Část 3.
V dnešním posledním díle naší minisérie věnované otázce hříchu se nejprve podíváme na to, do jaké míry je naše mysl hříchem zasažena. Potom si připomeneme několik dalších způsobů, jak se lze na lidský hřích dívat. Nechceme přitom zapomenout na Ježíše Krista, který se narodil, aby nás z našich hříchů vysvobodil.
Jsme totálně zkažení?
Z našeho dosavadního povídání by se mohlo zdát, že člověk je podle křesťanského chápání skrz naskrz zlý. Přitom je ale zcela evidentní, že lidé nepáchají jen zlé skutky. Naopak, ve světě se každý den děje nespočet dobrého: muži, ženy i děti si plní svoje povinnosti, vstávají a jdou do práce, starají se o své rodiny, podělí se o svačinu, povzbudí, pohladí. Často jsou lidé schopní jednat obdivuhodně odvážně, ušlechtile, laskavě a nesobecky. Snad nejvíce je to vidět na našem vztahu k dětem. Všímá si toho dokonce sám Ježíš, který jednou svým posluchačům řekl: „Jestliže tedy vy, ač jste zlí, umíte svým dětem dávat dobré dary, čím spíše váš Otec z nebe dá Ducha svatého těm, kdo ho prosí!“
Přemýšlejme pozorně nad Ježíšovými slovy. Podle Ježíše jsme zlí, a přesto umíme činit dobro a dávat dobré dary. Jak je to tedy s naší zkažeností? Může zlý člověk konat dobro? A pokud ano, je stále zlý?
Myslím, že nám může pomoc následující ilustrace, kterou nedávno ve svém kázání použil můj přítel. Aby popsal rozsah hříchu v lidském nitru, kápl do skleničky čisté vody několik kapek inkoustu. Co se stalo, si dokážete představit. Vidíte to také na obrázku. Voda už nebyla to, co předtím. Nepřestala být vodou a stále by mohla sloužit k mnoha dobrým účelům. Dal by se s ní například uhasit oheň, nebo bychom si v ní mohli uvařit vajíčko na tvrdo. Nikdo by se ale vody s několika kapkami inkoustu dobrovolně nenapil.
A podobné je to s námi ve vztahu k hříchu. Hřích v našem nitru je jako kapka inkoustu v jinak dobré vodě. Nezničí všechnu vodu, ale ovlivní ji tak, že k něčemu se již prostě použít nedá. To něco je v našem případě Boží morální zákon. Boží morální požadavek je z našeho pohledu extrémně vysoký. Není možné, abychom ho naplnili, protože se netýká jen našeho jednání, ale i našich motivů a tajných myšlenek.
Dejme tomu, že jsme schopni vykonat mnoho dobrého pro sebe i pro své bližní. Jenže i ten nejlepší lidský skutek je kontaminovaný podobně, jako voda s inkoustem. Čím? Naší pýchou a sebestředností. Ať uděláme cokoli dobrého a chvályhodného, dříve nebo později se objeví řada kontaminujících myšlenek: Všiml si toho někdo? Viděli jste mě? To by jen tak někdo neodkázal, a zvláště třeba XY by toho nikdy nebyl schopný…
Tyto automatické myšlenkové pochody odhalují, kým skutečně v hloubi srdce jsme – hříšníky. A je to také důvod, proč naše vlastní skutky nejsou pro Boha přijatelné. Vždy je tam totiž přimíchaný nějaký inkoust naší pýchy a sobectví. Naše “dobro” je pro Boha nepoživatelné.
Starozákonní kniha Kazatel nabízí toto pronikavé pozorování: „Viděl jsem též všechno pachtění i vše, co prospěšného se koná, a jak přitom jeden na druhého žárlí. Také to je pomíjivost a honba za větrem.“ Ano, koná se mnoho dobrého, ale těch přidružených postranních motivů, závisti, žárlení.
