Reakce č. 2 na článek Michaela Bubana “Co říká Bible o rovnosti muže a ženy”
Vítězslav Šťastný
Ve sborovém zpravodaji sboru BJB Cheb č. 3/2017 vyšel článek od autora Michaela Bubana nazvaný „Co říká Bible o rovnosti muže a ženy.“ Článek je dostupný online z:
http://cheb.baptistcz.org/subdom/cheb/s/3_2017.pdf
Nechceme nijak zasahovat do vnitřních záležitostí sboru BJB Cheb, ale článek se objevuje vysoko při vyhledávání slovních spojení „muži ženy bible“ a je významným hlasem v českém veřejném internetovém prostoru. Protože článek obsahuje řadu nepřesností, opomenutí i vyloženě nepravdivých tvrzení, je třeba se k němu na našich stránkách vyjádřit. Nyní pokračujeme druhým článkem, který jsme nazvali:
Vyškrtneme verše z Bible?
Verše, které by M. Buban rád odstranil z našich Biblí, se nacházejí v následujícím oddíle 1. listu apoštola Pavla do Korintu :
(33) Bůh není Bohem zmatku, nýbrž Bohem pokoje. Jako ve všech obcích Božího lidu, (34) ženy nechť ve shromáždění mlčí. Nedovoluje se jim, aby mluvily; mají se podřizovat, jak to říká i Zákon. (35) Chtějí-li se o něčem poučit, ať se doma zeptají svých mužů; ženě se nesluší mluvit ve shromáždění. (36) Vyšlo snad slovo Boží od vás? Nebo přišlo jen k vám samotným? (37) Pokládá-li se někdo za proroka nebo za člověka obdařeného Duchem, měl by poznat, že to, co vám píšu, je přikázání Páně. (38) Kdo to neuznává, nedojde sám uznání. (39) A tak, bratří moji, horlivě se snažte prorokovat a nebraňte mluvit jazyky. (40) Všechno ať se děje slušně a spořádaně. (1 K 14, 33 – 40, zvýraznění není součástí původního textu)
Jak jste jistě pochopili, problematické jsou z dnešního pohledu genderové rovnosti zejména tučně zvýrazněné verše 34 a 35. O ty se bude v celém následujícím článku jednak. M. Buban k nim uvádí následující:
Tuto neslavnou pasáž můžeme posoudit jako ironii. Za ironickou tuto pasáž lze pokládat kvůli zmínce o zákonu, tj. o Tóře, která nikde neříká, že by žena měla mlčet nebo být podřízená, ale v případě manželek patriarchů svědčí spíše o opaku. Vskutku, pokud bychom neměli Pavlovy listy, ale jen Starý zákon a evangelia, zastánci nerovnosti by neměli téměř žádné argumenty! Jelikož byl Pavel ve Starém zákoně kovaný a jelikož Starý zákon nevede ženy k podřízenosti mužům, můžeme se domnívat, že Pavel, pokud tyto verše napsal, myslel je jako ironii. (Zvýraznění není součást původního textu.)
1. Neslavná pasáž
Prohlásit nějakou část Písma za neslavnou je závažné. Neslavný znamená: takový, který nepřináší slávu; ubohý, bídný, žalostný, špatný (viz ssjc). Setkáváme se tu s předpojatostí, která mnohého zbožného čtenáře už na začátku odradí. Autor zde odhaluje více o sobě, než o textu. Posuďte slova apoštola Pavla, kterými tuto údajně neslavnou pasáž sám uzavírá: „Pokládá-li se někdo za proroka nebo člověka obdařeného duchem, měl by poznat, že to, co vám píšu, je přikázání Páně. Kdo to neuznává, nedojde sám uznání.“ Zde bychom mohli celou naši úvahu ukončit dříve, než vůbec začala, protože apoštol Pavel se už dostatečně obhájil sám. Ale pojďme dál, ne už k obhajobě apoštola Pavla, ale pro naše poučení.
