Marek 14, 3 – 9
(3) Když byl v Betanii v domě Šimona Malomocného a seděl u stolu, přišla žena, která měla alabastrovou nádobku pravého vzácného oleje z nardu. Rozbila ji a olej vylila na jeho hlavu. (4) Někteří se hněvali: „Nač ta ztráta oleje? (5) Mohl se prodat za víc než tři sta denárů a ty se mohly dát chudým.“ A osopili se na ni. (6) Ježíš však řekl: „Nechte ji! Proč ji trápíte? Vykonala na mně dobrý skutek. (7) Vždyť chudé máte stále kolem sebe, a kdykoli chcete, můžete jim činit dobře; mne však nemáte stále. (8) Ona učinila, co měla; už napřed pomazala mé tělo k pohřbu. (9) Amen, pravím vám, všude po celém světě, kde bude kázáno evangelium, bude se mluvit na její památku také o tom, co ona učinila.“
Evangelia se točí kolem jediné otázky: Kdo je Ježíš? My křesťané někdy litujeme, že Kristus o sobě nikdy neřekl: „Já jsem Bůh.“ Zdá se nám, že by to ulehčilo situaci. Měli bychom na papíře jasný důkaz o jeho božství, na který bychom se mohli odkazovat. Byl by to ale opravdu důkaz? Jakou váhu má to, co člověk tvrdí sám o sobě?
Ježíš volil jiný přístup. Tím, co dělal, jak se choval, a co o sobě říkal, dával lidem podněty k přemýšlení. Chtěl, aby si každý člověk sám za sebe odpověděl na otázku: Kdo je tento muž? A to se do dnešní doby nezměnilo. Každý čtenář evangelií se musí sám sebe ptát: Kdo je Ježíš? Odpověď je klíčem i k tomuto příběhu.
Žena, o které je řeč, vzala vzácný olej z nardu, a vylila ho na Ježíšovu hlavu. Byla to drahá věc a učedníci celkem logicky namítají, že to je plýtvání. V jiném evangeliu čteme, že s výtkou přišel Jidáš, který měl postranní úmysly, protože byl správce společné pokladny a bral si z ní pro sebe. Ale i ostatní učedníci se ptali, proč taková ztráta. Ty peníze se podle nich daly použít lépe.
Kolik vlastně tato žena do Ježíše investovala? Olej z nardu byla luxusní voňavka, parfém. Byla to přepychová věc své doby, kterou by nepohrdl možná ani vladař. Nejdražší lahvičku parfému si dnes můžete koupit v Praze u Staroměstského náměstí asi za 20 tisíc korun. Přesto voňavku většina z nás nevnímá jako něco důležitého, co by se dalo eventuálně zpeněžit.
K čemu bychom mohli olej z nardu přirovnat? Možná ke drahému mobilu. Nejdražší mobilní telefon, který lze dnes běžně koupit v ČR, je jakýsi skládací Samsung za 53 tisíc korun. Jiná věc by mohl být luxusní notebook. Nejdražší notebook lze dnes pořídit kolem 130 tisíc korun.
Měl olej z nardu podobnou hodnotu, jako drahý mobil nebo notebook? Nebo ještě větší, třeba jako auto? Kdo ví, v každém případě byl čin té ženy z praktického hlediska vyložený nerozum. To vidíme z reakce učedníků. K čemu to Ježíš potřebuje? Vždyť to není potřeba? To je pro jednoho člověka škoda, takové peníze se dají investovat líp. Takhle uvažovali praktičtí muži.
Měli pravdu? Svým způsobem ano. Byla to opravdu drahá věc a navíc jednorázově vypotřebovaná, žena ho na Ježíše celý vylila. Muži a ženy mají někdy odlišné představy o tom, jak správně utrácet peníze. Parfém mohl vydržet rok nebo dva, jen na zvláštní společenské příležitosti, a ona ho vyplácala najednou, a navíc doma v soukromí. Takhle se přece parfém nepoužívá, k tomu není určený.
Naprosto učedníky chápu. Nač ta ztráta? Tohle je přece pro obyčejného smrtelníka škoda. A to je právě ono: Byl Ježíš obyčejný smrtelník? Jestli ano, byl čin ženy bláznivý. Jestli ne, byl naopak tím nejrozumnějším, co mohla udělat. A jaká to byla příležitost? Obyčejný večer v kruhu přátel, nebo něco významného?
