Claire Smith
Bůh stvořil člověka ke své podobě jako muže a ženu, což odráží harmonii a vztahovost Boží Trojice. Rozdílnost pohlaví je zdrojem různých oblastí zodpovědnosti muže a ženy a byla potvrzena i Ježíšem Kristem, proto nemůže být rozmělněna moderními kulturními standardy.
Shrnutí
Být Božím obrazem znamená být pohlavní bytostí rozdělenou, biologicky i sociálně, na muže a ženy. Tento „pohlavní dimorfismus“ odráží rozmanitost a jednotu v rámci Trojice a ukazuje nám, že jsme stvořeni jeden pro druhého. Lidé mají jakožto muži a ženy různé role a oblasti odpovědnosti, což je zakotveno v samotném stvoření; muž má odpovědnost vést, žena má odpovědnost přijmout jeho vedení a být jeho partnerem při naplňování jejich společného úkolu, což se nejzřetelněji naplňuje v manželském vztahu.
Ačkoli hřích pronikl do světa a pokroutil genderové rozdíly, Ježíš Kristus přišel jako člověk s pohlavím a otevřel cestu k tomu, aby naše pohlaví a vztahy mohly být obnoveny. Proto nemůže být pohlaví ani gender předefinováno. Naopak bychom měli žít o to více v souladu s rolemi a zodpovědnostmi, které z našeho pohlaví vyplývají. Společně pak sdílíme dědictví, které nám Bůh v Kristu svěřil.
Náš kontext
Co znamená být mužem a ženou? Jsou genderové rozdíly jenom sociální konstrukt? Až donedávna byla většina lidí spokojená se svým tělesným pohlavím a svou genderovou rolí; brali je jako dané. Feminismus, LGBT+ revoluce a queer teorie však způsobily, že odpovědi na tyto otázky jsou dnes složitější a naléhavější. To platí nejen pro svět, ale i pro církev.
Stvořeni k Božímu obrazu
Chceme-li odpovědět na otázky pohlaví a genderu, musíme začít u Boha, ne u sebe. Jsme tvorové, které vytvořil Bůh. On stvořil všechny věci a ve své moudrosti a dobrotě určil každé části stvoření její místo a účel. Bůh je Bohem pokoje, ne zmatku (1 K 14: 33). Žít v jeho stvoření dobře znamená žít tak, jak on zamýšlel. Biblický základ toho, co znamená být ženou a mužem, nacházíme v Genesis 1 – 3.
V Genesis 1 vidíme, že lidé jsou vrcholem Boží stvořitelské aktivity a že jsou jedinou částí stvořeného pořádku, která odpovídá jemu samotnému. Tato podobnost člověku umožňuje, aby mohl uplatňovat nad stvořením vládu, kterou mu Bůh svěřil (Gn 1: 26 – 27). Všechny lidské bytosti jsou stvořené k Božímu obrazu a mají stejnou důstojnost, hodnotu, cíl a požehnání.
Zatímco u ostatních tvorů není explicitně uvedeno, že byli stvořeni jako samec a samice (ačkoli to vyplývá z Gn 1: 22), u člověka je pohlavní dimorfismus „muž a žena“ důležitou součástí jeho identity. Právě tato binární pohlavní odlišnost je nutná, aby lidé mohli naplnit svůj úkol „Ploďte a množte se a naplňte zemi, podmaňte ji a panujte…“ (Gn 1: 28). Tato rozdílnost má ale ještě hlubší význam, než že je potřeba pro biologické rozmnožování.
Genesis 1: 27 ve druhé a třetí části verše ukazuje na souvislost mezi lidskou pluralitou v podobě muže a ženy a faktem, že jsme stvořeni k Božímu obrazu: „Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, stvořil ho, aby byl obrazem Božím, jako muže a ženu je stvořil.“ Naše jednota a pluralita určitým způsobem odráží jednotu a pluralitu, kterou vidíme u Boha – jedna bytost ve třech osobách. Můžeme to zahlédnout v Genesis 1: 26: „Učiňme člověka, aby byl naším obrazem podle naší podoby.“
Existuje rozdíl mezi mužem a ženou, ale neliší se ve svém lidství. Oba jsou nositeli Božího obrazu, mají stejné poslání a stejný podíl na Božím požehnání (Gn 1: 28). Kapitola Gn 1 je zaměřena na jejich jednotu a stejnost, ne na jejich rozdíly. Po stvoření lidí Bůh viděl, že vše, co učinil, bylo „velmi dobré“ (Gn 1: 31).
