Před několika týdny podala skupina poslanců našeho parlamentu návrh na novelizaci občanského zákoníku, která by umožnila uzavření manželství osobám stejného pohlaví. Dosud tito lidé mohli uzavírat registrované partnerství. Slovní spojení registrované partnerství už ale nestačí. Neposkytuje dostatečnou společenskou prestiž. Proto se nyní vede boj o význam pojmu manželství. Je třeba toto slovo osvobodit od překonaných genderových stereotypů (a tak jej navždy zničit). Křesťané s tímto vývojem většinou nesouhlasí. Trápí se, modlí se, volí různé formy protestu.

Předkládaná novela letos určitě neprojde. Nebude to zásluhou české církve. Naše společnost na to prostě ještě není zralá.  Navrhovatelé to dobře vědí, budou pracovat dál a za pět let už zákon projde určitě. A církev? Bude s určitým zpožděním následovat? Blíží se doba, kdy mnohé české denominace začnou oddávat homosexuály? To je vývoj, který můžeme sledovat v mnoha zemích. Církev klopýtá za světem a nedokáže vzdorovat jeho tlakům. Proč? Protože není věrná v malých věcech. Kdo je věrný v malém, je věrný i ve velkém. Platí to i naopak. Jestliže dnes neposloucháme Písmo ve zdánlivých maličkostech, jak dokážeme zítra uhájit velké biblické pravdy?

Apoštol Pavel v jednom ze svých listů udílí svému spolupracovníkovi Titovi na Krétě rady a příkazy ohledně správy a vedení tamější církve. Duch Svatý pak skrze Pavlova slova udílí stejné rady a příkazy i nám, tady a teď. Pavel na začátku svého listu hovoří o vedoucích církve, které má Titus vybrat a ustanovit. Pavel užívá pro tyto osoby dva termíny: starší (řecky presbyteros) a biskup (řecky episkopos, doslova „dohlížitel“).  Z textu je zřejmé, že Pavel obě slova užívá jako synonyma a že oběma termíny, starší a biskup, označuje tutéž skupinu lidí (Tit 1, 5 – 8). Ponechme teď stranou formy církevní správy a způsoby, jakými jednotlivé církve zařadily tyto biblické termíny do své organizační struktury. Nás zajímá, jaké požadavky mají kandidáti na úřad staršího a biskupa splňovat.

Kritérií výběru je celá řada a téměř všechny se týkají morálky, křesťanské zralosti a schopností. Jeden požadavek se ale částečně vymyká. Je napůl morální, napůl přirozený. Starší a biskup má být muž jedné ženy (Tit 1, 6). Pavel doslova píše „mias gynaikos anér“, tedy doslovně „jedné ženy muž“. Naše Bible tuto frázi překládají různě. Bible kralická uvádí „jedné manželky muž“, Ekumenický překlad čte „ lidéjen jednou ženatí“ a pod čarou uvádí alternativní překlad „žijící s jednou ženou“. Studijní překlad KMS uvádí „muž jedné ženy“ a Bible 21 pak „věrný manžel“, pod čarou „manžel jedné ženy“.

Vsadím se, že apoštola Pavla ani v nejdivočejším snu nenapadlo, že právě slovo „anér“ (muž, manžel) bude dva tisíce let po jeho smrti pro církev tím největším výkladovým problémem. Naštěstí pro Pavla, protože jinak by dostal infarkt nebo umřel smíchy. Duch Svatý to však věděl přesně a proto se postaral, abychom zcela jasně věděli, že vedoucí role v církvi je svěřena mužům. Stejnou frázi, „jedné ženy muž“ používá Pavel ve stejném kontextu také v Prvním listu Timoteovi (1 Tm 3, 2). Takže, ať už je starší a biskup v církevní hierarchii cokoli, musí to být chlap. Tečka. Tečka? Ne v dnešní církvi. Nedávno jsme měli ve sboru vizitaci z ústředí. „Proč nemáte ve staršovstvu žádné ženy?“ zněla otázka bratří. Protože čteme Bibli?

