V teologii a praxi církve se poměrně často porovnávají určité otázky a koncepty a hodnotí se jejich závažnost. Od počátku církve sledujeme dohady jak v oblasti teologie (co je pravda, čemu máme věřit, jak máme myslet), tak v otázce praxe (co je dobré, jak máme žít). Tyto dohady jsou zdravé a nezbytné a nelze se bez nich obejít, ale mají se dít civilizovaně a laskavě. My dnes omezíme svoji pozornost pouze na dva problémy, které patří mezi aktuálně živé otázky víry a praxe. Někdy bývají navzájem spojovány a porovnávány jako ukázka toho, že názory na různé věci se mohou v církvi lišit. Půjde o křest nemluvňat a službu žen ve vedení církve.
Úvodem poznamenám, že přímé biblické citace a odkazy omezím v tomto krátkém zamyšlení na minimum. Předpokládám, že píšu pro poučeného čtenáře, který je s příslušnými pasážemi Písma i s církevním prostředím obeznámený. Pokud tomuto tak ve vašem případě není, najdete na našich stránkách řadu zajímavých textů, kde se o otázce rolí mužů a žen v církvi dozvíte základní informace a uděláte si všeobecný přehled o této oblasti, např.: Danverské prohlášení, O. Grabmyler: Ženy a vedení církve, R. Ulonska: Služba ženy ve světle Bible, W. Grudem, J. Piper: 50 klíčových otázek.
Jak křest nemluvňat, tak služba žen ve vedení církve patří mezi témata, na kterých se všichni křesťané neshodnou. Přesto je mezi oběma otázkami, podle mého soudu, zásadní rozdíl. Jedno téma, křest dětí, je totiž spíš otázkou teologie, zatímco druhé, ženy ve vedení církve, z velké části jen otázkou obyčejné poslušnosti. Téma křtu je poměrně složité, zatímco otázka žen ve vedení církve je z určitého úhlu věc až prostinká (ačkoli se z ní mnozí snaží složité téma udělat). Rozdíl v obtížnosti spočívá v tom, jak moc nám o obou tématech říká, nebo neříká, sám Nový zákon. Začneme od složitějšího z naší dvojice, tedy od křtu nemluvňat.
Křest, otázka rozumu ?
Dohady kdy, jak a proč křtít se objevují po celou dobu církevní historie a jsou o tom napsány stohy knih. Byly doby, kdy bylo všeobecně „in“ křtít děti co nejdříve po porodu, zatímco jindy se naopak křest odkládal až na smrtelnou postel (to například kritizuje ve svých „Vyznáních“ sv. Augustin). Záleží vždy na tom, co si vlastně o křtu myslíme, tedy na vaší „křestní teologii“. Co se při křtu děje? Co dělá při křtu Bůh, a co člověk? Jak moc je křest potřeba pro spásu? Je důležité technické provedení křtu a osoba, která křtí? A tak dále, otázek je řada a nejsou vůbec jednoduché. Ne nadarmo je křest pro všechny křesťany svátost a obsahuje prvek Božího tajemství, které nejsme schopni porozumět. My se budeme držet při zemi, tak nízko, jak to jen jde. Přidržíme se dvou základních, až primitivních faktů, které o křtu, speciálně o křtu nemluvňat, říká, nebo spíš neříká, Nový zákon.
Každý čtenář nového Zákona ví, že křest nemluvněte, miminka, dokonce ani dítěte není v Bibli ani jednou výslovně zmíněn, a to ani jako popis, ani jako doporučení. Nový zákon nikde nevypráví o tom, že v dobách prvotní církve či Ježíšovy služby bylo někde pokřtěno nějaké nemluvně či dítě. Stejně tak Ježíš ani apoštolové nikde neříkají věřícím „jděte, a křtěte nemluvňata.“ Ve Skutcích apoštolů sice čteme, že byly „hromadně“ pokřtěny celé domácnosti, což mohly být poměrně velké a různorodé skupiny lidí v jednom domě či hospodářství. (římský setník Kornelius, domácnost Lydie a žalářníka ve Filipech). Zda byly do tohoto křtu zahrnuty i děti, a jak velké či malé děti tyto případně byly, o tom dnes můžeme jenom spekulovat. Nový zákon tu zarytě mlčí, a asi má svoje důvody.
Křest nemluvňat opravdu není v Bibli ani zaznamenán, ani doporučen nebo přikázán, ale pozor, není ani zakázán. A právě to je pro mě klíčové. Osobně se ke křtu dětí nepřikláním, ale nepovažuji ho za ohavnost, jako někteří radikálnější bratří. Myslím, že kdyby to byl opravdu problém, Bůh by nás varoval. Proč by nás nechal tápat v tak důležité věci? V Novém zákoně ale nikde nenajdete větu typu „Nemluvňata křtít nedovoluji“. A to je, alespoň pro mě, zásadní rozdíl mezi křtem nemluvňat a ustanovováním žen do vedoucích a učitelských rolí v církvi. To druhé totiž výslovně zakázáno je, a to dokonce ne jednou, ale opakovaně (a tyto zákazy jsou bohatě teologicky zdůvodněny, ale to dnes necháme stranou).