Stvořeni pro vztah
Genesis 2 nabízí další pohled na stvoření prvního muže a ženy, který vrcholí svazkem tvořícím z obou dvou jedno tělo, manželstvím. Jejich jednota a stejnost je stále zřejmá: oba jsou stvořeni Bohem, oba jsou ze stejné látky (Gn 2: 23) a v manželství spolu vytvářejí jednu rodovou linii (Gn 2: 24). Rozdíl mezi pohlavími je teď ale zřetelnější.
Muž a žena jsou stvořeni v různou dobu. Muž je stvořen první (muž: Gn 2: 1; žena: Gn 2: 22; 1 Tm 2: 13) a přijímá příkaz nejíst ze stromu poznání a dobrého a zlého přímo od Boha ještě před tím, než je stvořena žena (Gn 2: 16 – 17).
Jsou také stvořeni různým způsobem a z různého výchozího materiálu. Muž je zformován z prachu (Gn 2: 7; srov. zvířata 2: 20); žena je utvořena z mužova žebra (Gn 2: 22; 1 K 11: 7 – 8). Jejich různá jména jsou slovní hříčkou odkazující na jejich různý původ (muž: adam/’iš; země: adamá; žena: ’iššá).
Mají různé role a oblasti zodpovědnosti. Bez ženy nebylo Boží stvoření úplné. Čteme, že „nebylo dobré“, aby byl muž sám, takže mu Bůh stvořil „pomoc jemu rovnou“ (Gn 2: 18; 20 – 22; 1 K 11: 9). Bez ženy nemohl muž naplnit poslání z Gn 1: 28 a stvoření postrádalo jednotu a rozmanitost lidstva stvořeného ve dvou pohlavích k Božímu obrazu.
Žena byla pro muže „pomoc jemu rovná“, protiklad, který ho doplňuje jako jeho „druhá polovina“. Slovo „pomoc“ (ezer) neznamená, že žena je vůči muži podřadná, nebo naopak nadřazená. Ve Starém zákoně se ezer často používá pro Boha, který poskytuje pomoc (např. Ex 18: 4; Ž 33: 20; 46: 1; 118: 7) nebo pro vojenskou pomoc (např. Iz 30: 5; Ez 12: 14). Není to vyjádření hodnoty, ale role nebo funkce. Popisuje vztah, kde jeden potřebuje pomoc druhého. Žena zde řeší mužovu osamělost, o které mluví Bůh (ne jeho subjektivní osamělost, i když od té mu pomáhá také), a jen společně můžou naplnit svůj úkol v Božím stvoření.
Bůh přivádí ženu k muži, on ji poznává a nachází v ní zalíbení. Dává jí jméno ( Gn 2: 23; 3: 20) a zakládá novou rodinu. Manželství znamená opustit své rodiče a přilnout ke své ženě (Gn 2: 24).
Vidíme zde řadu rozdílů mezi mužem a ženou, které ukazují na Bohem daný přirozený řád v jejich vztahu. On má odpovědnost vést, ona má odpovědnost přijímat jeho vedení při naplňování jejich společného úkolu. Je mezi nimi rovnost a stejnost, a zároveň rozdílnost a asymetrie. To je dobré, a je to součástí původního Božího plánu pro člověka (Gn 2: 18; srov. 1: 31)!
Partneři v hříchu a porušenosti
Stejnost muže a ženy, a zároveň jejich Bohem stanovená rozdílnost, se ukazuje v Genesis 3, kde muž a žena společně odmítnou Boží pravidla a jeho vůli pro rozkvět lidského rodu.
