„Litera zabíjí, ale Duch dává život.“ (2 K 3,6) Tento výrok apoštola Pavla je podle mé zkušenosti snad nejčastěji zneužívaný verš v Nového zákona, alespoň mezi evangelikálními a letničními křesťany. Je využíván jako nástroj k tomu, aby křesťané nemuseli poslouchat některé nepohodlné požadavky Nového zákona. Vzpomínám si na jednu sestru, kterou jsem onehdy potkal v neděli ráno. Vysvětlila mi, že už nějaký čas nechodí do žádného sboru, protože jí k tomu Bůh nedal žádný pokyn. „A co příkaz z listu Židům, že nemáme zanedbávat společná shromáždění?“, zeptal jsem se. „To je litera, a litera zabíjí“, odpověděla známá. „To musí přijít z Ducha.“
Je škoda, když se někdo takovýmto přístupem k Písmu připravuje o požehnání, které by mohl zažívat, kdyby se méně věnoval pochybné „teologii“ a více se soustředil na obyčejnou poslušnost. Ostuda ale je, když se do takové hry pouštějí církevní vedoucí.
Jeden přítel mě upozornil na promluvu biskupa Apoštolské církve Martina Moldana, která se týkala rolí mužů a žen v církvi. Biskup vysvětloval, že dnešní situace v církvi je natolik odlišná od doby sepsání Nového zákona (poukazoval tuším především na vzdělání žen), že už se na nás apoštolské příkazy ohledně rolí mužů a žen nevztahují. Je prý potřeba nechat se vést Duchem svatým namísto toho, abychom tupě plnili biblické příkazy. Pokud to prý děláme a slepě poslechneme Nový zákon, pak z něj uděláme smrtící literu a ublížíme lidem kolem sebe. Dovolil bych si s panem biskupem nesouhlasit, a to z několika důvodů.
Prohlásí-li někdo že „litera (řecky gramma) zabíjí, ale Duch dává život“, pak doslovně cituje biblický text a předpokládá jeho absolutní a nadčasovou platnost, které bychom se měli podřídit. To je sice podle mě v principu naprosto správné, ale podle logiky pana biskupa nikoli. Používá totiž tento text přesně jako zabíjející „literu“. Takový člověk dělá právě to, co sám kritizuje. I výrok „litera zabíjí, ale Duch dává život“, je přece jen gramma, litera, napsaný text, slova na papíře spojená gramatickými pravidly. Co když nás pan biskup tímto textem právě zabíjí?
Zdá se, že podle biskupa Moldana některé texty Nového zákona doslovně aplikovat lze, zatímco jiné ne. Zde asi vidí práci Ducha svatého, který mu nadpřirozeně zjevuje, co z učení apoštolů si má vybrat, a co nechat ladem. Je to podobné, jako když máte k večeři rybu; maso sníte, a kosti odkládáte stranou. Proto je církev apoštolská, že její představitelé mají pravomoc autoritativně třídit apoštolské učení a rozhodovat, co z něj ještě platí a co už zastaralo? Není snad církev apoštolská právě proto, že se drží učení apoštolů a se snaží aplikovat do života navzdory trendům doby?
Je třeba si uvědomit, že stejný apoštol Pavel, který napsal, že „litera zabíjí, ale Duch dává život“, napsal také „učit ženě nedovoluji“, „žena nemá mít moc nad mužem, ale má se nechat vést“ nebo „starší má být muž jedné ženy“. Napsal to dokonce stejným adresátům. Souhlasil by Pavel s tím, že jeden jeho výrok bude použitý tak, aby negoval jeho výroky jiné? Určitě ne.
Anebo máme v Novém zákoně výroky různých kategorií, různé míry duchovní inspirovanosti, hloubky a nadčasovosti? Znamená to, že byl Pavel někdy duchovně víc ve formě, třeba když psal o liteře a Duchu, zatímco jindy přemýšlel jako Žid, rabín a syn své doby a požadoval, že žena nemá vyučovat v církvi?
Ano, máme tady příklad s pláštěm a pergamenem, který pan biskup uvádí. Takových osobních pokynů, vzkazů a pozdravů najdeme v Novém zákoně víc. Ale skutečně jsme klesli tak hluboko, že nedokážeme tyto osobní, technické pokyny odlišit od obecných duchovních pravd? To je výsledek, ke kterému dospěla teologie 21. století? Mají lidé, kteří tyto věci směšují, vůbec základní schopnost práce s textem? Toto přece dokáže rozlišit každé malé dítě – kéž by v tomto byli naši církevní vedoucí jako děti!
