Reakce č. 3 na článek Michaela Bubana “Co říká Bible o rovnosti muže a ženy”

Vítězslav Šťastný

Ve sborovém zpravodaji sboru BJB Cheb č. 3/2017 vyšel článek od autora Michaela Bubana nazvaný „Co říká Bible o rovnosti muže a ženy.“ Článek je dostupný online z:

http://cheb.baptistcz.org/subdom/cheb/s/3_2017.pdf

Nechceme nijak zasahovat do vnitřních záležitostí sboru BJB Cheb, ale článek se objevuje vysoko při vyhledávání slovních spojení „muži ženy bible“ a je významným hlasem v českém veřejném internetovém prostoru. Protože článek obsahuje řadu nepřesností, opomenutí i vyloženě nepravdivých tvrzení, je třeba se k němu na našich stránkách vyjádřit. Nyní pokračujeme třetím článkem, který jsme nazvali:

Ženy, děti, otroci

M. Buban v další části svého článku tvrdí, že jelikož dnes už neplatí Pavlovy instrukce pro otroky, (poslouchejte své pány), pak logicky nemohou platit ani Pavlovy instrukce ženám (podřizujte se svým mužům), dokonce jeho instrukce pro děti (poslouchejte své rodiče), protože všechny tyto příkazy se v Pavlových listech několikrát objevují v souvislé řadě za sebou. Tento argument má svoji logiku a silnou emocionální váhu, ale celý stojí na jednom mylném předpokladu. Pasáže určené otrokům dnes totiž samozřejmě platí a lze je plně aplikovat do životů současných křesťanů. Než si ukážeme, proč tomu tak je, dejme slovo samotnému autorovi:

Efezským 5, 21 – 6, 9; Koloským 3, 18 – 22; Titovi 2, 2 – 10

Ačkoli by si každá z uvedených pasáží zasloužila vlastní pojednání, všechny obsahují společný rys, který je coby „nerovnostní“ pasáže diskvalifikuje. Tímto rysem je posloupnost Pavlových doporučení, kterou lze spatřit v menším měřítku v listech Koloským a Titovi, ve větším měřítku pak v listu Efezským. …Ženy se mají podřizovat svým mužům, děti mají poslouchat své rodiče, otroci mají poslouchat své pány. (zkráceno)

Tato struktura je jasně patrná ve všech třech pasážích. Na Pavlových třech doporučeních je samozřejmě na první pohled cosi zvláštního, ne-li znepokojivého, totiž instrukce pro otroky, aby poslouchali sví pány. V dnešní době by za to Pavlovi možná hrozilo trestní oznámení a popotahován po soudech by pak nebyl pro víru v Krista, ale pro napomáhání obchodu s lidmi.

Jádro tohoto argumentu je tedy jasné. Jestliže pro dnešek neplatí Pavlovy instrukce stran otroků, protože otrokářství, mírně řečeno, vyšlo z módy, pak musíme kulturní podmíněnost předpokládat i u dvou dalších instrukcí.

… Z toho je vidět, že podřízenost žen mužům ve třech uvedených pasážích je kulturně podmíněná.

Jestliže ale v dnešní době není nutné vyžadovat otrokářství a slepou poslušnost dospělých dětí, proč bychom měli trvat na poddanosti žen? V Pavlově době nebo v nedávných staletích bylo společenské postavení žen nižší. Dnes je tomu ale jinak. Žena má podle našich zákonů stejná práva a povinnosti jako muž. Tato práva a povinnosti jsou zakořeněny v naší kultuře, proto i kulturně podmíněné pasáže vidíme jinak. V současnosti jsme zcela zaraženi zjištěním, že reformovaní teologové v 19. a 20. století obhajovali otrokářství a apartheid jako součást stvořitelského pořádku. Proč by se nám nemělo zdát alarmujícím, obhajuje-li dnes někdo stejným způsobem podřízenost žen?

(Konec citace, zkráceno, zvýraznění není součástí původního textu)

Dříve, než vyvrátíme nepravdivé tvrzení M. Bubana o neplatnosti dalších novozákonních pasáží, přečteme si jednu z nich v plném znění (všechny biblické citace v tomto článku jsou z ČEP): 

Ženy, podřizujte se svým mužům, jak se sluší na ty, kdo patří Pánu. Muži, milujte své ženy a nechovejte se k nim drsně. Děti, poslouchejte ve všem své rodiče, protože se to líbí Pánu. Otcové, neponižujte své děti, aby nemalomyslněly. Otroci, poslouchejte ve všem své pozemské pány, nejen naoko, abyste se jim po lidsku zalíbili, nýbrž ze srdce, v bázni Páně. Cokoli děláte, dělejte upřímně, jako by to nebylo lidem, ale Pánu, s vědomím, že jako odměnu dostanete podíl na jeho království. Váš Pán je Kristus, jemu sloužíte. Kdo se dopouští křivdy, dostane za to odplatu. Náš Pán nikomu nestraní. A vy, páni, dávejte otrokům, co jim spravedlivě patří. Pamatujte, že i vy máte Pána v nebi. (Kol 3, 18 – 4, 1; zvýraznění přidáno)

1. Vyrovnané instrukce

Již na první pohled nás zaujme něco, co M. Buban zcela přehlíží, a to je vyrovnanost instrukcí pro všechny zúčastněné strany. Pavel neukládá povinnosti jenom „slabší“ straně vztahu (ženám, dětem, otrokům), ale i „silnější straně“ (mužům, otcům, pánům). I tato „nadřízená“ strana má své důležité povinnosti.

