Miluje nás Bůh bez podmínek? Někteří křesťané odpovědí hlasité „Ano“, jiní důrazně namítnou, „Samozřejmě, že ne!“ Kde je pravda? Pojďme o tom chvíli společně přemýšlet. Začneme u naší zkušenosti s rodičovskou láskou, potom se podíváme do Písma a pak, doufejme, dojdeme k nějakému rozumnému a povzbudivému závěru. Přitom mějme na paměti, že termíny podmíněná a nepodmíněná láska jsou jenom pomocné, Ježíš ani apoštolové je nikdy nepoužili. Tato slova nejsou z kategorie „dal bych za to život“. Ale můžou nám snad posloužit jako odrazový můstek k úvahám o Boží lásce k nám a o naší lásce k Bohu.

Otec a matka

Určitě se shodneme, že takzvaná nepodmíněná láska je typická pro maminky. Maminka nepotřebuje, aby jí dítě něco dokazovalo – je její, a hotovo. Svoje dítě miluje už v „bříšku“, potom jako bezbranného kojence a tak dál a dál, po celý život. Je těžké o mateřskou lásku přijít. Mateřská láska je poměrně nezávislá na tom, co dítě dělá a jaké je. Maminka dává svou lásku bez podmínek prostě proto, že jste a že jste její.

Naproti tomu tatínkové (typicky) mají určitá očekávání. Dávají svou lásku více podmínečně. Lásku a uznání tatínka je nutné si určitým způsobem zasloužit, vydobýt. Když dítě přinese špatnou známku ze školy, maminka ho utěší – „to nevadí, stejně těm mám ráda“. Tatínek ale bude chtít vědět „Proč se to stalo?“ a „Co s tím uděláš?“. Maminka nás přijímá takové, jací jsme, ale tatínek má nějaká očekávání. Musíme něco dokázat, vybojovat, překonat, vybudovat, abychom si jeho lásku zasloužili. Právě těmito požadavky otec projevuje svoji lásku a to, že jsme jeho: „Byl by to vůbec syn, kdyby ho otec nevychovával?“ (Žd 12, 7)

Která láska je lepší? Zbytečná otázka. Samozřejmě, že potřebujeme obě dvě. Mateřská bezpodmínečná láska nám dává pocit domova, jistoty a bezpečí. Podmínečná láska otce nás zase posouvá dopředu, pomáhá rozvinout náš potenciál, postavit se na vlastní nohy, naplnit naše životní poslání.

Bůh Otec a Bůh Syn

Láska Boha Otce a jeho syna Pána Ježíše je vzorem a základem pro všechny pozemské vztahy. Jak to tedy je: Miluje Bůh Otec svého Syna Ježíše Krista podmínečně, nebo bezpodmínečně?

Ježíš sám o Otcově lásce říká: „…neboť jsi mě miloval již před založením světa.“ (J 17, 24) To zní jako zcela nepodmíněná láska Boha Otce k Synovi. Čím si Syn zasloužil Otcovu lásku před stvořením světa? Pravděpodobně ničím, byla to zcela nepodmíněná láska plynoucí z Otcova srdce a Jeho dobroty směrem k jeho jedinému milovanému Synovi.

Jindy ale Ježíš říká: „Proto mě Otec miluje, že dávám svůj život, abych jej opět přijal.“ (J 10, 17) To zase vypadá jako podmínečná láska. Bůh Otec posílá syna na svět a něco od něj očekává. Syn Otcovo očekávání plní, a proto ho Otec miluje. Mohli bychom říct, že ho miluje o to víc. Nepodmíněná láska se tu snoubí s podmíněnou a roste k dokonalosti. Syn dělá Otci radost tím, že přesně, dobrovolně a radostně plní jeho vůli, a to navzdory utrpení, které to přináší.

Miloval Otec Ježíše zcela bezpodmínečně? Zkusme si představit, jak by to bylo s Otcovou láskou, kdyby Ježíš na poušti přijal ďáblovy nabídky. Co kdyby Ježíš přehodnotil Otcův plán (zemřít na kříži za hříchy lidí) a rozhodl se pro jiný scénář svého pozemského života? Dokážete si představit, jak Ježíš chodí po světě, užívá si všechny jeho krásy, na kříž ani nepomyslí a přitom všude vykládá o tom, jako ho Otec bezpodmínečně miluje? Je to legrační a děsivá představa zároveň. Cítíme, že na tom by bylo něco hluboce špatně. A že by to rozhodně nebylo pro Syna bezpečné a že by to s ním asi nějak nedobře dopadlo.

