Reakce č. 4 na článek Michaela Bubana “Co říká Bible o rovnosti muže a ženy”

Vítězslav Šťastný

Ve sborovém zpravodaji sboru BJB Cheb č. 3/2017 vyšel článek od autora Michaela Bubana nazvaný „Co říká Bible o rovnosti muže a ženy.“ Článek je dostupný online z:

http://cheb.baptistcz.org/subdom/cheb/s/3_2017.pdf

Nechceme nijak zasahovat do vnitřních záležitostí sboru BJB Cheb, ale článek se objevuje vysoko při vyhledávání slovních spojení „muži ženy bible“ a je významným hlasem v českém veřejném internetovém prostoru. Protože článek obsahuje řadu nepřesností, opomenutí i vyloženě nepravdivých tvrzení, je třeba se k němu na našich stránkách vyjádřit. Nyní pokračujeme čtvrtým, posledním článkem, který jsme nazvali:

Rovnostářská černá skříňka

V tomto článku se zaměříme na text, který je patrně největším trnem v oku všem, kdo mají za cíl nastolit v církvi úplnou rovnost pohlaví a smazat rozdíly mezi muži a ženami. Tato pasáž ve svém přirozeném, původním významu brání ordinaci žen do funkcí kazatelek, starších a učitelek v církvi:

1 Tm, 11 – 15:

Žena ať přijímá poučení mlčky s veškerou podřízeností. Učit ženě nedovoluji. Žena nemá mít moc nad mužem, nýbrž má se nechat vést. Vždyť první byl stvořen Adam a pak Eva. A nebyl to také Adam, kdo byl oklamán, ale žena byla oklamána a dopustila se přestoupení. Spasena bude jako matka, jestliže setrvá ve víře, lásce, svatosti a střízlivosti.

M. Buban k tomuto textu uvádí následující (zkráceno, tučné zvýraznění přidáno):

Když Pavel říká, že učit ženě „nedovoluje“, činí tak v 1. osobě času přítomného, což je tvar, který téměř vždy používá při uvádění situačně podmíněných instrukcí (notoricky v 1. Kor 7). I když tento detail by sám o sobě mnoho neznamenal, nám naznačuje, že nejde o univerzální zákaz, ale zákaz situačně podmíněný.

… Domnívám se tedy, že zákaz učit a vést ve verši 2, 12 je podmíněn nesnadnou situací, v níž ženy hrály roli přenašeček bludů. Šlo o ženy, které se měly učit v tichosti a s veškerou podřízeností, což naznačuje, že samy nebyly vzdělané a tudíž nezpůsobilé učit nikoli kvůli svému pohlaví, ale kvůli nedostatečné kvalifikaci.

Další oporou toho argumentu je analýza Pavlovy narážky na příběh o stvoření a pádu v Genesis 2 – 3. …Zvláštním detailem příběhu v Genesis je skutečnost, že zákaz jíst ze stromu byl dán Adamovi ještě před stvořením Evy (2, 17), což znamená, že Eva jej znala pouze z druhé ruky a tudíž jej překroutila (3, 3). Zajímavé dále je, že během Eviny konverzace s hadem byl Adam s ní (3, 6), aniž by cokoli říkal.

Had byl tedy v Genesis falešným učitelem. Eva byla ženou, která ve věci instrukcí o rajské dietě neměla z pochopitelných důvodů stejně podrobné informace jako Adam. Adam ji možná poučil, zřejmě však ne dostatečně. Toto podle Pavla vedlo ke svedení Evy a Adama, protože Adam se nechal vést někým, kdo neměl stejně podrobné informace jako on. Podobný problém měli i muži v Efezu. Na rozdíl od žen měli bezprostřední přístup k informacím o evangeliu, protože do synagog a na veřejná fóra, kde Pavel vyučoval (Sk 19), byl vstup žen z kulturních důvodů nejspíše regulován. Problém s ženami během Timoteovy služby tedy nespočíval v jejich pohlaví, ale v tom, že podobně jako Eva v ráji neměly instrukce o správné duchovní stravě z první ruky, což je činilo nezpůsobilými k vyučování a vedení.

Konec citace.

