(Poutníkova četba, 2019)
Nakladatelství Poutníkova četba se zasloužilo o první české vydání klasického teologického spisu Martina Luthera „O zotročené vůli“ ačkoli uplynulo téměr 500 let (!) od jeho sepsání. Po dočtení knížky mám v sobě pár dojmů, o které bych se s vámi rád podělil.
Na úvod musím předeslat, že četba pro mě byla náročná. Lutherova souvětí jsou složitá a překlad je trochu neučesaný. Připravte se na pomalé a místy kostrbaté čtení. Některá souvětí jsem četl opakovaně a některá jsem dokonce vzdal. Ale možná jen nejsem na Luthera dost chytrý nebo jsem neměl ten správný klid a svěžest. Čímž se dostáváme k mému prvnímu dojmu z četby.
Vzdělaný a chytrý
Při čtení této knihy si uvědomíte, jak bystrý a sečtělý Martin Luther byl. Člověk má v podvědomí představu o rázném a přímočarém venkovanovi (Luther pocházel ze statku), ale zde máme co do činění se vzdělaným univerzitním profesorem. Svojí sečtělostí (cituje řadu nejen křesťanských, ale i pohanských klasiků) Luther hluboce zahanbuje člověka 21. století postiženého pokročilou digitální demencí. Při četbě knih jako tato si uvědomíte, jak nevzdělané lidi naše doba produkuje. Máme pocit, že ledacos víme, ale bez internetu a wikipedie jsme na úrovni divochů z amazonského pralesa. Naše formální vzdělání často stojí v cestě vzdělání skutečnému, protože čteme knihy o velikánech, místo abychom četli velikány samotné.
Spis „O zotročené vůli“ je Lutherovou odpovědí na Erasmovu rozpravu „O svobodné vůli“ (Oikoymenh 2006), která byla zase reakcí na Lutherovo učení o vyvolení. Jedná se o názorovou přestřelku dvou těžkých teologických vah. Luther se opakovaně na Erasmovo dílo odvolává a často svého oponenta přímo oslovuje, někdy tvrdě a ironicky, jindy přátelsky a s úctou. Cítíme, že Luther si Erasma vážil, ale zároveň ho Erasmus dráždil svou teologickou nedůsledností a lehkomyslností.
Co je to „svobodná“ a co je to „vůle“?
„Svobodná vůle“ je filosofický pojem, nikoli biblický termín. Co to svobodná vůle přesně je? V jakém smyslu je svobodná, k čemu nebo od čeho je svobodná? C. S. Lewis tento problematický pojem s úspěchem využil ve své skvělé knížce „K jádru křesťanství“, aby vysvětlil Boží záměr s člověkem. Lewis tvrdí, že jedině svobodná vůle umožňuje lásku, o kterou Bohu jde. Jiní křesťané ale tento termín odmítají, což je také legitimní.
Problém nastává tehdy, když někteří věřící ve jménu „svobodné vůle“ ignorují nebo nesprávně vykládají některé pasáže Písma, které hovoří o Boží svrchovanosti v záchraně člověka. Někteří křesťané jsou z různých důvodů alergičtí na koncept „vyvolení“, který ale, na rozdíl od „svobodné vůle“, v Písmu rozhodně zastoupený je. Luther hájí Boží vyvolení, které je pro něj totéž, co Boží milost.
Je víra dar?
Naprosto s Lutherem souhlasím v jeho pesimistickém pohledu na člověka a optimistickém pohledu na Krista a jeho dary. Z Písma i ze zkušenosti poznávám, že je to Bůh, který je svrchovaný v lidském životě a který vede naši víru od počátku až do cíle (Žd 12, 2). Nemůže být ani řeč o tom, že bychom na Boha nějak zapůsobili svou zbožností, výkony naší vůle, našimi rozhodnutími a morálkou. Zároveň si ale nemyslím, že je moudré s Lutherem o víře říkat, že je to dar. (s. 106). Setkal jsem se s tím, že mi nevěřící člověk řekl: „Víra je dar, a já ho nemám, takže nemůžu nic dělat.“ Tehdy jsem si uvědomil, že mluvit o víře jako o Božím daru není příliš užitečné.