My a Bůh Otec

Jestliže jsme v Kristu, pak jsme Božími dětmi a Bůh Otec k nám má podobný vztah, jako má k Ježíši. Když uvěříme, Bůh nás povolává k novému duchovnímu životu podobně, jako když Ježíš zavolal do hrobu na Lazara: „Lazare, pojď ven!“ (J 11, 43) Naše aktivita se v tom limitně blíží nule. Co muže mrtvola udělat pro to, aby vyšla z hrobu?

Jinde čteme tento popis, jak to vypadá, když se člověk stane křesťanem: probudil nás k životu spolu s Kristem, když jsme byli mrtvi pro své hříchy.“ (Ef 2, 5) Jako Lazar nemohl udělat nic pro své tělesné vzkříšení, protože byl tělesně mrtvý, ani my jsme nemohli udělat nic pro své duchovní vzkříšení, protože jsme byli duchovně mrtví. To je zcela nepodmíněná láska, mohli bychom říct také nepodmíněná milost nebo nepodmíněné vyvolení k novému životu.

Na druhou stranu, vzkříšením z mrtvých ten nový život s Bohem teprve začíná: „Jsme přece jeho dílo, v Kristu Ježíši stvořeni k tomu, abychom konali dobré skutky, které nám Bůh připravil.“ (Ef 2, 10) Plnit Boží vůli a konat Boží skutky je naše výsada, povinnost i nutnost zároveň, protože „máme účast na Kristu, jen když své počáteční předsevzetí zachováme pevné až do konce“. (Žd 3, 14) Toto je jasná podmínka a varování. Vzpomeňme na slova apoštola Pavla: „Nemohu se chlubit tím, že kážu evangelium; nemohu jinak, běda mně, kdybych nekázal.“ (1 K 9, 16)

V lásce Boha otce se tedy snoubí oba rozměry: podmínečný i nepodmínečný, mateřský i otcovský, přijímající i vyžadující, bezpečný i riskantní, uklidňující i zneklidňující.

My a Ježíš

Náš vztah ke Kristu je obrazem Kristova vztahu k Otci a proto se i v něm prolíná podmíněný a nepodmíněný prvek. Ježíš říká svým učedníkům: „Ne vy jste vyvolili mne, ale já jsem vyvolil vás…“ (J 15, 16) Neptal se jich (stejně jako se neptal Lazara) jestli by se náhodou nechtěli být jeho učedníky. Prostě jim oznámil, že od této chvíle jsou a hotovo. Povolání učedníků byl ničím nezasloužený dar nového života a projev Kristovy nepodmíněné lásky. Byl to ale zároveň úkol, protože Ježíš jedním dechem dodává „…a ustanovil jsem vás, abyste šli a nesli ovoce…“ (J 15, 16) Co když nepůjdou a neponesou ovoce? Budou si moct dále Ježíšovu lásku užívat? Těžko.

Jindy Ježíš mluví o své bezpodmínečné lásce k učedníkům, která se projeví jeho obětí za ně: „A svůj život dávám za ovce.“ (J 15, 10) Může si ovce zasloužit lásku pastýře? Asi ne. Může ji maximálně maličko opětovat. Ale vůbec si neumím představit, že by si ovečka mohla jakkoli zasloužit, aby za ni pastýř zemřel. Co by mohla udělat? Stejně tak není nic, co by hříšníci, jako jsme my, mohli udělat, aby si zasloužili Ježíšovu lásku a jeho oběť na kříži, kde za nás prolil svoji krev.

Jindy ale Ježíš učedníkům říká toto: „Vy jste moji přátelé, činíte-li, co vám přikazuji.“ (J 15, 14) Zvláštní: „přátelé…činíte-li“? To je podmínka jako hrom. Ani stopa po bezpodmínečné lásce. Zkusili jste už k někomu přijít s takovou nabídkou: „Hele, budeme kamarádi, ale jen když ty budeš dělat, co ti přikážu.“  Opravdu nadějný začátek celoživotního přátelství.

Ježíš zde vystupuje, odpusťte mi ten výraz, jako naprostý diktátor. Ale my víme, že má na to plné právo – pro to kdo je a jaký je. A taky víme, že je pro nás v životě bezkonkurenčně nejlepší, když se řídíme radou, kterou kdysi dala Ježíšova matka služebníkům na svatbě: „Udělejte, cokoli vám nařídí.“ (J 2, 5) Žít pod Ježíšovým diktátem je ta největší svoboda, jakou si lze představit, protože pod jeho laskavou vládou se osvobozujeme od vlády hříchu, který je v nás a který se nás neustále snaží ovládat a ničit.