Námitky rovnostářských teologů vůči 1Tm 2, 11 – 15 lze počítat na desítky. Můžeme je rozdělit do dvou základních skupin. První okruh námitek tvrdí, že Pavel ve skutečnosti neříká, co si myslíme, že říká. To znamená, že Pavel učení žen ve skutečnosti nezakazoval. Tyto argumenty se zaměřují na význam jednotlivých slov dané pasáže a hledají alternativní překlady a výklady, které si jednotliví autoři často vymýšlejí. Zpochybňována jsou v tomto textu nejčastěji slova „autchenteo“ (mít moc nad někým) a „didasko“ (učit). Takovýmto přístupem jsme se zabývali v prvním článku, kdy jej M. Buban aplikoval u slova „kefalé“ (hlava) a mylně tvrdil, že v bibli toto slovo neznamená „autoritu“, ale „zdroj“. Vyvracení takových tvrzení je časově náročné a vyžaduje rozsáhlé lexikální studie. Naštěstí náš autor tímto směrem tentokrát nešel.

Druhý způsob zpochybňování platnosti 1Tm 2, 11 – 15 sice připouští, že Pavel opravdu říká to, co si myslíme, tedy že zakazuje ženám vyučovat, ale tento zákaz už pro nás dnes údajně neplatí, protože prý jeho důvod spočíval pouze v konkrétní specifické situaci efezského sboru a nejedná se tedy o zákaz obecně platný. Podle tohoto přístupu platil Pavlův zákaz jenom „tehdy a tam“, ale už neplatí „tady a teď“. Touto druhou cestou jde M. Buban a my se na jeho tvrzení podíváme blíže.

1. „Nedovoluji“ znamená „jen tady a teď“?

M. Buban tvrdí, že jelikož Pavel říká v první osobě a přítomném čase „učit ženě nedovoluji“ (v. 12) naznačuje to, že nejde o univerzální, ale o situačně podmíněný zákaz. Stejná situace je prý také v 1K 7. Tato mylná tvrzení ale snadno vyvrátíme.

Pavel sice v první části verše 12 opravdu používá první osobu přítomného času „nedovoluji“, ale v ostatních verších „všude kolem“, to znamená před i po slovech „učit ženě nedovoluji“, hovoří obecně, dává obecně platné příkazy a vysvětluje, proč „nedovoluje“ a proč by logicky neměli „dovolovat“ ani jeho čtenáři: „žena ať přijímá…; žena nemá mít…; žena se má nechat…; spasena bude…; jestliže setrvá…

Vyvozování takovýchto závěrů z gramatiky vůbec nebere v úvahu, jak funguje v praxi reálný jazyk. Jazyk není matematika, je to flexibilní nástroj, stejné věci jdou vyjadřovat různými způsoby. Pokud by naši rovnostáři chtěli opravdu pádný důkaz z gramatiky, jeden jim zdarma poskytneme: V celé pasáži mluví Pavel o ženě v jednotném čísle! Z gramatiky tedy vyplývá, že se jedná o jednu jedinou ženu. Pavel přece říká „ženě učit nedovoluji“, ne „ženám…“; dále říká „má se nechat vést“, ne „mají se nechat vést“ atd. Z toho jasně plyne, že tyto příkazy jsou určeny pro jednu konkrétní ženu. Ať to byl kdokoli, už je pravděpodobně dávno po smrti, takže tato pasáž už dávno neplatí.“ Je to samozřejmě nesmysl. Každý normálně uvažující člověk přirozeně chápe, že jednotné číslo je zde užito v obecném významu. Pokud to ale někdo záměrně zamlčí, cíleně poukáže na gramatiku, zaštítí se u toho teologickou odborností a poukazem na řecký originál, může mnoho lidí zmást a odvést je od správného pochopení zcela srozumitelného výroku. Jak snadné je být rovnostářským teologem: stačí odložit zdravý rozum, zpochybnit to, co jasné i malému dítěti a protlačit do textu svoji rovnostářskou agendu. Výsledek je zaručen. Vyvracení takových bludů pak zabere mnohonásobně víc času, než jejich výroba.

Obecně platné příkazy formulované v první osobě přítomného času jsou v Novém zákoně běžné:  1 Tm 2, 1 „Na prvním místě žádám…“; Ř 12, 1 „Vybízím vás, bratři…“;  1K 4, 16 „Prosím vás…“; Tit 3, 8 „…a chci, abys…“; Lk 10, 3 „Posílám vás jako ovce…“ Označit tyto a mnohé další pasáže jako dobově podmíněné by znamenalo přestat poslouchat velkou část Nového zákona. Uvědomují si vůbec rovnostářští vykladači, k čemu jejich přístup může vést? Co se stane s autoritou Nového zákona, pokud aplikujeme jejich metody, které dnes používají na verše o mužích i ženách, i na ostatní části novozákonního zjevení? Anebo je postupný rozpad autority Nového zákona pro život církve a jednotlivců jejich skutečným cílem?