Nový zákon uvádí výčet mnoha věcí, které nám Bůh daroval: spasení, Ducha Svatého, spravedlnost, zaslíbení, věčný život…, ale nikde mezi těmito dary není jmenovitě uvedena víra. Nový zákon opravdu ani jednou nemluví o víře jako o daru.* Když tedy Luther tvrdí, že „víra je převzácným a mimořádným Božím darem, jak říká Pavel“ (s. 106), pak si trochu vymýšlí, Pavel nikde nic takového neříká. V textu, na který Luther odkazuje (Ef 2, 8 – 9) čteme: „Milostí tedy jste spaseni skrze víru. Spasení není z vás, je to Boží dar;…“ Spasení je podle Pavla dar, ale co přesně je víra, skrze kterou spasení působí, to se zde nedozvídáme.
Naproti tomu Ježíš o víře říká následující: „Toto je skutek, který žádá Bůh: abyste věřili v toho, koho on poslal.“ (J 6, 29) Víra je tedy podle Ježíše skutek? Znamená to pak, že jsme spaseni ze skutků, když jsme spaseni z víry? Jakub by se asi nebránil, Luther by nejspíš zuřil. Cestu z této šlamastiky možná nabízí sv. Augustin svým výrokem „Bůh dává, co přikazuje.“ V každém případě si myslím, že říkat o víře, že je to dar, znamená zacházet nad to, co je psáno (1K 4, 6) a tím zadělávat sobě i druhým zbytečné problémy. Ani Augsburské vyznání , sepsané několik let po “Zotročené vůli”, takto daleko jako Luther nezachází a víru ponechává raději bez definice (O víře a dobrých skutcích, čl. XX).
Nejsou skutky jako skutky
Při úvahách, zda jsme Bohem přijímáni z milosti, z víry nebo ze skutků, nám možná pomůže uvědomit si, že ve vztahu k Bohu existují dva druhy skutků, které se svou motivací diametrálně liší: můžeme je nazvat skutky zákona a skutky víry. Skutky zákona označují takové jednání, kterým se člověk snaží na Boha zapůsobit svým vlastním morálním dobrem a svou vlastní dobrou vůlí. Říkáme jimi Bohu něco jako: “Podívej se na mě, jak mi to jde.” Přitom jsou ale naše výkony z hlediska Božích (a často i lidským) morálních standardů víc než zoufalé. Kvůli naší slabosti a nedostatečnosti vede taková snaha o vlastní spravedlnost (biblický termín) u jedněch k pyšnému sebeklamu, u jiných k depresi a rezignaci; obojí je cesta do pekel.
Naproti tomu skutky víry označují jednání, kterým vyjadřujeme svou důvěru a závislost na Bohu, na jeho vůli a dobrotě, a zároveň hlubokou nedůvěru ke sobě samým, k naší vlastní vůli a dobrotě. Motivace je v tomto případě právě opačná. Místo “Podívej se na mě, jak mi to jde.”, říkají skutky víry Bohu: “Pomoz mi prosím, vůbec mi to nejde.” Jedině takové jednání vede k životu, jaký se Bohu líbí, protože jedině ono odpovídá realitě, tedy faktům a nás a o Bohu, a nikoli mylným iluzím a falešným představám. Právě to jsou ty správné skutky víry, o kterých mluví ve svém listu apoštol Jakub, a které ukazují, že naše víra není mrtvá nebo že to není “víra démonů”, kteří sice správně znají všechna fakta o Bohu, ale děsí se jich (Jk 2, 19).
Příliš temná antropologie?