Co se týká dětského křtu, považuji jeho teologii za slabší, než teologii obhajující křest „na víru“. Podobně jako Kalvín, nemám důvěru a sympatie vůči konceptu konfirmace, která je podle mě praktickým důkazem toho, že křtu nemluvňat něco chybí (nebo přebývá?) a že tak úplně nefunguje (ať už to fungování znamená cokoli), protože sami jeho provozovatelé ho musí doplnit něčím dalším, uměle vytvořeným a biblicky stěží obhajitelným. Přesto se ale vždy znovu vracím k faktu, že Nový zákon křest nemluvňat nezakazuje a že kdyby to byl zásadní problém, Bůh by nám to řekl. Proto u zastánců křtu nemluvňat nemám automaticky žádné pochybnosti o jejich charakteru a opravdovosti jejich víry. Naopak, ti, které osobně znám, patří mezi nejryzejší křesťany, s jakými mám tu čest se přátelit. Boží mlčení v této otázce dětských křtů je asi to nejmoudřejší řešení, protože jakékoli bližší instrukce, které bych si dokázal představit, by nám způsobily nekonečnou řadu výkladových a praktických problémů.
Služba žen, otázka srdce?
Se službou žen ve vedení církve je to ale jinak. To je totiž, na rozdíl od křtu, věc tak jednoduchá, až si někdy říkám, jestli mluvit zde o teologii není až nedůstojné. Jak hluboko naše doba, a církev s ní, klesla! V Novém zákoně totiž nejen že nemáme ani jeden příklad ženy v pozici duchovního vedení církve a veřejného kázání nebo vyučování (všechny tak zvané důkazy jsou bez výjimky spekulace, někdy velmi divoké a často zcela vylhané). Především jsou ale v Novém zákoně jasné, srozumitelné a otevřené zákazy této praxe. Někdy je ženám něco výslovně zakázáno, jindy je něco výslovně vyhrazeno mužům, což je výsledku totéž.
Texty Písma týkající se role křesťanských žen (a mužů) jsou jasně srozumitelné a obsahově průzračné. Po celou dobu církevní historie, napříč staletími a křesťanstvem po celém světě o nich nikdy nebylo sporu a pokud vím, nikdo neměl potřebuje se jimi zabývat v tom smyslu, že by se objevila masová poptávka po ženách ve vedení církve. Výjimku tvoří několik posledních desetiletí v naší euroatlantické civilizaci, pro kterou je ale právě otázka sexuálního a reprodukčního chování achilovou patou. Zbožštili jsme sex, uctíváme falešného boha, ale démoni nikdy neplní své sliby. Sexuální revoluce zklamala na celé čáře. Díky rozvodům, antikoncepci, potratům a pornografii klesá naše demografická křivka a zdá se už nevyhnutelné, že budeme (a nutno říct právem) nahrazeni lidmi, kteří si v posteli podrželi tradičnější přístupy. Pro církev by to mělo být výstražné memento, nikoli vzor. Jestli chce tento pád civilizace přežít, měla být jít výrazně proti proudu.
Nechci čtenářům znovu připomínat texty o tom, že žena nemá vyučovat, že sestry nemají autoritativně promlouvat ve shromážděné církvi, že starší může být jedině muž a že Ježíš si vybral za apoštoly 12 mužů, ačkoli ho následovala i řada oddaných žen, které měly nezastupitelnou roli v jeho službě (jako mají v církvi dodnes). Docházím totiž k (děsivému) přesvědčení, že u obhájců feministické teologie nejde ani tak o otázku teologie, ale o záležitost jejich charakteru. Jinými slovy, u křesťanských feministů (nebo feministických křesťanů) je to spíš srdce, než hlava, co potřebuje uzdravení. Nevím, jestli tito lidé opravdu upřímně milují Boha, když nejsou schopni poslouchat jeho jasné a jednoduché příkazy. Nevím, jestli vůbec mají Božího ducha, když se jim Boží příkazy hnusí?
Nemluvím tu o „řadových“ členech církví, o nepoučených laicích ve sborových lavicích, kteří přijímají to, co slyší z kazatelny a věří tomu, co čtou v církevním časopise. Co také můžou dělat jiného? Mluvím o kazatelích a učitelích církve, mužích a ženách, kteří provádějí hanebné a nedůstojné teologické kotrmelce, aby obhájili neobhajitelné (viz např. záložka Polemiky). Anebo k tomu mlčí. Mluvím o lidech, na které hřímá prorok Izajáš (Iz 5, 20):
Běda těm, kdo říkají zlu dobro a dobru zlo, kdo vydávají tmu za světlo a světlo za tmu, kdo vydávají hořké za sladké a sladké za hořké!
Je to stejný Izajáš, který o několik veršů dříve běduje (nic nového pod sluncem) nad slabostí a feminizací „izraelského leadershipu“. (Iz 3, 12):
A můj lid – pacholata jsou jeho poháněči a vládnou mu ženy. Můj lide, ti, kdo řídí tvé kroky, jsou svůdci a matou cestu tvého putování.
Přiznám se, že nedokážu pochopit myšlenkové pochody křesťanských feministů a nedokážu důvěřovat jejich motivům. Jediné, co můžu, když mi přijdou na mysl (což není často), je modlit se za ně spolu s Ježíšem: „Bože, odpusť jim, neboť nevědí, co činí.“ A poroučet je pokorně Boží milosti, kterou všichni tak moc potřebujeme.
VŠ 28. 8. 2021