Dnešní úvahu nad tématem mužství a ženství pojmeme trochu filozoficky. Budeme hledat odpověď na otázku: Odkud vezmeme svoji definici toho, co je muž, žena, popřípadě manželství nebo rodina? Je to problém, který opakovaně vyplývá na povrch při mnoha debatách konzervativců a liberálů.
Existují dva základní úhly pohledu, jakými se díváme na věci kolem sebe. Filozofové tyto pohledy nazývají realismus a nominalismus. Tyto názvy pro mě vždycky byly matoucí (přiznám se, já bych je pro sebe otočil). Když ale pochopíme podstatu, není to tak složité.
Nominalismus tvrdí, že existují pouze jednotlivé věci a že obecné kategorie jsou jen teoretické konstrukce. V našem případě to znamená, že nominalista bude tvrdit, že neexistuje nic jako obecné „mužství“ nebo „ženství“, ale jen a pouze jednotliví konkrétní lidé, podle kterých svoje teoretické škatulky konstruujeme. Nominalista dnes bude mít pravděpodobně za to, že tyto škatulky jsou nedokonalé, protože neznáme všechny muže a ženy, že jsou omezující, protože ne všichni se do nich vejdou, a že jsou proto škodlivé. Podle moderního nominalisty se nám všem bude lépe žít, když si škatulky obecných pojmů a pravd přestaneme vytvářet. Historicky by na této straně sporu stál Aristoteles, i když asi ne do všech dnešních důsledků.
Realismus jde na věc z opačné strany. Tvrdí, že právě obecné kategorie, jako „muž“ nebo „žena“, jsou skutečné a pevné, zatímco každý jednotlivý člověk je více méně nedokonalý exemplář a ne úplně „skutečný“ zástupce mužství a ženství. Abstraktní ideje nebo ideály jsou podle realismu skutečnější a jasnější, než jednotlivé věci. Věci podle realismu zařazujeme do kategorií podle toho, jak moc se podobají teoretickému ideálu. Řekněme, že tuto pozici by zastával Aristotelův učitel Platón.
Můžeme říct, že nominalisté definují věci zdola, realisté shora. Nominalista se primárně zajímá o konkrétní lidi a věci, realista o ideje a principy. Nominalisté v praxi většinou tíhnou k materialismu, realisté naopak k duchovnu, protože je víc zajímají abstraktní myšlenky. Kyvadlo dějin se v naší době chýlí spíše k nominalismu. Není to náhodou, vezmeme-li v potaz společenský vývoj, nedůvěru k ideologiím všeho druhu, ale také feminizaci západní společnosti. To je poměrně zajímavé hledisko.
S určitou dávkou zjednodušení bychom totiž mohli říct, že ženy mají obecně sklon k nominalistickému myšlení. Raději stojí nohama na zemi a přemýšlejí o konkrétních věcech, lidech a situacích, než aby spekulovaly o obecných konceptech. Velice rychle v myšlenkách přecházejí do aplikace a podvědomě nechtějí ztrácet čas s teorií. Muži naproti tomu typicky tíhnou k realismu, rádi dlouze hloubají o obecných otázkách, jako je politika, morálka, filosofie a náboženství. Dokážou o těchto věcech mluvit celé hodiny. Ženám to může přijít nepraktické a zbytečné. Vtipně to vyjádřil (nominalista) Jan Werich:
U nás v rodině o věcech zásadních rozhoduji výhradně jen já, zatímco moje žena rozhoduje o věcech nedůležitých a podřadných. Já vždy určuji, jaký je náš postoj k válce v Burundi, hladomoru v Africe, vztahu k USA a postupu v dobývání vesmíru. Moje žena pak rozhoduje jen o nepodstatných věcech, jako kam půjdeme dnes večer, kam pojedeme na dovolenou a za co utratíme naše peníze.
Ve Werichově glose je zakopaný pes. Autor (mimochodem odpadlý katolík, plným jménem Jan Křtitel František Serafínský Werich), naznačuje, že nominalismus je důležitější, než realismus. Dokonce nám podsouvá, že realismus je směšný a nepraktický. To je ale tragický omyl. Představme si například, že Werichova žena naplánuje dovolenou do Burundi, kde právě zuří válka, o které ale ona, na rozdíl od manžela netuší. Pokud tam odjedou, můžou přijít o život. Co z toho plyne? Že posmívat se realismu jen možné jen v dobách pohody, kdy se nic moc neděje. To ale nikdy netrvá dlouho. Pro moudrý život potřebujeme větší obraz, i když se to může někomu zdát jako zbytečný luxus.