2. Učí Starý zákon podřízenost žen mužům?
Podle M. Bubana Starý zákon nevede ženy k podřízenosti mužům. To je sice mylné, ale zajímavé prohlášení už jen z toho důvodu, že se obvykle v českých teologických kruzích setkáváme s tvrzením přesně opačným, totiž že postavení ženy ve Starém zákoně bylo podřadné, negativně ovlivněné tehdejší patriarchální kulturou, viz např. zde nebo zde.
Starý zákon nám k otázce role a postavení žen poskytuje mnoho materiálu: příběhy, zákonná ustanovení, mudroslovné vyučování i poezii. Tuto pestrost Starého zákona ilustruje např. David Beňa, viz zde.
Je důležité si uvědomit, že Starý zákon, není pro nás křesťany přímou autoritou v tom smyslu, v jakém jí byl pro Izrael před příchodem Pána Ježíše. Ano, Starý zákon je naším pokladem, dědictvím, je naší Bohem danou a inspirovanou učebnicí: „Veškeré Písmo pochází z Božího Ducha a je dobré k učení, k usvědčování, k nápravě, k výchově ve spravedlnosti,…“ (2 Tm 3, 16) Ale klíčem pro naše správné porozumění Starému zákonu je Zákon nový, to znamená učení Ježíše a apoštolů. Novozákonní výklad Starého zákona je Bohem inspirovaný výklad, a proto je pro nás určující a závazný.
Z toho vyplývá, že pokud chce křesťan vědět, co učí Starý zákon o ženách, začne vždy u učení Ježíše a apoštolů a až v tomto světle bude vykládat Zákon starý. Pouštět se do Starého zákona bez světla Nového zákona by bylo jako jít do sklepa bez baterky nebo vyplout na oceán bez navigačních přístrojů.
Nový zákon je naším klíčem ke správnému chápání starého. Když chceme vědět, co učí Starý zákon o postavení ženy, ptáme se tedy: Co učí Nový zákon, že učí Starý zákon o postavení ženy? To je základ veškeré pravověrné křesťanské exegeze, nejen v této otázce. Přistupovat ke Starému zákonu „jako by Nového zákona nebylo“ je nesmyslný podnik. Bez Nového zákona se v bohatství starozákonního materiálu ztratíme, ať budeme zkoumat jakoukoli oblast, nejen otázku žen.
Otázka tedy zní: Říká nám Nový zákon něco o tom, co učí Starý zákon o postavení ženy? Samozřejmě, že ano. Říká toho dost, většinou ústy apoštola Pavla, ale nejen jeho. Následující pozoruhodný text pochází od apoštola Petra:
Stejně i vy ženy, podřizujte se svým mužům; i když se někteří z nich vzpírají Božímu slovu, můžete je beze slov získat svým jednáním, když uvidí váš čistý život v bázni Boží. Pro vás se nehodí vnější ozdoba – splétat si vlasy, ověšovat se zlatem, střídat oděvy – nýbrž to, co je skryto v srdci a co je nepomíjitelné: tichý a pokojný duch; to je před Bohem převzácné. Tak se kdysi zdobily svaté ženy, které doufaly v Boha. Podřizovaly se svým mužům, tak jako Sára poslouchala Abrahama a ‚nazvala jej pánem‘. Vy jste jejími dcerami, jednáte-li dobře a nedáte se ničím zastrašit. Stejně i muži: když žijete se svými ženami, mějte pro ně porozumění, že jsou slabší; a prokazujte jim úctu, protože jsou spolu s vámi dědičkami daru života. Tak vašim modlitbám nebude nic překážet. (1 Pt 3, 1 – 7, zvýraznění není součást původního textu)
V uvedeném textu máme klíč k otázce postavení ženy ve Starém zákoně. Co nám říká apoštol Petr o svatých ženách Starého zákona? Podřizovaly se svým mužům. Co říká apoštol o Sáře? Nazvala Abrahama pánem. Co mají dělat křesťanské ženy? Jednat stejně a nedat se zastrašit (to je zajímavé, zastrašit kým?). Učí tedy Starý zákon podřízenost žen mužům? Ano. Odkud to víme? Od apoštolů. Proč posloucháme apoštoly? Protože oni jsou naší primární autoritou, základem učení a praxe křesťanské církve, na kterém stojíme. „Kdo toto neuznává, nedojde sám uznání.“
Tvrzení M. Bubana, že Starý zákon neučí podřízenost ženy, je apoštolským učením spolehlivě vyvráceno. Podle apoštola přesně toto Starý zákon učí. Budeme věřit M.Bubanovi, nebo apoštolu Petrovi? Petr i Pavel jsou v pohledu na role a muže a žen ve Starém zákoně zajedno. Má autor jiné, lepší pochopení Starého zákona, než tito dva apoštolové?
