„Pokud někoho opravdu milujete, nemůžete tolerovat, když je něčím míň, než by mohl být.“
Světoznámý psycholog Jordan Peterson řekl americkému biskupovi Robertu Barronovi, že církev, která zdůrazňuje milost a odpuštění a nepožaduje po lidech, aby napravili svoje špatné cesty, je církev, která ve skutečnosti nemá zájem o lidi.
„Pokud někoho opravdu milujete, nemůžete tolerovat, když je něčím míň, než by mohl být,“ řekl Peterson biskupovi v rozhovoru, který můžete v plné délce sledovat zde. Peterson řekl tuto větu poté, co biskup Barron poznamenal, že Boží „milost“ není pouze odpuštění, ani pouze spravedlnost, ale obojí dohromady, jako dvě ruce jednoho těla.
„Myslím, že v katolické církvi nám chybí právě ty dvě ruce“, řekl biskup a dodal: „Stali jsme se až moc církví „odpuštění“.
Na to Peterson zareagoval slovy: „Ano, to si myslím také. Myslím, že vy v církvi po lidech žádáte příliš málo. Nedáváte jim peklo.“
Barron odpověděl, že podle jeho názoru „na tom něco bude“ a potom citoval papeže Františka a jeho učení o „doprovázení“ a o církvi jako o „polní nemocnici“ pro ty, kdo jsou hluboce zranění. „Musíme doprovázet lidi na jejich cestě dolů (na dno, odkud se mohou odrazit)“, řekl Barron.
Papež František ve svém vyučování o „milosrdenství“ a „doprovázení“ zdůraznil, že lidé mohou žít křesťanské životy příjemné Bohu, i když neplní Boží zákony nebo církevní učení ohledně manželství a sexuality.
Ve svém apoštolském listě Amoris Laetitia papež naznačuje, že Bůh aktivně chce, aby lidé v určitých situacích – jako například v případě „neobvyklého“ páru, kdy již ženatý muž žije se ženou, se kterou není oddán – jednali v rozporu s „požadavky Evangelia“.
Svědomí může rozeznat, říká papež František, „s určitostí a poctivostí, co je v dané chvíli to nejšlechetnější jednání vůči k Bohu, a naše svědomí může s určitou morální jistotou určit, co po nás Bůh sám žádá uprostřed konkrétní složitosti našich limitů, ačkoli to ještě není zcela objektivní ideál“ (303).
Na toto papežovo učení se odvolávají „progresivní“ kněží, biskupové a kardinálové, kteří touží v katolické církvi prosadit tak zvané druhé manželství bez anulování (cizoložství), homosexualitu, volné soužití a další hříšné praktiky, které jsou v rozporu s katolickým morálním učením. Po vzoru Krista, ke kterému byla přivedena žena přistižená při cizoložství, měla církev vždy za to, že přijmout Boží odpuštění znamená pro daného člověka také následovat Ježíšův příkaz adresovaný cizoložné ženě: „jdi, a už nehřeš“. (J 8, 1 – 11).
Peterson řekl v rozhovoru Barronovi, že opravdová láska může být „hrozná věc“, protože „když milujete svoje děti, nenecháte jim nic projít, ale voláte je k odpovědnosti za jejich přestupky.“
Profesor Peterson vyrávěl, jak jednou přistihl svého syna při lži a jak ho za to volal k odpovědnosti: „Stalo se prostě něco, co nebylo v pořádku. Nechtěl jsem připustit, aby mu to prošlo a aby se naučil, že je to přijatelné, nebo že se s tím smířím. Tak jsem po něm šel a trvalo to docela dlouho. A ukázalo se, že mi říkal věci, které nebyly pravda.“ Peterson vyprávěl, že svého syna volal k odpovědnosti za jeho přestupek, i když to opravdu „bolelo“, protože „když někoho opravdu milujete, nemůžete tolerovat, že je něčím míň, než by mohl být“.
„Takže když někdo přijde do církve, a je to všechno jen o odpuštění, není tam žádný zájem. Namísto toho by církev měla říct: „Co to sakra děláš? Podívej se na sebe. Jsi závislý. Jsi v zajetí pornografie. Podvádíš svou ženu. Flákáš svoji práci. Nestaráš se o sebe. Co se s tebou děje? Kde je tvoje skutečné já?“
Pokud je takový přístup spojený s láskou, a ne s postojem „já jsem lepší, než ty“, pak může komukoli pomoct stát se lepším člověkem.
Duchovní vedoucí by dnes měli mít podle Petersona k lidem přístup ve stylu: „Člověče, ty bys měl být mnohem víc, než jsi.“
Dále Peterson zmínil, že lidé dnes potřebují „znovu položit důraz na potenciální vznešenost lidské bytosti a na morální odpovědnost, abychom tuto vznešenost uváděli do praxe“. „Jsme stvořeni pro vznešenost“, řekl profesor.
Barron poznamenal, že dnes se tak bojíme, abychom nezranili něčí city, že se neodvážíme mluvit o „vznešených cílech“, které volají lidi k něčemu lepšímu a vyššímu. Peterson souhlasil a dodal: „Bojíme se zranit něčí city v přítomnosti, a přitom jsme ochotní naprosto obětovat jeho prospěch v budoucnosti. To je znak velmi nezralé a nemoudré společnosti, protože by to mělo být přesně naopak.“
Peterson pak popisoval, jak to vypadá, když se snažíte člověku pomoct a ukázat mu jeho špatná životní rozhodnutí: „Úvodní rozhovor, kdy odhalujete skryté věci, dáváte všechno na stůl, rozebíráte, jaké jsou problémy a možná i jaká řešení připadají v úvahu … no, to je pěkně drsný rozhovor. To je skoro víc, než člověk dokáže unést.“
„Ale pokud mluvíte o realitě, tak ti lidé už ji nesou. A pokud ji můžou položit na stůl, znamená to přinejmenším, že je tu někdo, kdo je ochoten naslouchat. A taky to, že věci nejsou tak hrozné, že by se nedaly pojmenovat.“
Před časem Peterson při rozhovoru s konzervativním židem Dennisem Pragerem řekl, že katolicismus je „to nejrozumnější, co lidé dokážou“. Na dotaz, proč nemá rád, když se ho lidé ptají, jestli věří v Boha, Peterson odpověděl: „Snažím se jednat tak, jako když Bůh existuje. Protože jen Bůh ví, jaký by člověk byl, kdyby opravdu věřil.“
Autor: Pete Baklinski, 18. 7. 2019
Překlad: VŠ 8/2020