Ačkoli jsem s Lutherem teologicky na jedné lodi, zdá se mi, že na stránkách této knihy vykresluje člověka až příliš temně. Není to věc faktů, ale spíš míry a proporcí. Na světě se koná mnoho prospěšného (Kaz 4,4), což Luther v zájmu argumentace pomíjí. Eramsovi vzkazuje: “Určitou míru rozhodování snad člověku připisuješ správně, ale připisovat mu svobodnou vůli v Božích věcech, to je příliš.” (s. 89) Lidé dělají ve svých každodenních životech spoustu dílčího dobra (viz Augsburské vyznání čl. XVIII., “O svobodné vůli”), byť jim schází to hlavní – láska k Bohu a ke Kristu, bez které jsme duchovně mrtví a právem odsouzení k věčnému zatracení.
Asi by se nám kniha lépe četla, kdyby Luther člověka občas i pochválil. Na druhou stranu, máme před sebou knihu o zotročené vůli, a tak asi nemůžeme očekávat veselé čtení. Je to příležitostný dokument s jasným cílem sepsání – vyvážit pomyslnou houpačku, která se povážlivě naklonila ve prospěch lidských skutků a zásluh. Nemůžeme chtít po Lutherovi vyváženost, protože člověk nemůže říct všechno pokaždé, když otevře pusu. Luther je v přístupu k faktům o lidské vůli selektivní, ale možná by nám tento negativní pohled na lidskou povahu v dnešním bezbřehém optimismu a přístupu „chválit, chválit, chválit“ docela prospěl. Luther se ale v zápalu boje dopouští tu a tam faulu, například když parafrázuje slova apoštola Pavla z kázání v Athénách (Sk 17):
Pavel:
„Bůh to učinil proto, aby jej lidé hledali, zda by se ho snad nějakým způsobem mohli dopátrat a tak jej nalézt, a přece není od nikoho z nás daleko. ‚Neboť v něm žijeme, pohybujeme se, jsme,‘ jak to říkají i někteří z vašich básníků: ‚Vždyť jsme jeho děti.‘ Jsme-li tedy Božími dětmi, nemůžeme si myslet,…“
Luther:
„Hřích, ve kterém jsme se narodili, ve kterém žijeme, pohybujeme se a jsme (Sk 17, 28), neznáme, i když v nás žije, pohybuje se a vládne.“ (s. 229)
Zaměnit slovo Bůh za slovo hřích není úplná maličkost a Luther sám by těžko svým oponentům něco takového prominul. Povšimněme si také, že Pavel se nebojí nazvat nevěřící pohany Božími dětmi. To by nám asi v některých teologických kruzích neprošlo.
Chtít dobro, to dokážu…
Po celou dobu četby jsem byl zvědavý na to, jak si Luther poradí s textem 7. kapitoly Římanům, konkrétně s Pavlovou větou „Chtít dobro, to dokážu, ale vykonat už ne.“ (v. 18). Jestli se totiž nějaká pasáž v Bibli speciálně věnuje problému lidské vůle, je to podle mého názoru Římanům 7. Žel autor věnuje této kapitole jenom jeden krátký odstavec, navíc v kombinaci s Ga 5 (s. 252). To je pro mě zklamáním, protože bych naopak čekal, že kniha o lidské vůli bude vystavěna na základě 7. kapitoly Římanům. Možná je to ale způsobeno tím, že spis je odpovědí na Erasma, nikoli vlastním pozitivním a systematickým pojednáním na dané téma.
Jasnost Písma
Navzdory těmto výtkám mě osobně při čtení nejvíce potěšila Lutherova vášeň pro Bibli. Luther celým srdcem věří v jasnost a srozumitelnost Písma a tím je mi velmi blízký a sympatický. Znovu a znovu si zoufá nad tím, jak vzdělaní a respektovaní teologové zatemňují význam jednoduchých biblických textů, jen aby vyhověli duchu doby. Luther se rozčiluje, že slovutní učenci pracují s Písmem hůř než školák se slabikářem, když ignorují běžná gramatická pravidla, svévolně mění význam slov, hledají obraznou řeč tam, kde není, čtou jen poloviny vět a tak dále a tak dále, to vše jen proto, aby smířili text Písma s požadavky světa. V Lutherově době to byla renesanční víra v lidské dobro, dnes jsou to požadavky feminismu a LGBTQ ideologie.