Oba mají mnoho společného. Oba neposlechli láskyplný Boží příkaz, aby nejedli zakázané ovoce (Gn 2: 17). Oči obou se otevřely, oba poznali, že jsou nazí a oba se pokusili přikrýt a schovat před Bohem. Bůh promluvil k oběma a nad oběma vyhlásil soud. Oba měli zemřít. Oba Bůh milosrdně zahalil a oba vyhnal z rajské zahrady. I když je oba stále čeká požehnání v podobě dětí (a také je jim slíbeno vykoupení, Gn 3: 15; srov. Ř 16: 20; Ga 4: 4), ztratili svůj harmonický vztah, který dříve zažívali, a ztratili také Boží blízkost.
Přesto jsou zde některé klíčové rozdíly. Had mluvil k ženě, ne k muži. Žena byla podvedena (Gn 3: 13; 2 K 11: 3; 1 Tm 2: 14), muž podveden nebyl. Žena si první vzala ovoce a první jedla, a potom dala také svému muži. Oba zhřešili, ale každý zhřešil jinak. Na své cestě do hříchu oba rezignovali na svou oblast zodpovědnosti, když odmítli a převrátili Bohem daný řád jejich vztahu.
Když Bůh na hřích reaguje, tento řád znovu nastoluje. K odpovědnosti volá nejdříve muže (Gn 3: 9 – 12, oslovení v jednotném čísle „ty“) a až později ženu. Soud Bůh vyhlašuje nejdříve nad hadem, pak nad ženou a potom nad mužem, který je odsouzen za to, že „uposlechl hlasu své ženy“ a že jedl zakázané ovoce (3: 17).
Místo toho, aby Adam svoji ženu, oklamanou a svedenou hříchem, vedl správným směrem, nechal se od ní sám vést. Jako hlava a zástupce celého lidstva přijímá muž rozsudek smrti (Gn 3: 19; Ř 5: 19; 1 K 15: 22) a je společně se ženou vyhnán z ráje (Gn 3: 23 – 24).
Boží řád ve vztahu je potvrzen, ale jako celé stvoření podléhá nyní pokřivení, porušenosti a hříchu. Muži i žena budou i nadále plnit poslání z Gn 1: 28, ale žena bude rodit děti v bolesti, zatímco muž bude zakoušet bolest ve své práci (Gn 3: 16 – 20). Harmonické soužití podle Stvořitelova řádu, které předtím prožívali, bude poznamenáno konfliktem a sobectvím. Žena bude chtít svého muže ovládat, ale on nad ní bude vládnout (Gn 3: 16; srov. 4: 7).
Všimněte si prosím, že se jedná o popis negativních důsledků Pádu, nikoli Boží příkazy. Křesťané se mají od těchto hříšných vzorců odvracet a obnovovat původní Boží záměr pro manželství (Ef 5: 21 – 33; Kol 3: 18 – 19; 1 Pt 3: 7; srov. Mk 10: 42 – 45). Hrubost a násilí v manželství nelze nikdy omluvit (Ž 10: 2; 8 – 11; 11, 5 – 6; Ž 73: 6, 8, 27; Př 3: 31 – 32, 11: 29; Jer 22: 3; Kol 3: 19).
Zbožný život muže a ženy
Požehnání spočívající v tom, že jsme stvořeni jako muži a ženy, trvá i po pádu (Gn 5: 1 – 3; 9: 6 -7). V Bibli není žádná zmínka o člověku, která by ignorovala jeho pohlaví a gender (způsob života odrážející jeho biologické pohlaví). Ženy a muži jsou si rovni a navzájem se liší. Rozdílné oblasti zodpovědnosti, které lidem plynou z jejich pohlaví, nejsou důsledkem Pádu, nicméně mohou být chybně předefinovány k hříšným účelům. Zbožnost v této oblasti vyžaduje, abychom neumlčovali Písmo, ani k němu nic nepřidávali.