Ve skutečnosti se realismus a nominalismus doplňují a potřebují, jako se doplňují a potřebují muž a žena. Ale pozor, aby věci správně fungovaly, mužský realismus musí být řídící princip, a ženský nominalismus princip doplňující, podpůrný a korekční. I v praktickém životě je totiž potřeba ujasnit si nejprve základní a velké otázky, abychom mohli dobře rozhodovat v jednotlivých případech a maličkostech. Teorii pak podle jednotlivostí upravuje a vylepšujeme, ale pokud ji hodíme do koše, zaděláme si na průšvih. Praktických příkladů bychom našli bezpočet. Mohli bychom si celou věc představit tak, že mužský realismus je jako hrubá stavba domu, zatímco ženský nominalismus je vybavení a nábytek. Žít jen v hrubé stavbě je za trest, ale jde to. Pokud se ale hrubá stavba zřítí, půjde o život.
Vzpomínám si na jednu situaci z vysoké školy, která konflikt nominalismu a realismu dobře ilustruje. V rámci diskuse o pedagogické profesní etice jsme se dostali na téma potratů. Byla nás malá skupinka mužů, kteří jsme stáli na straně odmítání potratů („pro life“). Uváděli jsme obecné morální argumenty. Profesorka byla na naší straně, ale držela se v diskusi zpátky. Naproti tomu většina žen, alespoň to tak vypadalo, byla pro možnost potratů („pro choice“). To byla sama o sobě zajímavá situace – muži potraty odmítali, ženy je hájily.
Co bylo ale frustrující, byl rozdílný způsob argumentace obou táborů. Muži se na věc dívali z obecného pohledu a snažili se zaujmout nějaký principiální postoj. Ženy naopak řešily konkrétní případy, které znaly. Diskusi pak ukončila jedna rázná studentka, která prohlásila, že má kamarádku, které se narodilo postižené dítě, její muž to neunesl, a rozpadlo se jí manželství. Dodnes lituji, že mě tehdy nenapadlo říct, že já znám lidi, kterým se rozpadlo manželství i se zdravým dítětem, a také lidi, kterým postižené dítě vztah utužilo.
Často na tu diskusi myslím. Nezlobím se na spolužačku, ale spíš mám vztek na sebe, že jsem nebyl pohotový k odpovědi. Tehdy jsem si ale uvědomil, jak nebezpečné je argumentovat jednotlivými případy. A také jsem si uvědomil, proč je obecně lepší, aby na vedoucích pozicích stáli muži. Je totiž nebezpečné dělat velká rozhodnutí jen na základě vlastní omezené zkušenosti. K moudrému rozhodování, které se týká nejen nás, ale i druhých, potřebujeme větší obraz. Potřebujeme ideje a ideály, nejen zkušenosti. Jak to vyjádřil ve svých básničkách Jiří Žáček, kluci jsou od toho, aby se svět točil vpřed, a holky proto, aby svět byl v pořádku. Když se role obrátí, nastane zmar a chaos.
Spor realismu a nominalismu je dobře patrný v diskusích konzervativců a liberálů na téma manželství, rodiny, můžu, žen a LGBT práv. Dřív nebo později se většina těchto diskusí ocitne ve slepé uličce, protože liberálové tlačí konzervativce k tomu, aby definovali svoje pojmy. Ptají se: Co je rodina? Co je muž? Co je žena? (Mimochodem, tuto argumentační strategii dokonale popsal C.S.Lewis ve své knížce „Stříbrná židle“.) Jakmile konzervativec začne jmenovat jednotlivé znaky rodiny, muže nebo ženy, liberál je bude jeden po druhém zpochybňovat: „Vy říkáte, že rodina je od toho, aby měla děti? Ale co páry, které děti mít nemohou?“ Nebo: „Vy říkáte, že muž je osoba, která má penis? Ale co muži, kteří penis nemají?“ A tak dále a tak dále.