Co přesně měl Pavel na mysli, když říká, že ženy se mají „podřizovat, jak to říká i Zákon“? Kromě toho, co uvedl výše apoštol Petr a s čím Pavel nepochybně souhlasil, mohli bychom z Pavlových slov na jiných místech vyvodit, že ženy se mají podřizovat mužům, protože:
- Adam byl stvořen první (1 Tm 2, 13)
- žena byla oklamána a dopustila se přestoupení (1 Tm 2, 14)
- žena je stvořena z muže a ne muž z ženy (1K 11, 8)
- žena byla stvořena pro muže, ne muž pro ženu (1 K 11, 9)
Toto jsou Pavlovy starozákonní argumenty pro podřízenost ženy muži. Není pravda, co tvrdí M. Buban, že Pavel byl ve Starém zákoně kovaný a jelikož Starý zákon nevede ženy k podřízenosti mužům, můžeme se domnívat, že Pavel…myslel tyto verše jako ironii. Tento závěr je v příkrém rozporu s tím, co Pavel na jiných místech vyučuje a dané tvrzní M. Bubana je nepravdivé.
3. 1 K 14, 34 není ironie
V předchozím bodě jsme vyvrátili Bubanovo odůvodnění, proč bychom měli Pavlova slova o mlčení a podřízenosti žen v našem textu chápat jako ironii. Výkladová varianta ironie by znamenala, že si Pavel ve skutečnosti myslí pravý opak toho, co říká. Takové chápání je nejen v rozporu s postoji apoštola Pavla, jak je známe z jiných textů, ale ani neodpovídá stavbě a logice textu. Nic v textu totiž nenaznačuje, že by šlo o ironii, ani obsahově, ani stylisticky.
Pavel na některých místech svým epištol skutečně ironii užívá, například když mluví o „veleapoštolech“ v 2 K 11, 5. Vždy je ale ironie zřejmá z kontextu, což není náš případ. Varianta s ironií by tu nedávala smysl. Jaký smysl by tu měl dovětek „jak to říká i Zákon?“ Tvrzení o ironii je v tomto případě zjevným násilím na biblickém textu. Církev nikdy v historii tento text jako ironii nechápala. Je to zcela novátorský výkladový pokus, ke kterému není žádný oprávněný důvod. Není náhodou, že takovéto nápady se dnes rodí v hlavách obhájců evangelikálního feminismu a rovnostářství, když se potřebují vypořádat s texty, které jejich ideologii nepodporují.
4. Zákaz mluvení není určen jen konkrétním ženám
M. Buban uvádí, že většina zastánců rovnosti dnes tento text chápe jako něco prakticky podmíněného, např. zákaz hovořit konkrétním ženám na veřejných bohoslužbách. Žel opět se jedná o ničím nepodložené tvrzení vycházející z ideologických předpokladů a cílů, nikoli z pozorného čtení textu samotného. V Písmu totiž čteme: „Jako ve všech obcích Božího lidu, ženy nechť ve shromáždění mlčí…“. Ve všech obcích Božího lidu (církvích), ne jen v této církvi; a ženy obecně, ne jen nějaké konkrétní ženy.
V textu samotném opravdu není žádný důvod k domněnce, že zde má Pavel na mysli určité konkrétní „problémové“ osoby. Když bylo třeba, Pavel dokázal být velmi adresný, např. napomíná jmenovitě Euodii a Syntyché (Fp 4, 2). V našem textu ale hovoří obecně a tvrdit něco jiného znamená ne Písmo poctivě vykládat, ale vkládat do něj svá vlastní přání a myšlenky. Toto, nikoli zmíněná pasáž, je skutečně neslavné.
