Nedávno jsem slyšel následující námitku jistého ateisty vůči křesťanům: „Vy křesťané jste mnohem horší, než všichni ostatní, protože vy děláte dobro ne pro to, abyste někomu pomohli, ale abyste se sami dostali do nebe. Vůbec vám nejde o druhé, ale jen o vás samotné.“
Zdá se, že tato námitka má svou logiku. Vychází ale z jednoho chybného předpokladu. Jde o to, že křesťan nekoná dobro proto, aby se dostal do nebe, ale protože byl Bohem do nebe přijat a nechce mu (Bohu) dělat ostudu. Je to takhle jednoduché. Křesťan se primárně nesnaží vysloužit si nebe. To by byla marná snaha, protože Boží laťka je příliš vysoko. Křesťan se snaží konat dobro, aby nedělal ostudu Tomu, který ho přijal a vzal ho nezaslouženě na milost. Bible říká, že Ježíš za nás zemřel, když jsme ještě byli hříšní. To je přesně ono: nejdříve je přijetí ze strany Boha, pak teprve změna chování na straně člověka.
Když se vrátíme k obrazu ženicha a nevěsty, křesťan je jako ošklivá dívka, která (z dost nepochopitelného důvodu) dostala zásnubní prsten od krásného a bohatého ženicha. Nijak nezpůsobila, že si ji vybral, bylo to čistě jeho rozhodnutí. Ona ale nabídku přijala a teď se snaží jednat tak, aby se svému nastávajícímu alespoň trochu líbila, když už si ji vybral. Je to úplně jiná motivace. Ne „chci se ti líbit, aby sis mě vzal za ženu“, ale „protože sis mě vybral za ženu, chci se ti líbit“. Křesťan se nesnaží zasloužit si Boží přijetí, ale snaží se nezklamat Toho, který ho přijal. Ne „chci Tě potěšit, abys mi odpustil“, ale „chci Tě potěšit, protože jsi mi odpustil“. Je to přesně naopak, než jak zněla námitka zmíněná v úvodu našeho zamyšlení.
Teologové tu mluví o rozdílu mezi zákonem a milostí. Jde o dva základní přístupy k Bohu. Kdo jedná podle zákona, snaží se Bohu zalíbit svým jednáním a zasloužit si Jeho přijetí. To je například Islám a řada dalších náboženství. Někdy se také používá pojem zákonictví. Kdo naopak jedná podle milosti, vychází z toho, že Bohu se zalíbit ze svých sil nikdy nemůže. Takový člověk nejprve přijímá Boží nezasloužené přijetí a teprve potom se snaží chovat tak, aby nedělal ostudu tomu, který ho nezaslouženě přijal. V tom je křesťanství jedinečné.
Můžeme si celou záležitost představit tak, jako kdyby si bohatá a dobrá rodina adoptovala malého rošťáka z dětského domova. Nebyl ani nejkrásnější, ani nejhodnější, ani nejchytřejší, prostě si někoho vzali. Teď je chlapec v novém krásném domě, zahrnutý láskou a luxusem a přemýšlí, jak se začít chovat, aby byl svého nového postavení hoden a aby nedělal své nové rodině ostudu. Nejdříve se změnilo chlapcovo postavení a identita: stal se členem nové rodiny. Teď by se mělo začít pomalu měnit jeho jednání, aby jeho novému postavení odpovídalo. Nezasloužil si přijetí, ale nezasloužené přijetí začne (nebo by alespoň mělo začít) pomalu měnit jeho charakter.
Přesně tohle je podstata křesťanské morálky. Nejdříve přichází změna našeho postavení vůči Bohu, až potom následuje postupná proměna našeho jednání. Bůh nás přijímá za své jako hříšníky; až později očekává, že se podle nové identity začneme chovat. To první je okamžité, to druhé je proces na celý život.
Zde se nám otevírá několik otázek: Proč nemůžeme sami nikdy dosáhnout Boží morální laťky a zasloužit si Jeho přijetí? Jak je možné, že nás Bůh chce a může i přesto přijmout? Jak se můžeme začít měnit do podoby, která se Bohu líbí? A co když se někdo měnit nezačne? Na tyto otázky se pokusíme odpovědět v dalších dílech této minisérie.
VŠ 1/2020