Já vím, já vím, je to celé složitější. Zaprvé, nemáme v církvi dostatek schopných mužů. Zadruhé, máme ve sborech spoustu schopných žen. Zatřetí, potřebujeme ženský náhled na věc. Začtvrté, naše staršovstva vlastně nejsou tak úplně opravdická staršovstva. Zapáté, nechceme bránit sestrám v rozletu. Zašesté, nechceme zhášet dary Ducha. Zasedmé, je třeba přihlédnout k jiným částem Bible (i když zrovna nevíme ke kterým). Zaosmé, dnešní ženy jsou vzdělané a sebevědomé a to je úplně jiná situace. Zadeváté, především je nutno vzít v úvahu dobovou a historickou podmíněnost Písma. A zadesáté: Bratře, neřešíš náhodou nějaký osobní problém? Nejsi ty náhodou, s odpuštěním, šovinistické prase? (Toto je ve skutečnosti obvykle bod číslo jedna.)

Otevře-li muž otázku role žen v církvi, a nejde s módním trendem evangelikálního feminismu, dostane nelichotivou nálepku. Chcete-li aplaus na otevřené scéně, je třeba vybrat si jiné téma. Uvědomoval si to i C. S. Lewis, který v roce 1948 ve své eseji „Kněžky v církvi“ poznamenal: „Je trapné, abych jako muž prosazoval výsadu nebo břemeno, které křesťanství ukládá mému pohlaví.“ Ano, je to trapné. Přesto nelze mlčet k jednomu z největších útoků na Boží pravdu, kterých jsme dnes svědky.

Jak je možné, že ženy ve staršovstvu se dnes ve sborech stávají spíše pravidlem, než výjimkou? Jistě to nebyl pečlivý výklad Písma, který nás do této situace dovedl. Jak může žena ve staršovstvu splnit biblickou podmínku a být „mužem jedné ženy“ (1 Tm 3, 2; Tit 1, 6)? Jak může žena naplnit základní úkol staršího sboru a vyučovat církev, když podle Písma vyučovat muže v církvi nemá (1 Tm 2, 12)? Nehledě na všemožné výkladové tanečky, které teologové kolem ohně evangelikálního feminismu s oblibou provozují, věc je v zásadě prostá. Církev, která ustanovuje za starší a biskupy ženy, neposlouchá Boží slovo. Taková církev má před sebou v zásadě tři cesty.

Nejlepší je samozřejmě obrátit se, činit pokání, začít jednat v souladu s Písmem a ustanovit za starší muže. Druhá možnost je nebiblickou praxi držet, ale neposouvat se dál na cestě zmatení mužských a ženských rolí a neposlušnosti Písmu. Je to svůdná varianta v duchu Kazatele 7, 16 -17: Nebuď příliš spravedlivý…Proč by ses měl zničit? Nebuď příliš svévolný a nebuď jako pomatenec…“ V praxi to znamená například: ženy ve staršovstvu ano, ženy kázat ve sboru ano, ženy za ordinované kazatelky (zatím) ne, žehnání homosexuálním svazkům nikdy, praktikující homosexuálové do služby ani náhodou – přece víme, co je hřích!

Chápu pragmatismus této varianty, ale je dlouhodobě neudržitelná. Jde totiž o to, že stejné mechanismy, které umožňují zpochybnit platnost výroků Bible například o ženách ve staršovstvu, budou v budoucnu použity na další texty, které jsou zatím, pro současnou generaci, tabu. Církev se tak vlastně řídí jakousi nepsanou morálkou, zděděnou po předcích. Nepsaný zákon, nikoli psané Slovo, nám říká, kam ano, a kam už ne. Tyto nepsané zákony ale postupně slábnou, pokud nejsou znovu a znovu stavěny na pevný základ psaného Písma. Nové generaci křesťanů nestačí vědět, že něco je dobře a něco špatně. Potřebuje vědět, proč to tak je. Potřebuje znát Písmo a hledat v něm odpovědi. Generace vychovaná v atmosféře „My v (doplňte název své denominace) přece víme…“ nebo „Hlavně se nebít Biblí po hlavě!“, taková generace se naučí nebrat Bibli tak úplně vážně a zůstane odkázána na milost a nemilost světa, který bude diktovat módu a zpochybňovat pravdy Písma jednu po druhé. A pak přichází na řadu třetí cesta: Církev jako oslík na provázku cupitá několik kroků za světem, s praporem tolerance a inkluze vlajícím nad  svěšenou (nebo hrdě vztyčenou – viz anglikáni) hlavou, směrem k něčemu, co bude zanedlouho Kristovu Církev připomínat už jen podle názvu.

Kterou cestou se vydáme my? To soudí už dnes Boží Slovo. Kdo je věrný v malém, bude věrný i ve velkém. Kdo není věrný v malém, nebude věrný ani ve velkém.

 

Vítězslav Šťastný

Leave a comment

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *