Úvod
Knihu Dana Drápala „Emancipace žen v církvi?“ jsem četl krátce po jejím vydání v roce 2003. Vzpomínám si, že ve mně, tehdy čerstvém křesťanovi, kniha zanechala ne příliš pozitivní dojem. Bylo to dáno způsobem, jakým autor argumentoval. Jeden zkušenější křesťan, se kterým jsem tehdy svoje rozladění konzultoval, Drápalovu knihu odbyl mávnutím ruky s tím, že byla ovlivněná jakousi osobní zkušeností autora, která prý nakonec nedopadla dobře. Tím to bylo pro něj vyřešeno. Pro mě nikoli. Vždyť jde o to, co říká Bible a jestli to autor vykládá správně!
Po více než patnácti letech se ke knize vracím. Zabývám se tématem biblického mužství a ženství a tu a tam se nějaký křesťan při rozhovoru na „Emancipaci…“ odkáže. Nevím, jak významná tato kniha v české církvi je, jestli je stále čtená nebo upadla v zapomnění, kolik lidí ovlivnila, jak byla přijata. Přesto cítím povinnost se ke knize kriticky vrátit a s některými tvrzeními se, především kvůli sobě, poctivě vyrovnat. Je to, pokud vím, zatím jediná původní česká publikace z pera evangelikálního autora na téma biblických rolí mužů a ženu a proto si pozornost určitě zaslouží. Je mi líto, že po tolika letech, mělo to být mnohem dříve.
Ještě než začneme, rád bych uvedl tři věci. Zaprvé, tato práce bude kritická. Přestože se chci tématem mužství a ženství zabývat pozitivně, někdy je potřeba ničit a bořit, než můžeme začít stavět (Jer 1, 10). Tím, že se vyrovnáváme s některými tvrzeními a argumenty, se sami učíme hledat a formulovat pravdu.
Zadruhé, autora osobně neznám a mojí motivací není žádná zášť. Jde mi jen a pouze o obsah knihy v těch bodech, kde si myslím, že Dan Drápal Bibli nevykládá správně. Jsem si vědom, že teologické debaty dnes nejsou v módě. V církvi vládne strach, abychom se nerozhádali a slovo „láska“ se dnes používá jako kladivo na ty, kterým upřímně jde o pravdu Písma. Skutečná láska se ale vždycky raduje z pravdy.
Zatřetí, nemyslím si, že všechno v knize je špatně. Některé kapitoly úplně pomineme a soustředíme se jen na klíčové body, kde se autor podle mého přesvědčení dopouští výkladových chyb, které negativně ovlivňují vyznění celé knihy. Diskuse nad výkladem některých biblických pasáží je hlavním tématem této práce. Chci poukázat na některé „shnilé trámy“ na kterých autorovo rovnostářské chápání Písma spočívá.
Také musím čtenáře upozornit, že v našem rozboru nebudeme postupovat podle osnovy knihy. Kapitoly řadím podle vlastní argumentační potřeby nebo náhodně. Přímé citace z Drápalovy knihy jsou uvedeny kurzívou a označeny příslušnou stránkou. Kurzívou jsou uvedeny i citace z Písma (ČEP).
Drápal, D. Emancipace žen v církvi?, 2003. Praha: Návrat Domů. ISBN 80-7255-084-5.
1. Čas osvobodit ženy
Co vlastně Dan Drápal v knize „Emancipace žen v církci?“ říká a navrhuje? Myslím, že nejlépe se to dozvíme v samotném závěru, cit.:
Ano, někdy potřebujeme velmi živou osobní zkušenost. Já jsem si buď mohl ponechat svou konzervativní umírněně protiženskou teologii, nebo se nad celou věcí velmi vážně zamyslet. „Co dělá Bůh?“ Co dělal, když Pán Ježíš uzdravoval v synagoze? Co dělal, když přivedl Petra ke Kornéliovi? Co dělal, když ponukl Williama Wilberforce a ukázal mu, že je už na čase zrušit instituci otroctví? Věřím, že mi Bůh ukázal, že je na čase osvobodit ženy. Uvolnit ten nesmírný potenciál, který v nich je. (s. 101, zvýraznění doplněno).
Záměr knihy, ač není autorem shrnut jedním nebo dvěma výroky, je podle mého pochopení úplné smazání rozdílu mezi muži a ženami v oblasti duchovní služby v církvi na všech úrovních. Všechny církevní pozice, které jsou nebo byly „tradičně“ vyhrazeny mužům (straší, pastor, kazatel, služba kázání a vyučování církve) by měly být podle autora otevřeny ženám.
D. Drápal činí v závěrečné kapitole „Čas proměny“ osobní pokání z toho, že sám bránil ženám ve službě ve staršovstvu, v kázání a ve službě ordinované kazatelky. Hovoří o tom, jak dospěl ke změně postoje v těchto otázkách. Požaduje úplnou emancipaci žen v církvi, i když zastává vedoucí roli muže v rodině. Považuje se k tomuto úkolu dokonce nadpřirozeně povolaný, podobně jako byl apoštol Petr ke zvěstování evangelia pohanům.
2. Vedoucí role muže v rodině
Je zajímavé, že přestože Dan Drápal obhajuje naprosté otevření všech vedoucích pozic v církvi ženám, zároveň trvá na tom, že v rodině je svěřeno vedoucí postavení muži, cit.:
Podobně věřím tomu, že muž a žena jsou si rovni. To, že se v rodině má žena podřizovat muži, neumenšuje její lidství. (s. 48)
Aby v rodině nevládl chaos, svěřil Bůh muži autoritu. Muž jí má použít, když předtím vyčerpal všechny komunikační možnosti. Ve zdravém manželství, v němž panuje láska, se ta autorita uplatňuje minimálně. (s. 49)
Pokud ale ta situace nastane, má muž autoritu rozhodnout a žena se má podřídit. (s. 49)
Není sporu o tom, že podle Písma je žena v manželství podřízena muži. (s. 68)
K tomu je nutno uvést několik připomínek:
1) Není zřejmé, o co konkrétně autor svůj požadavek na podřízenost žen v manželství biblicky opírá, Například klíčovou pasáž o vztahu muže a ženy v křesťanském manželství (Ef 5) vykládá způsobem, který výše uvedeným tvrzením odporuje, cit.:
…že se jeden druhému podřizujeme v bázni Kristově. Jeden druhému, to znamená muž ženě a žena muži, Řek Židovi a Žid Řekovi… Samozřejmě, že se tedy i ženy podřizují svým mužům – proto je doplnění slova „podřizujte se“ do 22. verše logicky zcela oprávněné, ale je hloupé tvrdit, že v tomto oddílku se píše o tom, že muži mají autoritu nad ženami! „Jeden druhému“ je nadřazeno všemu dalšímu, co je zde řečeno. (s. 34, zvýraznění doplněno)
Autor si ve svých výrocích protiřečí. Uvádí, že „podle Písma je žena v manželství podřízena muži“, zatímco jindy tvrdí, že muž se má podřizovat ženě stejně jako žena muži a dokonce že „je hloupé tvrdit, že… muži mají autoritu nad ženami“. Pokud se v Ef 5 nic nepíše o podřízenosti ženy muži v manželství, pak nevíme, odkud Dan Drápal požadavek na vedoucí roli muže v manželství vyvozuje? Toto své tvrzení nikde biblicky nezdůvodňuje.
2) Tzv. „vzájemná podřízenost“ (mutual submission) je jeden z častých výkladových nástrojů, kterým rovnostářští teologové neutralizují nároky na podřízenost žen mužům uvedené v textech jako Ef 5, 21 – 33:
V poddanosti Kristu se podřizujte jedni druhým: ženy svým mužům jako Pánu, protože muž je hlavou ženy, jako Kristus je hlavou církve, těla, které spasil. Ale jako církev je podřízena Kristu, tak ženy mají být ve všem podřízeny svým mužům. Muži, milujte své ženy, jako si Kristus zamiloval církev a sám se za ni obětoval, aby ji posvětil a očistil křtem vody a slovem; (Ef 5, 21 – 26)
Při výkladech o vzájemné podřízenosti jsou slova „jedni druhým“ použita jako trumf, který přebíjí všechno ostatní, co je o podřízenosti dále řečeno. Ve skutečnosti ale Pavel v daném oddíle vysvětluje, jak podřizování jedni druhým v praxi vypadá. Písmo nikde neříká, že muž se má podřizovat ženě. V tom musíme D. Drápala opravit. Možná to tak nemyslí, ale v logice Ef 5 by to znamenalo, že se má Kristus podřizovat církvi.
3) Svoje tvrzení o vedoucí roli muže v manželství Dan Drápal také sám neguje výkladem slova „kefalé“ (hlava), o kterém tvrdí, že v Písmu neznamená autoritu, ale zdroj. Tím se budeme blíže zabývat v kapitole 6.
4) Požadavek na minimálním uplatnění mužské autority v manželství vzbuzuje pochybnost, zda je kristovská autorita muže v manželství chápána autorem správně, cit.:
Aby v rodině nevládl chaos, svěřil Bůh muži autoritu. Muž jí má použít, když předtím vyčerpal všechny komunikační možnosti. Ve zdravém manželství, v němž panuje láska, se ta autorita uplatňuje minimálně. (s. 49, zvýraznění doplněno)
Autorita, vedoucí úloha muže, dostává v tomto pojetí negativní nádech.
Zdá se, že autor pod pojmem „autorita“ myslí spíše „sílu“, „tvrdost“ nebo „direktivní rozhodnutí“. Tím je ale ohrožena analogie s Kristovou autoritou nad církví.
Má podle autora Kristus uplatňovat svou vedoucí roli nad církví minimálně? Určitě ne. Proto ani muž nemá svou vedoucí roli v manželství uplatňovat minimálně, ale naopak maximálně. Ale pozor, je to autorita po vzoru Krista, který nehledá svůj prospěch, přijímá zodpovědnost a sám se pro dobro své nevěsty obětuje. Této slabiny v Drápalově negativním pojetí autority si je zřejmě vědom i Pavel Černý, který v doslovu uvádí, cit.:
Pavlova interpretace muže jako „hlavy“ proto jasně míří spíše k významu péče, než vlády a kontroly. Jde spíše o zodpovědnost, než o autoritu. Mužova role není předkládána jako otázka vlády a rozhodování, ale jako oblast služby a péče. Zdá se, že i diskuse mezi významnými evangelikálními novozákoníky a pastory (Grudem, Piper, McCloughry) se ubírá tímto směrem. Jádro maskulinity je pak viděno spíše jako ochota vést, starat se, pečovat a chránit ženy. (s. 105)
Tvrdost a hrubost ze strany muže nemá být v křesťanském manželství uplatňována dokonce ani minimálně: Ženy, podřizujte se svým mužům, jak se sluší na ty, kdo patří Pánu. Muži, milujte své ženy a nechovejte se k nim drsně. (Kol 3, 18 – 19, zvýraznění doplněno)
5) Jestliže autor obhajuje podřízenost žen v manželství a zároveň jejich zapojení do vedoucích rolí v církvi, potom dovede svoje následovníky do složitých praktických situací. Představme si případ, kdy manželka je starší sboru, ale její muž je řadovým členem. Jak má být uplatňována autorita staršího sboru ze strany ženy k muži a zároveň autorita muže vůči manželce v rodině? Rozdělí si sféry vlivu? Nebo si položme otázku, jak se bude v církvi cítit muž pod kazatelnou, za kterou stojí jeho žena?
Takových situací nastane celá řada a nutně povedou k tomu, že muži budou snižovat autoritu staršovstva a kázaného slova v církvi, nebo rezignují na vedoucí roli v manželství, popřípadě oboje současně. Snaha o zachování vedoucí role mužů v křesťanských manželstvích při současném dosazování žen do vedoucích církevních pozic je dlouhodobě neudržitelná.
Netvrdíme, že každé manželství, ve kterém žena zastává autoritativní pozici v církvi a její muž je řadovým členem, je automaticky odsouzeno k rozpadu. Bůh je milostivý: Nenakládá s námi podle našich hříchů, neodplácí nám dle našich nepravostí. (Ž 103, 10) V církvi s ženami ve vedení ale bude zákonitě docházet k postupnému pokřivování křesťanských manželství směrem od biblického vzoru Krista a církve. To považujeme za nebezpečné. V takovém nezdravém prostředí bude obtížné vychovávat mužné chlapce a ženské dívky. Křesťanská manželství opustí biblický model láskyplného, obětujícího se vedení muže a radostného, dobrovolného podřízení ženy a nebudou dobrým svědectvím o evangeliu.
3. Vzájemná podřízenost (Ef 5, 21 – 33)
Tématu vzájemné podřízenosti jsme se již dotkli v předchozí kapitole, ale protože se jedná o častý argument rovnostářů, zaměříme se na něj podrobněji. Žel jde o ukázku výkladové techniky, kterou můžeme s nadsázkou nazvat „zastav se v pravou chvíli“.
Pavlova slova „V poddanosti se podřizujte se jedni druhým“ (Ef 5,21) slouží nikoli jako závěr, ale jako úvod k celé pasáži. V následujících verších se konkrétně dozvídáme, jak ono podřizování má vypadat a proč má existovat. Ženy se mají podřizovat svým mužům. Proč? Protože jejich vztah s mužem je obrazem Krista a církve. Jak se mají podřizovat? Jako církev Kristu. Stejně tak muži mají milovat své ženy. Proč? Protože Kristus miluje církev. Jak je mají milovat? Jako Kristus, který se za církev obětoval.
Výklad „vzájemné podřízenosti“ se dopouští té chyby, že nebere v úvahu kontext. Zastaví se ve čtení uprostřed souvislé myšlenky. Přečte pouze tu část, která je pro současnou kulturu přijatelná, a zbytek ignoruje. „Vzájemná podřízenost“ je v současné církvi populární myšlenka. Je totiž bezpečná a politicky korektní.
Nedávno jsem měl příležitost účastnit se jedné křesťanské svatby, na které kazatel přečetl ve svatebním kázání jenom slova „Podřizujte se jeden druhému.“ Dál už nepokračoval. Novomanželé se dozvěděli, že se mají podřizovat sobě navzájem, ale nic víc. Je to biblický obraz manželství? Nikoli. Nevěsta ani ženich neslyšeli krásné a praktické instrukce, jakou roli mají v manželství hrát s ohledem na svoje pohlaví. Nedozvěděli se, jak má jejich manželství zrcadlit vztah Krista a církve. Kristus byl umenšen a novomanželé byli ochuzeni o rady, které jim měly být světlem na jejich společné cestě.
4. Pořadí stvoření aneb pomýlený Pavel
Dan Drápal uvádí, cit.:
Přesto jsou v prvních dvou kapitolách Písma přinejmenším dva prvky, z nichž by někdo mohl – byť mylně – na nadřazenost muže usuzovat. Prvním z nich je skutečnost, že muž byl stvořen dříve než žena. Nicméně jednoduchá logická úvaha nás přivede k poznání, že priorita ve stvoření nehraje žádnou roli: chroust byl stvořen dříve než člověk, a nikdo z toho neusuzuje na nadřazenost chrousta. (s. 12)
K tomuto tvrzení musíme vznést dvě námitky.
1) Tím pomýleným člověkem, který z pořadí stvoření Adama a Evy údajně mylně usuzuje na vedoucí roli muže, je sám apoštol Pavel:
Žena nemá mít moc nad mužem, nýbrž má se nechat vést. Vždyť první byl stvořen Adam a pak Eva. (1 Tm 2, 12b – 13)
To, že byl Adam stvořen první, je pro apoštola Pavla důležitým argumentem pro Adamovu vedoucí roli. Jak může evangelikální křesťan otevřeně negovat slova apoštola Pavla a zesměšňovat jeho argument karikaturou chrousta, si nedovedeme vysvětlit.
5. Nadřízenost není nadřazenost
I když se nechceme dohadovat o slovíčka, musíme upozornit na důležitý rozdíl mezi pojmy „nadřazenost – nadřízenost“, popřípadě „podřazenost – podřízenost“. Zatímco nadřazenost a podřazenost má co dělat s bytostnou hodnotou dané osoby, nadřízenost a podřízenost se týká vztahů a praktického fungování. Člověk je bytostně nadřazený chroustovi, ale vůči jinému člověku může být vždy jen a pouze nadřízený. Je to proto, že chroust nebyl stvořen k Božímu obrazu, zatímco člověk ano. Všichni lidé jsou si podle Písma svou bytostnou hodnotou rovni, protože byli stvořeni k Božímu obrazu.
Neznám nikoho, kdo by v dnešní církvi tvrdil, že žena je svojí hodnotou podřadná vůči muži. Všichni zastánci komplementárních rolí muže a ženy, kteří obhajují mužskou vedoucí roli v církvi a rodině, zároveň zdůrazňují stejnou bytostnou hodnotu muže a ženy jako Božího obrazu. Hovoříme vždy jen a pouze o nadřízenosti a podřízenosti, přičemž i tuto nadřízenost a podřízenost pečlivě definujeme podle biblického, nikoli světského vzoru.
Když se tedy Dan Drápal vymezuje proti nadřazenosti muže nad ženou, vymezuje se proti stanovisku, které se v dnešní teologické debatě nevyskytuje. Slovo nadřazenost používá ve své knize opakovaně, ale termín nadřízenost neuvádí ani jednou. Tak vytváří ve čtenářích dojem, jako by obhájci mužské vedoucí role tvrdili něco, co ve skutečnosti vůbec netvrdí.
6. Duchovní zrušení otroctví
Dan Drápal uvádí, cit.:
Ač právně je otroctví potvrzeno, duchovně je v Kristu zrušeno. Ostatně, jak by mohlo otroctví přežít v tom, kdo pochopil výzvu „Miluj bližního svého jako sebe samého!” Těmito slovy už Stará smlouva, a později Pán Ježíš ve Smlouvě nové, přikládá sekeru ke kořeni otroctví. Tam, kde nastává probuzení, vždycky nastává určitá rovnost. Je to vlastně zcela prosté: před Bohem jsme si všichni rovni! (s. 8)
O otroctví se v souvislosti s biblickým pohledem na muže a ženy hovoří často. Obvyklý argument je, že pokud někdo obhajuje podřízenost žen mužům, obhajuje zároveň otroctví. Tématu otroctví jsme věnovali článek „Ženy, děti, otroci“, který si můžete přečíst zde. Na tomto místě připomeneme pouze základní fakta.
Slovo otrok „doulos“ v Novém zákoně nenese negativní význam. „Doulos“ se v Novém zákoně vyskytuje 126 krát a je to časté slovo. Obvykle je použito v pozitivním nebo neutrální smyslu. Pán Ježíš běžně používá slovo „doulos“ ve svých podobenstvích (Mt 24, 45 – 51); Ježíš také používá slovo „doulos“ pro označení svých učedníků (Mk 10, 43 – 44); Simeon o sobě mluví jako o Božím otroku (Lk 2, 29 – 30); osoby vystupující v Novém zákoně jsou často otroci (Jan 18, 26); křesťané o sobě hovoří jako o Božích otrocích (Sk 4, 29); duchovní bytosti hovoří o křesťanech jako o Božích otrocích (Sk 16, 16 – 17); apoštol Pavel o sobě opakovaně hovoří jako o Kristově otroku (Ř 1, 1); apoštol Pavel používá slovo otrok ve svém teologickém vyučování, když hovoří o lidech jako o otrocích hříchu nebo otrocích spravedlnosti/Boha (Ř 6, 16 – 22); Pavel přirovnává nezletilého dědice k otroku (Ga 4, 1); Jakub o sobě hovoří jako o Božím otroku (Jk 1, 1); apoštol Petr o sobě hovoří jako o Božím otroku (2 Pt 1, 1); Juda o sobě hovoří jako o otroku Ježíše Krista (Jd 1, 1); kniha zjevení hovoří o křesťanech během soužení jako o Božích otrocích (Zj 7, 3); kniha zjevení hovoří o křesťanech v nebi jako o Božích otrocích (22, 3 – 4).
Novozákonní slovo otrok „doulos“ neoznačuje bezprávného chudáka a zoufalce na nejnižším stupni společenského žebříčku, ale oddaného, loajálního služebníka. V průběhu dějin došlo k výraznému posunu významu a dnešní slovo „otrok“, je spojeno se zavrženíhodným kriminálním jednáním (únosy lidí, týrání, nucená práce atd.).
Naše moderní bible v překladu slova „doulos“ používají někdy výraz „otrok“ a někdy výraz „služebník“. Tím, že nejsou v překladu konzistentní, způsobují zmatky zejména v pasážích jako je např. Ef 6, 5 – 7 (zvýraznění doplněno):
Otroci, poslouchejte své pozemské pány s uctivou pokorou a z upřímného přesvědčení jako Krista. Nejen naoko, abyste se zalíbili lidem, ale jako služebníci Kristovi, kteří rádi plní Boží vůli a lidem slouží ochotně, jako by sloužili Pánu.
Všechna zvýrazněná slova jsou překladem termínu „doulos“, otrok, nebo odvozeného slovesa „douleuo“, otročit. Překladatelé nás zde opravdu poněkud matou – jako by otrok a otročit ve vztahu k lidem byla negativní slova, ale služebník a sloužit ve vztahu k Bohu slova pozitivní. Ve skutečnosti je ale v originále všude jeden a týž výraz.
Je zajímavé, že v Bibli Kralické se jako překlad slova „doulos“ v Novém zákoně ani jednou výraz “otrok“ nepoužívá. Kraličtí překládají “doulos” vždy a všude důsledně „služebník“, přestože slovo otrok znali (použili ho 2x ve Starém zákoně). Patrně si byli vědomi toho, jak se slovo „otrok“ významově posunulo a že již nejde používat v pozitivním významu. Proto se ho v rámci překladatelské poctivosti zcela vzdali. To je obdivuhodné.
Z nového zákona nelze vyvozovat nic o „duchovním zrušení otroctví“, jak navrhuje D. Drápal. Ano, otroctví, stejně jako všechno v životě křesťana, dostává nový duchovní smysl, ale rozhodně není zrušeno. Apoštol Petr například píše (1 Pt 2, 18 – 21; zvýraznění doplněno):
Služebníci, podřizujte se ve vší bázni pánům, nejen dobrým a mírným, nýbrž i tvrdým. V tom je totiž milost, když někdo pro svědomí odpovědné Bohu snáší bolest a trpí nevinně. Jaká však sláva, jestliže budete trpělivě snášet rány za to, že hřešíte? Ale budete-li trpělivě snášet soužení, ač jednáte dobře, to je milost před Bohem. K tomu jste přece byli povoláni; vždyť i Kristus trpěl za vás a zanechal vám tak příklad, abyste šli v jeho šlépějích.
Apoštol Pavel říká (1 Tm 6, 1 – 5; zvýraznění doplněno):
Všichni, kdo nesou jho otroctví, ať mají své pány v náležité úctě, aby Boží jméno ani naše učení neupadly do špatné pověsti. Ti, kdo mají věřící pány, ať k nim nemají menší úctu proto, že jsou jejich bratří, nýbrž ať jsou jim poddáni o to raději, že mohou sloužit věřícím a milovaným. Tomu všemu uč a to přikazuj. Jestliže někdo učí něco jiného a nedrží se zdravých slov našeho Pána Ježíše Krista a učení pravé zbožnosti, je nadutý, ničemu nerozumí a jen si libuje ve sporech a slovních potyčkách.
Písmo také hovoří k pánům otroků. Mají otrokům dávat, co jim spravedlivě patří (Ko 4, 1); jednat s nimi jako Kristus, který odměňuje dobré jednání; nevyhrožovat jim a být si vědomi, že mají stejného Pána v nebi, který nikomu nestraní (Ef 6, 9).
Pasáže o otrocích a pánech lze v dnešní době plně aplikovat na vztahy zaměstnanců a zaměstnavatelů na pracovišti. Zaměstnanec také prodává svůj čas a schopnosti na určitou časově ohraničenou dobu zaměstnavateli podobně, jako novozákonní otrok, který míval také časově ohraničenou službu: Otrok nezůstává v domě navždy; navždy zůstává syn. (J 8, 35) Pokyny pro otroky a pány jsou jediné speciální pasáže, které se Novém zákoně týkají pracovně právních vztahů a proto je vhodné aplikovat je do života současných křesťanů, ať už jsou v pozici podřízených (služebníků/otroků), nebo nadřízených (pánů).
Z povrchního pohledu na dějiny bychom mohli dojít k závěru, že otroctví (v moderním smyslu slova) bylo zrušeno, ale není to pravda. Slovo „otrok“ sice bylo vykázáno ze slušné společnosti, ale podle organizací, které se touto problematikou zabývají, je dnes na světě více otroků, než kdy v lidských dějinách bylo. Hovoří se až o 40 milionech osob. Zároveň je prý cena otroka nejnižší v celé lidské historii. Existují žebříčky zboží, které je nejvíce zatíženo otrockou prací. Na prvním místě je elektronika (mobily a počítače), na druhém oděvy. Největšími konzumenty těchto produktů jsou USA, Japonsko a Evropa. (Odkazy na zdroje najdete v článku „Ženy, děti otroci“)
To, co dnes nazýváme otroctvím, jsou pracovně právní vztahy hrubě vychýlené ve prospěch pánů, často až za hranice zločinu včetně zbavení lidských práv a důstojnosti. Tyto odsouzeníhodné excesy, které starý zákon trestal smrtí (Ex 21, 16), však Nový zákon pojmem „doulos“ neoznačuje. Můžeme říci, že když Nový zákon mluví o otrocích a pánech, vybízí k poctivé práci a loajalitě na straně podřízených a spravedlivému odměňování a respektu na straně nadřízených. To přinese Bohu slávu a požehnání do života všem zúčastněným. Proto platí novozákonní texty o otrocích a pánech pro současné křesťany úplně stejně, jako pro původní adresáty, stejně jako texty o mužích a ženách.
7. Nadvláda muže jako důsledek hříchu
Dan Drápal hovoří o situaci Adama a Evy po Pádu, cit.:
Bůh jim oznámil, jaké budou následky hříchu, jehož se dopustili. Jedním z důsledků hříchu je nadvláda muže nad ženou. Tato nadvláda tedy není a nikdy nebyla součástí Božího stvořitelského plánu. Příkaz panovat nad zemí byl dán ženě stejně jako muži. V ráji byla rovnost. Nadvláda muže nad ženou je důsledkem pádu člověka. (s. 16)
Souhlasíme, že hřích pokřivil vztah mezi mužem a ženou, ale nikoli tím způsobem, že vedoucí postavení muže vzniklo až po Pádu do hříchu. Shodneme se s autorem, že základem biblického pohledu na muže a ženy je rovnost v jejich lidské hodnotě, protože muž i žena jsou stvořeni k Božímu obrazu. Ale už před Pádem existovala rozdílnost rolí. Muži byla od počátku svěřena role vedoucí, ženě pomocná a podpůrná. Uveďme hlavní argumenty pro toto tvrzení:
a) Žena byla stvořena pro muže jako pomoc jemu rovná. Bytostná hodnota ženy je stejná, ale žena je pomocníkem, nikoli vedoucím muže.
I řekl Hospodin Bůh: „Není dobré, aby člověk byl sám. Učiním mu pomoc jemu rovnou.“ Učiním mu pomoc jemu rovnou. (Gn 2, 18)
Muž přece nebyl stvořen pro ženu, ale žena pro muže. (1 K 11, 9)
b) Pořadí stvoření muže a ženy před Pádem je pro apoštola Pavla důvodem pro podřízenost ženy:
Žena nemá mít moc nad mužem, nýbrž má se nechat vést. Vždyť první byl stvořen Adam a pak Eva. (1 Tm 2, 12 – 13)
c) Fakt, že žena byla svedena, používá Pavel jako upozornění, že jí vedoucí role nepřísluší. Požadavek na podřízenost není pro ženu trest, ale ochrana.
A nebyl to také Adam, kdo byl oklamán, ale žena byla oklamána a dopustila se přestoupení. (1 Tm 2, 14)
d) Pokud D. Drápal tvrdí, že podřízenost ženy muži nebyla součástí stvořitelského plánu, co si máme počít s faktem, že podřízenost ženy muži je obrazem vztahu Krista a církve? Znamená to, že ani vztah Krista a církve nebyl součástí původního stvořitelského plánu? Znamená to, že byl Bůh lidským pádem do hříchu nemile překvapen a že smrt jeho Syna za naše hříchy nebyla původním Božím plánem? Je evangelium a vztah Krista a církve plánem „B“, ale mohlo to celé být jinak a lépe? To by bylo v rozporu s Písmem, protože evangelium včetně Kristovy oběti bylo Božím plánem od počátku, stejně jako podřízenost ženy a mužská kristovská vedoucí role v manželství (Ef 1, 3 – 10, zvýraznění doplněno):
Pochválen buď Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista, který nás v Kristu obdařil vším duchovním požehnáním nebeských darů; v něm nás již před stvořením světa vyvolil, abychom byli svatí a bez poskvrny před jeho tváří. Ve své lásce nás předem určil, abychom rozhodnutím jeho dobroty byli skrze Ježíše Krista přijati za syny a chválili slávu jeho milosti, kterou nám udělil ve svém Nejmilejším. V něm jsme vykoupeni jeho krví a naše hříchy jsou nám odpuštěny pro přebohatou milost, kterou nás zahrnul ve vší moudrosti a prozíravosti, když nám dal poznat tajemství svého záměru, svého milostivého rozhodnutí, jímž si předsevzal, že podle svého plánu, až se naplní čas, přivede všechno na nebi i na zemi k jednotě v Kristu.
e) Hřích nevytvořil mužské vedení, ale pokroutil ho; stejně tak nevytvořil podřízenost ženy, ale pokroutil ji. Ze strany hříšného muže nastupuje po Pádu tvrdost namísto láskyplného vedení, ze strany hříšné ženy se místo radostného podřízení objevuje touha po ovládnutí muže:
… budeš dychtit po svém muži, ale on nad tebou bude vládnout. (Gn 3, 16)
Nový zákon tuto nešťastnou situaci řeší nikoli negací mužského vedení a ženské podřízenosti, ale porážkou hříšných tendencí muže a ženy (Ko 3, 18 – 19)
Ženy, podřizujte se svým mužům, jak se sluší na ty, kdo patří Pánu. Muži, milujte své ženy a nechovejte se k nim drsně.
Křesťanské manželství podle novozákonního modelu má být obnovením původního Stvořitelova záměru. K podrobnějšímu vysvětlení doporučujeme přednášku a prezentaci „Synové Adamovi a dcery Eviny“, kde se těmto otázkám věnujeme. K poslechu a stažení je prezentace dostupná zde.
8. Kefalé: hlava nebo zdroj? (Ef 5, 21 – 26; 1K 11, 3; Ef 1, 22 – 23)
Řecké slovo „kefalé“, hlava, je častým předmětem zájmu rovnostářských teologů. Ti často tvrdí, že slovo „hlava“ nenese v Novém zákoně význam autority. Dan Drápal uvádí, cit.:
V antické literatuře znamenalo slovo kefalé pochopitelně především hlavu jako součást těla, nicméně druhotný význam nebyl „vládce“ či „předák“ nebo „člověk s autoritou, ale „pramen, zdroj, původ“. (s. 21)
To je prokazatelně nepravdivé tvrzení. Slovo „kefalé“ (hlava) v novém zákoně nepochybně nese význam autority; vždyť označuje Krista ve vztahu k Církvi:
‚Všechno podrobil pod jeho nohy‘ a ustanovil jej svrchovanou hlavou církve, která je jeho tělem, plností toho, jenž přivádí k naplnění všechno, co jest. (Ef 1, 22 – 23)
„…protože muž je hlavou ženy, jako Kristus je hlavou církve, těla, které spasil.“ (Ef 5, 23)
„Rád bych, abyste si uvědomili, že hlavou každého muže je Kristus, hlavou ženy muž a hlavou Krista je Bůh.“ (1K 11, 3)
Znamenají tyto texty pro rovnostářské teology pouze tolik, že Kristus je zdrojem církve, ale nikoli její svrchovanou autoritou? To by bylo znepokojivé zjištění.
Slovo „kefalé“ (hlava) označuje osobu v postavení autority, ale také daleko více. Hlava jako označení muže ve vztahu k ženě a Krista ve vztahu k církvi zahrnuje nejen myšlenku vedení, ale také péče, výživy, jednoty, pevného spojení, jednoho těla. Pavel mohl použít i jiná řecká slova, označující vedoucí osobu (archón, hegémon), ale vybral si krásný obrazný pojem hlava, který je nabitý významem a srozumitelný napříč dějinami a kulturami.
Slovo „kefalé“ (hlava), které by označovalo jednoho člověka jako „zdroj“ druhého člověka, jak navrhuje D. Drápal, se nevyskytuje ani v řeckém Starém zákoně (Septuaginta), ani v řeckém Novém zákoně, ani v ostatní řecké literatuře daného období. K významu slova „kefalé“ a navrhovaného překladu „zdroj“ doporučujeme lexikální studii W. Grudema, která je uvedena v knize „Recovering Biblical Manhood and Womanhood“, dostupná online v PDF zde, str. 425 – 468. Grudem variantu překladu jako “zdroj” přesvědčivě vyvrací. D. Drápal tento zdroj sice uvádí v „Širší bibliografii“, ale zřejmě se s jeho obsahem dostatečně neseznámil.
Když D. Drápal obhajuje překlad slova „kefalé“ jako „zdroj“, píše, cit.:
Autoritou každého muže je Kristus. Platí? Víme velmi dobře, že přinejmenším subjektivně nikoli. Kristus je autoritou pouze pro znovuzrozené křesťany. Většina mužů Krista jako svou autoritu neuznává. Původem každého muže je Kristus. Platí? Platí, neboť je psáno, že skrze něj byl stvořen svět (J 1:10). … I nevěřící muži jsou stvořeni skrze Krista, ačkoli to nevědí. (s. 22)
Na tento argument lze odpovědět, že Kristus je autoritou každého muže, i když ho daný muž neposlouchá a nevěří v Něj. Kristova autorita platí to pro muže věřící i nevěřící, znovuzrozené i neznovuzrozené. Jednou bude zjevná všem. Kristus je hlavou každého muže, i když kvůli hříchu ho nikdo z mužů neposlouchá dokonale. A nevěřící muž někdy jednat více kristovsky, než křesťan: Proč mne oslovujete ‚Pane, Pane‘, a nečiníte, co říkám? (Lk 6, 46)
Dan Drápal dále uvádí argument z řeckého překladu Starého zákona, Septuaginty, cit.:
Tam, kde v hebrejštině róš znamená skutečnou hlavu ve smyslu části těla, je 239 případů přeloženo do řečtiny slovem kefalé. V dalších 180 výskytech znamená róš „vladaře“ nebo „vůdce“. V těchto případech je použito v překladu slovo kefalé pouze devětkrát. Dalších 171 výskytů je přeloženo jiným slovem. (s. 21)
Tento chybný argument o použití slova „kefalé“ v řeckém překladu Starého zákona Septuagintě (LXX) byl předmětem našeho článku „Falešný argument Septuaginty“, k přečtení zde. Poznamenáme zde pouze tolik, že výskytů slova „kefalé“ ve významu “vůdce” jsme napočítali v LXX celkem 12. Všechny tyto verše jsou uvedeny ve výše zmíněném článku. Dvanáct výskytů významu nějakého slova je spolehlivý a dostatečný důkaz, že tento význam skutečně existoval. Naproti tomu, v Septuagintě není slovo „kefalé“ ani jednou použito ve významu „zdroj“.
Ale i kdybychom v Ef 5 nahradili česká slova „hlava“ slovem „zdroj“, k čemuž není žádný rozumný důvod, význam textu by se směrem k rovnosti nepsunul:
V poddanosti Kristu se podřizujte jedni druhým: ženy svým mužům jako Pánu, protože muž je zdrojem ženy, jako Kristus je zdrojem církve, těla, které spasil. Ale jako církev je podřízena Kristu, tak ženy mají být ve všem podřízeny svým mužům. Muži, milujte své ženy, jako si Kristus zamiloval církev a sám se za ni obětoval, aby ji posvětil a očistil křtem vody a slovem; (Ef 5, 21 – 26)
Působí to kostrbatě a navíc nadvláda muže jako „zdroje“ ženy zde vyznívá ještě výrazněji, než v případě spojení „hlava“ ženy. „Zdroj“ totiž, na rozdíl od „hlavy“, působí jako skutečná ontologická (bytostná) nadřazenost muže, nikoli pouhá funkční nadřízenost. Zdroj je často jiného druhu, než produkt. Například zdroj světla není světlem samým. Naproti tomu hlava je vždy stejné podstaty jako tělo, je s ním bytostně spojená. Označit muže jako „zdroj“ ženy by vedlo k opačným důsledkům, než naši rovnostáři očekávají; nikoli k rovnosti, ale naopak umenšení hodnoty ženy.
9. Foibé (Ř 16, 2)
D. Drápal se dále věnuje osobě Foibé z 16 kapitoly listu Římanům a argumentuje, že slovo „prostatis“, kterým je tato diakonka označena ve verši Ř 16, 2 neznamená „pomocnici“, jak běžně uvádějí biblické překlady, ale „vedoucí“, cit.:
Proistémi znamená „stojím ve předu“ ve smyslu „stojím v čele”. Příslovce tohoto slovesa (proistamenos) pak znamená „stojící v čele”, tedy „představený” nebo „vedoucí”. Vyskytuje se např. v 1. Tesalonickým 5:12 nebo Římanům 12:8, a na těchto místech je zřejmě synonymem pro slova presbyteros (starší) nebo episkopos (biskup). Nemůžeme tvrdit, že slovo prostatis bylo označením pro ženu – presbyterku, nicméně není sebemenší důvod nevidět ve Foibé jednu z vedoucích sboru v Kenchreis. (s. 55) …Kdybych neznal dobře řečtinu a neměl Liddel-Scotta, který není předpojatý (snad právě proto, že se křesťanstvím nezabývá, ač samozřejmě i křesťanskou literaturu zapracoval), těžko bych přišel na tak závažný překladatelský lapsus, předávaný po staletí. Znovu opakuji: neříkám tím, že slovo prostatis zde znamená „vedoucí sboru“. To vylučuje i sám kontext. Nicméně: všichni jsme si vědomi rozdílu mezi vrchním a pikolíkem, přestože oba dva nás někdy v restauraci obslouží stejným úkonem. (s. 56)
Tvrzení, že překladatelé Bible se po staletí svorně mýlí v překladu určitého slova, a že právě autor jako jeden z mála, ne-li jediný, objevil jeho správný význam, si zasluhuje pozornost. Nebudeme se zabývat lexikální studií slova „prostatis“, ale prakticky si ukážeme, jak by D. Drápalem navrhovaný význam „vedoucí“ v Ř 16, 1 – 2 fungoval:
Nejprve tradiční znění:
Doporučuji vám naši sestru Foibé, diakonku církve v Kenchrejích. Přijměte ji v Pánu, jak se sluší mezi věřícími, pomáhejte jí, kdyby vás v něčem potřebovala, neboť i ona byla pomocnicí mnohým i mně samému.
A nyní navrhovaný překlad D. Drápala:
Doporučuji vám naši sestru Foibé, diakonku církve v Kenchrejích. Přijměte ji v Pánu, jak se sluší mezi věřícími, pomáhejte jí, kdyby vás v něčem potřebovala, neboť i ona byla vedoucí mnohým i mně samému.
Jistě jste si všimli závažného problému: Pokud budeme slovo „prostatis“ překládat jako „vedoucí“, dojdeme k závěru, že Foibé byla mimo jiné také vedoucí apoštola Pavla. Ať už slovo „prostatis“ znamená cokoli, Foibé tím byla vůči mnohým a také vůči apoštolu Pavlovi. Je tedy význam „vedoucí“ přijatelná varianta překladu? Nikoli.
Máme věřit tomu, že diakonka Foibé, byla vedoucí a duchovní autoritou apoštola Pavla? Toho Pavla, který říká (Ga 1, 11 – 12): Ujišťuji vás, bratří, že evangelium, které jste ode mne slyšeli, není z člověka. Vždyť já jsem je nepřevzal od žádného člověka ani se mu nenaučil od lidí, nýbrž zjevil mi je sám Ježíš Kristus. Toho Pavla, který se nebojí otevřeně napomenout apoštola Petra?
Zdá se, jako by D. Drápal nedočetl verš Ř 16, 2 až do konce a neuvědomil si, že prezentuje ideu, která je absurdní: Foibé by podle jeho výkladu nebyla Pavlovou pomocnicí, ale jeho duchovní vedoucí. Bude proto nejlépe přidržet se v Ř 16, 2 obvyklého překladu „pomocnice“, který dává smysl v celé větě, nikoli jen její části.
10. Učit ženě nedovoluji (1 Tm 2, 11 – 15)
1 Tm 2, 11 – 15 je důležitou pasáží pro všechny debaty o roli ženy v církvi:
Žena ať přijímá poučení mlčky s veškerou podřízeností. Učit ženě nedovoluji. Žena nemá mít moc nad mužem, nýbrž má se nechat vést. Vždyť první byl stvořen Adam a pak Eva. A nebyl to také Adam, kdo byl oklamán, ale žena byla oklamána a dopustila se přestoupení. Spasena bude jako matka, jestliže setrvá ve víře, lásce, svatosti a střízlivosti. (1 Tm 2, 11 – 15)
Dan Drápal tuto pasáž zařazuje do kapitoly „Obtížná místa v Písmu“. Toto místo samo o sobě obtížné na není. Působí obtíže jen tomu, kdo předpojatě odmítá přijmout zjevný závěr, který z Pavlových slov plyne. Dan Drápal nám nabízí několik návrhů, jak si s Pavlovými omezeními pro ženskou službu může evangelikální feminista poradit. Uvedeme tři hlavní.
a) Doba údajně ještě nebyla na kázání žen zralá. Dan Drápal uvádí, cit.:
Jinými slovy, mám za to, že Pavel píše Timoteovi „učit ženě nedovoluji nikoli proto, že by Duch svátý něco takového kategoricky zavrhoval, ale protože doba na to nebyla zralá. Stejně by mohl napsat „neradím, aby všichni páni propustili své otroky“. (s. 68)
Znamená to, že bychom se dnes měli opustit instrukce Nového zákona k údajně lepší etice, na kterou již doba dozrála. To není dobrá rada:
Ať ve vás tedy zůstává to, co jste slyšeli od počátku. Zůstane-li ve vás, co jste slyšeli od počátku, zůstanete i vy v Synu i Otci. (1 J 2, 24)
Domníváme se, že situace ohledně biblických rolí mužů a žen je dnes ve skutečnosti i v církvi právě opačná, než naznačuje autor. Neposunuli jsme vpřed, ale naopak upadáme:
Neboť přijde doba, kdy lidé nesnesou zdravé učení, a podle svých choutek si seženou učitele, kteří by vyhověli jejich přáním. (2 Tm 4, 3)
Co jiného dnes lidé nesnesou méně, než myšlenku ženské podřízenosti mužům? Tato myšlenka je již ve veřejném prostoru tabu a vliv světa proniká i do církve.
b) Dan Drápal upozorňuje, že Pavel v 1Tm 2, 11 – 15 mluví o ženě v jednotném čísle. Proto se prý může jednat o příkazy určené jedné jediné konkrétní osobě a nejde o žádný absolutní zákaz, který by se týkal všech žen. D. Drápal zde cituje jiného autora:
David Hamilton přináší následující hypotézu: Žena, o které je zde řeč, byla nějaká konkrétní žena efezského sboru, která přinášela určité zcela specifické učení. Možná to byla nějaká raná feministka,… (s. 70)
Dan Drápal tuto teorii označuje za atraktivní, byť má k ní připomínku v podobě chybějícího určitého členu u slova „gyné“. Jádro argumentu spočívá v tom, že jelikož Pavel v 1 Tm 2, 11 – 15 hovoří o ženě v jednotném čísle, znamená to, že se jedná pouze o jednu jedinou konkrétní ženu a nemyslí tedy ženy obecně. Jelikož daná žena už nežije, text se na žádnou jinou ženu už nevztahuje.
Toto vysvětlení žel vůbec nebere v úvahu, jak funguje lidský jazyk a gramatika. Jednotné číslo je zcela běžně používáno ke kodifikaci obecně platných pravidel. Zákony jsou psány v jednotném čísle, ale platí pro všechny. Pokud přijmeme teorii, že by jednotné číslo u biblických požadavků znamenalo určení pouze jedné jediné osobě, můžeme velkou část Písma rovnou zahodit. Mimo jiné dojdeme k následujícím zjištěním:
Př 31, 10: Ženu statečnou kdo nalezne? Je daleko cennější než perly. Jelikož je zde žena v jednotném čísle, měl autor na mysli jednu konkrétní ženu. Statečná žena tak byla v celé historii jen jedna a muž, který ji dostal, byl opravdu šťastlivec.
Ef 5, 23: protože muž je hlavou ženy, jako Kristus je hlavou církve, těla, které spasil. Jelikož je zde muž v jednotném čísle, týkal se tento výrok pouze jednoho konkrétního muže z Efezského sboru. Pro ostatní muže to již neplatí.
Mt 16, 24: Tehdy řekl Ježíš svým učedníkům: „Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne.“ Jelikož Ježíš řekl „kdo chce“ a ne „kdo chcete“, týkala se tato slova jednoho konkrétního učedníka. Ostatní již brát svůj kříž nemusejí.
1 Tm 3, 2: Nuže, biskup má být bezúhonný, jen jednou ženatý, střídmý, rozvážný, řádný, pohostinný, schopný učit,… Jelikož je zde slovo biskup v jednotném čísle, týkaly se tyto požadavky jediné osoby. Ostatních biskupů, pokud vůbec mohou existovat, se toto netýká.
Vykládat 1 Tm 2, 11 – 15 jako text určený jedné jediné ženě lze snad jenom žertem. Pokud je toto tvrzení D. Hamiltona myšleno vážně, budiž nám varováním, kam až může inteligentní a vzdělaný člověk zajít, když se snaží Bibli přizpůsobit svým názorům, místo aby přizpůsobil své názory Bibli.
c) Dále se Dan Drápal vyrovnává s požadavkem na „rození dětí“, v ČP „spasena bude jako matka“.
Právě ta nejméně jasná zmínka z posledního verše tohoto oddílku o „spasení skrze rození dětí” mne přesvědčuje o tom, že nám asi chybí nějaký kamínek do mozaiky, a že se Pavel zde vyrovnává s nějakou konkrétní situací, kterou na základě dostupných dat nedokážeme zcela rekonstruovat. (s. 71)
Položme si otázku: Dal nám Bůh své slovo tak, aby nás mátl chybějícími kaménky do mozaiky? Dovolil Bůh, aby se v Písmu objevilo něco, co vypadá jako univerzální požadavek a příkaz pro nás, ale ve skutečnosti jím není, protože nám chybí nějaký kamínek do mozaiky?
Není pro nezaujatého čtenáře zjevné, co tu apoštol Pavel říká? Hlavní úlohou ženy zde na zemi je mateřství. To platí i pro křesťanskou ženu. Nic „většího“ od ní Bůh nevyžaduje, mateřství je jí klíčová role, její hlavní „zaměstnání“. Ano, v dnešní západní společnosti je toto považováno za nepřijatelné omezování svobody ženy, za sexismus nejhrubšího zrna.
Ale nesmíme zapomínat na jednu skutečnost: naše společnost vymírá. Západní národy opustily biblické principy, když znevážily mateřství jako hlavní poslání ženy, masově rozšířily potraty a antikoncepci a ocitají se proto v demografické krizi, kterou řeší imigrací. Možná za několik generací přijdou verše o rození dětí opět do módy a nikdo se nad nimi ani nepozastaví.
11. Ženy ať ve shromáždění mlčí (1K 14, 33 – 37)
Požadavek na mlčení žen v 1K 14 působí výkladové problémy zejména proto, že je ve zdánlivém rozporu s 1K 11, kde jsou ženy instruovány, jak se mají nahlas modlit a prorokovat.
(1K 14, 33 – 37):
Bůh není Bohem zmatku, nýbrž Bohem pokoje. Jako ve všech obcích Božího lidu, ženy nechť ve shromáždění mlčí. Nedovoluje se jim, aby mluvily; mají se podřizovat, jak to říká i Zákon. Chtějí-li se o něčem poučit, ať se doma zeptají svých mužů; ženě se nesluší mluvit ve shromáždění. Vyšlo snad slovo Boží od vás? Nebo přišlo jen k vám samotným? Pokládá-li se někdo za proroka nebo za člověka obdařeného Duchem, měl by poznat, že to, co vám píšu, je přikázání Páně.
Této pasáži jsme se věnovali v článku „Vyškrtneme verše z Bible?“, který najdete zde. Dan Drápal tuto pasáž chápe jako situačně podmíněnou, cit.:
Když se podíváme do kontextu 14. kapitoly, můžeme konstatovat, že Pavel se v této kapitole (podobně jako již v kapitole jedenácté) vyrovnává s určitými negativními jevy ve shromážděních korintského sboru. (s. 65)
To je jistě pravda. Ale na konkrétní negativní jevy Pavel, jako každý dobrý učitel, reaguje vyučováním obecně platných pravd. Konkrétní problém neznamená, že rada na jeho řešení není univerzálně platná i pro ostatní. Právě naopak. Specifický problém řeší obecně platná rada; to je základní princip veškeré pedagogiky.
V 1K 14 není řeč o štěbetavých ženách ani o třech problémových skupinách ve sboru (s. 65), to je vkládání externích myšlenek do textu. Jde tu o obecný pořádek v církvi, který má platit nejen v Korintu, ale „ve všech obcích Božího lidu“. Ženy se v církvi mohou nahlas modlit a prorokovat, to víme z kapitoly 11. Pokud si přečteme kapitolu 14 od začátku, je zde řeč o hlasitém mluvení jazyky, o jejich výkladu a dále o prorokování a rozsuzování proroctví. O ženách se mluví právě po několika větách týkajících se proroctví a jejich rozsuzování.
Nejpravděpodobnější význam této pasáže proto je, že ženám je zapovězena účast na veřejném rozsuzování proroctví a zapojování se do s tím spojených veřejných diskusí. Tomu nasvědčují i slova: „chtějí-li se o něčem poučit…“ Proč se nemají ženy pouštět do veřejného rozsuzování proroctví? Protože rozsuzování proroctví je forma vedení církve a to je svěřeno mužům. Mají-li ženy otázky, Pavel jim radí otevřít je doma se svými manžely. Dan Drápal tento výklad zná a zmiňuje ho ve své knize, i když se s ním neztotožňuje (s. 63).
Tento výklad ale respektuje přirozený význam obou pasáží (1K 11 a 1K 14), uvádí je do souladu, bere v úvahu kontext obou kapitol, má vnitřní logickou soudržnost a odpovídá novozákonnímu pohledu na role mužů a žen v církvi a v rodině. Nejde o specifickou a dobově podmíněnou instrukci, která už pro nás neplatí. Všimněme si, jak Pavel celou pasáž uzavírá: Pokládá-li se někdo za proroka nebo za člověka obdařeného Duchem, měl by poznat, že to, co vám píšu, je přikázání Páně.
12. Apoštolové muži jako Ježíšův ústupek duchu doby
Dan Drápal se domnívá, že Ježíš by byl býval rád povolal ženy do okruhu dvanácti apoštolů, ale doba na to ještě nebyla zralá, cit.:
Povolání učednic mezi učedníky by však bylo v tehdejší době aktem naprosté většině obyvatelstva zcela nesrozumitelným. Zvažme podobný postoj apoštola Pavla v otázce obřízky… (s. 41)
Na druhou stranu Dan Drápal tvrdí, že Ježíšův vztah k ženám byl revoluční, cit.:
Abychom porozuměli, jak vypadal svět, do kterého přišel Ježíš se svým revolučním vztahem k ženám, podíváme se nyní… (s. 42)
Můžeme se tedy ptát: Byl nebo nebyl Ježíšův vztah revoluční? Nebo byl jenom trochu revoluční, tzv. mírný pokrok v mezích zákona? Tlačil Ježíš svou dobu, kam až to šlo, a přitom si dával pozor, aby to se svou radikalitou nepřehnal?
Domníváme se, že portrét Krista, který podléhá duchu doby v tak zásadní otázce, jako jsou role mužů a žen, je hluboce zkreslený. Pokud byl duch Ježíšovy doby tak silně nakloněný proti ženám, jak nám rovnostářští teologové tvrdí, pak tento duch doby byl špatný a můžeme říci, že byl hříšný, protože byl v rozporu s Božím přáním. Pokud by židovská společnost v Ježíšově době takto utiskovala ženy, nešlo by o kulturní okolnost bez morálního významu, jako třeba barva oděvu, ale o společenské zlo. Takový Ježíš by dělal kompromis se zlem a nebyl by bezhříšný! Tento Ježíš by se v zájmu politické korektnosti a politikaření podílel na celospolečenské hříšné tendenci utiskovat ženy.
Samozřejmě že tomu talk nebylo. Ježíš byl a je svrchovaným Božím Synem, který nedělal, nedělá a nikdy nebude dělat kompromisy s lidským hříchem. Kdyby chtěl ženy za apoštoly povolat, udělal by to a nikoho by se na jeho hříšný názor neptal. Ježíš vybral za apoštoly muže, chtěl vybrat pouze muže a stejně by volil i dnes. Dal nám tak příklad. Ježíš, jako syn svého Otce, jednal plně v souladu s Božím stvořitelským plánem, podle kterého je vedoucí role svěřena mužům. Tak to vidíme v příběhu o stvoření, ve Starém zákoně, v Ježíšově životě i v novozákonní církvi.
Přirovnání Ježíšovy volby dvanácti mužů za apoštoly k Pavlovu postoji k obřízce nám pomůže uvědomit si, že Ježíšův postoj je skutečně normativní a nadčasový.
Z Písma víme, že obřezání Timotea (16, 3) byl Pavlův záměrný strategický manévr:
Z ohledu na tamější židy jej dal obřezat: všichni totiž věděli, že jeho otec byl pohan. (Sk 16, 3)
Pavel o obřízce na mnoha jiných místech mluví a učí nás mít k této věci správný vztah:
Jsi povolán jako žid? Nezatajuj svou obřízku. Jsi povolán jako pohan? Nedávej se obřezat. (1K 7, 18)
Ale ani Titus, který tam byl se mnou a je Řek, nebyl přinucen, aby se dal obřezat, (Ga 2, 3)
Slyšte, co vám já, Pavel, říkám: Dáváte-li se obřezat, Kristus vám nic neprospěje. Znovu dosvědčuji každému, kdo se dá obřezat, že je zavázán zachovávat celý zákon. (Ga 5, 2 – 3)
Ti, kteří chtějí dobře vypadat před lidmi, nutí vás, abyste se dávali obřezat, jen aby nebyli pronásledováni pro kříž Krista Ježíše. Vždyť ani ti, kdo jsou obřezáni, zákon nezachovávají; chtějí, abyste se dali obřezat jen proto, aby se mohli pochlubit tím, co se stalo na vašem těle. (Ga 6, 12 – 13)
Apoštol Pavel tedy věnuje mnoho prostoru, aby objasnil správný postoj křesťanů k obřízce. Také Lukáš vysvětluje, že Pavel nechal Timotea obřezat právě z ohledu na tamější židy. Naproti tomu Ježíš ani žádný z evangelistů ani slovem nevysvětluje, že dvanáct mužů volí za apoštoly jen z ohledu na tehdejší kulturu. Evangelia nikde nenaznačují, že by si Kristovi následovníci měli v budoucnu počínat jinak a ženy do vedení církve zahrnout. To je velký rozdíl oproti otázce obřízky.
Pokud by Ježíš vyloučil ženy z okruhu dvanácti apoštolů pouze z ohledu na společenské konvence, byl by nejen hříšný, ale byl by také špatný učitel. Zmátl by své učedníky tím, že jim dal špatný příklad na dlouhá staletí dopředu beze slůvka vysvětlení. Byl by mnohem horší učitel než apoštol Pavel, který svůj postoj k obřízce pečlivě vysvětluje, zatímco Ježíš se o roli žen ve vedení církve ani slůvkem nezmínil.
Protože Ježíše nemůžeme považovat ani za hříšníka, ani za špatného učitele, jsme přesvědčeni, že vybral dvanáct mužů do vedení církve záměrně. Dal nám svojí volbou neměnný a nadčasový vzor, jak si máme v církvi počínat. Kdo říká, že v něm zůstává, musí žít tak, jak žil on. (1J 2, 6)
13. Priscilla a Akvilla (Sk 18)
Priscilla a Akvilla byli aktivním křesťanským párem. Dan Drápal uvádí, cit.
Akvila a Priscilla jsou dle mého názoru dobrým příkladem manželského páru, kdy žena je v duchovní oblasti aktivnější než její manžel. (s. 53).
Na větší duchovní aktivitu usuzuje autor z faktu, že když je v Novém zákoně řeč o tomto páru, ve 4 případech ze 6 je zmíněna první Priscilla. Lze ale toto považovat za důkaz, že Priscilla byla duchovně aktivnější, než její muž? Domníváme se, že nikoli. Je to pouhá domněnka.
