Dobová podmíněnost Nového zákona – trojský kůň moderní teologie?
Vítězslav Šťastný
Už je to 11 let, kdy jsem dokončil teologický seminář. Při hodinách exegeze Nového zákona jsme tehdy slyšeli něco v tomto smyslu: „Když dnes čteme novozákonní epištoly, je to stejné, jako bychom poslouchali jednu stranu telefonního hovoru. Neznáme adresáty, jejich situaci, okolnosti a přesné důvody sepsání…“ To není moc optimistické východisko, že? Ale naštěstí, cesta tu je. Potřebujeme údajně řadu historických knih, mimobiblických zdrojů, informací a hlavně řadu odborníků, abychom mohli pochopit, co pisatelé epištol vlastně říkají svým prvotním adresátům a potom se pokusíme dovodit, co to může znamenat pro nás, tady a teď. To se prý může údajně velmi lišit a dokonce některé novozákonní rady a příkazy mohou být dnes již zastaralé, překonané a neaktuální (zejména jsou to dnes podle mnohých otázky rolí mužů a žen). Přesvědčení o dobové podmíněnosti nového zákona a jeho určité zastaralosti a nutnosti hledat odpovědi na dnešní otázky o krůček dál za jeho psaným textem, je dnes v církvi rozšířené jako běžná rýma. Tvrdit na určité teologické úrovni něco jiného znamená spáchat profesionální sebevraždu a zařadit se dobrovolně do skupiny označované slovem „fundamentalisté“. S touto skupinou se nediskutuje, touto skupinou se pohrdá. Proto se dnes mnozí teologové a kazatelé k věci raději nevyjadřují, byť v hloubi duše s historicko-kritickou metodou nesouhlasí. To je ale škoda, protože jde o hodně.
Jistě, že v Novém zákoně najdeme některé „historické“ pasáže. Jsou to zejména osobní pokyny, vzkazy a pozdravy, které nejsou primárně určené nám. K jejich rozpoznání ale postačí zdravý rozum předškoláka. Neznám nikoho, kdo by se cítil osobně povinován splnit příkaz apoštola Pavla „Plášť, který nechal v Troadě u Karpa, přines s sebou, též knihy a zvláště pergamen.“ (2 Tm 4, 13).
Také v Novém zákoně nacházíme některé pokyny týkající se fyzických úkonů nebo předmětů, které nesou duchovní význam. Jedná se zejména o (1) křest, (2) večeři Páně, (3) umývání nohou, (4) svaté políbení a (5) pokrývky hlavy. Zde se upřímně ptáme, jestli ten nejlepší způsob, jak tyto pokyny v jejich duchovním významu naplnit, je vykonat je doslova, ve fyzickém smyslu (jak to děláme u křtu a večeře Páně), nebo máme hledat jinou, v současné době vhodnější fyzickou formu (například vhodnou alternativu k umývání nohou). Těchto pasáží je v Novém zákoně omezený počet a některé opravdu nejsou jednoduché (např. pokrývky hlavy v 1 K 11). Vyžadují si hlubší zkoumání a také určitou názorovou a praktickou toleranci.
Jenže zbytek nového zákona, řekněme 99,5 % textu, nespadá ani do jedné z výše uvedených kategorií. Jsou to informace a instrukce, které pro nás tady a teď platí úplně stejně, jako pro prvotní adresáty tehdy a tam. Řekneme-li to jinak, 99,5% Nového zákona není podmíněnou dobou svého vzniku, ale platí napříč všemi dobami a kulturami. Proč můžeme toto tvrdit?
Zaprvé, od doby sepsání Nového zákona se nic zásadního nezměnilo. Muslimové například na rozdíl od nás křesťanů věří, že v 6. století po Kristu přišel poslední a největší prorok, který křesťanské učení opravil, doplnil a završil. My ale stále čekáme na Kristův návrat, úplně stejně jako na něj čekaly novozákonní sbory. Nemáme žádné další dodatečné zjevení, které bychom přidali k Novému zákonu. Naše situace v otázkách následování Krista, boje s hříchem, rodinných vztahů, zaměstnání, společnosti a církve je úplně stejná, jako situace galatských, efezských, filipských nebo koloských. Řešíme stejné věci, jen místo otroků dnes máme zaměstnance (ale je to možná menší rozdíl, než je nám příjemné připustit). Kulisy se mění, radosti a starosti křesťanova života zůstávají stejné.
Je tu také další důvod trvat na tom, že zdůrazňování dobové podmíněnosti Nového zákona je velkou chybou. Jedná se o vnitřní svědectví novozákonních textů. Prakticky všichni autoři novozákonních textů totiž opakovaně a důrazně vybízejí své posluchače, aby se nepřizpůsobovali své době a svému okolí. Namátkou uveďme jen několik příkladů.
Apoštol Pavel (Ř 12, 2): „A nepřizpůsobujte se tomuto věku, nýbrž se proměňujte obnovou své mysli…“
Apoštol Petr (1 Pt 2, 11-12): „Milovaní, v tomto světě jste cizinci bez domovského práva… a žijte vzorně mezi pohany…“
Jakub (4, 4): „Proradná stvoření! Což nevíte, že přátelství se světem je nepřátelství s Bohem?“
List Židům (2, 1): „Proto se tím více musíme držet toho, co jsme slyšeli, abychom nebyli strženi proudem.“
Apoštol Jan (1 J 5, 19): „Víme, že jsme z Boha, kdežto celý svět je pod mocí Zlého.“
A nyní uvažujme. Pokud připustíme, že apoštolové sami byli při psaní biblických dokumentů ovlivněni svou dobou, aniž si to uvědomovali, co to znamená? Znamená to, že dané příkazy o nepřizpůsobování není možné naplnit, pokud to nedokázali ani oni. Znamená to, že bibličtí pisatelé kážou vodu, a pijí víno. Znamená to, že Duch Svatý neměl text Nového zákon plně pod kontrolou. Znamená to, že obyčejný laik se nemůže na novozákonní text plně spolehnout a je odkázán na odborníky, kteří za něj nastudují tlusté knihy potřebné ke správnému pochopení Bible. Znamená to, že dokonce i samotné příkazy o nepřizpůsobování se světu mohou být dobově ovlivněné a tedy již dnes neplatné. Třeba je dnes již doba tak dobrá a pokročilá, že se přizpůsobit bez obav můžeme? Myslím, že opak je pravdou.
Víra v dobovou podmíněnost Nového zákona znamená ve svém důsledku konec věrohodnosti a autority Nového zákona. Je to trojský kůň moderní západní teologie. Jestliže spisovatel a zavilý nepřítel církve a pravdy Dan Brown tvrdí, že církve do padesáti let zaniknou, obávám se, že v případě velkých denominací v západním světě, ovlivněných historicko-kritickou metodou výkladu, může mít pravdu. K rozkladu nedojde v jedné generaci, ale v postupných krocích, které již můžeme kolem sebe pozorovat. Jestliže jsou epištoly zastaralé v jedné věci (například v pohledu na role mužů a žen), proč by nemohly být zastaralé i ve věcech jiných? Kdo rozhodne, co ještě platí, a co už ne? Bude to svět? V Novém zákoně všechno souvisí se vším. Ztratíme-li jednu zdánlivě okrajovou pravdu, ostatní začnou v dominovém efektu padat jedna po druhé. Nakonec nám možná zbyde jen ona láska, o které je tak snadné mluvit, protože za to vás nikdo kritizovat nebude. Jenže skutečná láska se nebojí pro dobro svých bližních nazývat věci pravými jmény. Skutečná láska se vždy raduje z pravdy a pravda je Písmo Svaté.