Ježíš míří přesně k jádru problému, když říká: Když ty prokazuješ dobrodiní, ať neví tvá levice, co činí pravice. Prožíváme-li sebeuspokojení nad tím, jak hezky jsme se zachovali, (určitě lépe než někdo jiný na našem místě) a pokud nám dělá dobře, že si nás při tom někdo všiml, je to přesně ten inkoust, který činí naši vodu pro Boha nepoživatelnou. Nedokážeme tomu zabránit. Alespoň já ne.
Závěr je tedy ten, že sice dokážeme dělat dobré věci a být užiteční a prospěšní, to ale neznamená, že jsme v pravém slova smyslu dobří. I zaseknuté hodinky ukazují dvakrát za den přesný čas. My lidé nejsme morálně čistí tím způsobem, jakým nás Bůh zamýšlel mít. Není v tom rozdíl mezi slušným člověkem a kriminálníkem. Všichni jsme daleko od Boží slávy, všichni máme inkoust ve své skleničce.
Hřích jako špína
Díky ilustraci s vodou a inkoustem si velmi dobře představíme, že na hřích se můžeme dívat jako na špínu, která nás před Bohem činí ošklivými. Jít špinavý k Bohu je podobné, jako kdyby dívka šla ve špinavých šatech k oltáři. Pokud by k tomu neměla zcela mimořádný důvod, byla by to hrubá urážka ženicha.
Hřích si můžeme dobře představit jako špínu, která Boha uráží, podobně, jako špinavá a ušmudlaná nevěsta ženicha. Hřešíme-li, ukazujeme Bohu, že ho nebereme dostatečně vážně. Bible přirovnává nebe ke svatební hostině a upozorňuje, že je třeba být čistě a vhodně oblečený, jinak nás zkrátka Bůh vyhodí ven. Ježíš popisuje náš příchod na věčnost těmito slovy:
„Když král vstoupil mezi stolovníky, spatřil tam člověka, který nebyl oblečen na svatbu. Řekl mu: ‚Příteli, jak ses sem dostal, když nejsi oblečen na svatbu?‘ On se nezmohl ani na slovo. Tu řekl král sloužícím: ‚Svažte mu ruce i nohy a uvrhněte ho ven do temnot; tam bude pláč a skřípění zubů.‘
Teď můžete velmi správně namítnout: Kdo se tedy může dostat do nebe? Vždyť nikdo z nás není dokonale čistý? Odpověď je, že do nebe se svými zásluhami a svojí čistotou opravdu nemůže dostat nikdo z lidí, až na jednu jedinou výjimku. Tou je Ježíš Kristus. On jediný si svým životem na zemi opravdu zasloužil nebe. Jedině Ježíš, ze všech lidí, kteří kdy žili, do nebe právem patří.
“Vtip” je ale v tom, že Ježíš dal dobrovolně svůj život jako splátku za hříchy mnohých, aby společně s ním mohli vejít všichni, kdo v něj věří, kdo mu patří, kdo ho poslouchají a následují, kdo přijímají podíl na jeho utrpení, kdo „pijí Ježíšovu krev a jedí jeho tělo“, kdo pokorně přijímají jeho smrt jako splátku za své vlastní hříchy a kdo vědí, že před Bohem nemají bez Ježíše se svojí vlastní dobrotou vůbec žádnou šanci. Bible tito lidi popisuje tak, že vyprali svá roucha a vybílili je v krvi Beránkově. Ježíšova krev, tedy jeho zástupná oběť, očišťuje naše svědomí od mrtvých skutků k službě živému Bohu. Jiný způsob očištění pro člověka není. Nikdo jiný se za nás neobětoval, nikdo jiný to udělat nemohl. Všichni zhřešili, nikdo kromě Ježíše nemohl do nebe dostat ani sám sebe, natož někoho jiného.
