Kefalé a zmatení pojmů

Reakce na článek ThDr. Pavla Černého, Th.D., nazvaný: Princip „kefalé“ a služba mužů a žen v církvi, uveřejněno v Theologia Vitae 2008, dostupné online z: http://www.cb.cz/vzdelavani/index.php?option=com_phocadownload&view=category&download=43:princip-kefale-a-sluzba-muzu-a-zen-v-cirkvi&id=11:studijni-materialy&Itemid=122

Čas od času se vracím k článku bývalého předsedy rady CB Pavla Černého na téma role a mužů žen v církvi nazvaný: Princip „kefalé“ a služba mužů a žen v církvi“ (odkaz na článek v plném znění viz výše). Článek je užitečný pro porozumění situaci a vývoji současného evangelikalismu. Je pozoruhodný tím, že jeho první polovina je jasně a konzistentně formulovaná, zatímco druhá polovina, věnovaná především praktické aplikaci, obsahuje terminologické zmatky a argumentační „kotrmelce“, které volají po kritické reflexi.

Pozitivní aspekty

Kefalé = vyjádření autority

Autor přesvědčivě argumentuje, že řecký výraz „kefalé“ (hlava), kterým apoštol Pavel popisuje postavení muže vůči ženě (1K 11, 3; Ef  5, 23), obsahuje myšlenku autority, a nikoli význam „zdroj“ nebo „původ“, jak navrhují rovnostářští teologové. Autor se dokonce nezdráhá kategoricky prohlásit, že význam kefalé jako „původ“ nebo „zdroj“ neexistuje (Černý 2008, s. 81, dále v odkazech uvádíme jen stranu). Dokládá toto tvrzení odkazem na výroky Jana Zlatoústého a další církevní otce, na studie W. Grudema a dalších teologů a především teologickou argumentací založenou na ekonomii uvnitř Boží Trojice, ve které nacházíme vztahy podřízenosti a nadřízenosti mezi Otcem, Synem a Duchem Svatým (s. 81). Tuto argumentaci uvádí i apoštol Pavel

Podřízenost neznamená podřadnost

Pavel Černý správně zdůrazňuje, že myšlenka funkční podřízenosti ve vzájemném vztahu neznamená, že ten kdo je podřízen, má také podřadnou hodnotu. To vidíme na příkladu manželství, kdy žena má být sice podřízena muži (např. Ef 5, 24; 1 Pt 3, 1), ale přesto je s mužem stejné podstaty a hodnoty, stvořená stejně jako muž k Božímu obrazu (Gn 1, 27) a jako „pomoc jemu (rozuměj muži) rovná“ (Gn 2, 18). Proto si žena zaslouží mužovu úctu a lásku (např. Ef 5, 28; 1 Pt 3, 7). Autor správně odhaluje, že je to právě neschopnost (nebo neochota?) pochopit rovnocennost v podstatě a zároveň diferenciaci rolí, která vede k odmítání myšlenky podřízenosti žen vůči mužům. Tento přístup má závažné teologické důsledky pro chápání podstaty Krista a jeho vztahu k Otci a vede k ariánské herezi, která popírá Kristovo Božství (s. 81).

Zachování významu biblických termínů

Černý uvádí: „Velmi se obávám, abychom neposouvali význam biblických slov na základě dnešních kulturních paradigmat. Nesmíme vyhodit na smetiště reformační zásadu Sola Scriptura – pouhým Písmem.“ (s. 82) Tento výrok jistě nepotřebuje dalších komentářů a nelze s ním než souhlasit. Žel domníváme se, že sám autor v druhé polovině článku toto svoje prohlášení opouští a dopouští se právě toho, co sám velice správně odsuzuje.

Praktické důsledky feminizace církve

Kladně musíme také hodnotit to, že P. Černý otevřeně a prakticky popisuje jeden z reálných důsledků feminizace církve pro každodenní život věřícího: „Představme si, jak se bude cítit muž, který bude v církvi pod autoritou své ženy- správkyně sboru? Jak bude potom doma uplatňovat svou vedoucí roli?“ (s. 88) Toto je velice správná otázka, která nezaznívá dostatečně často. Takový muž se bude cítit přinejmenším rozpolcen. Ale právě tímto argumentem si autor staví překážku, o kterou sám následně klopýtá, abychom použili obrat Jana Zlatoústého v článku citovaný (s. 80).

Negativní aspekty

Jsou ještě starší duchovní autoritou sboru?