5. Patří 1K 14, 34 – 35 vůbec do Bible?
Ironie není jediný způsob, jak se lze podle našeho autora nepopulárních slov apoštola Pavla zbavit. M. Buban uvádí další možnost. Podle něj se totiž může jednat o:
… vsuvku, kterou nenapsal Pavel, ale která se do textu vloudila z něčí okrajové poznámky. Lze tak usuzovat, protože verše 34n jsou v mnoha starých latinských verzích až na konci kapitoly, což lze vysvětlit pouze tak, že šlo o vsuvku. (zdůraznění není součást původního textu)
Opět zde máme tvrzení s reálným základem, ale nesprávným závěrem. Prozkoumejme ho blíže. Je pravdou, že ve starých rukopisech máme dvě varianty umístění veršů 34 a 35. Jedna varianta je tak, jak to máme v našich Biblích (ČEP), tedy za verš 33. Druhá varianta je, že verše 34 a 35 jsou umístěny až za naším veršem 40. Na významu pasáže to nic podstatného nemění.
Důležitým faktem pro nás ale je, že neexistuje žádný rukopis, který by verše 34 a 35 neobsahoval. Jinými slovy, naprosto všechny dochované staré rukopisy tyto verše obsahují. Liší se pouze jejich umístěním, které má dvě výše uvedené varianty. (Varianta „vpředu“ se rozšířila v Západní církvi, varianta „vzadu“ ve Východní.) Vysvětlení, že se jedná o dodatečnou vsuvku nějakého pozdějšího opisovače, selhává právě proto, že neexistuje ani jeden starý rukopis bez těchto veršů. Pokud by v originále tato slova nebyla, téměř jistě by existovala vedle našich dvou výše uvedených variant (vpředu a vzadu) také původní rukopisná varianta bez těchto veršů. Ta ale neexistuje.
Dnes už nemáme k dispozici originály biblických spisů z per apoštolu. Ale máme mnoho jejich opisů, takzvaných rukopisů. Ty vznikaly tak, že dopisy apoštolů byly opisovány a tyto kopie pak cirkulovaly ve velkém množství po mnoha sborech prvotní církve. To se s apoštolskými spisy a dopisy dělo prakticky ihned po jejich vzniku nebo doručení adresátům, tedy už během prvního století. Pro církev byly tyto spisy velmi vzácné a byly s velkou pečlivostí opisovány a šířeny.
Může se zdát, že takové množství rukopisů je při neexistenci originálů problémem, ale ve skutečnosti je to pro nás dnes naopak výhoda. Pokud totiž tu a tam v některém křesťanském sboru došlo při opisování k chybě nebo záměrné úpravě textu, v jiných sborech a rukopisech tato úprava chyběla. Velké množství rukopisů nám tak umožňuje jejich porovnáváním téměř se stoprocentní jistotou rekonstruovat původní text. Navíc se textové varianty se týkají jen nepatrné části novozákonního textu, takže se nejedná o žádný závažný problém. Ale zpět k našemu textu.
Pokud by verše 34 a 35 skutečně byly dodatečnou vsuvkou nějakého opisovače v některém křesťanském sboru, existovaly by i textové varianty bez těchto slov z jiných sborů. Jestliže tomu tak není, musel by teoreticky tuto vsuvku učinit nějaký aktivní Korinťan prakticky ihned po doručení Pavlova dopisu, kdy o něm ještě nikdo jiný nevěděl. Byla by to záměrná a promyšlená zlovolnost. Musel by ideálně celý dopis přepsat a zfalšovat, aby si vsuvky nikdo nevšiml. Dopis by se tak šířil do dalších sborů výhradně v již upravené formě a nikdo by neměl nejmenší tušení, že se nejedná o slova apoštola. To ale vůbec nevysvětluje, že existují dvě varianty umístění takovéto vsuvky. Proč by někdo posouval dopředu a dozadu vsuvku, o které nikdo nevěděl? Vysvětlení se vsuvkou nedává dostatečnou odpověď. Proč máme tedy dvě varianty textu?
