Základní myšlenka křesťanství, kterou tolik nevěřících lidí (celkem pochopitelně) odmítá, je tzv. spasení z milosti nebo také spasení z víry. I já jsem kdysi tímto konceptem pohrdal: Věci přece nemůžou být tak jednoduché! Jestli je něco nebo někdo nad námi, tak si přece jeho přízeň, uznání a duchovní pokrok musíme nějak zasloužit!
Nepopírám, že na této myšlence něco je. Nebylo by fajn, kdybychom si mohli Boží přijetí zasloužit, vybojovat, odpracovat? Vždyť přece obdivujeme sportovce, kteří se podrobují kázni a dřou, aby mohli v rozhodující chvíli podat maximální výkon. Snad všichni lidé bez výjimky uznávají nějakou formu tvrdé práce, vytrvalosti, sebezapření. Je Bůh jiný? Ne, myslím, že není. Problém je ale na naší straně. Spočívá přinejmenším ve dvou věcech. Zaprvé, zdaleka nedosahujeme Božího standardu. Boží test je tak těžký, že nemáme šanci projít. Zadruhé, jsme ze své podstaty pyšní. To je ve vztahu k Bohu velký problém. Pýcha nás od Boha odděluje, a pokud bychom před ním jakkoli uspěli, byli bychom na to tak pyšní, že by nás od něj naše pýcha ihned zase vzdálila. Jsme v zoufalé situaci: Nemáme sílu uspět a i kdybychom uspěli, pýcha by všechno pokazila.
Naše postavení vůči Bohu si můžeme představit jako pozici dívky, nevěsty (my) vůči muži, ženichovi (Bůh). Možná se tato představa může jevit nezvyklá, ale sama Bible tento obraz na mnoha místech používá. Běžné partnerské vztahy mezi muži a ženami se vyznačují určitou vyrovnanou sociální nebo fyzickou atraktivitou; „švarné dívky hledí spíš na švarné zas chlapce“, zpívá Jeník v Prodané nevěstě. Ve vztahu člověka a Boha to ale tak není. Tento vztah je naprosto nevyrovnaný. Pro Boha jsme doslova ošklivá nevěsta. Velmi ošklivá nevěsta, která navíc není ani hodná, ani neumí vařit, ani nemá hezké věno a dokonce, což je vůbec nejhorší, není ani věrná.
Naproti tomu Bůh je jako ženich dokonalý: krásný, laskavý, odvážný, věrný a nepředstavitelně bohatý. Jak muže mít zájem o nás, to zatím necháme bez odpovědi. Důležité je uvědomit si, že tak, jak jsme, nemáme šanci se Bohu zalíbit. Jsme opravdu ošklivá, doslova odporná nevěsta, něco jako Marfuška z Mrazíka. To nejlepší a vlastně jediné, co můžeme udělat, je přiznat si, že Bohu se nemůžeme zalíbit, i kdybychom se přetrhli. Představa, že na Boha můžeme zapůsobit, je hluboký omyl mnoha rádoby zbožných lidí. Nemluvíme tu samozřejmě o fyzické podobě, tak Boha nezajímá prakticky vůbec, ale o našem morálním stavu.
Veškeré zdravé přemýšlení o nás a o Bohu začíná až když si uvědomíme, že se Bohu svými silami nemůžeme nijak zalíbit. I ten nejlepší z nás je pro něj ošklivá, neatraktivní šmudla, zatímco on je bohatý, úspěšný fešák. O nějaké přirozené přitažlivosti nemůže být ani řeč. Nemůžeme udělat nic pro to, aby si nás všiml. Veškerý vztah mezi námi a Jím začíná jenom tím, že se On pro nás rozhodne. Ne pro naši krásu, ale navzdory naší ošklivosti. „Ne vy jste vyvolili mě, ale já jsem vyvolil vás“, říká Ježíš svým učedníkům. Vybere si nás, přestože jsme oškliví. Proto mluví Bible o spasení z milosti. Jediné, co může ošklivá nevěsta udělat, je tuto neuvěřitelnou nabídku přijmout a uvěřit, že je míněna vážně. Proto mluví Bible o spasení z víry. Ale pozor, tím to teprve začne. Protože on nás chce postupně udělat krásnými. Nikdo přece nechce věčně žít s věčně ošklivou nevěstou. Ale o tom až někdy příště.
VŠ 1/2020