Pavel Černý se domnívá, že v dnešním staršovstvu „může být prostor i pro službu žen.“ (s. 90) Žena tedy může být dle P. Černého starším sboru, což odpovídá i současné praxi a řádům CB. Položme ale nyní autorovi jeho vlastní otázku: „Představme si, jak se bude cítit muž, který bude v církvi pod autoritou své ženy- starší sboru? Jak bude potom doma uplatňovat svou vedoucí roli?“

Autor by odpověděl pravděpodobně tak, že dnešní staršovstva podle něj neplní stejnou roli, jako v době, kdy se pro církev kladl apoštolský a prorocký základ: „Také se nedomnívám, že dnešní staršovstva plní stejnou roli jako v době, kdy se pro církev kladl základ apoštolský a prorocký.“ (s. 90). Tedy, jinými slovy, dnešní starší nejsou tak úplně totéž, co byli novozákonní starší. Tím se vysvětluje, proč se manžel kazatelky bude ve sboru cítit špatně, ale manžel ženy – starší sboru nebude mít žádný problém: starší sborů v tomto pojetí nejsou skutečnými duchovními autoritami pro členy sboru, ale kazatel, správce sboru, ten skutečnou duchovní autoritou je. A navíc, pokud naši současní starší sborů nejsou totéž, co novozákonní starší o kterých čteme v Bibli (plní jinou roli), pak pro ně nemusí platit požadavky stanovené v Písmu (1 Tm 3, 1 – 7; Tit 1, 5 – 9). Nemusí to být ani muži, ani nemusí být jen jednou ženatí, ani schopní učit, ani bezúhonní, rozvážní atd. Proč potom této skupině stále říkat „starší“ zůstává otázkou. Domnívá-li se někdo, že starší sboru mají dnes jinou roli než v době sepsání Nového zákona, měl by raději od termínu „starší“ v popisu současných církevních orgánů úplně upustit. K tomu také článek směřuje.

Existuje rozdíl mezi biblickými a současnými staršími sboru?

Autor uvádí, že dnes „… již nemáme apoštoly a proroky v primárním slova smyslu, a proto je možné, aby žena, která je pod autoritou vedení svého sboru, mohla vyučovat.“ (s. 90) Ano, s trochou nadsázky můžeme potvrdit, že pokud bychom zde měli apoštoly v primárním slova smyslu, to je fyzicky přítomné, jistě by kázání žen v našich sborech možné nebylo, neboť by tomu učinil ráznou přítrž. Ale použijeme serióznější argument. Citované tvrzení je zavádějící, protože zaměňuje duchovní úřad apoštolů a proroků s úřadem starších sboru. První úřad již opravdu v primárním významu neexistuje, druhý však ano. Starší sborů nekladli tzv. apoštolský a prorocký základ církve, tedy nikdy neformulovali křesťanské učení. To činili na základě Boží inspirace jen a pouze apoštolové a proroci. Ty už dnes v primárním smyslu opravdu nemáme, nicméně máme jejich spisy. Starší sborů v novozákonní době měli pravé apoštolské učení zachovávat, nikoli ho vytvářet. V čem je rozdíl v jejich úkolu oproti dnešním starším? Prakticky v ničem. Apoštolové a proroci již původní roli, formování závazného učení církve, opravdu neplní. Jejich učení máme v Písmu. To ale neplatí pro starší. Jejich úkol je v tomto ohledu stále stejný: apoštolské učení znát, zachovávat a chránit. Fyzická nepřítomnost apoštolů v dnešní době tento úkol neumenšuje, spíše naopak.

Terminologický zmatek

Problémem článku je terminologická nejednoznačnost. Setkáváme se s termíny, které argumentaci činí nepřehlednou. Autor např. uvádí: „Zůstává vážnou otázkou, zda úřad pastora není vyhrazen mužům.“ (s. 86) Pokud se pohybujeme v rovině teologické diskuse vedené zásadou „sola skriptura“, je nutno uvést, že „úřad pastora“ se v Písmu nevyskytuje. Bible hovoří o úřadu staršího a biskupa (ř. presbyteros a episkopos), což jsou synonyma označující muže vykonávající duchovní autoritu v křesťanském sboru (Tit 1, 5 – 9). Dále písmo zná úřad diakona (budeme se mu věnovat později) a také již zmíněné úřady apoštolů a proroků. Tzv. „úřad pastora“ spadá do biblické kategorie starších a biskupů, tedy vedoucích místních sborů, jmenovitě těch, kteří nesou břemeno kázání a vyučování.

Proč je dle bratra Černého „úřad pastora“ (biblický úřad episkopos/presbyteros) vyhrazen mužům, ale úřad staršího sboru (opět stejný biblický úřad episkopos/presbyteros) mužům vyhrazen není? Autor odpověď nedává, a to je vážné selhání. Výkladem příslušných biblických pasáží totiž nelze tento rozpor žádným způsobem podepřít či obhájit. Z Písma nelze dovodit, že starší a biskup má být jednou pouze muž (kazatel sboru) a jindy může být starší a biskup ženou (starší sboru). Vzhledem k současné společenské situaci a tlakům, jimž církev čelí, právě tento rozpor může být do budoucna velký problém. Zastánci evangelikálního feminismu ho nepochybně dříve či později využijí k prosazení ordinace žen.

Dále autor uvádí: „Jsem přesvědčen, že Bible vymezuje a svěřuje určité služby mužům. Je to především úloha ordinovaného kazatele – správce sboru – biskupa, který stojí v čele týmu sboru – místní církve a je zodpovědný za jeho vedení. Ženy mohou sloužit mnoha způsoby jako členky sborového pastoračního týmu“ (s. 89) K tomuto výroku je třeba poznamenat tři věci: Zaprvé se zdá, že autor výše popisuje model sborové práce, který na jiném místě odsuzuje jako systém jednoho muže (s. 90). Kazatel, nikoli staršovstvo, je tu zodpovědný za vedení sboru. A kde je zodpovědnost, tam musí být i moc, autorita. Zadruhé autor spojuje pojmy „ordinovaný kazatel – správce sboru – biskup“, ale vynechává pojem „starší“, který je v Bibli synonymem k termínu biskup. Proč? A zatřetí, P. Černý zavádí do diskuse nové pojmy „tým sbor“ a „sborový pastorační tým“.