Jak došel M. Buban k závěru, že 1K 7 obsahuje dobově podmíněné instrukce, to opravdu netušíme. Doposud jsme žili v domnění, že tato pasáž pro nás plně platí i dnes. Možná by bylo jednodušší, kdyby nám autor rovnou prozradil, co je ještě v Novém zákoně závazné pro život dnešního člověka. Takto nás znovu a znovu a překvapuje svými odhaleními, co už je v Novém zákoně „out“.

2. Přenašečky bludů

Nic v 1Tm ani jinde v textu Nového zákona nenaznačuje, že by ženy v Efezu šířily bludy. Naopak, Pavel výslovně jmenuje jako šiřitele bludů v Efezu několik mužů:

1 Tm 1, 20: Patří k nim Hymenaios a Alexandr, které jsem vydal satanu, aby se odnaučili rouhat.

2 Tm 2, 17: a jejich učení se bude šířit jako rakovina. K nim patří Hymenaios a Filétos,

Takže dámy jsou v tomto případě z obliga. Pokud by tam nějaké falešné učitelky byly, proč by je Pavel nejmenoval společně s muži? Teorie o falešných učitelkách v Efezu nemá žádný reálný základ, je uměle vykonstruovaná evangelikálními feministy. Přesto o jejích důsledcích budeme ještě chvíli uvažovat.

Jestliže Pavel výslovně jmenuje několik mužských bludařů, proč nezakáže vyučovat mužům? Je tomu tak proto, že jeho zákaz nemá co dělat s bludy, ale s pohlavím. Dále, pokud by ženy šířily v Efezu bludy, šířily by je všechny ženy? Pravděpodobně ne. Proč by potom zakazoval učit všem ženám bez výjimky? Opět je to proto, že jeho zákaz nemá co dělat s bludy, ale s pohlavím.

A dále, proč by Pavel otevřeně nenapsal, že důvodem jeho zákazu je falešné učení některých žen? Tím by se přece všechno dokonale vysvětlilo. Nenapsal to, protože jeho zákaz neměl vůbec co dělat s falešným učením, ale s pohlavím. Pavel svůj zákaz totiž odůvodnil odkazem na Adama a Evu, společné předky pro lidi všech národů, ras, kultur a období. Pavlův zákaz podle jeho vlastního odůvodnění nemá co dělat s žádným konkrétním problémem Efezského sboru, ale s obecně platnými skutečnostmi o mužích a ženách, které nastaly v dějinách dříve, než můžeme hovořit o jakékoli „kultuře“.

Teorie o ženských bludařkách navíc dělá z Pavla velmi špatného učitele. Pokud by měl na mysli pouze tento problém, vyjádřil se tak nešťastně, že to prakticky nikdo v celé církevní historii správně nepochopil. Všichni přijímali jeho zákaz kázání pro ženy jako univerzální, podmíněný pohlavím. Byli to až feminističtí teologové a teoložky z USA v 60. a 70. letech 20. století, kteří poprvé správně odhalili, co chtěl Pavel vlastně říct? Samozřejmě, že ne. Naopak, tito rovnostářští učitelé Pavlova slova překrucují v zájmu svých ideologických cílů. Nepřizpůsobují své myšlení Bibli, ale přizpůsobují Bibli svému myšlení. Z textu při jeho čtení bez předsudků a v přirozeném významu totiž jasně plyne, že Pavlovi vůbec nešlo o nějaké šiřitelky bludů, ale o Bohem stanovený řád stvoření a církve. Pokud chceme poctivě pracovat s textem, musíme brát vážně odůvodnění samotného autora, nikoli si vymýšlet odůvodnění svá.

3. Nevzdělaná Eva

M. Buban tvrdí, že hlavní problém žen v Efezu byla jejich nevzdělanost a nedostatečná znalost evangelia. Z Nového zákona ale nelze nijak doložit, že by ženy v Efezu (nebo kdekoli jinde) byly méně vzdělané v evangeliu než muži. Proto náš autor přizpůsobuje svému argumentu výklad knihy Genesis, který následně podsouvá i apoštolu Pavlovi. Podle tohoto novátorského výkladu bylo prvotní příčinou pádu lidstva do hříchu to, že Eva nebyla ze strany Adama dostatečně poučená o „rajské dietě“. Problém byl tedy v Evině nedostatečném „teologickém vzdělání“. Eva prý Boží zákaz překroutila a proto prý podle apoštola Pavla (!) podlehla pokušení. U těchto pozoruhodných teorií se musíme na chvíli zastavit.