Jak jsme si už řekli, neexistuje žádný rukopis bez veršů 34 a 35. Proto můžeme mít jistotu, že tyto verše opravdu vyšly z pera apoštola Pavla a nejsou dodatečnou vsuvkou jiného člověka. Proč ale existují dvě varianty umístění těchto veršů? Zkrátka apoštol Pavel napsal tato slova buď dopředu za verš 33, nebo dozadu za verš 40. To dnes nelze s jistotou rozhodnout. Některý z opisovačů později při pořizování kopie dopisu udělal záměrně nebo omylem změnu v umístění veršů 34 a 35, tedy posunul je buď dopředu, nebo dozadu. Tato nová verze pak byla dále opisována a existovala paralelně s původní verzí, která se také po své linii dál šířila. Dnes máme rukopisy z obou těchto větví a nemůžeme mít úplnou jistotu, jestli verše 34 a 35 Pavel původně napsal za verš 33, nebo až za verš 40. Při jejich umístění dopředu za verš 33 působí text logičtěji a plynuleji než v zadní variantě za verš 40, ale ani v jednom případě se význam textu nemění.
Vsuvka je nepravděpodobná také z dalšího důvodu. Opisovači měli sklon dělat vsuvky tak, aby v dobré víře „pomohli“ plynulosti nebo srozumitelnosti textu. To v našem případě neplatí, protože verše o mlčení a podřizování žen z textu poměrně výrazně „vyčnívají“, přinášejí další myšlenku, porozumění neusnadňují a jsou poměrně obtížné. To vše jsou další argumenty pro to, že tyto verše vyšly z pera apoštola samotného, nikoli že byly dílem pozdějšího opisovače.
M. Buban dále uvádí:
Vysvětlení této pasáže jako ironie je přeci jen pro řadu konzervativních křesťanů méně bolestivé než škrtnutí kusu jejich Bible. Kdo měl ale možnost přivonět k textové kritice jako k úsilí o sestavení co nejpůvodnějšího textu, tomu vypuštění dvou sporných a celkově nehodících se veršů nepřipadá nemístné. Verše 1Kor 14, 34n se sem opravdu nehodí!
Tak tedy: „Dámy a pánové, pojďme přepsat naše Bible. Máme tu jeden zajímavý návrh zbavit se textu, který se do Bible opravdu, ale opravdu nehodí. Uvidíte, jak se nám všem uleví, až se této neslavné pasáže zbavíme!“ Ale teď vážně. Textová kritika je složitá, vysoce odborná a seriózní činnost, která vyžaduje víc, než k ní jen „přivonět“. (Se základními zásadami pro práci s textovými variantami se můžete seznámit například zde.) Textová kritika vedle odbornosti vyžaduje také velkou míru osobní pokory a objektivity, protože by ji bylo možno zneužít právě jako nástroj ke zbavování se veršů, které se dotyčnému zrovna „nevoní“. To je ale nepřípustné.
Není v našich možnostech probírat se v archivech řeckými a latinskými rukopisy a zkoumat z originálních pramenů, jak to s verši 34 a 35 v rukopisech je a není. Musíme zde spoléhat na odborníky, na svědectví z druhé ruky. Pokud se odborníci shodují, není důvod pochybovat. Můžeme si ale udělat vlastní „výzkum“ z druhé strany. Nebudeme vycházet z pramenů, ale z koncových produktů, což jsou v našem případě jednotlivé překlady Bible. Předpokládáme, že překladatelé Bible jsou odborníci, pracují s kvalitními zdroji a berou v úvahu také textové varianty rukopisů, což se odráží v Biblích obvykle v poznámkách pod čarou. V rámci našeho malého výzkumu si může každý čtenář sám projít libovolné množství překladů Bible, českých nebo cizojazyčných, současných nebo historických a zkoumat, jestli tyto překlady obsahují verše 1K 14, 34 – 35.
My jsme několik překladů prošli a nenašli jsme žádný, který by tyto verše vypouštěl. Všechny nám známé a běžně užívané české a anglické překlady verše 34 – 35 obsahují, stejně jako standardní vydání řeckého Nového zákona The Greek New Testament (K. Aland a kol., 4. vyd.). To zcela koresponduje s faktem, že všechny dochované staré rukopisy tyto verše obsahují. Dokonce i Flekova Bible 21, která prošlapává v české církvi cestu ke genderové rovnosti, tyto verše uvádí; sice v závorce, ale s vysvětlením, že závorka je tam z důvodu dvou variant umístění, nikoli proto, že by v některých rukopisech tyto verše chyběly.