Ježíš řekl, že žena udělala dobrou věc, protože ho pomazala k pohřbu. Už to byla jen otázka dní, kdy měl Ježíš zemřít. Ježíšovy dny byly sečteny. Učedníci to pořád nechtěli pochopit, i když jim to Ježíš opakovaně říkal. Stále doufali, že to s Ježíšem nějak dobře dopadne a že na ty jeho divné řeči o smrti nedojde. Mýlili se.
Žena ale správně pochopila situaci. Tušila, že Ježíše takhle vidí naposledy. Proto nelitovala toho nejcennějšího, co doma měla. Pro jakou lepší příležitost měla tu voňavku schovat? A pro koho? Pro sebe? Ježíšova mučednická smrt na kříži byla ta nejdůležitější událost v dějinách. Nejen v dějinách Izraele, nebo západní civilizace, ale v dějinách celé země, celého vesmíru. Na co jiného měla žena parfém šetřit?
Není žádná významnější událost, žádná větší příležitost. Boží Syn odchází zemřít za hříchy lidí. Bude to klíčový moment v historii vesmíru. Dřív, než Bůh stvořil svět, věděl, že člověk zhřeší a že bude potřeba přinést za lidský hřích oběť. Ježíšova smrt byla po stvoření světa druhou největší událostí, druhým největším Božím činem. Bůh Otec stvořil člověka, který se nechal oklamat ďáblem a propadl smrti a hříchu. Bůh Syn na kříži člověka vykoupil, ďábla porazil a otevřel lidem možnost nového narození. Ježíš začal na kříži psát novou kapitolu dějin. Nic významnějšího se od stvoření světa nestalo.
Kdybychom chtěli Ježíšovu mučednickou smrt přirovnat k jakékoli jiné historické události, bude to naprosto neadekvátní. Přirovnání k významné bitvě, vynálezu, kulturní události, korunovaci, to vše jsou jen lokální záležitosti dočasného významu. Ježíšova smrt se ale dotýká všech lidí. Od stvoření člověka se na Zemi nic významnějšího nestalo, a ani nestane.
Vezměme si pro srovnání třeba přistání lidí na Měsíci. Úžasný úspěch, ale pro většinu z nás to jsou jen obrázky v televizi, jeden zajímavý příběh. Ale co bude dál s mým životem? Jaký to má význam pro mě? Minimální, prakticky žádný. Kristova smrt má ale význam zásadní. Obě tyto události jsou ale zvláštním způsobem spojené.
Málo známý fakt totiž je, že americký kosmonaut Buzz Aldrin na měsíci slavil večeři Páně. Moc se o tom neví. Aldrin si přinesl ze svého sboru pohár, chléb a víno a odsloužil na Měsíci soukromou večeři Páně, připomínku Kristovy smrti. Nemluví se o tom, protože v té době napadala NASA jedna militantní ateistka. Do éteru ale šla Aldrinova citace knihy Gensis: Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi…
I taková věc, jako je přistání člověka na Měsíci, je v porovnání s Ježíšovou smrtí úplný detail. Minulý týden přistála sonda na Marsu. Byla možnost nechat si na destičku na sondě vyrýt své jméno. Tak máte aspoň symbolický podíl na této misi a stanete se tak trochu „nesmrtelnými“. Ale co je důležitější, vy můžete mít své jméno vyryté i na Ježíšově kříži. A mít skutečný podíl na jeho vítězství, nejen symbolický. A stát se skutečně nesmrtelnými.
Vítězství nad smrtí vybojoval Ježíš tím, že zemřel za hříchy lidí. Nelpěl na svém životě a byl ochoten dát ho za druhé. My jsme civilizace, která si už pár desítek let neví se smrtí rady. Snažíme se ji ignorovat a žít, jako by nebyla. Máme zdravotnictví, které dokáže úžasné věci. Přesto ale lékařům sto procent pacientů zemře. To je takové veřejné tajemství.
Je třeba si přiznat, že vůbec neumíme umírat a neumíme dát smrti důstojné místo. Tváříme se, že není. Teď nás tato pštrosí politika dobíhá v souvislosti s koronavirovou krizí. Žádný politik si nedovolí říct něco jako: „Smiřme se s tím, že lidé umírají. Berme oběti Covidu jako hrdiny, kteří položili své životy, aby ostatní mohli žít v pokoji a svobodě. Nemůžeme kvůli pandemii zastavit ekonomiku a omezit svobodu a aktivitu lidí.“ Žádný politik tato slova neřekne, protože lidé si neumí poradit se smrtí a nejsou schopní nic takového slyšet. Bojíme se smrti natolik, že jsme ochotni obětovat i děti a jejich vzdělání a budoucnost. Jak jiné by to bylo, kdybychom se dívali na Krista a jeho kříž!