Pokud by Adam Evě nedostatečně tlumočil Boží zákaz jíst ze stromu poznání dobrého a zlého, byla to Adamova chyba, jeho nedokonalost, jinými slovy jeho hřích. To je ale závažná skutečnost. Máme tu podle M. Bubana jiný prvotní hřích, než uvádí Písmo? Prvním hříchem Adama nebylo, že uposlechl hlasu své ženy namísto hlasu Božího a jedl zakázané ovoce, ale že špatně poučil svou ženu? Změna prvotního hříchu je takový drobný teologický detail, který náš autor rád obětuje v rámci boje za emancipaci žen.

Eva ve skutečnosti žádný příkaz „nepřekroutila“. Ano, oproti Gn 2, 17 dodává slova „ani se ho nedotkněte“. To ale není překroucení zákazu, je to spíš jeho zintenzivnění, asi jako když dítěti řekneme „Těch bonbónů se ani nedotkneš!“ Nevíme, odkud se tato Evina slova vzala a nechceme se pouštět do spekulací. V každém případě Eva zákazu rozuměla velice dobře. M. Buban tvrdí, že Eva neměla stejně podrobné informace jako Adam. To však není pravda, instrukce byla stručná a jasná: Nejez, nebo zemřeš. Ani Adam více nevěděl a není nám jasné, co měl Adam Evě podle M. Bubana ještě vysvětlovat? Jestli někdo málo vysvětloval, byl to sám Bůh. K němu by měl náš autor adresovat svoji stížnost o nedostatečném poučení, ale nikoli jen Evy, ale také Adama nebo rovnou celého prvního páru.

Z Písma vidíme, že Eva věděla přesně, co má a nemá dělat: Žena hadovi odvětila: „Plody ze stromů v zahradě jíst smíme. Jen o plodech ze stromu, který je uprostřed zahrady, Bůh řekl: ‚Nejezte z něho, ani se ho nedotkněte, abyste nezemřeli.‘“ (Gn 3, 2 – 3) Instrukce byla jasná a její pochopení úplné a správné. Pokud by se Eva držela svých vlastních slov, jak je prezentuje hadovi, všechno by bylo v nejlepším pořádku. V nedostatku informací tedy problém nebyl.

Proč Eva zhřešila? Byla oklamána hadem, který zpochybnil Boží pravdomluvnost a dobrotu (Gn 3, 4 – 5) a také viděla, že je to strom s plody dobrými k jídlu, lákavý pro oči, strom slibující vševědoucnost (Gn 3, 6). Toto bylo podle Bible příčinou Evina hříchu, nikoli nedostatečné instrukce.

Proč si M.Buban, nebo nějaký původní autor této velemyšlenky, vymýšlí teorii o nedostatečných Adamových instrukcích, je zcela jasné: Jde o to podpořit teorii o nevzdělaných Efezských ženách a napasovat ji na Pavlův odkaz na knihu Genesis. Potom už stačí přejít do současnosti a všem vysvětlit že dnešní ženy již vzdělané jsou, a proto pro ně už biblická omezení neplatí.

Co je pobuřující, nikoli však překvapivé, je způsob, jakým M.Buban podsouvá vlastní myšlenky apoštolu Pavlovi, cit: Adam ji možná poučil, zřejmě však ne dostatečně. Toto podle Pavla vedlo ke svedení Evy a Adama, protože Adam se nechal vést někým, kdo neměl stejně podrobné informace jako on. Nic takového ale apoštol Pavel nikdy v žádném ze svých dopisů neřekl ani nenaznačil. Pavel ani nikdo jiný z apoštolů nikdy ani náznakem neobvinil Adama z nedostatečného poučení Evy nebo Evu z nedostatečného pochopení Božích instrukcí. Vkládat vlastní myšlenky do úst apoštola, to je nebezpečný podnik.