Hřích jako bloudění a minutí cíle
Aspekt hříchu jako bloudění je nám dnes nejlépe srozumitelný. Typický Čech 21. století si totiž neuvědomuje, že je z morálního hlediska zločincem, zasluhujícím nejvyšší trest. Nemáme dnes vědomí odpovědnosti vůči Bohu a našich dluhů vůči němu. Spíš máme (neoprávněný) pocit, jako by Bůh něco dlužil nám. Prožíváme ale, přinejmenším občas, ve svém životě zmatek, bezcílnost, temnotu, bloudění a beznaděj. Život bez Boha se podobá klopýtání ve tmě; nevíme, odkud jsme přišli, kam jdeme, co máme se svým životem dělat, jaký je smysl naší existence. Chytáme se kdejakého stébla, tápeme, následujeme bludičky, které nás nikam nedovedou.
Ježíš nám nabízí, že bude naším světlem, že dá našemu život řád, smysl a orientaci: „Já jsem světlo světa; kdo mě následuje, nebude chodit ve tmě, ale bude mít světlo života.“ Je to velice praktická nabídka, užitečná pro život tady a teď.
Jedině když ve svém životě naplňujeme cíle, které nám připravil náš Stvořitel, jdeme opravdu po cestě štěstí a spokojenosti. Jen když posloucháme Boha, stáváme se plně sami sebou. Jen když se vzdáme své svobody a podřídíme se Bohu, stáváme se opravdu svobodnými. Ježíšova úžasná nabídka, stejná už po dva tisíce let, zní takto:
Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne. Neboť kdo by chtěl zachránit svůj život, ten o něj přijde; kdo však ztratí svůj život pro mne, nalezne jej.
Písmo o nás, lidech, mluví také jako o zbloudilých ovečkách. Bloudění a ztracenost je důsledek našeho hříchu. Zbloudilá ovečka daleko od stáda a salaše prožívá samotu, strach, hlad, žízeň, chlad. Je v nebezpečí života, daná všanc živlům přírody a predátorům. Ježíš je jako pastýř, které zbloudilé ovečky hledá, zachraňuje a přivádí domů: Já jsem dobrý pastýř. Dobrý pastýř položí svůj život za ovce.
Hřích jako porušení vztahu
Poslední aspekt hříchu, o kterém budeme společně přemýšlet, je naše odcizení od Boha a ztráta dobrého vztahu s ním. Týká se emocí, a to jak na naší straně, tak na straně Boží. Hřích způsobil, že jsme se stali Božími nepřáteli. My máme k Bohu odpor a nedůvěru, on nás sice miluje, ale zlobí se na nás. Boží hněv vůči člověku je velký a oprávněný, přesto je připraven nám odpustit, přijdeme-li k němu pokorně. Z Boží strany je cesta ke smíření díky Ježíšově oběti otevřená. Problém je na naší straně. To my se nechceme pokořit, přiznat svůj krach vrátit ke svému nebeskému Otci.
Porušení našeho vztahu k Bohu popisuje Ježíšovo podobenství o marnotratném synu. Syn si v něm vyžádal od svého otce podíl na dědictví, odejde z domova a během několika let rozmařilým životem vše prohýří. Až když se ocitl na samém dně společnosti a žral slupky z koryta společně s prasaty, rozhodl se vrátit pokorně domů. Nechtěl si dělat synovské nároky, ale jen poprosit o jídlo a nocleh. Zjistil ale, že otec ho celou dobu čekal a jakmile ho spatřil, běžel mu vstříc…
Stejně se zachová Bůh vůči každému, kdo se k němu obrátí a přiblíží. Když my uděláme jeden krok, Bůh jich udělá deset. Čeká a vyhlíží, připravený smířit se s námi. To je možné díky oběti Ježíše Krista, který svou smrtí na kříži zaplatil za naše hříchy. Díky Ježíši se můžeme znovu stát Božími přáteli. Pojďte, projednejme to spolu, praví Hospodin. I kdyby vaše hříchy byly jako šarlat, zbělejí jako sníh, i kdyby byly rudé jako purpur, budou bílé jako vlna. (prorok Izajáš 1, 18)
Konec
VŠ, 15.12.2020