Ať najde konzervativec jakýkoli znak té či oné kategorie, prakticky každý může být postupně zpochybněn. Vždycky bude existovat nějaká rodina, nějaký muž nebo nějaká žena, kteří se v určitém ohledu těžko vejdou do příslušné škatulky. I když najdeme například 10 základních znaků muže z oblasti biologie, psychologie, sociologie, vždy se najde někdo, komu minimálně jeden z těchto znaků bude chybět, a přesto se shodneme, že je to stále muž. Co s tím má realista dělat?
Znamená to, že obecné škatulky, jako je muž, žena a rodina ve skutečnosti neexistují? Odpovím za sebe, z pozice „biblického realismu“: V žádném případě. Tyto kategorie existují, ale v tuto chvíli nejsou v našem světě dokonale viditelné. Svět totiž není úplně v pořádku. Nechodí po něm žádný dokonalý, a tudíž 100% skutečný, muž, ani žádná dokonalá, a tudíž 100% skutečná, žena, ani žádná dokonalá, a tudíž 100% skutečná, rodina. Věci tady a teď totiž nejsou v ideálním stavu.
Klíčová a správná otázka, kterou nominalisté realisty zahánějí do kouta, zní: Odkud berete svoje ideály, svoje pojmy a svoje ideje? Odpověď může být zneklidňující, a zároveň osvobozující: Musí to být odněkud zvenčí, od nějaké autority mimo náš současný hmotný svět. Obávám se, že realisté – a konzervativci – nemají jinou možnost. Je třeba si to přiznat a vyložit karty na stůl.
Namísto prozkoumávání různých alternativ, odkud můžeme brát nějaká absolutní a nadčasová měřítka, bych rád rovnou navrhl, aby se naším zdrojem vnější autority stala Bible. Důvod je prostý: nic kvalitnějšího není na trhu myšlenek k dispozici. Můžete se celý život přehrabovat v druhořadém zboží, ale proč nesáhnout po tom nejlepším, co je k mání?
Bible v dějinách filosofie a náboženství nemá srovnání. Je mimo jiné jedinečná v tom, že nabízí dokonalé spojení realismu a nominalismu. V Písmu jsou totiž zachyceny obecné pravdy a kategorie, ale nikoli definicemi, ale konkrétními osobami a příběhy. Je to nejen srozumitelné, ale i dokonale moudré. Bible spojuje Platóna s Aristotelem. Ideje v Bibli nejsou abstraktní pojmy, ale konkrétní věci, které Bůh stvořil, které tvoří a které bude tvořit. Jsou to věci reálné a hmotné, i když ne vždy pro nás právě teď viditelné. Nejprve to byly věci dokonalé, o těch čteme na začátku Bible. Pak jsou to věci porušené a nedokonalé, o kterých čteme uprostřed a které vidíme kolem sebe. A nakonec to budou znovu věci dokonalé, dokonce ještě lepší než na počátku. O těch čteme na konci Bible.
Podívejme se zpět na naše téma. Co se týká pojmů muž, žena a rodina, ty jsou v Bibli, stejně jako v lidském životě, naprosto zásadní. Nejsou v ní zakotveny abstraktními definicemi ani výčtem charakteristických znaků, ale dvěma příběhy, chcete-li dvěma zprávami. Jsem hluboce přesvědčený, že bez těchto příběhů se v obhajobě mužství, ženství a rodiny nikdy nikam nepohneme. Nelze totiž hájit muže, ženu a rodinu, abychom zároveň nehájili Boha, jejich tvůrce a vynálezce a jeho slovo, Bibli. Ať už si to uvědomujeme nebo ne, útok na mužství, ženství a rodinu je útokem na Boha a na Bibli; obhajoba mužství, ženství a rodiny je proto vždy také obhajobou Boha a Bible.
Zkusme si načrtnout základní obrysy toho, co můžeme nazvat „biblický antropologický realismus“. V něčem odpovídá konceptu „tradiční rodiny“, ale jde v něm o mnohem víc. Spočívá na třech příbězích: Dobrý začátek, chaotický střed, slavný závěr.
Dobrý začátek
První biblický příběh je popis stvoření prvního muže a ženy, Adama a Evy. Vidíme dvě odlišná biologická pohlaví, navržená k tomu, aby společně přiváděli na svět potomky. Muž i žena, jsou společně stvořeni k božímu obrazu, liší se tedy od zvířat. Jsou si rovnocenní svojí hodnotou, ale liší se ve svých rolích. Muž má roli vedoucí, žena podpůrnou.