Křesťanství jsme odmítli jako náboženství, které prý oslavuje slabost a smrt. To my nechceme, chceme něco pozitivního, pěkného. Je to, jako kdyby k nám přicházel doktor s život zachraňujícím lékem, a my mu řekli: Ne díky, lék si nechte a řekněte mi radši nějaký vtip, ať na tu smrt nemusím myslet. Nemáme zájem se dívat na někoho na kříži, na jeho bolest a slabost, nemoc, porážku. Nepotřebujme prý takové morbidní náboženství.
Jenže smrt a bolest k životu patří. Smrt je Boží rozhodnutí. Bůh rozhodl, že každý syn a každá dcera Adama a Evy zemře. Nebylo by dobré, aby hříšný člověk mohl žít věčně. Smrt proto musíme přijmout jako moudré Boží opatření. Nemáme se jí bát, máme ji přijímat z Boží ruky, stejně jako to dělal Ježíš. I jeho smrt byla rozhodnutím Boha Otce, kterému se Ježíš dobrovolně podřídil.
Pomazání Ježíše byl čin ženy. Bylo to typicky ženské jednání. Role mužů a žen je dnes pro nás aktuálním tématem. Například ministerstvo školství utrácí miliony za to, aby se kriticky zkoumaly učebnice dějepisu a další materiály, jestli neukazují svět jen z pohledu mužů, ale také z pohledu žen. Děti by se prý neměly učit jen o tom, co dělal Jan Žižka, ale i to, co dělala paní Žižková. Čím se zabývala, když její choť honil po bitevním poli křižáky? Asi byla doma, vařila, starala se o děti a jiná zvířata, vedla domácnost, dost možná se za manžela modlila. Často by se při pohledu do historie zdálo, že ženy dělají maličkosti. Ale kdo posoudí, co je maličkost, a co velká věc?
To, co udělala žena s olejem, nebylo z pohledu mužů, Ježíšových učedníků, nic velkého. „No tak ho pomazala, no…“ Chlapi si obecně takové věci jako voňavky a olejíčky moc necení. To nejlepší, co by se s tím dalo dělat, je prodat to a pořídit něco užitečnějšího.
Muži rádi dělají věci, které mají nějaký měřitelný výsledek. Jaký výsledek má tohle pomazání? Chvilku bude Ježíš hezky vonět, možná až moc. To je toho. Ježíš si ale činu této ženy váží. Vidí to úplně jinak, než ostatní chlapi. Je snad méně mužná než oni? Právě naopak. Přijímá ženin čin jako projev láky a víry, jako typicky ženský projev lásky a víry. Od učedníků čeká něco jiného, ale žena udělala přesně to, co měla.
Ctnosti, které platí pro muže, platí stejně i pro ženy. Víra, naděje, láska, to všechno platí pro obě pohlaví bez rozdílu. Ale v praxi se tyto kvality často projevují u mužů a žen jinak. Odvaha se u ženy projeví třeba porodem nebo podnikavostí, zatímco u muže třeba ochotou postavit se nepříteli a riskovat. Podobně lásku žena vyjádří slovem nebo něžností, muž ale typicky nějakým činem a ochotou trpět. Morální kvality jsou stejné, ale jejich projevy často rozdílné. Ženská stránka může zdát v historii méně viditelná, drobnější. Ale pokud chce někdo zkoumat roli žen v historii, ať si přečte evangelia.
Jedna žena v našem příběhu zastínila dvanáct mužů. Ježíš říká, že po celém světě se bude mluvit o tom, co ona učinila. O polovině z dvanácti Ježíšových apoštolů víme z evangelií jenom to, jak se jmenovali. Nemáme v Bibli zaznamenáno jediné jejich slovo ani čin. Zde je ale žena, která udělá bláznivou maličkost, a Ježíš předpovídá, že se o tom bude mluvit po celém světě.
Mluvíme-li o ženách a jejich roli, připomeňme si jednu známou ženu z církevní historie. Je to Monika, matka Augustina z Hyppa. O jejím synovi, tak zvaném svatém Augustinovi, se říká, že byl největším teologem od dob apoštola Pavla. Uznávají ho katolíci i protestanté a celá západní teologie jsou prý jen poznámky pod čarou k jeho myšlenkám. Augustin napsal tolik knih, že je žádný člověk na světě všechny nepřečetl.