Když si podrobně všimneme výše citovaných slov M.Bubana, můžeme si na nich ilustrovat jeho výkladovou metodu: Z několika spekulací je vyvozen závěr, který už je ale prezentován ne jako další spekulace, ale jako fakt. Ten je pak dodatečně zaštítěn ještě externí autoritou. Zde v našem úryvku máme dvě spekulace „možná poučil“ a „zřejmě nedostatečně“, a po nich přichází jednoznačný závěr s odkazem na vnější autoritu „toto podle Pavla vedlo ke…“. Pokud bychom to znázornili do rovnice, bylo by to: „možná“ + „zřejmě“ = „určitě“ Mohli bychom to nazvat „spekulativně – autoritativní“ metoda výkladu. Těm, kterým jde o správné pochopení Písma, ji lze doporučit jen jako odstrašující příklad.

4. Adamovo mlčení

Teorii o tom, že Adam byl přítomen celého rozhovoru hada a Evy a jenom mlčel a poslouchal, zpopularizoval americký psycholog Larry Crabb, ve své knize Adamovo mlčení. Cíl a hlavní myšlenka knihy je povzbudit muže k aktivitě a přijetí zodpovědnosti, což je jistě dobré. Ale Crabb si měl vybrat jiné zdůvodnění. Jeho koncept „mlčení“ je klasický příklad vkládání vlastních myšlenek do Písma, nikoli vykládání toho, co Písma opravdu říká. Tato myšlenka je teologicky pochybená a nebezpečná.

Crabb vychází ze své poradenské zkušenosti s hříšnými muži. Ano, hříšní muži naší doby bývají pasivní, nedospělí a mlčí, když by se měli ozvat.  Ale Adam před snědením zakázaného ovoce hříšný nebyl! Nebyl to pasivní „podpantoflák“, s jakými se Crabb ve své ordinaci setkává. Nelze mu podsouvat vzorce chování hříšných mužů, které mu nebyly vlastní.

Z textu Bible nelze dovodit, že Adam byl uvedenému rozhovoru přítomen. Slovní spojení „s ní“ je uvedeno, až když byl rozhovor hada a Evy ukončen. Pak se Eva ještě na ovoce dívala a zvažovala (Gn 3, 6), nevíme jak dlouho. Potom vzala a jedla, nejdříve sama. Opět nevíme, jak dlouho. Až pak dala ovoce muži „s ní“.

V hebrejském originále jsou pouze slova „s ní“, nikoli „který byl s ní“. Je to překladový dodatek, který může evokovat chybnou myšlenku „který byl celou dobu s ní“. Může to ale znamenat „který byl s ní v ráji“, nebo prostě byl s ní, když mu jablko nabízela.

Kdyby Adamovým prvním hříchem byla mlčící přítomnost, Bůh by mu nevyčítal: „Uposlechl jsi hlasu své ženy…“ ale „Mlčel jsi a nechal jsi ženu jíst…“ Teorie, že Adam celému rozhovoru hada a Evy naslouchal, neodpovídá následnému rozhovoru Boha s Adamem a Evou.

Nejpádnějším argumentem proti teorii mlčení je, že pokud by měl Crabb pravdu, pak Adamovým prvotním hříchem by bylo „mlčení“, nikoli porušení Božího příkazu snědením zakázaného ovoce. Crabbova teorie je tak v rozporu s Písmem a se základy křesťanské víry.

5. Proč nemohou ženy učit?

Chceme-li vědět, o čem se v 1Tm 2, 11 – 15 skutečně mluví, je nejlepší si celou pasáž přečíst v kontextu a bez předsudků, doporučujeme z kralické nebo ekumenické Bible. Pozor, nelze zde použít překlad Bible 21, protože tuto pasáž překládá záměrně nesprávně a tendenčně, zřejmě s cílem otevřít prostor pro ordinaci a kázání žen v církvi.

Povězme si zde jen stručně, že Pavel v naší pasáži hovoří o veřejných shromážděních celé církve. Není vhodné, aby ženy vyučovaly shromážděnou církev včetně dospělých mužů, protože to odporuje řádu stvoření a také novozákonnímu principu podřízenosti žen a vedoucí úlohy mužů v církvi a v rodině. Vyučování církve je formou autoritativního vedení, proto je ženám na rozdíl od prorokování nebo modliteb odepřeno. (Prorokování a vyučování jsou v novém zákoně dvě rozdílné věci.) Starší ženy mají vyučovat mladší ženy (Tit 2) a vhodné je pro ženy (stejně jako pro muže) také vyučování dětí, což je činnost spadající do obecné ženské role „matky“. Ženy, které mají dar učit, jej mohou uplatňovat tam, kde se výuka netýká celé církve včetně dospělých mužů.

