Britská letecká společnost Virgin Atlantic oznámila, že jejich letušky a stevardi budou moci na palubách letadel nosit oblečení opačného pohlaví. Muži si navléknou sukně a halenky, ženy si nasadí obleky. Jak se zdá z propagačních fotografií, dámy se této novinky chápou s věším nadšením a ochotně oblékají gatě, zatímco pánům se do sukní moc nechce. Holky zkrátka mají radši novoty a experimenty, my chlapi jsme konzervy…
Namísto bědování nad další známkou úpadku naší společnosti (ne, že by nebylo na místě) si položme otázku, která se objevuje i v diskusích čtenářů pod touto zprávou, například na Novinkách: Není úplně jedno, co si kdo vezme? Není to každého soukromá věc? A proč vůbec nosíme oblečení?
Funkce oděvu
Člověk by na první dobrou řekl, že funkce oděvu přece úplně jasná, zvlášť teď s blížící se zimou – šaty nás chrání před chladem. Čím dále od rovníku se člověk na naší planetě nachází, tím víc si tuto výhodu oblečení uvědomuje. Jenže při bližším zkoumání se ukazuje, že udržování tělesného tepla je výhodou jen někdy. Dokonce jsou situace, kdy nás oblečení vyloženě omezuje, například v parném létě nebo při koupání. I přírodní národy z tropických oblastí nějaký druh oblečení mají, i když je někdy na naše poměry dost bizarní a minimalistické a rozhodně jeho účelem není zahřívat. Mají snad pravdu nudisté, že v teple je správné a přirozené oděv odložit?
Jinou praktickou funkcí oděvu je ochrana před poraněním; jenže ani to se netýká všech případů. Jak nás správně upozorní kulturní antropologové, oblečení má totiž význam především společenský – oděv je součástí našeho vztahu k sobě, ke druhým lidem, a dokonce k tomu, co nás přesahuje, k bohům či Bohu. Antropologové vědí, že šaty rozhodně nejsou pouze praktická věc, a už vůbec ne věc soukromá. Oblečení je lidský způsob komunikace s okolím, a proto jsou pomýlené všechny výkřiky typu „Ať si každý nosí, co chce, je to jeho věc.“ To rozhodně není, právě naopak.
Oblečení nenosíme kvůli sobě, ale kvůli druhým. Tím, že si obleču tzv. „co chci“, dávám druhému najevo, že pro mě není důležitý, nebo přinejmenším není tak důležitý, jako já sám. A záměrným porušováním společenských oděvních konvencí říkám těm okolo – i těm nebo Tomu nahoře – že jsem středem svého vesmíru, a všichni se tím musí smířit. Je to svým způsobem opak křesťanského přístupu, který popisuje apoštol Pavel: V pokoře pokládejte jeden druhého za přednějšího než sebe. (Fp, 2, 3)
Fíkové listy a kožené suknice
Základ křesťanské odpovědi na otázku, proč a jak se oblékat, nacházíme už v prvních kapitolách Bible. Adam s Evou se poprvé oblékají poté, co zhřešili. Důvodem není zima, ale stud. První lidé se stydí jeden před druhým, a stydí se před Bohem. Není to patologický, neurotický pocit, ale oprávněný stud za obrovský průšvih, který udělali. Oblečení tedy podle Bible nemá primárně praktickou, ale sociální, vztahovou funkci. První provizorní oděv tvoří fíkové listy, a Bůh sám následně oběma provinilcům poskytuje oblečení kožené. Není zcela jasné, odkud Bůh kožené suknice vzal. Mnozí se domnívají, že muselo být zabito zvíře či zvířata, a že zde již máme první náznak oběti za hřích.
Křesťan proto nikdy nemůže souhlasit se zastánci nudismu. Nudista by se rád vrátil do ráje, do stavu původní nevinnosti. Představuje si naivně, že toho lze dosáhnout odložením šatů. Cesta zpět už není otevřená, odcizení lidí s Bohem i mezi sebou navzájem je krutá realita. Chceme-li do ráje, musíme jít dopředu, nikoli zpět. Nezbývá než se vydat trnitou cestou následování Krista, druhého Adama, který prolil svoji krev, aby přikryl naše viny. Křesťan proto není vyzýván, aby si svlékl šaty, a vrátil se nahý do starého ráje, ale aby si oblékl Krista (Ř 13, 14; Ga 3, 27; Ef 4, 24; Ko 3, 10), a šel za Ním do ráje nového.
Nevíme nic o tom, jak a jestli vůbec se navzájem lišily původní oděvy Adama a Evy. Ať už se jednalo o fíkové listy nebo o kožený oděv, nemáme žádné detailní informace o tom, jestli byli naši prarodiče oblečení oba stejně, anebo jestli jeden z nich (pravděpodobně Eva) měl ještě něco navíc. K rozlišení mužských a ženských částí oděvu však později došlo, a není to podle Písma věc negativní, ale pozitivní.