Sborový tým

Autor s odkazem na J. Stotta hovoří o tzv. „sborovém týmu“ jako o možném řešení problému žen ve vedení církve: „John Stott se domnívá, že nejlepším způsobem, jak smířit službu žen v církvi a mužskou roli hlavy, je pověření žen sloužit ve sborovém týmu…Bude tak (žena) ve vedení sboru a zároveň bude pracovat pod autoritou kazatele – správce.“ (s. 91) Co je tento „sborový tým“? Je toto jiný název pro „staršovstvo“? Nebo jde o jiný orgán? Tady už nejde jen o posouvání významu biblického slova podle dnešních kulturních paradigmat (s. 82), ale o zavádění zcela nového, moderního termínu. Ustanovíme nový, genderově vyvážený orgán, podřízený kazateli, který nahradí „staré struktury“ současných staršovstev? Stojí tak „bratři starší“, kteří přijímají duchovní zodpovědnost za svůj sbor, v cestě směřující k nové podobě církve?

Kde jsou diakoni?

V novozákonní církvi byly ustanoveny skupiny mužů a žen, kteří se podíleli na řešení praktických potřeb sboru. Tito lidé se nazývali jáhny či diakony (Sk 6, 1 – 6; 1 Tm 3, 8 – 13) a měli ve sborech důležitou funkci a význam, což dokládají vysoké duchovní a morální požadavky na ně kladené. Tomuto úřadu se však P. Černý ve své práci nevěnuje, kromě dvou okrajových zmínek, kdy hovoří o tzv. diakonii (s. 89, 90). To je v článku věnovaném službě v církvi závažné opominutí. Právě ve znovuobjevení úřadu diakona a diakonky, který dnes zpravidla není ve sborech využíván, se skrývá velký potenciál a cestu k dalšímu růstu církve. Zde mohou najít své uplatnění zbožní a ochotní muži a ženy, kteří jsou zapojeni do práce ve sborech. Podle Písma je právě úřad diakonů otevřen mužům i ženám (1 Tm 3, 11), na rozdíl od úřadu staršího a biskupa, který je vyhrazen pouze mužům.

Praktické důsledky, ke které plynou z uvedeného článku, lze shrnout následovně:

Skutečnou a jedinou duchovní autoritou sboru je muž kazatel – správce sboru – vyučující presbyter – ordinovaný pastor.

Členové skupin, které dnes nazýváme staršovstva, nejsou staršími sboru v biblickém slova smyslu, a tudíž nejsou skutečnými duchovními autoritami sborů.

Biblický termín „starší“ (presbyter) a odvozené slovo „staršovstvo“ se posouvají na okraj zájmu.

Staršovstva jsou nahrazena „sborovými týmy“ či „pastoračními týmy“, které podléhají autoritě kazatele a jsou otevřeny mužům a ženám.

 

Na základě našeho chápání Písma se neztotožňujeme s výše uvedenými závěry a doporučujeme následující model.

Kazatel sboru a starší sboru jsou společně a shodně zahrnuti pod novozákonními synonymními termíny episkopos a presbyteros a platí na ně všechny požadavky a omezení, které Písmo těmto úřadu ukládá.

Kazatel společně se staršovstvem sdílí odpovědnost za duchovní stav sboru. Kazatel má být v rámci skupiny starších první mezi rovnými (primus inter pares), nikoli nadřízenou duchovní autoritou (systém jednoho muže).

Kazatel a starší sboru jsou muži, kteří splňují náročná biblická kritéria včetně požadavku „schopný učit“ a „pevný ve slovech pravé nauky“. Je možné, že v některých malých sborech to budou poměrně malé skupiny mužů, popřípadě zpočátku i kazatel sám.

Muži, kteří nesplňují požadavky kladené na starší nebo nejsou povoláni do této služby, ale přesto se aktivně zapojují do služby sboru, ať jsou ustanoveni za diakony sboru v souladu s požadavky Písma. Za diakonky mohou být dle Písma ustanoveny i ženy.

Diakoni nejsou duchovními autoritami sboru a jsou podřízeni starším sboru. Tyto dvě skupiny ať jsou navzájem prostupné při zachování příslušných biblických požadavků a omezení.

Závěr

Nevytvářejme nejasně definované, beztvaré, nebiblické sborové týmy mužů a žen podřízené jednomu muži (kazateli). Mějme raději malá staršovstva složená z mužů splňujících vysoká biblická kritéria, kteří budou kazateli rovnocennými partnery. Tyto malé skupiny duchovních vedoucích pak doplňme skupinami diakonů složenými z mužů a žen, kteří zajišťují praktické služby sboru.