Tento příběh je základní. Nabízí obecnou „definici ženy“, je to Eva. Všechny ženy jsou jejími dcerami. Kategorii mužství představuje Adam, my muži jsme jeho synové. Adam a Eva jsou ideály, praobrazy, kategorie, ideje, jak chcete. Jsou definicí kategorie člověk. Byli to skuteční lidé, dokonalí lidé, ale už jsou pryč. Jsou ztracení, stejně jako ráj, kde žili.
Chaotický střed
Střed Bible tvoří, křesťané mi prominou, takový nepřehledný zmatek. Není to jeden příběh, ale změť mnoha propletených a popletených příběhů. Svět se vinou Adama a Evy propadl do hříchu. Věci se pokřivily. Člověk přišel o svou původní nevinnost a odcizil se Bohu. Původní obraz lidství se neztratil, ale rozmazal se. Ztratili jsme mnoho z krásy, vznešenosti a schopností našich prarodičů. Každá žena by ve srovnání s Evou vypadala nežensky, každý muž by ve srovnání s Adamem působil uboze. Neztratili jsme ale všechno z božího obrazu, jeho zbytky si stále neseme. Jsme nedokonalí, padlí lidé, a žijeme v nedokonalém, padlém světě. Takovým jsme ho udělali my.
V našem zmateném světě uprostřed dějin se odehrávají všechny naše debaty. Realitu odsud vidíme jako v mlze, jako v hádankách, nebo jako v mihotavých stínech, které odráží oheň na stěny jeskyně, jak o tom mluvil Platón. Přesto ale zdánlivý chaos má svůj smysl. Bůh nepustil otěže dějin z rukou. Svět kvasí jako víno, ale směřuje k rozuzlení, spěje k porodu. Pro jasnou diskusi v našich temných dnech ale nutně potřebujeme světlo, které do našeho šerého světa pronikne zvenčí. Proto musíme v diskusích s liberály vyndat na stůl svoje Bible. Možná nás pak nepozvou do médií? No a? Bez ní stejně dostaneme na frak.
Slavný závěr
Konec Bible rámuje druhý velký příběh, který je protipólem příběhu prvního. Je to příběh o Kristu a Církvi. Ježíš Kristus je druhý Adam, druhý počátek lidského rodu. Církev, společenství jeho následovníků, je jako druhá Eva. Manželství je tak transformováno do nové dimenze. Kristus je manžel, který přináší oběť za svou nevěstu. Svou krví ji vysvobozuje ze zajetí. Církev je nevěsta, která chce být pro svého ženicha čistá a krásná proto, co pro ni udělal. Závěr bible pak popisuje – svatbu! Podle Bible je smysl manželství odrážet vztah Krista a církve. Není to nutně o dětech, v tom se křesťanský pohled liší od zastánců tradiční rodiny, ale je to vždy o muži a ženě. Naše pohlaví, které nám bylo přiděleno vyšší mocí při početí, není naše volba. Pohlaví je uniforma, která nám byla pro tento život dána, a která určuje, jakou roli budeme hrát. V nebi ale už bude pohlaví překonáno. Celá Bible je vlastně kniha o manželství, a zároveň manželství překračuje k něčemu ještě vznešenějšímu a krásnějšímu. Že nás s takovou historkou nepozvou do médií? No a? Bez ní tam stejně dostaneme na frak.
Bible dokonale spojuje nominalismus s realismem, obecné s konkrétním, konkrétní příběhy s nadčasovými principy. Spojuje také pravdu s krásou. I proto věřím, že nemůže být lidským dílem. Ty nejlepší mozky historie se k Bibli nepřiblížily ani na dohled. Toto by si opravdu nikdo nedokázal vymyslet.
Dny svých životů prožíváme v duchovní válce. Boží nepřítel, Satan, dočasný pán tohoto světa, se ze všech sil snaží, aby do našeho temného světa neproniklo světlo pravdy. Chce, abychom se potáceli v polospánku, abychom odcházeli z tohoto světa otupělí rovnou do pekelné náruče. Boží nepřítel ví, že když otevřeme Bibli, začneme o ní přemýšlet, budeme naslouchat moudrým učitelům a přestaneme se za Bibli stydět na veřejnosti, bude mít těžkou pozici. Proto dělá všechno pro to, aby se to nestalo. Hraje především na naše ego. Ohánět se Biblí je přece společenská sebevražda. Ano, je. Vždycky byla. No a?
VŠ 10.3.2021