Je povzbudivé uvědomit si, že v tomto ohledu není nic nového pod sluncem. Stoupenci feministické teologie se dopouštějí na Biblickém textu stejného násilí, jako to činili obhájci svobodné vůle v době Luthera. Stejně jako tehdy, i dnes je pravda evangelia hájena menšinou, která je považována za nepokorné a věčně nespokojené křiklouny a hnidopichy.
Indikativ a imperativ
Zajímavá je také pasáž, kde Luther ukazuje na nesprávný výklad Biblických výroků s imperativem (věty příkazové) a indikativem (věty oznamovací). Luther správně upozorňuje, že pokud Bůh něco přikazuje, ještě to automaticky neznamená, že my lidé máme sílu tento příkaz z vlastních sil splnit. Je možné, že nám Bůh dává příkaz právě proto, abychom si uvědomili svou neschopnost a volali k němu o pomoc (s. 107 – 113).
S podobnou chybou jsem se setkal u učitelů, kteří naopak z biblických indikativů dělali imperativy. Tam kde Bible věřícím oznamuje realitu indikativem („zemřeli jste“, Ko 3, 3), tito falešní učitelé dávali věřícím příkaz imperativem („musíte zemřít“), čímž de facto měnili původní biblický indikativ („zemřeli jste“) na jeho pravý opak („ještě jste nezemřeli“) a svým věřícím posluchačům říkali, že věřící nejsou. I takový zdánlivý detail, jako je slovesný způsob, může mít dalekosáhlé důsledky pro duchovní život.
Závěr
Knihu si určitě přečtěte, ale neočekávejte lehké a povznášející čtení. Zájemce o otázku lidské vůle a Božího vyvolení bych dále odkázal na knížku sv. Augustina „Vyznání“ (Kalich 2006), popřípadě „O obci Boží“ (Karolinum 2007). Říká se, že celá západní teologie jsou poznámky pod čarou k Augustinovi, a v otázce hříchu a problému lidské vůle to asi platí dvojnásob. Skvělá je také kniha „Evangelizace a Boží svrchovanost“ od J. I. Packera (Návrat 2000, Didasko 2018). Packer se ve vztahu k Boží svrchovanosti nezabývá problematickým termínem „svobodná vůle“, ale „lidská zodpovědnost“, čímž se horkému bramboru svobodné vůle elegantně vyhýbá a jeho kniha je velmi praktická a povzbudivá.
* V Novém zákoně se objevují tři řecká slova označující “dar”: dórea (11x), charisma (17x) a dóma (4x). Nejčastěji jsou tato slova spojená s Duchem Svatým, spravedlností, milostí a věčným životem. Nikde se ale žádné z těchto tří slov označujících “dar” nespojuje s výrazem “víra”, řecky “pistis” – až na jedinou výjimku. Tou je 1 K 12, 9, kde Pavel píše, že někteří křesťané (ale ne všichni !) mají “dar víry”. Zde se jedná o určitou specifickou víru, pravděpodobně schopnost pevně věřit určitému Božímu zaslíbení v konkrétní obtížné situaci a tím povzbuzovat ostatní spoluvěřící. Nejde tu obecně o víru v Boha či Krista jako takovou, protože tento “dar víry” z 1 K 12, 9 (technicky přesný překlad by zněl “darovaný projev Ducha ke společnému budování”) je poskytnut pouze některým křesťanům, a to k tomu, aby jej v církvi užívali ve prospěch těch, kteří tento dar nemají (i když víru v obvyklém slova smyslu i tito “neobdarovaní” věřící mít musí, jinak by nemohli být součástí církve). O samotné víře v Krista Písmo jako o “daru” nemluví, a asi bychom to neměli dělat ani my.
VŠ 28. 5. 2022