Jisté je, že Priscila a Akvilla sloužili společně jako pár. Víme, že v soukromí jako pár vyučovali Apolla (Sk 18, 26):
(Apollos) Začal neohroženě vystupovat v synagóze. Když ho uslyšeli Priscilla a Akvila, vzali ho k sobě a ještě důkladněji mu vyložili Boží cestu.
Nejedná se zde veřejné kázání Priscilly, ale o službu manželského páru v soukromí třetí osobě. Není nejmenší důvod předpokládat, že by Priscilla měla ambice veřejně kázat a že by to dělala. Dan Drápal uvádí, cit.:
Rozhodně si však nemyslím, že Priscilla nemluvila na veřejných shromážděních, i když samozřejmě z Písma se to dokázat nedá (stejně jako se nedá dokázat opak). (s. 53)
Jakou logickou váhu má tento argument? Z Písma přece nelze dovodit, co daný člověk nedělal. Z Písma nemůžeme dokázat ani to, že Priscilla nebyla Apollovi nevěrná, ani že nezabila svoji tchýni. Z dostupných důkazů můžeme naopak usuzovat na to, že Priscilla na veřejných shromážděních církve nemluvila, protože byli s manželem blízkými přáteli apoštola Pavla a sdíleli jeho postoje, stejně jako všechny zdravé novozákonní sbory vedené Božím Duchem a apoštolským učením.
Dále, Lukáš si dal dobrý pozor, aby ukázal, že Priscilla s Akvillou si Apolla vzali „k sobě“ a že mu sloužili oba. To je častý pastorační model i dnes. Řada křesťanských párů takto v soukromí slouží druhým. Přesto by dotyčné ženy nikdy nenapadlo veřejně kázat ve sboru. Není důvod se domnívat, že by to mělo napadat Priscillu.
O veřejném kázání Priscilly není v Písmu žádná zmínka, stejně jako o žádném veřejném kázání jiné ženy v Novém zákoně. Nepodložené domněnky kohokoli o tom, že Priscilla možná veřejně kázala, mají nulovou argumentační váhu.
14. Mohou ženy úspěšně sloužit ve vyučování a vedení církve?
Ano, z krátkodobého hlediska určitě. Ženy mohou být učitelky a kazatelky v církvi a mohou vyučovat dospělé muže. Ovšem ze střednědobého a dlouhodobého hlediska přinese tato nebiblická praxe pokroucení správného chápání rolí mužů a žen a církev fatálně oslabí jak z hlediska praktického života, tak z hlediska teologie a chápání biblické autority. Dojde i k pokroucení evangelia samotného. Neprojeví se to za rok ani za dva, spíše v řádu několika desetiletí. To můžeme již v dnešní době velice dobře pozorovat.
C. S. Lewis se například v roce 1948 domníval, že anglikánská církev nebude vážně uvažovat o ordinaci žen, viz jeho esej „Kněžky v církvi“. Stalo se tak a dnes je již u anglikánů běžné schvalování homosexuality a ordinace praktikujících homosexuálů.
Výkladové techniky, které umožňují „zneutralizovat“ biblické pasáže o mužích a ženách, jsou dále použity na další a další nepohodlné texty Písma. První na řadě je obvykle homosexualita pak postupně následují další a další křesťanské doktríny, jako je exkluzivita spasení v Kristu, Ježíšovo Božství aj.
Může Bůh kázání žen požehnat? Samozřejmě. To ale neznamená, že s ním souhlasí. Podobně například Bůh požehná nemanželský pohlavní styk tím, že se tomuto páru narodí zdravé dítě. To ale není argument, že Bůh s tímto pohlavním stykem souhlasil. Nebo Bůh takto požehná úspěšnou bankovní loupež, když se zlodějům podaří uniknout policii.
Proč Bůh kázání žen nezastaví, když s ním nesouhlasí? Ptáme se, proč z nebe nesjede blesk a všechny ženy kazatelky na místě neupeče? Takového Boha bychom chtěli? Bůh je milující otec a má s námi trpělivost, protože si nepřeje, aby někdo zahynul, ale chce, aby všichni dospěli k pokání. (2 Pt 3, 9) Co Bůh proti ženám ve vedení církve dělá? To samé, co dělal vždy, když Boží lid scházel z cesty:
Hospodin varoval Izraele i Judu skrze každého proroka a každého vidoucího: „Odvraťte se od svých zlých cest, dbejte na mé příkazy a na má nařízení podle celého zákona, který jsem přikázal vašim otcům a který jsem vám poslal skrze své služebníky proroky.“ (2 Kr 17, 13)
To se děje i dnes. Církev je již desítky let varována skrze řadu učitelů a proroků, velkých i malých, významných i nevýznamných. Tak jedná Bůh ve své otcovské lásce. Varuje, přesvědčuje. Dnes už ani není třeba kdovíjak hluboké prorocké zjevení, ale stačí sledovat vývoj velkých denominací v západním světě. Přesto se hlavní proud protestantské církve ke své škodě cestou evangelikálního feminismu vydává.
15. Kde je „jedné ženy muž“? (1 Tm 3, 2 – 4; Tit 1, 5 – 6)
Závažný nedostatek knihy „Emancipace žen v církvi?“ je ten, že autor zcela opominul dvě základní pasáže Písma, které o církevních vedoucích speciálně hovoří:
Věrohodné je to slovo: Kdo chce být biskupem, touží po krásném úkolu. Nuže, biskup má být bezúhonný, jen jednou ženatý, střídmý, rozvážný, řádný, pohostinný, schopný učit, ne pijan, ne rváč, nýbrž vlídný, smířlivý, nezištný. Má dobře vést svou rodinu a mít děti poslušné a počestné (1 Tm 3, 2 – 4, zvýraznění přidáno)
Proto jsem tě ponechal na Krétě, abys uvedl do pořádku, co ještě zbývá, a ustanovil v jednotlivých městech starší, jak jsem ti nařídil. Mají to být lidé bezúhonní, jen jednou ženatí, mají mít věřící děti, kterým se nedá vytknout nevázanost a neposlušnost. (Tit 1, 5 – 6, zvýraznění přidáno)
Apoštol Pavel používá slovo biskup a starší jako synonyma označující muže, kteří duchovně vedou křesťanský sbor. Tito lidé mají být podle ekumenického překladu „jen jednou ženatí“. V originále jsou slova „mias gynaikos anér“, doslova „jedné ženy muž“. Jak může žena splnit tuto biblickou podmínku a stát se starší sboru? Odpověď je, že nemůže.
Dále, starší má podle apoštola Pavla dobře vést svou rodinu. I Dan Drápal souhlasí, že křesťanskou rodinu má vést muž. Kdo tedy má být starším? Jednoznačně muž.
Položme si otázku, jak je možné, že odborná kniha zabývající se komplexně tématem služby žen v církvi vynechá dvě klíčové novozákonní pasáže (1 Tm 3; Tit 1)? Jde buď o záměr, nebo o nedůslednost. Ani jedno není přijatelné.
Závěr
Knihu D. Drápala „Emancipace žen v církvi?“ můžeme doporučit pro zájemce o problematiku biblického mužství a ženství jako materiál k seznámení s některými argumenty evangelikálního feminismu. Jako životní a hodnotovou orientaci křesťana a církve ji doporučit nemůžeme. Dopouští se totiž podle našeho názoru mnoha závažných chyb při výkladu důležitých biblických pasáží a tím podává nepravdivý obraz novozákonního učení o rolích mužů a žen. Rovněž zpochybňuje Ježíšovu bezhříšnost tvrzením o jeho kompromisu se duchem doby při výběru apoštolů. V neposlední řadě opomíjí klíčové verše o kvalifikaci starších a biskupů.
Ačkoli Dan Drápal správně poukazuje na vedoucí úlohu muže v manželství, tento požadavek teologicky nezdůvodňuje, ale naopak podkopává. Jeho obhajované vedení muže v rodině při současné vedoucí roli ženy v církvi povede k těžko řešitelným praktickým problémům.
I přes kritiku a nesouhlas patří Danu Drápalovi naše uznání za odvahu a píli, s jakou ke knize přistoupil. Doufáme, že Bůh dá, aby mohla v českém jazyce brzy vzniknout publikace, která představí zdravý biblický pohled na krásné a důležité téma biblického mužství a ženství. Kniha „Emancipace žen v církvi?“ má v titulu otazník, je tedy otázkou. A my na ni odpovídáme: „Ne. Není to dobrý nápad.“
Vítězslav Šťastný
Turnov 8/2019