smluv dotovaných vládou, sloužily výhradně skutečným ženám?

Transgenderoví radikálové jsou tak vysazení na odpor ze strany feministek, zvláště leseb, že si pro označování levicoých disidentek vytvořily vlastní pomluvu: Trans-Exclusionary Radical Feminists (radikální feministky vylučující transgender) – neboli TERFS („terfky“). Tento posměšek však nezastrašil ty feministky, které rozpoznaly, že omezení zákonných práv, které by se nezakládalo na pohlaví, nýbrž na genderové identitě, „by vyloučilo ženy a dívky jako koherentní právní kategorii hodnou ochrany občanských práv“.

Nejsilnější hlas, který povede k obnově zdravého rozumu, snad vzejde od „navrátilců z přechodu“ – jedinců, kteří podstoupili lékařský zákrok pro přechod k opačnému pohlaví, uvědomili si, že se dopustili tragické chyby, a nyní o tom vypovídají, aby před genderovým průmyslem varovali další oběti.

Walt Heyer trpěl celá léta genderovou dysforií, která – jak tomu nyní rozumí – vznikla pod vlivem špatného zacházení ze strany babičky a pohlavního zneužití v dětství. Jako dospělý se podrobil hormonální léčbě i chirurgickému zákroku a žil osm let jako žena, načež se vrátil k přirozenému pohlaví. Nyní je mu téměř osmdesát let. Pravidelně přispívá do listu Public Discourse a zasvětil svůj život pomoci jiným obětem. Chce jim pomáhat, aby stejně jako on získaly zpět svůj autentický život. Jeho web sexchangeregret.com už navštívily statisíce uživatelů ze sto osmdesáti zemí. Heyer přináší informace o nesmírnému nárůstu podvodného genderového průmyslu v souvislosti se šířením genderovéhu viru.

Podobně se o tom, jak bláznivá je „změna pohlaví“, vyjádřili i jiní navrátilci. (Viz vědeckou práci Hacsiho Horvátha na téma transgenderismu a děsivý popis vlastních zkušeností Reného Jaxe v knize Do toho letadla nenastupuj.) Některé oběti si však pravdu uvědomí mnohem dříve. Stále více dospívajících a mladých dospělých mluví veřejně o chybě, které se dopustili, a varují další mladé lidi, aby se nenechali do té sekty zavléci (viz například zdezde a zde). I když nelze získat spolehlivé informace o tom, do jaké míry dochází u obětí GATu k lítosti (mnohé pacienty totiž již nelze sledovat – někteří už možná spáchali sebevraždu), platí, že čím více navrátilců promluví, tím více jiných to povzbudí k vlastnímu vyjádření.

Za šťastné lze považovat ty, kteří vyvázli ještě před chirurgickým či jiným nevratným zákrokem. Ostatním snad právní systém nakonec na základě soudního řízení o profesním přestupku zajistí odškodnění. Stejně jako právní odpovědnost odradila psychoterapeuty od prosazování teorie „zasutých vzpomínek“ u nešťastných pacientů, může vyhlídka na to, jak mnoho budou muset obětem GATu zaplatit, připomenout lékařům pořekadlo „dvakrát měř, a jednou řež“.

Přišla už jiná doba?

Pokaždé, když se síly sexuální revoluce chvástají dalším vítězstvím – odbouráním norem sexuální morálky, anebo dosažením přijetí homosexuálního chování, či prosazením stejnopohlavního manželství, nebo že donutili „třetí strany“ oslavovat s nimi překročení dalšího milníku – začnou se jedinci zastávající tradičnější hodnoty domnívat, že v tomto případě zašli radikálové příliš daleko. Že vývoj tentokrát určitě obrátí rozkyv kyvadla zpět ke slušnosti a zdravému rozumu. Ale kdepak! Revolucionáři sbalili vítězství a neúnavně vyrazili zas kupředu, za dalším cílem.

Snad je tomu ale v případě genderového hnutí jinak. Újma způsobená dřívějšími kampaněmi byla skutečná a hluboká, ale nebyla hned vidět. Trvalo například celá desítiletí, než se projevily důsledky toho, že se v oblasti sexuálního chování „dá čekat cokoli“: rozklad rodin, narušené děti bez otců, rostoucí počet zneužívání a jiných patologických kulturních jevů – a i nynější ideologie se vzpírají závěrům, že tyto trendy jsou důsledkem kulturních posunů, jimž daly zelenou.

Újma způsobená „potvrzením transgenderu“ je oproti tomu okamžitá a očividná. Už jen ublížení po lékařské stránce je nepopiratelné, a duševní muka kvasí a rostou. Zvláště děti a dospívající se po zásahu stávají chodícími ranami, jejichž otřesený život svědčí o zneužití ze strany „odborníků“, kteří těží z jejich bídy. Hlas navrátilců z „přechodu k opačnému pohlaví“ proniká politicky korektním brebentěním. Varovně hlásá, že to, co se děje, ničí lidským bytostem život – tady a teď. .

Hacsi Horváth, výpomocný lektor katedry epidemiologie a biostatistiky Kalifornské univerzity v San Francisku, se široce rozepsal o bizarním přijetí fantastické koncepce genderové identity:

Podle mého názoru – založeného na rozsáhlém průzkumu i na mých vlastních zkušenostech z třináctiletého období, kdy jsem předstíral, že jsem ženou – souvisí genderová dystrofie s pohlavím jedince jen z povrchního pohledu. Spíše identitu narušuje… Naprosto nelze s dobrým svědomím zdůvodnit, proč byla genderová dysforie v podstatě vyloučena z patnáctiletého výzkumu nových „transdiagnostických“ způsobů přístupu k léčbě osob s depresívními a úzkostnými poruchami … genderová dystrofie není něco sui generis, něco jedinečného a superspeciálního! Jistě, patří do spektra situací, kde lze efektivně uplatnit transdiagnostický přístup. Vypadá to, jako by mainstreamoví transgenderisté, kteří agitují pro „přechod“, rozjížděli nějaké čachry.

Ani další bývalá oběť, Walt Heyer, si ve svědectví o výtečnících, kteří rozpoutali genderovou mánii, nebere žádné servítky. Má na mysli zvláště utvrzování nezletilých v jejich nesprávných představách, když ří:

Je to zneužívání dětí … Vyrábíme transgenderová děcka. Vyrábíme jim depresi, úzkost, a tím se buduje obrovský průmysl, z nějž lidé těží na podkladě zcela vykořeněného života těchto dětí.

A jeho závěr? „Na utvrzování někoho v představě, že jeho identita je v opačném pohlaví, není naprosto nic dobrého, protože to těm lidem ničí život . . . Je to šílentví.“

Hrad transgenderismu, jejž radikálové zbudovali čistě silou vůle, je postaven na tekutém písku a nemá nic, co by jej podepřelo. Vlna, která jej smete, nabývá na síle. Kéž nastane brzy doba, kdy si všichni spolu s pozorovateli těch dřívějších hysterií řekneme: „Jak jsme tomuhle mohli věřit?“

O autorce

Jane Robbinsová

Jana Robbinsová vystudovala Clemsonskou univerzitu a právnickou fakultu Harvardovy univerzity. Je advokátkou a spisovatelkou v Georgii.

Původní článek dostupný na:
https://www.thepublicdiscourse.com/2019/07/54272/

Překlad: Ivana Kultová