Vidíme, že návrh M. Bubana, abychom dané verše z našich Biblí vyškrtli, je vskutku revoluční a je v rozporu s názorem prakticky všech současných i historických překladatelů Bible. Nazveme-li to autorovou troufalostí, pak jsme vůči němu velmi mírní.
Je pravdou, že dnes vznikají různé speciální feministické a genderově upravené překlady Bible, např. Une bible des femmes (Bible žen) viz zde. V těchto dílech jde o záměrné úpravy biblického textu, aby byl kompatibilní s ideovým přesvědčením autorů. Nejde tedy o překlady v pravém slova smyslu. Jak se tato veledíla (hle, ironie!) s předmětnou pasáží vyrovnávají, nám není známo.
6. Je 1K 14, 34 – 35 v rozporu s 1K 11?
Hlavní výkladový problém 1K 14, 34 je ten, že tato pasáž je na první pohled v rozporu s 1K 11, kde Pavel hovoří o veřejných hlasitých modlitbách a prorokování žen při bohoslužbách. Nic v 1K 11 totiž nenaznačuje, že by hlasité modlení a prorokování žen Pavlovi vadilo, naopak jim radí, jak to mají dělat správně. Jak je potom možné, že tentýž Pavel ve 14. kapitole stejného dopisu nařizuje náhle ženám, že mají ve shromáždění mlčet?
Pokusů, jak tento na první pohled rozporuplný jev vysvětlit, je celá řada, od zbožných po méně zbožné, od promyšlených po méně promyšlené. Jak jsme si ukázali, návrh M. Bubana je verše 1K 14, 34 – 35 z Bible vyškrtnout, protože nepocházejí od apoštola Pavla, a pokud k tomu nemáme odvahu, pak M. Buban radí tyto verše považovat za ironii a chápat jejich skutečný význam opačně. Ukázali jsme, si několik důvodů, proč je tento návrh nepřijatelný pro každého, kdo poctivě pracuje s Písmem a přistupuje k němu s úctou a pokorou.
Přehled dalších výkladových pokusů, jak zdánlivý rozpor mezi 1K 11 a 1K 14 překonat, uvádí D. A. Carson ve své studii „Silent in the Churches“, online dostupné zde, str. 140 – 153. My se jim zde věnovat nebudeme a rovnou Vám představíme výklad, který je podle našeho přesvědčení nejlepším řešením onoho zdánlivého rozporu. Tento výklad (a)zohledňuje obě pasáže v jejich kontextu, (b) zachovává přirozený význam obou textů, (c) nabízí možnost jejich harmonické koexistence, (d) vyhýbá se výkladovým kotrmelcům a (e) neopírá se o spekulace sahající mimo rámec biblického textu. Podstatou tohoto výkladu je, že Pavlův zákaz mluvení v 1K 14, 34 – 35 není absolutní, ale týká se určitého druhu mluvení. To znamená, že ani požadavek, aby ženy v církvi mlčely, není absolutní, ale týká se jen mlčení v určitých specifických situacích. Podívejme se na tento výklad blíže.
7. Mlčení v 1K 14, 34 není absolutní, ale týká se rozsuzování proroctví
Pro správné pochopení Pavlova příkazu „ženy ať ve shromáždění mlčí, nedovoluje se jim, aby mluvily“ je nutné pečlivě vnímat kontext, ve kterém je tento zákaz pronesen. O čem se v dané pasáži vlastně hovoří? Ocitujme si předchozích několik vět (1K 14, 27 – 35, zvýraznění není součást původního textu):
(27) Pokud jde o mluvení jazyky, ať promluví dva nebo tři, jeden po druhém, a někdo ať vykládá. (28) Kdyby neměli vykladače, ať ve shromáždění mlčí, každý ať mluví ve vytržení jen pro sebe a před Bohem. (29) Z proroků ať promluví dva neb tři a ostatní ať to posuzují. (30) Dostane-li se zjevení jinému ve shromáždění, nechť ten první umlkne. (31) Jeden po druhém můžete všichni prorocky promluvit, aby všichni byli poučeni a všichni také povzbuzeni. (32) Prorok přece ovládá svůj prorocký dar. (33) Bůh není Bohem zmatku, nýbrž Bohem pokoje. Jako ve všech obcích Božího lidu, (34) ženy nechť ve shromáždění mlčí. Nedovoluje se jim, aby mluvily; mají se podřizovat, jak to říká i Zákon. (35) Chtějí-li se o něčem poučit, ať se doma zeptají svých mužů; ženě se nesluší mluvit ve shromáždění.