Genderovou „identitu“ si nevybíráme. Dává nám ji Bůh a je zjevená na těle, které nám dal. Existují vzácné případy, kdy se člověk narodí s nevyhraněnými pohlavními znaky (intersexualita, poruchy pohlavního vývoje, viz 2 Kr 9: 32; 20: 18; Est 2: 3; Iz 56: 3 – 4; Mt 19: 12; Sk 8: 26 – 40) nebo kdy prožívá nesoulad mezi fyzickým pohlavím a prožívanou genderovou identitou (genderová dysforie, transgender). Tyto fenomény neukazují, že by existovalo „třetí pohlaví“ nebo více genderů. Jsou důsledkem porušenosti, kterou do stvořeného řádu věcí přinesl lidský hřích. Lidé, kteří jsou pod vlivem těchto důsledků, nepřestávají být Božími obrazy. Potřebují lásku a porozumění, biblicky poučenou péči a naději evangelia na nové stvoření (Zj 21: 4).
Někteří lidé se pokoušejí lokalizovat rozdíly mezi pohlavími do určitých obecných charakteristik, například: všechny ženy jsou jako „X“ (tj. jsou vztahové, zaměřené na domov, dávají život) a všichni muži jsou jako „Y“ (tj. jsou odvážní, silní, vůdčí). Tyto stereotypy však nejsou zcela podloženy zkušeností, a Bible samotná lokalizuje rozdíly jinam: do genderových rolí a vztahů.
Konkrétně jde o to, že žena se má dobrovolně podřizovat svému muži a muž má svou ženu milovat tím, že ji vede způsobem, který zahrnuje sebeobětování a péči o ženino blaho (Ef 5: 21 – 33; Ko 3: 18 – 19; Tit 2: 2 – 5; 1 Pt 3: 1 – 7).
Podobně je tomu v Boží domácnosti, v církvi. Ačkoli jsou všichni věřící obdařeni Duchem Svatým, aby mohli sloužit jako údy Kristova těla, zodpovědnost za autoritativní vyučování a vedení církve formou kázně je svěřena vhodně obdarovaným a řádně ustanoveným mužům, nikoli ženám (1 K 11: 3 – 16; 14: 26 – 40; 1 Tm 2: 1 – 3: 13). Důvody pro toto rozdělení rolí jsou teologické, nikoli kulturní. Jde o Boží stvořitelský záměr v Gn 2, jeho porušení při Pádu, vztah Krista a církve a vztahy uvnitř Boží Trojice. Proto rozdíly stále platí a nelze je odložit stranou jako pouhé kulturní zvyklosti prvního století, jako například otroctví. (Pozn. překl: Novozákonní instrukce adresované „otrokům a pánům“ platí v plné a nezměněné míře i dnes v rámci současných pracovně právních vztahů, viz tento článek.)
Bible bere na vědomí, že kultura je určitým projevem lidské společnosti a že pohlavní role (gender) je v různých kulturách vyjadřována různým způsobem (Gn 24: 47; Iz 61: 10; Ez 16: 12, Jr 2: 32). Protože pohlaví není žádný sociální konstrukt, lidé ho mají přijímat a vyjadřovat skrze kulturně srozumitelné symboly (např. oblečení, účes) a chování (např. Gn 17: 14; Dt 22: 5; 1 K 11: 4 – 5; 1 Tm 2: 9 – 10).
V Bibli také nacházíme diverzitu v tom, jak obě pohlaví zobrazuje. Jsou zde ženy jako kuchařky a švadleny, ženy pomáhající při znovubudování měst, soudkyně Izraele, obchodnice s realitami, podnikatelky a dokonce ženy, které zabíjejí Boží nepřátele (např. Gn 27: 14; Nu 27: 1 – 4; Sd 4: 4 – 6, 18 – 21; Neh 3: 12; Př 31: 10 – 31; Lk 10: 38 – 41; Sk 9: 36 – 39). Muže vidíme jako pastýře, farmáře, kováře, hudebníky, kuchaře, válečníky a bojovníky, muže, kteří jsou jemní a citliví, kteří pláčou a objímají (např. Gn 4: 2, 20 – 22; 27: 31; 45: 14 – 15; Dt 28: 54; 1 S 16: 18; 17:33; 1 Tm 3: 3). Tato diverzita neruší ani nepopírá rozdílnost rolí a oblastí zodpovědnosti mužů a žen v manželství a novozákonní církevní službě, ale varuje nás před příliš rigidními genderovými stereotypy.