6. Rovnostářská černá skříňka

Chceme-li někomu dobře porozumět, je důležité poslouchat nejen to, co říká, ale také to, co neříká. Někdy je druhá část dokonce důležitější, než první. Jestliže někdo píše teologické pojednání o biblických rolích mužů a žen a vynechá v něm klíčový text nového zákona, pak to svědčí buď o amatérizmu, nebo o záměrném zkreslování faktů. Klíčový novozákonní text o rolích mužů a žen, který M. Buban ve svém článku vynechal, je Ef 5, 21 – 33:

V poddanosti Kristu se podřizujte jedni druhým: ženy svým mužům jako Pánu, protože muž je hlavou ženy, jako Kristus je hlavou církve, těla, které spasil. Ale jako církev je podřízena Kristu, tak ženy mají být ve všem podřízeny svým mužům. Muži, milujte své ženy, jako si Kristus zamiloval církev a sám se za ni obětoval, aby ji posvětil a očistil křtem vody a slovem; tak si on sám připravil církev slavnou, bez poskvrny, vrásky a čehokoli podobného, aby byla svatá a bezúhonná. Proto i muži mají milovat své ženy jako své vlastní tělo. Kdo miluje svou ženu, miluje sebe. Nikdo přece nemá v nenávisti své tělo, ale živí je a stará se o ně. Tak i Kristus pečuje o církev; vždyť jsme údy jeho těla. ‚Proto opustí muž otce i matku a připojí se k své manželce, a budou ti dva jedno tělo.‘ Je to velké tajemství, které vztahuji na Krista a na církev. A tak i každý z vás bez výjimky ať miluje svou ženu jako sebe sama a žena ať má před mužem úctu.

Tento text je výkladově téměř „neprůstřelný“ a není divu, že se šiřitelé rovnostářských bludů raději tváří, jako by neexistoval. Naprosto totiž bourá jejich teorii o dobově podmíněném vztahu muže a ženy v novém zákoně. Pokud by totiž vztah muže a ženy ve smyslu nadřízenosti a podřízenosti podléhal dobovým a kulturním změnám, pak by jim podléhal také vztah Krista a církve. A to se rovnostáři zdráhají otevřeně říct, ať už si to ve skutečnosti myslí, nebo ne. Toto velké tajemství křesťanského manželství vztažené na Krista a na církev je černou skříňkou a doslova noční můrou všech genderových reformátorů církve. Nikdo s ním nic neudělá, protože Duch svatý je natrvalo zabudoval do samého základu křesťanské teologie.

Pro všechny „normální“ křesťany, muže i ženy bez rozdílu, je toto velké tajemství krásné, slavné a inspirující. Vztah muže a ženy je podle Bible obrazem vztahu Krista a církve. Na konci dějin nás čeká svatba, co může být krásnějšího? Také pro mnoho nevěřících lidí je princip dobrovolného podřízení se ženy a láskyplného, obětujícího se vedení muže krásný a přitažlivý. Nacházíme ho nejen v Bibli, ale také v mnoha klasických příbězích, pohádkách a mýtech. Proč toto dědictví dnešní rovnostáři odmítají? Čím chtějí biblický model manželství nahradit? Uvědomují si, že se zde dotýkají nejen podstaty evangelia, ale i podstaty lidství samotného a že se tak pouštějí do sporu s vlastním Stvořitelem?

Bůh stvořil člověka ve dvou rozdílných podobách jako muže a ženu. Společně i každý zvlášť neseme Boží obraz. Pohlaví je bytostná součást naší lidské identity a má mít vliv na to, jak žijeme svůj pozemský život. Až jednou budeme přijati do nebeského domova a naplní se manželství Krista a církve, pak už nebude jeho pozemský obraz potřeba. V nebi se už lidé nežení a nevdávají, ale jsou jako nebeští andělé (Mk 12, 25). Tam ale ještě nejsme.

Toto je poslední díl série věnované článku M. Bubana „Co říká bible o rovnosti muže a ženy“ zveřejněném na internetu ve zpravodaji sboru BJB Cheb č. 3/2017. V příštích dílech rubriky „Polemiky“ se společně podíváme na knihu Dana Drápala „Emancipace žen v církvi“.

7. Další studium

Pro zájemce o hlubší studium 1Tm 2, 11 – 15 nebo o otázku služby žen v církvi můžeme doporučit následující zdroje:

https://document.desiringgod.org/recovering-biblical-manhood-and-womanhood-en.pdf?ts=1471470614(str. 179 – 193)