Muži:

milujte své ženy a nechovejte se k nim drsně (Ko 3, 19)

milujte své ženy, jako si Kristus zamiloval církev a sám se za ni obětoval (Ef 5, 25)

když žijete se svými ženami, mějte pro ně porozumění, že jsou slabší; a prokazujte jim úctu, protože jsou spolu s vámi dědičkami daru života (1 Pt 3, 7)

Otcové:

neponižujte své děti, aby nemalomyslněly (Ko 3, 21)

nedrážděte své děti ke vzdoru, ale vychovávejte je v kázni a napomenutích našeho Pána (Ef 6, 4)

Páni:

dávejte otrokům, co jim spravedlivě patří (Ko 4, 1)

jednejte s otroky také tak (pozn. jako Kristus, který odměňuje dobré jednání) a zanechte vyhrůžek. Víte přece, že jejich i váš Pán je v nebesích, a ten nikomu nestraní. (Ef 6, 9)

Písmo neukládá povinnosti jen podřízeným, ale také vedoucím. Jejich povinnosti rozhodně nejsou lehčí. To ale jako by dnes často zůstávalo bez povšimnutí. Možná proto, že koncept podřízenosti dráždí moderního „demokratického člověka“ tolik, že není schopen vidět nic jiného. Podřízenost mu připadá jako něco nepatřičného, obtížného, ne-li dokonce zlého. Podvědomě předpokládá, že podřizovat se je těžší, než vést a že vedoucí funkce je vždy příjemnější, než podřízená. Ale to je omyl.

Správné vedení předpokládá zodpovědnosti a péči. Rozhodně to není snadná záležitost a obvykle to bývá těžší, než nechat se vést. Proč by jinak vedoucí profese byly placeny lépe, než podřízené? Z křesťanského hlediska je dokonalým vedoucím (hlavou) Kristus a jeho podřízenou (tělem) je Církev. Má snad Církev těžší roli než Kristus, protože ho musí poslouchat a podřizovat se mu? To by byl nesmysl.

V jádru odporu k biblickým textům, jako je ten výše uvedený, je patrně odpor některých lidí k podřízenosti jako takové. Podle Písma je ale podřízenost často dobrá. Zbavme se optiky, která se na vedoucího vždy dívá podezíravě jako na potenciálního uzurpátora a vykořisťovatele. Neodpovídá to Písmu ani realitě. Stejně tak nemůžeme hledět na podřízeného jako na neschopného lenocha. Písmo nás chrání před oběma chybami. To, že M. Buban ve svém článku hovoří jenom o povinnostech podřízené strany, je žel opět neúplné a zavádějící.

2. Slovo „otrok“ v Novém zákoně

České slovo „otrok“ (stejně jako např. anglické „slave“) má dnes silně negativní emoční náboj. Při jeho vyslovení nám v mysli vytane nějaký obraz z filmu nebo knihy z doby amerického otrokářství 18. a 19. století. Bude v něm téměř určitě člověk s černou barvou kůže, pot, krev, slzy, utrpení, bolest, řetězy, okovy, dřina, bič, krutost, nemoc, smrt.

Nakolik je naše představa amerického otrokářství historicky přesná, ponecháme na obornících, kteří o této otázce stále vedou spory, např. viz zde. Pro nás je důležité, že na rozdíl od našeho slova „otrok“, řecký novozákonní výraz označující otroka δοῦλος [dúlos] negativní konotaci sám o sobě neměl. Naše Bible překládají slovo „doulos“ dvěma způsoby: „otrok“ nebo „služebník“. Mnohem častější překlad je výraz „služebník“.

Slovo „doulos“ se vyskytuje v Novém zákoně 126 krát (!). Je to tedy velmi časté slovo. Kompletní seznam jeho výskytů najdete zde. Můžeme říci, že ve většině pasáží, kde je v českém Novém zákoně řeč o nějakém „služebníku“, je v řeckém originále použito slovo „doulos“ (otrok). Dnešní překladatelé se slovu otrok pro jeho negativní konotaci pokud možno vyhýbají. To je sice pochopitelné, ale zároveň nám to přidělává výkladové problémy právě u pasáží, jako je např. Kol 3, 18 – 4, 1.

Abychom novozákonní slovo „doulos“ (otrok) očistili od jeho špatné pověsti, uveďme si pro ilustraci několik příkladů z různých částí Nového zákona. Slova, kde je v řeckém originále použit výraz „doulos“ jsou zvýrazněna tučně.

1. Pán Ježíš běžně používá slovo „doulos“ ve svých podobenstvích (Mt 24, 45 – 51):

Když pán ustanovuje nad svou čeledí služebníka, aby jim včas dával pokrm, který služebník je věrný a rozumný? Blaze tomu služebníku, kterého pán při svém příchodu nalezne, že tak činí. Amen, pravím vám, že ho ustanoví nade vším, co mu patří. Když si však špatný služebník řekne: ‚Můj pán nejde,‘ a začne bít své spoluslužebníky, hodovat a pít s opilci, tu pán toho služebníka přijde v den, kdy to nečeká, a v hodinu, kterou netuší, vyžene ho a vykáže mu úděl mezi pokrytci; tam bude pláč a skřípění zubů.