Augustinova rodina nebyla ideální, Měl sice zbožnou matku, ale otec by proutník a k Bohu se obrátil až na smrtelné posteli. Monika svého syna vychovávala jako křesťana, přesto se Augustin jako mladík ponořil do promiskuity a nevázaného života. Radám matky se vysmíval, přišly mu jako babské tlachání, které se styděl poslouchat. Na prahu dospělosti se zapletl do sekty Manichejců, četl jejich knihy, poslouchal jejich řečníky a přiváděl na tuto bludnou cestu své přátele.
Pak se začal věnovat kariéře, studoval řečnictví. Dělal něco jako mediálního odborníka, experta na PR a reklamu. Byla to špinavá, ale dobře placená a mezi elitou uznávaná práce. Psal lživé projevy politikům a ódy na ně, kterým nikdo nevěřil, a všichni jim tleskali. Žil na hromádce se ženou, kterou si nikdy nevzal. Augustin byl všechno jiné, než vydařený křesťanský syn. Uvěřil po dlouhých zápasech až po 30. roce svého života. Ale pak se začaly dít věci…
Monika se za svého syna neustále modlila. Chodila do chrámu dvakrát denně. A nejen to, také Augustina přemlouvala, napomínala, říkala mu své sny a vize, které přijala od Boha, přesvědčovala každého významného křesťana, kterého potkala, aby promluvil s jejím zbloudilým synem. Byla doslova otravná a neodbytná. Na jednoho kazatele, který měl osobní zkušenost se stejnou sektou, dotírala, aby syna přesvědčil. On jí vysvětloval, že to nejde, že si na to musí Augustin přijít sám. Když přesto odmítala odejít, vyhnal ji pryč se slovy: „Jdi už, a neboj se, protože u Boha není možné, aby syn tolika slzí zahynul.“
Historie by o Monice nic nevěděla. Ona sama žádnou knihu nikdy nenapsala. Kdyby o ní nenapsal její syn ve svých Vyznáních, byla by zcela anonymní ženou. Kolik takových žen je? To co se dnes ví o Monice, je jen díky tomu, co o ní napsal její slavný syn. Přestože Monika nenapsala žádné teologické pojednání, jednou v nebi může být významnější než Augustin, který napsal tisíce svazků a stal se slovutným biskupem a učitelem církve. On sám možná v nebi řekne: Moje matka vedla zbožnější život, než já, a zaslouží si větší úctu.
Z lidského hlediska je těžké správně posoudit, co má před Bohem skutečnou hodnotu. Budou slavní evangelisté a řečníci, kterým Ježíš řekne: Neznám vás, jděte ode mě, kdo se dopouštíte nepravostí. A také budou bezvýznamní malí lidé, kteří usednou v nebi na předních místech. Bůh nikomu nestraní, a světská sláva ho vůbec nezajímá.
Co z příběhu o Ježíšově pomazání plyne pro nás?
Zaprvé, že pro Ježíše není ničeho škoda. Nic, čeho se vzdáme pro Krista, není ztracené. Ježíš není obyčejný člověk, smrtelník jako my. Je Bůh, vlastní syn Stvořitele vesmíru. Nesmíme mu dávat jen to, co nám zbyde, co nepotřebujeme, urážet ho podřadnými dary a nechávat si to nejlepší pro sebe, protože pro něj by toho bylo škoda. Ničeho není pro Ježíše škoda.
Zadruhé, není větší události v historii, než Ježíšova smrt. Všechno na světě se točí kolem Ježíšova kříže. Ten dává smysl i smrti každého člověka. Ježíšova smrt je vítězství nad hříchem, na kterém může mít každý z nás podíl. Je i vzorem pro to, abychom se nebáli smrti a byli ochotni obětovat svůj život za druhé, protože „nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí život za své přátele.“ Ježíšova smrt byla Božím plánem, jako je jím i naše smrt. A Boží plány máme přijímat, ne se jim snažit vyhnout.
A zatřetí, cokoliv uděláme pro Ježíše, každá malá modlitba, každá malá oběť, každý malý čin, nic pro něj není maličkost. Naše věrnost v maličkostech a to, co se může druhým zdát jako bláznovství pro Ježíše, může mít veliké důsledky, které si nedokážeme představit. Stejně jako tato žena by si v životě nedokázala představit, že jednou v Čechách v roce 2021 bude někdo mluvit o té drahé voňavce, kterou tenkrát na Ježíše vylila.
VŠ, 7.3.2021