Biskup Moldan obšírně hovoří o tom, že potřebujeme v církvi rovnováhu mezi Duchem a literou. Problém je ale v tom, že nic takového apoštol Pavel v citovaném verši o Duchu a liteře neříká. Apoštol tu vůbec nemluví o nějaké rovnováze mezi Duchem a literou, ale o naprostém protikladu; litera podle něj zabíjí, ale Duch dává život. Jak si mohl biskup vybrat právě tento verš jako východisko úvah o rovnováze moudrého církevního života? Duch je pro apoštola život, litera je naopak smrt. Chce biskup ve své denominaci spojovat smrt a život do harmonického celku?
Co tedy apoštol ve skutečnosti myslí onou literou, která zabíjí? V žádném případě touto literou nemůže být text Nového zákona. To by totiž daný výrok negoval sám sebe. Protože co když právě výrok „litera zabíjí, ale Duch dává život“ je tou mrtvou literou, která zabíjí? Pokud by nás mohly novozákonní verše duchovně zabíjet, byli bychom v zoufalé situaci. Zabíjet nás mohou jejich falešné výklady, tedy lži, ale nikoli novozákonní texty samotné. Novozákonní učení není litera, o které tu Pavel mluví, právě naopak – je to duch a život!
Když apoštol Pavel říká, že litera zabíjí, pak samozřejmě nevaruje před poslušností svých vlastních slov, které by snad někdo mohl poslouchat příliš dogmaticky. Pavlovy pokyny pro ženy, kterých se biskup Moldan děsí, (ženy ať ve shromáždění mlčí) jsou v prvním listu do Korintu, slova o Duchu a liteře ve druhém. Chce snad apoštol Pavel ve druhém dopise naznačit, že jeho příkazy v dopise prvním nemusíme my (nebo Korinťané) poslouchat? Naprosto ne.
Litera je v tomto případě jen jiným označením pro Boží zákon. Zákon sám o sobě není špatný, ale naše snaha dodržet Boží morální požadavky a zalíbit se Bohu z vlastních sil je marná kvůli naší hříšné slabosti. Taková snaha o vlastní spravedlnost nás duchovně zabíjí, protože vede k pýše a sebeklamu. Křesťanský život z Ducha začíná rezignací na vlastní dobrotu a hledá spravedlnost u Krista. Takový život je pravým opakem snahy o dodržení zákona, litery. Poslušnost apoštolským příkazům je něco zcela jiného, než snaha zalíbit se Bohu dodržováním morálního zákona či desatera. Kdo toto nechápe, tomu uniká základní podstata křesťanství a měl by si pečlivě prostudovat 7. kapitolu listu Římanům.
Rozdělování novozákonního textu a Božího Ducha je jedna z nejhorších věcí, které může biblický učitel udělat. Uvádí totiž svoje posluchače do duchovní temnoty. Čemu jinému můžou křesťané věřit, když ne textu Nového zákona? Jen svým církevním vedoucím? Vždyť sám Ježíš říká: „Moje slova jsou Duch a jsou život.“ To jsou právě ta slova, která nám zaznamenali apoštolové. Tato slova, tyto výroky, jsou Duch. Tato slova jsou naším hlavním pojítkem s Ježíšem, naším Pánem. Pokud někomu připadají mrtvá, pak Duch chybí na jeho straně, nikoli v textu. Vždyť i Pavel píše, že „pokládá-li se někdo za člověka obdařeného Duchem, měl by poznat, že to, co vám píšu, je přikázání Páně“. (Toto píše konkrétně po příkazech o mlčení žen, viz 1 K 14.)
Uvážíme-li všechny logické rozpory i absenci novozákonní teologie v proslovu biskupa Moldana, zůstává několik důležitých otázek: Je to Boží Duch, který biskupovi velí opustit jasné novozákonní učení o rolích mužů a žen? Nejde spíš jeho manažerský pragmatismus? A jak je možné, že se Boží duch v jeho podání tak moc podobá duchu tohoto světa?
V. Šťastný, 19.12.2021