Na webu slovenské Církve bratské můžete najít zajímavý materiál, který představuje dva odlišné pohledy na roli žen v církvi. Autory příspěvků jsou Rastislav Betina a Daniel Pastyrčák.

https://www.cb.sk/index.php/kniznica/dokumenty/302-postavenie-a-sluzby-zien-v-cirkvi


Několik krátkých poznámek k dokumentu CB SR „Postavenie a služba žien v církvi“ 2018…

Je pozitivní, že bratři na Slovensku mají odvahu toto téma veřejně otevřít. Tato odvaha na naší straně hranice chybí.

Ve všem podstatném souhlasím s tím, co říká br. Rastislav Betina. Doplnil bych jen dvě věci:

Je třeba, abychom se hlouběji podívali na otázku otroctví v Novém zákoně. Slovo doulos (otrok) a douleuó (otročit) nenese v NZ negativní význam. Význam je mnohem blíže dnešnímu postavení zaměstnance.  Rovněž tak je třeba odložit povrchní názor, že otroctví bylo v dnešním světě „zrušeno“. Nic není dále od pravdy.

Chvála emancipace žen ve společnosti, jak ji vidíme dnes, skutečně není zcela konzistentní s důrazem na vedoucí roli a zodpovědnost muže. Možná je lepší se k této politicko – sociální otázce nevyjadřovat, protože NZ nenabízí žádná vodítka nebo instrukce, jak by měla být řízena a organizována sekulární společnost. V NZ nacházíme instrukce pro křesťany jako jednotlivce, rodiny a církev, nikoli pro oblast politického a veřejného života státu a společnosti.  Měli bychom jasně odlišit, že zde už se jedná o naše osobní názory, nikoli o učení Písma.

Princip dialogu je upřímná snaha přesvědčit partnera o tom, o čem se domnívám, že je pravda, a také být připraven nechat se přesvědčit partnerem a svůj názor změnit.  Pokud se toto vytratí, máme jen dva paralelní monology. To, o čem hovoří br. Pastirčák v úvodu své promluvy, je pravým opakem dialogu. V jeho pojetí jde o jakousi hru se slovy, ale bez skutečného zájmu o pravdu „ať to stojí, co to stojí“. Politicky korektní dialog není skutečný dialog, pouze jej předstírá. Opravdový dialog je nebezpečná věc a málokdo je ochoten ho podstoupit.

Jsem přesvědčený, že Ježíšův postoj k ženám nebyl revoluční. V novém zákoně totiž nic takového nečteme. Ve skutečnosti je v NZ pouze jedno jediné místo, které by tuto domněnku potvrzovalo, a to je rozhovor se Samařankou u studny, resp. překvapená reakce učedníků. Tato situace si zasluhuje hlubší zkoumání.  Jindy se ale nikdo nikdy Ježíšovu jednání se ženami nedivil, ani mu to nebylo vytýkáno, na rozdíl od mnoha jiných věcí.  Ježíš způsoboval rozruch mnoha věcmi, ale svým postojem k ženám rozhodně ne! Proč nám stále někdo namlouvá opak? To, že jakýsi popletený rabín nebo pohanský filosof napsal to či ono o ženách, neznamená, že tomu odpovídaly reálné hodnoty a běžná praxe společnosti. Postavení žen v prvním století, jak jej vidíme v NZ, rozhodně nebylo tak zoufalé, jak se feministé snaží dokázat. Pavel například píše o ženách, které se stále chtějí učit (2 Tm 3, 7) atd…

Ježíš vybral za apoštoly 12 mužů a žádné ženy. Byl tedy nedůsledný genderový reformátor, který udělal ústupek době? Nikoli. Volil v souladu se stvořitelským řádem a dal tak církvi věčně platný vzor. Kdyby chtěl zvolit do vedení církve ženy, udělal by to. Nechtěl to tehdy a nechce to ani dnes.

Svůj výklad o liteře a duchu (litera zabíjí, Duch dává život) staví br. Pastirčák na přímé citaci biblického verše, tedy na „mrtvé liteře“. Celý jeho argument je proto logicky chybný. Citovaný výrok apoštola Pavla nelze aplikovat na text Nového zákona, jinak vyvrací sám sebe. Zde Pavel nehovoří o svých vlastních slovech, které by podle něj snad mohly být mrtvou literou. V Novém zákoně platí, že litera je Duch. Duch je přímo ve smyslu toho, co je psáno, nikoli někde za. „Moje slova jsou Duch a jsou život“ říká Ježíš. Kdo zachází dál, opouští učení Kristovo. 2 K 3, 6 je jeden z nejvíce zneužívaných veršů NZ. Je stavěn proti zbytku Nového zákona jako výmluva pro neposlušnost jasným biblickým příkazům. Mnohokrát jsem ho slyšel z úst křesťanů, kteří si žili po svém a odmítali se podřídit Písmu.

 Možná jsem se přehlédl, ale v dokumentu se nehovoří o dvou klíčových pasážích, které otevřeně požadují, aby starší (vedoucí církve) byli muži: mias gynaikos anér – 1 Tm 3, 12; Tit 1, 6. Na tyto texty se odvolává i řád CB. Přesto ale ženy do staršovstev vesele ustanovujeme…

 „Žena může v církvi konat vše! Také i kázat. Na některých kazatelnách se v českých sborech objevují ženy. To jediné, kde podle svého pochopení Písma vidím stopku, je ordinace ke kazatelské, farářské a biskupské službě. Po poctivém dialogu došla CB k tomu, že ženy mohou být voleny do staršovstev a analogicky i do Rady.“ Toto dle br. Pastirčáka uvedl br. Pavel Černý. Žena tedy kázat může, ale být kazatelkou ne. Dává to smysl?  A kde se v Písmu hovoří o kazatelské a farářské službě, to je nám záhadou.

Vláda žen v církvi je jistě možná, ale vždy byla, je a bude známkou duchovního úpadku: A můj lid – pacholata jsou jeho poháněči a vládnou mu ženy. Můj lide, ti, kdo řídí tvé kroky, jsou svůdci a matou cestu tvého putování. (Iz 3, 12)

(V. Šťastný, 12/2019)