Bible je hluboce sexistická kniha. Je sexistická v tom smyslu, že učí o vrozených a nutných rozdílech mezi muži a ženami, které jsou nejen biologické, ale také sociální (tedy moderně „genderové“). Tyto rozdíly jsou podle Bible nejen nutné, ale také dobré, krásné a slavné, protože jsou plánem a záměrem našeho Stvořitele. Dvě základní pravdy o člověku jsou, že jsme (a) stvořeni k Božímu obrazu a že jsme (b) stvořeni jako muži a ženy. Člověk je vznešená bytost v obou svých variantách – mužské i ženské.
Je zajímavé, že Bible, na rozdíl třeba od Koránu, omezuje pohlavní rozdíly pouze na tento svět. V nebi už se na muže a ženy hrát nebude, alespoň ne v tom smyslu, na jaký jsme zvyklí. Kristus nám odhaluje, že „po vzkříšení se lidé nežení ani nevdávají, ale jsou jako nebeští andělé“ (Mt 22, 30). Ale v nebi ještě nejsme a uděláme dobře, když se budeme držet Božích pravidel, která platí pro život tady dole.
Bible nás učí o tom, že vedoucí roli má v křesťanském manželství a v křesťanském společenství (církvi) zastávat muž. To je vcelku jasné od první do poslední stránky Knihy knih. Křesťanští feministé, kteří tuto zjevnou a v Písmu stále dokola opakovanou pravdu popírají, by měli mnohem snazší život, kdyby Bibli úplně opustili a napsali si nějakou novou, modernější příručku. Založili by tím nové, pokrokové náboženství a nás, zatuchlé a prostomyslné křesťany, kteří se stále drží Písma Svatého jako svojí jediné životní kotvy a jistoty, by nechali na pokoji. Mnohé by se tím vyjasnilo, žel jejich záměrem není budovat něco nového, ale kazit to stávající.
Tak například u nás nedávno vyšla kniha s názvem „Žena ať v církvi promluví“, jejíž název je přímou a provokativní konfrontací novozákonního příkazu apoštola Pavla „Žena ať v církvi mlčí“ (1K 14, 33 – 34). Běhá mi mráz po zádech, když si představím, jak velká duchovní arogance je asi potřeba k tomu, aby si kněz (salesián) dovolil veřejně opravovat apoštola, a tím podkopávat samotné duchovní základy církve.
Výše zmíněná kniha je zřejmě určena věřícím. Jako Kristovi následovníci bychom skutečně měli být zdrženliví, než začneme o tom, jak by si měli uspořádat své domácnosti a společenské instituce, poučovat své nevěřící bližní. Máme jim být světlem, ne zamračenými moralisty. Náš příspěvek do genderové diskuse by měl být především pozitivní a následování hodný příklad, který vzbudí touhu k napodobování. Ať lidé vidí, jak pěkně v praxi funguje mužské vedení přijímající zodpovědnost a ochotné přinášet oběti, v kombinaci s ženskou dobrovolnou, radostnou a inteligentní podřízeností, to vše ve vzájemné úctě, péči a pomoci. Až se nás známí zeptají, jak jsme to dokázali, můžeme s hrdostí a pokorou mluvit o Bohu, který nás svým slovem a Duchem vede a uschopňuje žít alespoň trochu tak, jak se Jemu líbí a jak to pro nás Stvořitel zamýšlí.
Notoricky známé Biblické pasáže o rolích mužů a žen a základní informace k tomuto tématu můžete na našich stránkách najít například zde, zde nebo zde. Dnes ráno jsem ale při čtení Bible narazil na jedno zapomenuté místo v knize Numeri (Nu 30), ukryté mezi dlouhými seznamy jmen dávno zesnulých Izraelců a zdlouhavými popisy zvířecích obětí. Jedná se o odstavec o slibech a přísahách zaměřený speciálně na sliby a přísahy dívek a žen, a to ve vztahu k jejich mužským protějškům, kterými jsou u svobodných dívek otcové a u vdaných žen manželé. Uvedeme alespoň úryvek z tohoto textu (Nu 30, 3 – 9):
Když učiní slib Hospodinu muž nebo složí přísahu, že na sebe vezme nějaký závazek, nezruší své slovo. Splní vše, co vlastními ústy pronesl. Když učiní slib Hospodinu žena a zaváže se k něčemu v otcovském domě ve svém dívčím věku a její otec uslyší její slib a závazek, který na sebe vzala, a bude k tomu mlčet, tedy budou všechny její sliby platit, i každý závazek, který na sebe vzala, bude platný. Jestliže však jí otec zabrání toho dne, kdy to uslyší, nebudou platit žádné její sliby a závazky, které na sebe vzala. Hospodin jí odpustí, protože jí v tom otec zabránil. Jestliže se vdá a bude ji vázat slib, nebo se o své újmě vlastními ústy k něčemu zavázala a její muž o tom uslyší a bude k tomu mlčet toho dne, kdy se o tom doslechne, budou její sliby platit, i závazek, který na sebe vzala, bude platný. Jestliže však jí zabrání její muž toho dne, kdy to uslyší, a zruší její slib, který ji váže, i to, k čemu se o své újmě vlastními ústy zavázala, Hospodin jí odpustí.