Co je lepší?

Pokud zapátráte ve svém okolí, určitě najdete lidi, kteří mají tendenci dávat ostatním svoji lásku bezpodmínečně. S takovými lidmi je nám dobře. Je s nimi příjemné posedět, popovídat, vypít kávu, dát si pivko, polenošit. Berou nás takové, jací jsme, a protože nemají velké požadavky a nároky (obvykle ani sami na sebe), je s nimi fajn. Tito lidé jsou jako klidný přístav a emocionální jistota. Obvykle nás ale nikam neposunou. Nepomůžou nám stát se lepšími, rozvinout svoje dary, překonat svoje slabosti, poprat se s problémy, zatnout zuby a něco dokázat. Někdy nám v tom můžou dokonce bránit, protože naše aktivita jim může brát jejich klid.

Pak jsou jiní lidé, takoví „trenéři“, kteří dávají svou lásku podmínečně. Stále by něco zlepšovali (na nás i na sobě), tlačili nás dál a výš, nikdy nejsou spokojení, alespoň ne na dlouho, a stále jim něco vadí. Je náročné s nimi být, protože si neodpočineme. Vztah s nimi může snadno skončit konfliktem a rozchodem. Ale přiznejme si, že právě tito lidé nás v životě posouvají dopředu, řeknou nám nepříjemné pravdy, nenechají nás usnout na vavřínech a nutí nás řešit naše problémy. Takže jsme za ně nakonec rádi. (Pozn.: Skuteční lidé jsou samozřejmě obvykle kombinací obou extrémů. I pohodáři umí být občas kritičtí a trenéři zase občas umí být v pohodě.)

Co s tím

Pokud se soustředíme jen tzv. nepodmíněnou část Boží lásky (J 3, 16) a odsuneme stranou tu tzv. podmíněnou (Mt 7, 21), pak duchovně neporosteme. Bude nám sice emocionálně dobře v Boží náruči, ale může se stát, že zapomeneme vyjít ven, zabrat, vzít svůj kříž a následovat Beránka, kamkoli jde. Zůstaneme ve své víře jako děti, slabí a sebestřední. Naše sbory se stanou ve svých projevech zženštilými, naše kázání sladkými a plytkými. Pokroutíme skutečný obraz Boha jako milujícího Otce do podoby pečující, přijímající a nikoho nesoudící mateřské bohyně Gaii.

V praxi ztratíme schopnost oslovit muže, protože oni ze své podstaty chtějí něco dělat, ne si jenom hovět mamince na klíně. Ježíš je pro muže nejen milující spasitel, ale také vzor aktivního života a velitel hodný jejich oddanosti a poslušnosti. Církev celosvětově v současné době uhýbá právě tímto femininním směrem a je naléhavě potřeba znova hledat ztracenou rovnováhu, protože to hrozí katastrofou.

Jestliže to naopak přeženeme s tzv. podmíněnou částí Boží lásky (což by se mohlo lehce stát jako protireakce na současnou feminizaci) a zapomeneme na Otcovu bezpodmínečnou milost, vyvolení a nezasloužené odpuštění hříchů pro Kristovu prolitou krev, pak pokroutíme obraz skutečného Boha k něčemu, co bude nápadně připomínat Mohamedova falešného boha Alláha: silný, maskulinní, násilný diktátor, který má vysoké požadavky na své služebníky a nezná smilování vůči svým nepřátelům. Ani stopa nepodmíněné Boží lásky vůči jeho nepřátelům hříšníkům, ani stopa svrchovaného povolání k novému životu, ani stopa nezasloužené oběti, kterou Bůh sám přináší za hřích člověka.

Gaia a Alláh jsou jako dva útesy, mezi kterými musíme jako jednotlivci i jako církve bezpečně proplout. Skutečný Bůh, Stvořitel nebe a země, poslal pro naši záchranu na svět svého jednorozeného Syna Ježíše Krista, aby zaplatil svou smrtí na kříži za naše hříchy. Pokud oběť jeho Syna přijmeme, pak se tento Bůh, Stvořitel nebe a země, stává také našim milujícím Otcem, který nás začne přísně vychovávat k podílu na své svatosti (Žd 12, 10).

Je tedy Boží láska k nám podmíněná, nebo nepodmíněná? Věřím, že už znáte odpověď.