„Žena na sebe nevezme, co patří muži…
… a muž neobleče, co nosí žena. Hospodin, tvůj Bůh, má v ohavnosti každého, kdo to činí.“ (Dt 22, 5) Tak zní jeden z Božích pokynů starým Izraelcům, které zaznamenal Mojžíš. Platí tato zásada i pro dnešního člověka a pro současného křesťana?
Aplikovat starozákonní pokyny, příkazy a zákazy pro následovníky Ježíše Krista nemůžeme jen tak, jak říkají právníci, bez dalšího. Obecným principem křesťanského života je láska k Bohu a lidem a svoboda od tíhy Zákona. Závazný je pro nás Nový zákon. Starý zákon je sice stále v platnosti, je to naše nepostradatelná učebnice a nenahraditelný zdroj informací (1 Tm 3, 16; 2 Tm 3, 15), ale jsme vůči němu v jiném vztahu než původní posluchači, Židé, kteří žili před příchodem Krista. Je tedy v Novém zákoně něco, co by naznačovalo, že tento princip stále platí a že ženský a mužský oděv se má nějak lišit a nezaměňovat?
Napadají mě tři místa, kde nejdeme praktické pokyny pro odívání. Je zajímavé, že všechna jsou určena ženám. První je 1 Korintským 11. kapitola, kde Pavel mluví o tom, že by si ženy – na rozdíl od mužů – měly ve shromáždění církve zahalovat hlavu, když se nahlas modlí nebo prorokují. Druhé místo je 1 Tm 2, 9: Rovněž ženy ať se oblékají slušně a zdobí se prostě a střízlivě, ne účesy a zlatem, perlami nebo drahými šaty,… Třetí je rada adresována věřícím ženám od apoštola Petra v 1 Pt 3,3: Pro vás se nehodí vnější ozdoba – splétat si vlasy, ověšovat se zlatem, střídat oděvy…
První místo (1 K 11) odlišnost v oděvu mužů a žen doporučuje ve specifické situaci shromážděné církve. Druhá dvě místa (1 Tm a 1 Pt) odlišnost ženského oděvu předpokládají a korigují její projevy v běžném životě. Pisatelé Nového zákona vycházejí z toho, že muži a ženy se odívají a zdobí rozdílným způsobem. Nikde v Novém zákoně nenajdeme poznámku o tom, ať si každý nosí, co chce, bez ohledu na pohlaví a bez zřetele na ostatní.
Existuje mužské a ženské oblečení?
Existují specifické funkční části oblečení dané rozdílnou anatomií mužského a ženského těla. Není žádný rozumný důvod, aby muž nosil podprsenku a žena slipy. Naproti tomu vnější oblečení podléhá do jisté míry změnám podle způsobu života, místa a času. Vždy ale platí společenské konvence toho, co je v dané době vhodné či přijatelné pro chlapce a dívky, pro muže a ženy. Kdo tyto konvence záměrně boří, prosazuje tím zároveň hluboké společenské změny. Oblečení má totiž symbolický význam a společnost tvořící (nebo rozkládající) funkci.
Když si západní ženy oblékly kalhoty a vyrazily do práce, následovala radikální proměna společnosti. Dosáhli jsme sice závratného ekonomického růstu, ale zároveň s ním přišla i hluboká krize rodiny. Čas a energie žen totiž není nevyčerpatelná, a pokud se vydají v práci, logicky na domov už tolik nezbyde. Dodnes není jasné, jestli luxus emancipace naše společnost vůbec přežije. I za pomoci zástupů pracujících žen dnes produkujeme obrovské množství nepotřebných a přírodu zatěžujících nesmyslů, které bychom tak zoufale potřebovali vyměnit za skromnější, pomalejší život a teplo rodinného krbu. Obětujeme děti na oltář našich hypoték ačkoli statistiky porodnosti varují, že pokud se nestane zázrak, budou naše národy převálcovány jinými.
Jakou změnu přinese pokus o vygumování lidského pohlaví, které nám nejnověji předvádějí ve Virgin Airlines, se můžeme jen dohadovat. V každém případě pro nás křesťany se nic zásadního nemění. Stále platí totéž, co v prvním století po Kristu: Všechno dělejte bez reptání a bez pochybování, abyste byli bezúhonní a ryzí, Boží děti bez poskvrny uprostřed pokolení pokřiveného a zvráceného. V něm sviťte jako hvězdy, které osvěcují svět a držte se slova života. (Fp 2, 14 – 15) Tento krásný úkol se vztahuje na všechny oblasti našeho života a oblečení není výjimkou. I tím, co si bereme na sebe, máme vzdávat Bohu chválu; každý podle svých možností, v souladu s Písmem, s ohledem na druhé a podle svého nejlepšího přesvědčení.
VŠ, 30. 9. 2022