Ano, jedná se o Starý zákon, který už pro dnešního křesťana neplatí ve stejném smyslu, jako pro tehdejšího Izraelce. Nedodržujeme přece ty desítky a stovky předpisů o obětech a očišťování, kterými se kniha Numeri jen hemží. Proč bychom tedy měli ve 21. století brát ohled na takovýto šovinistický úlet?
Vtip je v tom, že v určitém smyslu pro nás (křesťany) všechny ty zastaralé předpisy o očišťování a obětech stále platí. Ježíš Kristus je totiž nezrušil, ale naplnil – svým životem, svojí obětí, vzkříšením, darem Ducha a nového života. A v principu stále platí i citované nařízení o slibech. Je-li totiž muž v křesťanském manželství stále hlavou ženy, a to vehementně tvrdí Nový zákon napsaný po Ježíšově vzkříšení a po vylití Ducha svatého (1K 11, 3), pak jsou výše uvedená pravidla logickou a rozumnou aplikací této skutečnosti do praktického života. Ale nejen to. Vrhají totiž zajímavé světlo i na to, k čemu došlo na počátku lidských dějin v ráji.
Larry Crabb ve své knize „Adamovo mlčení“ mylně tvrdí, že Adamův hřích, který je prvotní příčinou veškeré současné bídy světa, spočíval v tom, že Adam byl po celou dobu přítomen rozhovoru Evy s hadem, ale nic k celé konverzaci, jež vyústila v tragické přestoupení Božího zákazu a snědení zakázaného ovoce, neřekl. To ale z textu Genesis neplyne, všechno naopak svědčí o tom, že Adam tomuto dialogu přítomen nebyl. Jeho chyba nebyla v tom, že Evě ve snědení ovoce nezabránil, ale že se k němu následně přidal. Eva udělala, sama za sebe, rozhodnutí neposlechnout Boží hlas, a tím uzavřela jakousi smlouvu s ďáblem, u které Adam fyzicky nebyl a nevěděl o ní. O tomto kroku své ženy se dozvěděl až zpětně, ale tuto smlouvu, nezrušil, ačkoli jako muž měl a mohl. Naopak se k němu přidal a uposlechl hlas své ženy, zatímco měl poslouchat hlas Boží. To byl Adamův hřích, jak jej popisuje Bible. Nikoli „mlčel jsi a poslouchal, když tvoje žena uzavírala smlouvu s hadem“, ale „nic jsi neudělal, když ses o této smlouvě dozvěděl, a dokonce ses k ní přidal“. Slovy Písma: „Uposlechl jsi hlasu své ženy a jedl jsi ze stromu, z něhož jsem ti zakázal jíst. Kvůli tobě nechť je země prokleta…“ (Gn 3, 17)
Nikdy se nedovíme, co by se bývalo stalo, kdyby se Adam k Evě nepřidal. Můžeme jen spekulovat, co přesně měl a mohl Adam dělat, když k němu Eva přišla s jablkem v ruce a nabídkou svobody od Božích omezení, které Adam nedokázal (nebo nechtěl?) odolat, a která samozřejmě neměla nic společného se sexem, jak nám vnucuje všeobecně rozšířená mylná představa. Rozhodně ale neměl jíst. Odmítnout Evinu nabídku – alespoň teoreticky – mohl, protože celé Písmo, Starý i Nový zákon v souladu, připisuje odpovědnost za pád lidstva do hříchu vždy jen a pouze Adamovi, a nikdy ne Evě.
Možná mohl Adam svou poslušností Evu zachránit, jako mohl starý Izraelita zachránit od neuváženého slibu svou dceru nebo manželku. Ale nestalo se to. A právě proto přišel „druhý Adam“, Ježíš Kristus, který všechny satanovy nabídky odmítl a žádnou, byť sebemenší, smlouvičku s hadem nikdy neuzavřel. On jediný může zpětně zrušit naše neuvážené pakty s ďáblem. Kristus jako náš duchovní otec a manžel je jedinou nadějí pro nás, hloupé a slabé potomky Adama a Evy, kteří zaprodáme svou stejně snadno, jako bezelstná hospodyňka naletí podomnímu prodejci energií.
VŠ 14.5.2022