Všichni lidé se nacházejí ve vztazích definovaných jejich pohlavím a zažívají při tom jednotu v rozmanitosti i vzájemnou závislost členů lidské komunity (1 K 11: 11 – 12). Nejintimnějším vyjádřením této skutečnosti je manželství, které je založené na jednotě a vzájemně se doplňující „jinakosti“ obou pohlaví (Gn 2: 24; Mt 19: 4 – 5). Manželství tvoří jediný Bohem daný rámec pro sexuální intimitu. Manželství ani rodičovství nejsou nutné k tomu, aby byl člověk plně osobou a aby měl smysluplný život (podívejme se na Ježíše!) a také nejsou konečným Božím cílem pro člověka (Zj 19: 7).
Ježíš Kristus, vtělený Bůh
To, že naše mužská a ženská těla jsou dobrá, stejně jako naše prožívaná mužská a ženská identita, se jasně ukazuje na vtělení Ježíše, který se narodil jako muž a jehož pozemský život byl jeho pohlavím a mužskou společenskou rolí formován, když vstupoval do vztahů jakožto muž, syn, bratr, přítel (Mt 12: 46 – 50; Lk 2: 21, 23, 43, 48; J 19, 26). Ježíš vyjadřoval svoje pohlaví způsobem vlastním tehdejší kultuře například tím, že nosil mužské oblečení a naplňoval společenské očekávání spojené s mužskou rolí.
I dnes, kdy byl Ježíš vzkříšen, vzat na nebesa, oslaven a usedl na pravici Boží, aby vládnul se svým Otcem, je Ježíš stále muž. Není to proto, že „muž je Bůh“, ale proto, že když na sebe Boží Syn vzal lidské tělo, přijal lidství, které je vždy spojeno s pohlavím a genderem. Jako druhý Adam (1 K 15: 45) může Ježíš dokonale zastupovat muže a ženy před Bohem (1 Tm 2: 4 – 5, anthropos, srov. 2: 8, aner)
Muži i ženy spaseni stejně
Ti, kdo uvěří v Krista, přijímají novou identitu. Stáváme se „syny a dcerami Boha Všemohoucího“ (2 K 6: 18) a „syny Božími“, kteří dostávají všechny výhody synovství patřící jedinému Synu – jsou totiž spoludědicové Krista (Ř 8: 14 – 17; Ga 4: 4 – 6).
Pak už není „muž ani žena“, ale jsou „jedno v Kristu Ježíši“ (Ga 3: 26 – 28). Hluboké rozpory, kterými je padlé lidstvo rozděleno, jsou odstraněny. To neznamená konec biologických rozdílů mezi muži a ženami, ani konec jejich odlišných rolí v manželství a v křesťanské službě. Jde o to, že ti, kdo jsou v Kristu, jsou plnými dědici spolu s Kristem. Existuje dobrý důvod předpokládat, že rozdíly mezi muži a ženami budou pokračovat i v příštím životě (Mt 22: 30 – 32). Zmínka o tom, že v nebi se lidé „nežení ani nevdávají“ totiž naznačuje, že i tam budeme existovat jako muži a ženy. Ježíšův výrok, že lidé budou „jako nebeští andělé“ odkazuje na jejich svobodný stav, nikoli na jejich pohlaví nebo gender (Lk 24: 15 – 51; J 20: 15 – 21: 14). Všichni ale budeme dědicové jakožto praví synové, společně se samotným prvorozeným Synem.
Článek v originále uveřejněný na: https://www.thegospelcoalition.org/essay/humanity-male-female/
Další články autorky dostupné zde: https://www.thegospelcoalition.org/profile/claire-smith/
Překlad: VŠ, 30. 10. 2020