2. Pán Ježíš používá slovo „doulos“ pro označení svých učedníků (Mk 10, 43 – 44):

Ne tak bude mezi vámi; ale kdo se mezi vámi chce stát velkým, buď vaším služebníkem; a kdo chce být mezi vámi první, buď otrokem všech. (Pozn.: v první části je použito jiné řecké slovo „diakonos“ – služebník, pomocník)

3. Simeon o sobě mluví jako o Božím otroku (Lk 2, 29 – 30):

Nyní propouštíš v pokoji svého služebníka, Pane, podle svého slova, neboť mé oči viděly tvé spasení.

4. Osoby vystupující v Novém zákoně jsou často otroci (Jan 18, 26):

Jeden z veleknězových sluhů, příbuzný toho, jemuž Petr uťal ucho, řekl: „Což jsem tě s ním neviděl v zahradě?“

5. Křesťané o sobě hovoří jako o Božích otrocích (Sk 4, 29):

Pohleď tedy, Pane, na jejich hrozby a dej svým služebníkům, aby s odvahou a odhodlaně mluvili tvé slovo.

6. Duchovní bytosti hovoří o křesťanech jako o Božích otrocích (Sk 16, 16 – 17):

Když jsme šli jednou do modlitebny, potkala nás mladá otrokyně, která měla věšteckého ducha a předpovídáním budoucnosti přinášela svým pánům značný zisk. Chodila za Pavlem a za námi a stále volala: „Toto jsou služebníci nejvyššího Boha. Zvěstují vám cestu ke spáse.“

7. Apoštol Pavel o sobě opakovaně hovoří jako o Kristově otroku (Ř 1, 1):

Pavel, služebník Krista Ježíše, povolaný za apoštola, vyvolený ke zvěstování Božího evangelia

8. Apoštol Pavel používá slovo otrok ve svém teologickém vyučování. Hovoří o lidech jako o otrocích hříchu nebo otrocích spravedlnosti/Boha. V následující pasáži je slovo „otrok“ v různých tvarech použito 8 krát. (Ř 6, 16 – 22):

Víte přece, když se někomu zavazujete k poslušné službě, že se stáváte služebníky toho, koho posloucháte – buď otročíte hříchu, a to vede k smrti, nebo posloucháte Boha, a to vede k spravedlnosti. Díky Bohu za to, že jste sice byli služebníky hříchu, ale potom jste se ze srdce přiklonili k tomu učení, které vám bylo odevzdáno. A tak jste byli osvobozeni od hříchu a stali jste se služebníky spravedlnosti. Mluvím názorně z ohledu na vaši lidskou slabost: Jako jste se dříve propůjčovali k službě nečistotě a nepravosti k bezbožnému životu, tak se nyní dejte do služby spravedlnosti k posvěcení. Když jste byli služebníky hříchu, měli jste svobodu od spravedlnosti; jaký jste tehdy měli užitek z toho, zač se nyní stydíte? Konec toho všeho je přece smrt. Avšak nyní, když jste byli osvobozeni od hříchu a stali se služebníky Božími, máte z toho užitek, totiž posvěcení, a čeká vás život věčný.

9. Pavel dává slovo „otrok“ do kontrastu se slovem „syn“, když porovnává život pod Zákonem s životem v Kristu. Následující verš dobře ilustruje, že postavení otroka v novozákonní době neodpovídá současnému užívání slova “otrok” (Ga 4, 1):

Chci říci: Pokud je dědic nezletilý, ničím se neliší od otroka, ač je pánem všeho.

10. Jakub o sobě hovoří jako o Božím otroku (Jk 1, 1):

Jakub, služebník Boží a Pána Ježíše Krista, posílá pozdrav dvanácti pokolením v diaspoře.

11. Apoštol Petr o sobě hovoří jako o Božím otroku (2 Pt 1, 1):

Šimon Petr, služebník a apoštol Ježíše Krista, těm, kdo dosáhli stejně vzácné víry jako my díky spravedlnosti našeho Boha a Spasitele Ježíše Krista.

12. Juda o sobě hovoří jako o otroku Ježíše Krista (Jd 1, 1):

Juda, služebník Ježíše Krista, bratr Jakubův, těm, kdo jsou povoláni, milováni Bohem Otcem a zachováni pro Ježíše Krista

13. Kniha zjevení hovoří o křesťanech během soužení jako o Božích otrocích (Zj 7, 3):

„Neškoďte zemi, moři ani stromoví, dokud neoznačíme služebníky našeho Boha na jejich čelech!“

14. Kniha zjevení hovoří o křesťanech v nebi jako o Božích otrocích (22, 3 – 4):

A nebude tam nic proklatého. Bude tam trůn Boží a Beránkův; jeho služebníci mu budou sloužit, budou hledět na jeho tvář a na čele ponesou jeho jméno.

Jak vidíme, slovo „doulos“ (otrok) v Novém zákoně nenese negativní význam. Ve většině případů je v pozitivním nebo neutrálním významu, kromě slovních spojení jako např. „otrok hříchu“, kde má význam negativní. Z důvodu negativního historického zatížení slova „otrok“ zejména v souvislosti s novodobým americkým otrokářstvím se však současní překladatelé Bible tomuto slovu na většině míst vyhýbají. 

3. Otrok jako dnešní zaměstnanec?

Do výše uvedeného ilustrativního přehledu jsme nezahrnuli pasáže, které M.Buban považuje za znepokojivé a dnes již neplatné. Podíváme se na ně nyní. Moderní překlady nás v těchto verších nehezky zrazují. Slova, kde řecký originál používá výraz „otrok“ nebo „otročit“, opět zvýrazníme tučně:

Ef 6, 5 – 7:

Otroci, poslouchejte své pozemské pány s uctivou pokorou a z upřímného přesvědčení jako Krista. Nejen naoko, abyste se zalíbili lidem, ale jako služebníci Kristovi, kteří rádi plní Boží vůli a lidem slouží ochotně, jako by sloužili Pánu.

Ko 3, 22 – 24:

Otroci, poslouchejte ve všem své pozemské pány, nejen naoko, abyste se jim po lidsku zalíbili, nýbrž ze srdce, v bázni Páně. Cokoli děláte, dělejte upřímně, jako by to nebylo lidem, ale Pánu, s vědomím, že jako odměnu dostanete podíl na jeho království. Váš Pán je Kristus, jemu sloužíte.

Tit 2, 9 – 10:

Otroci ať ve všem poslouchají své pány. Ať jsou úslužní, neodmlouvají, ať nic nezpronevěří a jsou naprosto spolehliví, a tak ve všem dělají čest učení našeho Spasitele Boha.

Na rozdíl od M. Bubana nepovažujeme tyto verše za znepokojivé a neplatné, ale naopak za krásné, slavné a velmi praktické. Dovolíme si to ilustrovat osobní zkušeností.

„Když autor tohoto článku uvěřil v Krista a začínal číst Bibli, pracoval tehdy jako zaměstnanec v obchodě se sportovním zbožím. Verše o otrocích a pánech naprosto přirozeně chápal jako Boží instrukce pro sebe v roli zaměstnance: ochotně plnit pokyny vedoucího (majitele), pracovat poctivě i když se šéf nedívá, být úslužný, nic nezpronevěřit, využívat pracovní dobu, neulívat se. Uvedené pasáže mu dávaly dokonalý smysl, radost a Boží světlo na každodenní život. Stejně tomu bylo v jeho dalších zaměstnáních a je tomu tak dodnes.“

Moderní překladatelé Bible mají obavu používat v souvislosti s naším vztahem ke Kristu slova „otrok“ nebo „otročit“, ale když jde o označení pozemských pracovních vztahů, pak toto slovo užívají. Tak vzniká dojem, jako by to druhé, podřízenost na pracovišti, bylo špatné, zatímco to první, podřízenost Kristu, bylo dobré. Podle Pavla je ale dobré obojí.  

Domníváme se, že klíčem ke správnému chápání uvedených veršů je paralela mezi biblickým otrokem a dnešním zaměstnancem. Na popis našeho vztahu k Bohu a Ježíši se slovo „zaměstnanec“ určitě nehodí, ale tam kde je řeč o povinnostech na pracovišti ho můžeme, dokonce musíme aplikovat. Jiné speciální pokyny do této oblasti našich životů totiž v Novém zákoně nemáme.   

Přirovnání novozákonního otroka k dnešnímu zaměstnanci se může někomu zdát překvapivé. Nelze ho aplikovat úplně, například v otázce lidských práv a osobních svobod, kterých dnešní zaměstnanec jako plnoprávný občan požívá. O tom ale apoštol Pavel v našich textech nemluví. Řeč je o vnitřním přístupu křesťana k pracovním povinnostem. Tam je paralela s pozicí novozákonního otroka zcela na místě. Dnešní zaměstnanec dobrovolně prodává část svého času a osobní svobody zaměstnavateli. Je to určité dobrovolné, částečné otroctví, otroctví na „poloviční úvazek“. A není na tom vůbec nic špatného. V pracovní době zaměstnanec, podobně jako otrok, nepatří sám sobě. Jeho tělo a mysl patří po přesně stanovenou dobu někomu jinému. Ideálně by to tak mělo být. Za to dostává dotyčný zaplaceno.

Ve chvíli, kdy se zaměstnanec nachází na svém pracovišti, je prakticky v totožné pozici, jako novozákonní otrok. Je-li křesťanem, pak se na něj plně vztahují novozákonní pokyny původně adresované otrokům. Pokud se jako křesťan nachází v pozici vedoucího nebo majitele firmy, plně se na něj vztahují novozákonní pokyny původně adresované pánům. Dnešní pracovně právní vztahy, jak je známe v západním světě, jsou velice lehkou, maximálně regulovanou a pro slabší stranu výhodnou formou otroctví. Slovo „otrok“ nás sice nepříjemně tahá za uši, ale pokud se dokážeme na věc podívat chladně a z nadhledu zjistíme, že dnešní zaměstnanec má s novozákonním „doulos“ více společného, než by se mohlo na první pohled zdát. 

Být otrokem v novozákonní době totiž neznamenalo nutně nacházet se na nejnižším stupni společenského žebříčku. Otroci byli nejen dělníci a sluhové, ale také ekonomové, obchodníci, místodržitelé, správci, lékaři nebo učitelé. Otroctví vznikalo různými způsoby, mívalo počátek i konec. Člověk si dokonce vstupem do otroctví mohl polepšit. Je to podobné, jako když se dnešní živnostník rozhodne, že ukončí samostatnou výdělečnou činnost a nechá se zaměstnat ve velké firmě. Určitým způsobem se dobrovolně „prodá do otroctví“ s tím, že mu sice ubyde část osobní svobody, ale také řada starostí, které jako zaměstnanec nemusí řešit. Starosti o prosperitu firmy bude je řešit jeho „pán“ a on bude mít tzv. „čistou hlavu“. Silný zaměstnavatel mu poskytne jistoty, možnost dalšího vzdělávání, profesního růstu a hlavně příjemnější osobní život bez existenčního stresu. Život zaměstnance (nevolníka, otroka) může být pohodlnější, než život svobodného člověka.

Úspěšných otroků bychom našli v Písmu i v historii celou řadu. Vzpomeňme si třeba na Josefa, který ač byl otrokem, zastával druhý nejvyšší úřad v Egyptě. Nebo prokurátor Félix, před kterým se Pavel hájil ve Sk 24, ten byl také bývalým otrokem. A co dnes třeba dnešní fotbaloví hráči, které jejich klub prodá za miliony? Nejsou také oni v určitém smyslu otroky, ačkoli když stojí na samé špičce společenského žebříčku?  Otrok v Bibli nebyl žádnou bezprávnou věcí, jak k tomu někdy v historii docházelo a dochází, ale lidskou bytostí se svými právy.

4. Je otroctví podle Bible dobré, nebo špatné?

Otroctví podle Nového zákona nelze hodnotit jako dobré nebo špatné. Je to “terminus technicus” slovo bez hodnotícího významu. Dobré otroctví je dobré, např. oddaná služba Bohu nebo spravedlivý pracovně právní vztah. Špatné otroctví je špatné, např. služba hříchu, závislost, nespravedlivý pracovně právní vztah. Otrok v Bibli není synonymem ke slovu chudák, zoufalec, bezprávný člověk. Uveďme pro ilustraci několik veršů také ze Starého zákona:

Ex 21, 2:

Když koupíš hebrejského otroka, bude sloužit šest let; sedmého roku odejde jako propuštěnec bez výkupného.

Ex 21, 20:

Jestliže někdo uhodí svého otroka nebo otrokyni holí, takže mu zemřou pod rukou, musí být usmrcený pomstěn.

Ex 21, 26:

Když někdo udeří do oka svého otroka nebo otrokyni a vyrazí mu je, v náhradu za oko ho propustí na svobodu.

Dt 23, 16:

Nevydáš otroka jeho pánu, když se k tobě před svým pánem uchýlil.

Kaz 10, 7:

Viděl jsem otroky na ořích, kdežto knížata jak otroky chodit pěšky.

Job 31, 13 – 14:

Jestliže jsem porušil právo svého otroka či otrokyně, když se mnou vedli spor, co bych měl udělat, až Bůh povstane, co mu odvětím, až mě bude stíhat?

Př 17, 2:

Prozíravý otrok panuje nad synem, který dělá ostudu, a mezi bratry mu připadne dědictví.

Není zde ani náznak toho, že by otrok byl “věc” zbavená všech lidských práv. Na vztah pána a otroka ve starověku nelze hledět skrz zjednodušující šablony moderního výkladu dějin. Vzpomeňme si třeba na příběh Syrského Naamana (2 Kr 5). Tento aramejský generál poslouchá radu malé izraelské otrokyně zajaté při válečné výpravě, která slouží jeho ženě. Tuto radu uposlechne dokonce i aramejský král. A později v příběhu vidíme jiné služebníky (otroky), kteří rozčilenému generálu Naamanovi přátelsky domlouvají a oslovují ho při tom “otče”. Toto se zcela vymyká našemu obvyklému otrockému klišé.

Kdyby byl apoštol Pavel (nebo kdokoli jiný z jeho současníků) přenesen v čase k nám a vešel do výrobní haly firmy Škoda nebo Hyundai, označil by lidi zde pracující lidi bez váhání slovem „douloi – otroci“. Nemyslel by to ani trochu jako urážku (vždyť sám se za otroka označoval), ale jako prostý popis reality. Pokud bychom Pavlovi vysvětlili, že tito lidé mají pracovní smlouvy, ohraničenou pracovní dobu, dovolenou, zaměstnanecké benefity, třináctý plat, vánoční prémie, dvouměsíční výpověď a tak dále, byl by nadšený a označil by to za skvělou a dobrou formu „douleia – otroctví“.  Jestliže lidé poctivě pracují a dostávají to, co jim po právu náleží, je to zcela v souladu s novozákonními požadavky.

Pomyslná paleta pracovních vztahů je široká, od do detailů regulovaného pracovně právního vztahu západního stylu, který zaměstnance chrání někdy až moc, až po ty nejhorší formy vykořisťování, útlaku a kriminálního jednání. Kde přesně končí pracovní poměr a začíná otroctví, to nám žádný právník neřekne.

Právě extrémní jevy výrazně vychýlené z rovnováhy ve prospěch “pánů” jsou dnes označovány slovem „otroctví“, což může některým lidem komplikovat správné pochopení Písma. Máme zde na mysli únosy a krádeže lidí (to Starý zákon trestal smrtí Ex 21, 16: Kdo někoho ukradne, ať už jej prodá nebo jej u něho naleznou, musí zemřít.), sexuální zotročování, nespravedlivé mzdy, nevyhovující pracovní podmínky, psychické nebo fyzické násilí, práce dětí atd. Nic takového apoštol Pavel neobhajuje, naopak. Pokud by všichni „páni“ dodržovali Pavlovy pokyny, k těmto věcem by nikdy nedocházelo

Kol 4, 1:

A vy, páni, dávejte otrokům, co jim spravedlivě patří. Pamatujte, že i vy máte Pána v nebi.

Ef 6, 8 – 9:

Víte, že Pán odmění každého, kdo něco dobrého učiní, ať je to otrok nebo svobodný. Vy páni, jednejte s otroky také tak a zanechte vyhrůžek. Víte přece, že jejich i váš Pán je v nebesích, a ten nikomu nestraní.

5. Otroctví dnes

Je naivní a neinformované tvrdit, že „otrokářství vyšlo z módy“. Opak je pravdou. Podle údajů organizací, které se touto problematikou zabývají, je dnes ve světě až 40 milionů otroků (viz zde). To je nejvyšší počet v lidských dějinách. Toto číslo se zdaleka netýká jen zemí třetího světa, ale i USA a Evropy. Vzpomeňme třeba na naše ukrajinské dělníky, na jejichž levné práci stojí české stavebnictví. Dříve pracovali pod „ochranou“ mafie, která odebírala část jejich výdělku, dnes tuto roli převzaly legální pracovní agentury. Jejich statut lze označit jako otrocký, ale přesto ho dobrovolně přijímají, protože se jim tato činnost vyplatí a svou prací zlepší životní podmínky sobě a svým rodinám na Ukrajině. (K otrockému postavení ukrajinských dělníků u nás viz zde.)

Cena otroka je prý dnes nejnižší v celé lidské historii, v roce 2009 údajně 90 $, zatímco v roce 1809 to bylo 40.000 $, viz zde. To nezní jako lichotivý výsledek halasného celosvětového zrušení otroctví.

Existují také seznamy produktů a výrobních odvětví, které jsou nejvíce zatíženy otrockou prací, viz zde. Na prvním místě je elektronika (mobily, počítače), následuje oblečení. Největšími odběrateli těchto výrobků jsou USA, Japonsko a Evropa.

Jak je to vlastně s námi a otroctvím? Sedíme u svých notebooků a chytrých telefonů, oblečeni do riflí a triček. Máme radost, že jsme vše nakoupili v „akcích“ za ty nejnižší ceny. Tyto výrobky přitom prošly rukama novodobých otroků z Asie, levnějších než jejich kolegové kdykoli v historii. Mudrujeme o tom, že otroctví je věcí minulosti, ale nikdy bychom nebyli ochotni pracovat v takových podmínkách, jako ti, kteří nám svou levnou prací poskytují blahobyt a nízké ceny. To, že se něco děje na druhém konci světa ještě neznamená, že to neexistuje. Rozhodnutí zakázat otroctví přineslo ve skutečnosti asi tolik, že jsme zakázali slovo „otrok“ a otrockou výrobu přesunuli někam hodně daleko, kam od nás není vidět. Svět chce být klamán, ale my křesťané bychom měli být realisty.

Pavlův požadavek pro otroky a pány je tedy v dnešní době stejně platný, jako v prvním století. Je realistický, nikoli naivně revoluční. Svědomitá práce na straně jedné, spravedlivá odměna a férové zacházení na straně druhé, to vždy přinese dobré ovoce. Podstata pracovního trhu je stále stejná, ať ji označíme slovy nadřízený a podřízený, zaměstnanec a zaměstnavatel, nebo otrok a pán.

Uvědomujeme si, že moderní slovo „otrok“ je už natolik negativní, že pro někoho může být jakékoli jeho neutrální nebo dokonce pozitivní použití nepřijatelné. Stala se z něj určitá nadávka a vulgarismus, podobně, jako se to přihodilo mnoha dalším slovům. Slovo „doulos“ (otrok) je ale v Novém zákoně velice časté označení vztahu, v jakém se nachází křesťan vůči Bohu a Pánu Ježíši Kristu.

To nás přivádí k některým závažným otázkám. Dostáváme do fáze společenského vývoje, kdy naše používání jazyka upadá natolik, že přestáváme být schopni vyjádřit biblická sdělení v jejich plném významu? Už ani slovník spisovné češtiny nepřikládá slovu otrok žádný pozitivní význam, viz zde. Je zde tedy oproti Bibli výrazný posun. Čím ale máme pokažené a zkompromitované slovo „otrok“ nahradit? Jak mají současnou situaci reflektovat překladatelé Bible? Odpovědi necháme otevřené, nicméně máme za to, že přeložit stejné slovo „doulos“ opakovaně použité v jedné souvislé biblické pasáži jednou jako „otrok“ a podruhé jako „služebník“ může působit zmatky a nesprávné závěry, k jakým dochází M. Buban.   

6. Podstata křesťanství

Pohoršení nad výroky o otrocích může u některých nezralých křesťanů plynout jednak z absence vlastních reálných pracovních zkušeností (např. u studentů), ale také z nedostatečného uvědomění si hloubky křesťanství a vlivu evangelia na lidský život. Když se člověk stane křesťanem, radikálně změní svoji skutečnou příslušnost a identitu, ačkoli se v jeho pozemském životě nemusí nic viditelného změnit.

1 Pt 2, 9:

Vy však jste ‚rod vyvolený, královské kněžstvo, národ svatý, lid náležející Bohu‘, abyste hlásali mocné skutky toho, kdo vás povolal ze tmy do svého podivuhodného světla.

Nic už není v životě takového člověka stejné, jako dřív. I když jde na stejné místo do nudného zaměstnání, kam docházel posledních deset let, jde tam jako nový člověk s jinými cíli a jinou motivací. Ježíš do lidského života nepřinese vnější proměnu pomíjivých hmotných věcí a okolností, ale změnu motivace, oddanosti a skutečné duchovní reality. Cokoli děláte, dělejte upřímně, jako by to nebylo lidem, ale Pánu (Ko 3, 23) Kristus je pro křesťana skutečným příjemcem a soudcem veškerého jeho jednání, i když bezprostředními pozemskými příjemci jsou jiní lidé: s vědomím, že jako odměnu dostanete podíl na jeho království. Váš Pán je Kristus, jemu sloužíte.(Ko 3, 24) Křesťan tak není vnitřně závislý na nejistém vděku, ocenění, subjektivním a omezeném hodnocení vlastního jednání ze strany druhých lidí, ale na hodnocení Krista. To platí ve všech oblastech života, včetně vztahů na pracovišti. V křesťanském životě nejde o zlepšení vlastního společenského postavení, to by bylo minutí se cíle a soustředění na nepodstatné vnější věci: Nikdo ať neopouští postavení, v němž ho Bůh povolal. (1K 7, 20) Jde o totiž něco mnohem hlubšího.

Je zajímavé, že stejně jako u požadavku na podřízenost žen, také v oblasti podřízení se „pánům“ se apoštol Petr vyjadřuje snad ještě radikálnější než apoštol Pavel, ačkoli právě posledně jmenovaný bývá hlavním terčem kritiky. Posuďte sami hloubku a ostrost následujících Petrových slov. Petr zde nepoužívá slovo „doulos“, ale výraz „oiketés“, to je domácí služebník, sluha. Význam je ale podobný, „oiketés“ je podmnožinou pojmu „doulos“, jde o specifický druh otroka.

1 Pt 2, 18 – 21:

 Služebníci, podřizujte se ve vší bázni pánům, nejen dobrým a mírným, nýbrž i tvrdým. V tom je totiž milost, když někdo pro svědomí odpovědné Bohu snáší bolest a trpí nevinně. Jaká však sláva, jestliže budete trpělivě snášet rány za to, že hřešíte? Ale budete-li trpělivě snášet soužení, ač jednáte dobře, to je milost před Bohem. K tomu jste přece byli povoláni; vždyť i Kristus trpěl za vás a zanechal vám tak příklad, abyste šli v jeho šlépějích.

Trpělivé snášení nespravedlivého trestu a bezpráví po příkladu Krista, to je něco, co jsme z našeho moderního evangelikálního křesťanství úspěšně odstranili. Mladé křesťany už k takovému postoji nevedeme. K naší vlastní škodě a k hanbě evangelia. Potřebujeme se vrátit a znovu objevovat smysl pokorného podřízení se a snášení nespravedlivého utrpení podle Kristova příkladu. Svět na to čeká. Nic jiného ho totiž o opravdovosti naší víry nepřesvědčí.

Shrnutí

V této úvaze jsme se věnovali složité, rozsáhlé a emocionálně náročné otázce otroctví a otrokářství. Možná jsme otevřeli více otázek, než se nám podařilo zodpovědět. Naším cílem nebylo poskytnout historickou studii otroctví a otrokářství, ale ukázat, že koncept otroctví v Novém zákoně nenesl negativní konotace, jak je to běžné dnes. Novozákonní příkazy pro otroky a pány proto mohou být plně aplikovány do pracovně právních vztahů, v jakých se dnešní člověk nachází.

Vyzdvihli jsme také vyváženost a praktičnost Pavlových příkazů, které realisticky a nadčasově odrážejí skutečnou povahu pracovních vztahů a poskytují tak spolehlivou orientaci pro křesťana jak v roli podřízeného, tak v roli vedoucího.

Krátce jsme se dotkli problematiky otroctví v dnešním světě a ukázali jsme si, že otroctví v negativním slova smyslu rozhodně není věcí minulosti. Okrajově jsme upozornili na pokrytectví dnešního západního světa, který sice verbálně otroctví odsuzuje a zakazuje, ale ve skutečnosti žije z jeho produktů.

V neposlední řadě jsme vyvrátili tvrzení M. Bubana, že příkazy pro otroky dnes již neplatí a proto neplatí ani příkazy pro ženy a děti. Všechny tyto pokyny platí v nezměněné podobě a lze je plně aplikovat do života současného křesťana.

Závěr

Poslední slovo necháme apoštolu Pavlovi, který v moudrosti Ducha Svatého a se svojí apoštolskou autoritou sám odpověděl na námitky všech tehdejších i současných „vylepšovatelů“ křesťanské etiky:

1 Tm 6, 1 – 5 (zvýraznění doplněno):

Všichni, kdo nesou jho otroctví, ať mají své pány v náležité úctě, aby Boží jméno ani naše učení neupadly do špatné pověsti. Ti, kdo mají věřící pány, ať k nim nemají menší úctu proto, že jsou jejich bratří, nýbrž ať jsou jim poddáni o to raději, že mohou sloužit věřícím a milovaným. Tomu všemu uč a to přikazuj. Jestliže někdo učí něco jiného a nedrží se zdravých slov našeho Pána Ježíše Krista a učení pravé zbožnosti, je nadutý, ničemu nerozumí a jen si libuje ve sporech a slovních potyčkách. Z toho vzniká závist, svár, urážky, podezřívání, ustavičné hádky lidí, kteří mají zvrácenou mysl a jsou zbaveni pravdy, a zbožnost pokládají za prostředek k obohacení.

Zajímavosti

Anglické slovo „slave“(otrok) pochází z latiny. Jeho základem je slovo „Slovan“, protože Slované byli ve středověku často a s oblibou zotročováni, viz zde. Ostatně i dnes jsme levnou pracovní silou a montovnou západní Evropy.

Slovo „otrok“ znamená v dnešní chorvatštině „dítě“. Toto slovo je stejného původu, jako náš „otrok“: označuje někoho, kdo nemá plná práva (k porovnání postavení dítěte a otroka viz Ga 4, 1).

U anglicky píšících evangelikálních autorů z USA je patrné historické trauma spojené s moderním americkým otrokářstvím. Argumentace komplementariánských teologů se u textů jako je např. Kol 3, 18 – 4, 1 soustřeďuje na zdůrazňování rozdílů mezi manželstvím a vztahy rodičů a dětí na straně jedné a otroctvím na straně druhé. Ačkoli zde rozdíly nepochybně jsou, argument egalitariánů „buď platí všechno, nebo nic“ je u těchto textů na místě. Naproti tomu argumentace jinak bravurních komplementariánů (Grudem, Piper) se nám v otázce otroctví jeví nedostatečná (např. viz zde, kapitola č. 16).

Zdá se, jako by se seriózní anglicky hovořící teologové zdráhali jednoznačně potvrdit plnou a nadčasovou platnost novozákonních pokynů pro otroky a pány a poukázat na jejich bezproblémovou aplikaci do současných pracovně právních vztahů. Stejně tak se málo soustředí na většinou pozitivní nebo neutrální použití slova „doulos“ (otrok) v Novém zákoně. Možná se dnešní Američané v otázce otroctví cítí v podobné pozici jako muž, který v minulosti týral svoji ženu, a nyní by měl veřejně obhajovat biblickou podřízenost žen mužům.

Naše pozice je v tomto ohledu lepší a možná můžeme svým západním kolegům v argumentaci vypomoci. Novodobá historie našeho národa otrokářstvím v negativním slova smyslu zatížena není.  Jako Slované se historicky nacházíme spíše na straně otroků než pánů. Vlastně je tomu tak dodnes. Proto se můžeme na věc podívat čerstvým pohledem bez pocitu viny z minulosti a beze strachu z tabuizovaných slov. To nám dovolí plně ocenit bohatství, moudrost, nadčasovost a aktuálnost Biblické zvěsti.

V příštím, již posledním článku této série, se společně podíváme na v současné době nejvíce zpochybňovanou novozákonní pasáž: 1 Tm 2, 11 – 15

Dodatek 1 – Bible Kralická 

Bible kralická překládá výraz “doulos” v našich pasážích (Ef, Ko, Tit) jako “služebník”, nikoli jako “otrok”. Kraličtí dokonce české slovo „otrok“ nepoužili v Novém zákoně ani jednou. V celé Bibli Kralické je podstatné jméno “otrok” použito pouze jedenkrát, a to ve verši Jr 2, 14. (Vycházíme z tištěné konkordance k BK z roku 1933 a z tohoto online zdroje.) Přídavné jméno „otrocký“ je v kralické Bibli použito pouze jednou v 3M 25, 39. Kraličtí tedy termín „otrok“ znali, ale jeho používání se vyhýbali. Že by si byli vědomi historického vývoje významu slova “otrok” negativním směrem (už před 400 lety!) a s tím souvisejících problémů jeho používání v pozitivním smyslu např. otrok Kristův? Byl to důvod, že se ho v zájmu konkordantnosti (snahy o překlad jednoho slova vždy stejným termínem) raději vzdali ve prospěch neutrálního slova „služebník“? Ony dva výskyty v SZ by pak byly pouze lidským opomenutím překladatelů.

Pokud je tomu tak, musíme se sklonit před erudicí a překladatelskou moudrostí kralických. Zjišťujeme, že v našem článku jsme objevovali již dávno objevené: Slovu otrok je nejlepší se v překladu Bible úplně vyhnout. Kraličtí překladatelé nám už před 400 lety odstranili z cesty překážku, o kterou dnes mnozí opět zbytečně klopýtají. Kdyby měl M. Buban k dispozici jenom řecký originál a Bibli Kralickou, nemohl by sebe i své posluchače uvrhnout do zmatků a omylů, jejichž nápravě jsme rádi věnovali tento článek.

Kraličtí tak nepřímo vyvracejí naši domněnku, že k posunu významu slova “otrok” došlo až v souvislosti s novodobým americkým otrokářstvím. To bylo na počátku 17. století teprve v plenkách, pokud vůbec existovalo.

Letmo jsme také zrevidovali naše 3 klíčové pasáže (Ef, Ko, Tit) v různých českých překladech. Na výbornou obstála Bible 21, která, stejně jako BK, překládá v těchto verších řecké „doulos“ v obou významech (vůči lidem i vůči Kristu) důsledně a konzistentně jako „služebník“ včetně odvozeného slovesného tvaru „douleuo“ – otročit/sloužit. Ostatní překlady (Žilka, Petrů, ČEP, KMS, NBK) v těchto pasážích přímou linii originálu neudržely a mezi výrazy „otrok“ a „služebník“, popř. „otročit“ a „sloužit“ podle svého uvážení přeskakují.