Dva žáci deváté třídy jsou dobří kamarádi. Rádi si spolu povídají, zajímají se o sport, diskutují, volají si, tráví spolu čas. A musí snášet dotazy spolužáků, vlastně spíš spolužaček: „Vy jste teplí?“
Jeden ze smutných plodů homosexualizace našeho myšlenkového světa je eroze mužského přátelství. Jako by lidé přestávali rozumět tomu, jak krásný a hluboký může být vztah mezi dvěma muži nebo chlapci, a přitom bez sebemenšího nádechu sexuality. Jakoby sexuální chtíč prostupoval všemi oblastmi života.
V literatuře i historii nacházíme mnoho příkladů hlubokého a oddaného přátelství mezi muži. Například král David se o svém zesnulém příteli Jonatanovi vyjádřil těmito slovy: „Stýská se mi po tobě, můj bratře Jónatane, byls ke mně pln něhy, tvá láska ke mně byla podivuhodnější nad lásku žen.“ (2 S 1, 26) Existují lidé kteří si pod těmito slovy nedokáží představit nic jiného, než popis homosexuálního vztahu. Pravděpodobně sami podobné přátelství nezažili a nedovedou si představit, že by něco tak krásného mohlo existovat. Pokud to jsou ženy, mohou žárlit.
Každý lidský vztah je v nebezpečí, že bude postupně degradovat. Přátelství mezi muži není výjimkou. Velmi zajímavá pro mě byla v tomto ohledu knížka Na cestě s Deanem od Carolyn Cassady. Carolyn byla manželkou Neila Cassadyho, podle kterého vytvořil Jack Kerouac postavu Deana Moriartyho, hlavního hrdiny ve slavném autobiografickém románu Na cestě. Ten se stal manifestem tak zvané beatnické generace a vzorem pro mnoho mladých mužů.
Keraouac a Cassady byli ve skutečném životě přátelé, kteří se podle všeho opravdu milovali skutečnou přátelskou láskou. Jejich životní styl v poválečné Americe byl ale plný nečistoty a sebedestrukce. Oba muži nezřízeně pili, brali drogy, cestovali a měli stovky krátkodobých vztahů se ženami. Byli to divocí heterosexuálové. Oba měli rodinné zázemí u ženy, které o ně pečovaly a byly ochotné leccos překousnout. V případě Kerouaca to byla jeho teta, u Neila to byla manželka Carolyn. Právě kniha vzpomínek posledně jmenované je skvělou protiváhou ke Kerouacově oslavě beatnického života, protože popisuje odvrácenou stranu této velké jízdy. Carolyne byla schopná trpělivě snášet měsíce manželových toulek plných alkoholu, drog a jiných žen. Nejpůsobivější moment v její knize je ale popis události, když jednou vešla na půdu jejich domu a nachytala tam Jacka a Neila při homosexuální aktivitě. Byla to pro ni největší rána, ze které se nedokázala vzpamatovat.
Je při tom zcela zřejmé, že oba muži se k homosexualitě propracovali postupně za několik let svého zběsilého životního stylu, když už lidově řečeno „nevěděli coby“. Nebyli to žádní homosexuálové „od přírody“, podobně jako jimi nejsou vězni ve výkonu trestu. Jejich původně sympatický přátelský vztah prostě zdegeneroval. Společně se vrhali po hlavě do hříchu všeho druhu a jejich sexualita, původně zaměřená výhradně na ženy, se nakonec stočila homosexuálním směrem (o čemž sám Kerouac v románu taktně pomlčel).
Obě knihy (Na cestě i Na cestě s Deanem) jsem četl jako mladík a uvědomil jsem si, že lidská sexualita je dynamická záležitost. Je třeba o ni správně pečovat, jinak má sklon se všelijak pokazit. I takoví legendární američtí hřebci, jako Jack a Neil, kteří společně ulovili stovky žen, můžou nakonec skončit v posteli spolu. Nikdo z nás se nemůže bít v prsa, že jeho se tohle nikdy týkat nemůže. Jsme slabí lidé, a ten, kdo nikdy nezažil homosexuální pokušení, může děkovat Bohu či osudu za to, že ho životní okolnosti do tohoto bodu nedovedly. Nemusí to být jen drogy, alkohol a promiskuita, ale i jiné biologické, psychologické nebo sociální faktory.
To, že se čisté mužské a chlapecké přátelství může pokazit ale neznamená, že neexistuje. I dva muži nebo chlapci se do sebe můžou v určitém smyslu „zamilovat“, tedy být navzájem okouzlení svými osobnosti a toužit po vzájemné blízkosti, myslet na sebe, těšit se shledání, to vše ale bez jakékoli příměsi sexuality. Mnohem akutněji než pád do homosexuality takovému přátelství hrozí, že časem vyprchá, protože životní cesty a zájmy se rozejdou.
Je mi líto, že dnešní kluci, kteří k sobě chovají čistou přátelskou lásku (Řekové pro ni měli výraz filia), musejí čelit otázkám a podezíravým pohledům, jestli náhodou nejsou „teplí“. A když taková hloupá slova navíc přicházejí od děvčat, kdo by se mohl divit vzdorovité reakci oněch kluků ve stylu: „Jsme, no a co?“ A co když pak bude následovat postoj: „Když už si to nás stejně myslí, tak to zkusíme.“
Měl jsem v životě dva opravdu blízké přátelé, se kterými jsem strávil stovky hodin. První byl na druhém stupni základní školy a spojovala nás láska k horolezectví, druhý na střední škole a sbratřilo nás hledání smyslu života a Boha v pivní pěně a cigaretovém dýmu devadesátek. Ani v jednom případě nás nikdo ani na okamžik nepodezíral z homosexuality, a jsem za to rád. Dnešní kluci to mají mnohem těžší.
Lidská sexualita je dynamická záležitost. Jako všechny oblasti života i ona prochází v životě změnami a etapami, a i ona se musí hlídat a kultivovat – někdy omezovat, někdy posilovat, a vždycky hlídat, aby se nestočila k nesprávnému objektu, ať už to bude cizí žena, anebo třeba jiný muž. Podlehli jsme jako společnost obrovskému klamu, že sexualita je něco svatého a nedotknutelného, co prostě nějak je a nedá se s tím nic dělat.
Shodujeme se na tom, že všechny naše ostatní lidské pudy a tělesné potřeby je nutné ovládat, omezovat a vychovávat, ale sexualitě jsme udělili divokou kartu. Vystavili jsme jí bianko šek a ona má dovoleno téměř vše, ať to stojí, co to stojí. Byli jsme obelháni, že spokojený život rovná se ničím neomezované uspokojování sexuální touhy (téměř) ve všech jejích podobách. To je ale nesmysl, protože i zde – a právě zde – by měl vládnout rozum, sebeovládání a umírněnost. Skrze staletí k nám zaznívá Boží slib a varování: „Což nepřijmu i tebe, budeš-li konat dobro? Nebudeš-li konat dobro, hřích se uvelebí ve dveřích a bude po tobě dychtit; ty však máš nad ním vládnout.“ (Gn 4, 7)
V. Šťastný, 21.9.2022