Celá tato pasáž mluví o tom, jak při veřejných bohoslužbách nakládat s dary proroctví a jazyků, jak je ovládat a posuzovat. Připomeňme si, že proroctví v novozákonní církvi vždy podléhá rozsuzování. Novozákonní proroci nemají v církvi tutéž autoritu, jakou měli proroci v době Starého zákona. Proroctví v církvi mají být vždy církví zkoumána a rozsuzována, viz 1J 4, 1; 2 Te 2, 2. Toto veřejné zkoumání a rozsuzování bude nutně vyvolávat otázky, dohady, spory. A právě těchto veřejných dohadů se mají ženy vyvarovat. Mají si své námitky a otázky nechat na doma a probrat vše v soukromí se svými muži. Proč? Protože rozsuzování proroctví je forma vedení církve, a to je svěřeno mužům. Ženám tato činnost nesluší a nepřísluší. Pokud by žena veřejně v církvi hodnotila proroctví pronesené mužem, ať už cizím nebo vlastním, stavěla by se tak před ostatními do role jeho duchovní autority, což není vhodné.
Pavlův zákaz „mluvit“ se tedy týká pouze určitého druhu mluvení, kterým je veřejné rozsuzování proroctví ve shromážděné církvi. Pavel nezakazuje ženám nahlas se modlit ani prorokovat, to je jasné z kapitoly 11, ale ženy už nemají mluvit do následného rozsuzování těchto proroctví, což vyplývá z kapitoly 14. Každá z kapitol mluví o něčem jiném. Pavlovo „zakázané mluvení“ v kapitole 14 se netýká modliteb a proroctví žen, o kterých je řeč v kapitole 11, ale jejich následného zkoumání a rozsuzování.
Výše nastíněný výklad veršů 1K 14, 34 – 35 plně respektuje přirozený význam textu, bere v úvahu jeho bezprostřední kontext, nepoužívá spekulativních argumentů, uvádí ho do souladu s na první pohled protichůdným textem 1K 11a také je plně v souladu s celkovým pohledem Nového zákona na role žen a mužů v církvi.
I v církevní praxi vidíme, že zbožné, moudré a zkušené ženy do veřejných „teologických“ debat ve sborech obvykle nezasahují. Jsou si vědomy toho, že jim to nesluší. Pokud se někdy nechají k debatě strhnout, bývá výsledek neslavný.
7. Závěr
Návrh M. Bubana na vypuštění veršů 1K 14, 34 – 35 z Nového zákona je pobuřující a svévolný. Všechny dochované rukopisy tyto verše obsahují, o čemž svědčí jejich uvedení ve všech historických i současných překladech Bible. Nejistota panuje pouze kolem přesného umístění těchto veršů (za verš 33, nebo za verš 40?), což ale na jejich významu nic nemění.
Stejně tak autorův návrh považovat tyto verše za ironii nemá žádnou oporu v textu. Domníváme se, že je veden autorovým cílem zbavit se biblických pasáží, jež stojí v cestě reformě církve směrem ke genderové rovnosti.
Ukázali jsme si také, že při správném výkladu nejsou verše 1K 14, 34 – 35 v rozporu s 1K 11, ale naopak se obě pasáže harmonicky doplňují. Požadavek mlčení žen v 1K 14, 34 – 35 není absolutní, ale týká se veřejného rozsuzování proroctví v církvi.
V příštím článku se zamyslíme nad Pavlovými instrukcemi pro ženy, děti a otroky, které dle M. Bubana už v dnešní době neplatí.